LKS časopis

Recenzovaný časopis
České stomatologické komory

elektronická verze

ISSN 1210-3381 (Print)
ISSN 2571-2411 (Online)

LKS 09/2022 ČSK
Aktuální číslo
Rubriky
Témata
Autoři

Není pochyb o tom, že obory oftalmologie a stomatologie se u řady onemocnění či u některých úrazů prolínají a jejich spolupráce je pro léčbu pacienta nezbytná. Blíže jsme o tomto tématu, stejně jako o současnosti a perspektivách oftalmologie, hovořili s MUDr. Pavlem Diblíkem, MBA, primářem Oční kliniky l. LF UK a VFN v Praze.

MUDr. Pavel Diblík, MBA

Velká rozmanitost onemocnění oka a celé očnice byla dlouho řešena izolovaně a samostatně jednotlivými obory medicíny. Jaký je váš názor na současné možnosti mezioborové spolupráce v uvedené oblasti, a to zejména s ohledem na stomatologii?

Oftalmologie je díky anatomické lokalizaci styčným oborem nejen pro stomatologii, ale i otorinologii, neurologii či neurochirurgii. Řadu nemocí nelze řešit bez spolupráce s radiology, onkology, endokrinology, imunology i dalšími. Měl jsem to štěstí, že jsem se dostal do týmu, kde tradice interdisciplinární spolupráce v oblasti traumatologie a posléze i onkochirurgie očnice trvá již více než padesát let. Mezioborová spolupráce mně tedy přijde normální a nezbytná. Podmínkou je samozřejmě přítomnost stomatochirurgického pracoviště v daném zdravotnickém zařízení, protože distanční konzultace v této oblasti je problematická. Horší je, myslím, spolupráce terénních specialistů, kde jsou hlavním problémem suché sliznice.

Jak taková spolupráce různých oborů v praxi vypadá?

Na úrovni fakultních či krajských zařízení je spolupráce dobrá. Onkochirurgických výkonů v očnici je omezený počet a léčebný postup určuje zpravidla oftalmolog. V traumatologii dělá oftalmolog většinou servis stomatochirurgovi. U akutních zánětlivých stavů s potřebou chirurgické intervence je rozhodující dostupnost otorinologa či stomatochirurga. U každého pacienta je vhodné individuální posouzení stavu, nejen vlastního úrazu, ale i celkového stavu, kvality života aj., tzn. je třeba určité zkušenosti. Proto: stomatologu, najdi si svého oftalmologa. A naopak. Což obecně platí pro všechny mezioborové spolupráce.

Co může praktický zubní lékař ve své praxi předběžně diagnostikovat, nebo mít podezření na nějakou poruchu či onemocnění týkající se oka a jeho nejbližšího okolí? Neboli jak může praktický zubní lékař přispět k prevenci v této oblasti?

V problematice suchých sliznic často nikdo nechce převzít koordinaci péče o pacienta, protože je náročná časově, někdy drahá finančně, a hlavně nevděčná pro omezené možnosti léčby. Stav může být zhoršován případným lagoftalmem a asi největším terapeutickým problémem jsou pacienti po ozáření. Jestliže se nepodaří vykrýt přední partie oka, vznikají poradiační změny na kůži víček, keratinizují spojivky, zanikají drobné slzné žlázky. Oko je chronicky podrážděné s vysokým rizikem vzniku defektu rohovky, vředu či perforace. Poradiační změny se mohou rozvinout i týdny po ukončení ozařování. Každý pacient, který nedovírá oční štěrbinu či je po ozáření, by měl být oftalmologem zkontrolován, při podráždění oka je třeba zkontrolovat akutně. Při rutinním stomatologickém ošetření může být zachycen suspektní bazaliom, o kterém pacient neví nebo ho bagatelizuje. I zde časný zásah na očním pracovišti zlepšuje prognózu nemoci.

Která oblast v očním lékařství je vám nejbližší?

Celý svůj profesní život se věnuji neurooftalmologii a orbitologii, takže mezioborová spolupráce s kolegy snad ze všech oborů medicíny je pro mě nutností.

Některé nemoci očí v minulosti bohužel končily ztrátou zraku, např. glaukom/zelený zákal. Jak probíhá současná léčba těchto zákeřných stavů?

Nejčastější příčinou slepoty v tzv. civilizovaných zemích již glaukom není. První dvě místa obsadila VPMD (věkem podmíněná degenerace makuly, tj. místa nejostřejšího vidění) a sítnicové komplikace diabetu. U VPMD při tzv. suché formě podáváme jen potravinové doplňky ke zlepšení výživy, u vlhké formy se snažíme fatální následky zabrzdit opakovanými injekcemi protilátek proti růstovému endotelovému faktoru do sklivce. U diabetu se v počátečních stadiích daří zabrzdit progresi změn na sítnici laserovou koagulací, komplikace se řeší operacemi sklivce a sítnice.

Je možná prevence?

Účinnou prevenci VPMD stále nemáme, doporučuje se zdravá výživa, preparáty se zeaxantinem, luteinem, mastnými kyselinami a vitaminy, ochrana před přímým slunečním zářením... Při diabetu je nutné zachytit počáteční fáze komplikací a ty ošetřit laserovou koagulací. Důležité jsou proto pravidelné kontroly očního pozadí. Vzhledem k počtu diabetiků je snaha vyvinout programy, které by za pomoci umělé inteligence diagnostikovaly rizikové pacienty z fotografií bez potřeby vyšetření lékařem.

Zbavíme se někdy brýlí úplně?

To je otázka na celou přednášku. Existuje mnoho způsobů ke zmenšení či odstranění refrakční vady u dospělých, řada z nich je minimálně kontroverzní. Problémem, který již nabírá rozsah pandemie, je ale krátkozrakost u dětí. Hledají se způsoby, jak tento trend zastavit: zrakovou hygienou, speciálními kontaktními čočkami či kapáním ředěného atropinu.

Žijeme v digitální éře a s ní spojený prudký rozvoj v diagnostice, přístrojovém vybavení i v terapeutických postupech nám otevírá nové horizonty. Kterou z nových možností považujete za nejpřínosnější?

Největším pokrokem v oftalmochirurgii je zavedení nitroočních čoček, které téměř plnohodnotně nahradí odstraněnou zkalenou čočku vlastní. Odpadla tak potřeba silných pooperačních brýlí. Největším pokrokem ve vyšetřovacích metodách je zavedení optické koherenční tomografie v posledních pětadvaceti letech. Díky tomu jsme schopni rozeznávat detaily sítnice s rozlišením na úrovni několika mikrometrů. Z toho plyne zlepšení diagnostiky i terapie mnoha očních chorob.

Jaká je nyní role magnetické rezonance, 3D rtg, ultrazvuku či laserů a výpočetní techniky ve vašem oboru?

Magnetická rezonance, CT či ultrazvuk mají význam hlavně při posuzovaní patologií v očnici, ultrazvuk i při intraokulárních nálezech, zejména u neprůhledných optických médií. Lasery evaporační či fotodisruptivní se užívají hlavně při různých výkonech na předním segmentu oka, koagulační hlavně na segmentu zadním. Nároky na výpočetní techniku se zvyšují, a to jak na velikost operační paměti, tak na velikost úložišť. Využití umělé inteligence v oftalmologii je zatím nejdále u zmíněné analýzy fotografií očního pozadí diabetiků.

Co byste popřál oftalmologii do budoucna?

Méně komerce a více medicíny. To je ale zbožné přání a platí i pro jiné obory.

MUDr. Pavel Diblík, MBA

Narodil se v r. 1954, studium na Fakultě všeobecného lékařství UK v Praze ukončil v r. 1979. Poté nastoupil na II. oční kliniku FN v Praze 2. Zde působil jako sekundární lékař a od r. 1988 jako primář. Po sloučení očních klinik v r. 1998 působí dosud na Oční klinice l. LF UK a VFN v Praze, od r. 2004 ve funkci primáře. Zároveň se podílí na výuce mediků v rámci fakulty i postgraduálních studentů v IPVZ. Je členem výboru České oftalmologické společnosti a České společnosti dětské oftalmologie a strabismu. Po celou kariéru se věnuje orbitologii a neurooftalmologii a spolupracuje s ORL, stomatology, neurology, neurochirurgy, endokrinology, onkology, radiology aj. v rámci řešení interdisciplinární problematiky. Přednáší, je autorem kapitol ve čtyřech učebnicích oftalmologie a v několika dalších monografiích se styčnou problematikou, je autorem a spoluautorem řady článků v českých i zahraničních časopisech.

20. 3. 2021

LKS 03/2021

Print: LKS. 2021; 31(3): S36 – S37

Autor:

Fotografie

  • Archiv Pavla Diblíka

Rubrika:

Téma: