Monografie je rozdělena do dvou hlavních částí, dále rozdělených celkem do 11 kapitol zahrnujících postupně úvod, přístup k léčbě pacienta, mezičelistní registraci skusu, výrobu skusových dlah, nácvik funkční rehabilitace, rizika, diagnostiku, léčbu, neurobiologický podklad okluzní terapie pomocí skusových dlah, neurobiologii a biomechaniku okluzní terapie pomocí skusových dlah a centrální reprezentaci okluzní terapie pomocí skusových dlah s využitím funkční magnetické rezonance.

Osobně jsem měl z vydání monografie velkou radost, neboť souborných publikací týkajících se použití skusových dlah je jako šafránu. Bohužel však pouze do okamžiku, než jsem začal číst. Navzdory tomu, že monografie pochází z německy mluvících zemí, kde jsou publikace tohoto typu tradičně typické hloubkou, obsáhlým zpracováním a precizností, pracuje tato publikace s vědeckými daty i klinickými výsledky velmi svérázným způsobem. Již na straně pět je čtenář zděšen doporučením vůbec se nezabývat (ani diagnosticky!) pacienty, kteří neuvádějí bolest a je u nich při vyšetření zjištěno lupání, krepitace (!), deviace mandibuly, rozdíl v laterotruzi pravé a levé strany, palpační bolestivost žvýkacích svalů a temporomandibulárního kloubu (!) a rentgenologické známky osteoartritidy (!) s tím, že „všechny tyto symptomy, které byly dříve klasifikovány jako dysfunkce, jsou dnes považovány za variace normálního stavu. Rozsah normální funkce (eufunkce) byl tedy významně rozšířen“. To vše bez jediného odkazu na relevantní zdroj. Pouze na konci odstavce je odkaz na výrok Alberta Gerbera, který již v roce 1964 prohlásil, že „ne každý temporomandibulární kloub způsobující dyskomfort musí být eo ipso léčen“. S nádechem ironie lze pouze dodat, že některé temporomandibulární klouby by přece jen diagnostikovány a léčeny být měly, zejména při pokroku, kterého jsme od roku 1964 dosáhli.

Monografie se rovněž dopouští další vulgarizace medicínských konceptů, když vyhodnocuje terapii jako úspěšnou již na podkladě izolovaného ústupu bolesti či „spokojenosti pacienta“ (angl. patient satisfaction), bez potřeby terapeutické výsledky jakkoliv objektivizovat, či alespoň dosáhnout stavu, kdy nebude hrozit další poškození, zejména v kontextu sekundární prevence; slovo „prevence“ se v textu jako takovém obecně příliš nevyskytuje.

Kapitoly, které bychom u textu tohoto typu očekávali, zejména historický přehled problematiky skusových dlah či přehled jednotlivých dlah používaných ve světě s jejich kritickou analýzou, zcela chybí. Prezentovány jsou pouze vlastní typy dlah (MRS, modular rehabilitation splints), o kterých se mimo tuto monografii mnoho nedozvíme. Kapitoly o fyziologii a patofyziologii temporomandibulárního kloubu, stejně jako o biomechanice a neurobiologických principech použití okluzních dlah jsou zcela nelogicky v závěru monografie, navíc zpracované velmi svérázným způsobem, který příliš nezapadá do zbylé části monografie. Nesmírně zajímavá problematika funkčních korových korelátů skusových funkcí a použití okluzních dlah je zpracována velmi povrchně, a navíc zařazena na samý konec monografie, ač by zcela po právu měla být součástí úvodních kapitol. Problematika komplikací okluzních dlah, velmi diskutovaná v odborné literatuře, zde není zpracována vůbec, monografie se tváří, jako by komplikace neexistovaly; kapitola nazvaná „rizika“ řeší zcela jinou problematiku.

Jako celek působí monografie velmi nevyváženě, místy povrchně. Podstatná témata, která by měla obsahovat, nejsou zpracována prakticky vůbec, navíc monografie zbytečně relativizuje či přímo ignoruje poměrně dobře se rozvíjející metody diagnostiky (CBCT, MRI) i terapie (zejména fyzioterapii). Vzhledem k její vysoké ceně (cca 4356 Kč) jistě najdou čtenáři na trhu lepší monografie. Závěrem lze konstatovat, že téma skusových dlah zůstává v knižní literatuře stále nezpracováno v té podobě, jaká by byla potřebná pro pochopení jejich významu a použití.