LKS časopis

Recenzovaný časopis
České stomatologické komory

elektronická verze

ISSN 1210-3381 (Print)
ISSN 2571-2411 (Online)

LKS 09/2022 ČSK
Aktuální číslo
Rubriky
Témata
Autoři

Bylo léto, byly prázdniny a všude plno slunce – někdy až moc plno, horko k zalknutí. Nepříjemná věc pro každého, obzvláště pro lidi starší, ne tak pro velmi staré...

Nebyl snad ještě velmi starý, ale dost na to, aby mohl už před několika lety prodat svou zubní praxi – nebylo to však zase tak dávno, aby se jako zubař necítil; stýskalo se mu, a to moc. Jeho dny byly hodně prázdné, ruce, navyklé na stálou činnost, byly prázdné zcela, a tak svůj dobrovolný odchod do důchodu dost často proklínal.

Bylo pro něho docela lákavé v čase nedostatku zubařů tajně přemýšlet o návratu – alespoň nakrátko, třeba jen velmi krátce, vlastně zkusmo. Ale po dlouhém a úporném přemýšlení ten nápad vždycky zavrhl – jako příliš odvážný, nekritický, šílený.

Ale bylo to horké léto a přehřátý mozek nestačí tak jako jindy čelit bláznivým myšlenkám...

Prázdniny vrcholily a oni, spolu se ženou, měli na pár dní vnučku na hlídání – příjemné, poněkud robustní děvče na svůj věk.

„Mám nápad,“ navrhl starý pán, jinak velmi poctivý, vnuky oblíbený, tolerantní, vždy klid zachovávající starý rodič, „uděláme si výlet – tam, odkud pochází babička, co říkáš?“

„To by bylo fajn!“ zajásala občas se nudící, mobil týrající vnučka.

„Vidíš, to není vůbec špatný nápad,“ souhlasila babička, vnukům ještě oddanější, pečlivá, obětavá do roztrhání těla – nic zlého netuše. A tak vyjeli...

Nebylo to zase tak daleko, ale ani příliš blízko, tak akorát, těšili se všichni, starý pán pociťoval navíc vtíravou zvědavost, dokonce jakési napětí. Zatajil totiž, že pár kilometrů od ženina rodiště nabízel místní úřad neobsazenou, zařízenou zubní ordinaci – v jednom z míst, které jako mladý začínající zubař kdysi obhospodařoval.

Babička netajila nic: „Už se těším na Máňu, ta jediná mi tam z rodiny zůstala!“

Vnučka taktéž neměla co tajit, snad jen naději, že ji ten výlet vyvede alespoň na chvíli z nudy; staré rodiče milovala, ale zábava s nimi byla dost mizerná, týden se to s nimi ovšem dalo vydržet...

Konečně dojeli na místo – na kopec nad rozlehlou vesnicí, babiččiným rodištěm, rozloženou v údolí mezi mohutnými svahy předhůří Bílých Karpat. Rozlehlé hřbety se svažovaly k dědince ze všech stran, nesly louky, malé lesíky, sem tam osamocená stavení, hostily stáda krav, aby dosáhly až k řece někde mezi docela výstavnými, udržovanými domky – oni, Valaši, jsou lid skromný, všeho dobrého si vážící... Na vrcholku kopce se mu vždy chtělo při příjezdu zastavit a koukat se v klidu na utěšené panorama, nikdy to však – ke své škodě – neučinil. Snad až příště, pokud nějaké bude!

„Tak jsme tady, koukej se pozorně na tu parádu,“ probral vnučku z dočasné dřímoty, „to je ohromné údolí, takové jsi určitě ještě neviděla! Škoda sjíždět dolů!“

„Tak já půjdu k té mé nejmilejší sestřenici, už se těším, jak bude překvapená,“ ozvala se stará paní.

„A my se zatím budeme procházet údolím, kousek ještě popojedem a pak půjdeme možná až ke hradu,“ plánoval její muž.

„A pak se zastavíte pro mne, až si řádně popovídáme,“ souhlasila žena.

„Bez nás vám to určitě půjde líp,“ usmíval se. „Vyložíme babičku, jen kousíček pak ještě popojedeme a zaparkujeme na návsi, co říkáš?“ obrátil se ke vnučce, které nezbylo nic jiného, než pokrčit rameny.

Přesně tak bylo učiněno, babička vyložena, auto odstaveno a dědeček s vnučkou vyrazili. Minuli bíle natřenou kapličku, kousek dál od ní poštu, co byla stále ještě v domě, kde bývala i ordinace, v níž starý pán před mnoha lety začínal jako zcela svěží, ještě životem nezkažený mladík, doktor, zubař, pohledný muž, naděje oboru, sen místních krásek, kterých ostatně až na výjimky (stávající babička) zase tolik nebylo.

„Zde, v tomhle domě, byla ordinace, kde jsem pracoval,“ poučoval dítě vedle sebe.

„I se se sestřičkou?“ ptala se.

„I se sestřičkou... Byla mladá a moc veselá!“

„A ty?“

„Já byl také mladý a veselý... A dělali jsme nejen tady,“ vzpomínal, „jezdili jsme po okolních dědinách, také do škol!“

„A tam jste i vrtali?“

„Na to jsme měli pojízdnou ambulanci, zaparkovali jsme na nějakém plácku, připojili elektřinu, vodu...“

„A líbilo se ti to?“ divila se.

„Tehdy ani moc ne... Ale dobře se na to vzpomíná!“

Došli k řece, kde kdysi začínala polní cesta, vedoucí až k hradu v sousední vesnici, zvané tehdy středisková – dnes to ovšem byla značená, zánovní cyklistická stezka, na rozdíl od minulosti vůbec ne opuštěná. Míjeli je nejen cyklisté, také mladé dámy na bruslích, v dědině pak maminky s kočárky, děti různých velikostí na kolech i koloběžkách – překvapivě moc lidí na ten kdysi opuštěný kraj; vždyť byly prázdniny a tohle módní turistický ruch.

„A babička je odtud?“ zajímala se vnučka.

„Odtud,“ přikývl. „Tehdy to bylo krásné děvče, štíhlé jako proutek!“

„A ona tě chtěla, dědo?“

„Chtěla... Chvilku jsem ji přemlouval a pak jsme spolu odtud odešli!“

„Až k vám domů?“ divila se. „A to máš pořád tu stejnou babičku?“

„Stejnou,“ kradmo se usmál starý pán, „kam na ty otázky, proboha, chodíš?“

Děvče se odmlčelo, byť se zdálo, že ji dědovy odpovědi příliš neuspokojily.

Šli tou kultivovanou, asfaltovou, módní pěšinou, řeka po jejím boku měla ten den po nedávných deštích vody dost, a tak hlučela, dokonce si dovolila podobat se na docela vysokém splavu vodopádu.

„Vidíš tam ten hrad na kopečku?“ ukazoval děda.

„Vidím, má věžičku do kulata!“ souhlasila vnučka.

„Ten hrad tu tehdy byl, ale jinak už nic,“ vzpomínal starý muž. „Jenom lesy, spousta lesů, daleko víc než dnes. Znal jsem jednoho báječného hajného v dědince kousek odtud, skoro už na Slovensku, leží v hlubokém údolí, on bydlel už ve výšce, na jednom z jeho srázů... S ním jsem procházel ty lesy okolo, nikoho jsme tam nepotkali, dodnes vidím ty ohromné stromy, stříbroboké buky... Když na ně zasvítilo slunce, zářila jejich kůra jako babiččin stříbrný jídelní servis!“

„A tady všude jsi spravoval zuby?“ obrátilo dítě list hovoru.

„Všude a všem, tedy těm, co zoubky spravit chtěli... Lidé mě tu měli docela rádi!“ vzpomínal s nostalgií starý pán. „Teď půjdeme na zmrzlinu, co říkáš? Už jen kousek odtud je taková větší náves, vlastně náměstíčko, jak se to vezme... Tam by měla být nějaká cukrárna, či alespoň větší obchod!“

Dítě živě souhlasilo. Ocitli se na onom plácku, dokonce s malou kašnou uprostřed, divem současného umění, vyplivující slabounký, čirý vodní pramínek. Našli koutek se zmrzlinou, děda zakoupil dostatečně velikou, tří barev, k veliké spokojenosti a dočasné mlčenlivosti dítěte.

Kousíček od zmzlinářství, snad pouhé dva domy, stál jeden větší s nápisem Místní úřad. Popošli k němu, starý pán zpozorněl a dal se do nenápadného hledání. Netrvalo dlouho a vedle dveří sousedního domku našel cedulku s nápisem Stomatologická ordinace. Pod oním štítkem byl ještě jeden, beze jména. Okno vedle dveří bylo otevřené.

Přistoupil k němu, když se předtím nenápadně rozhlédl a nahlédl dovnitř. Nemýlil se – byla to prázdná stomatologická ordinace, docela vzhledná, na první pohled se vším všudy, dvou barev, svítící čistotou, nezabydlená...

Nemohl se vynadívat – zapřel se tedy o okno lokty a koukal se do sytosti.

„Co je tam, dědo?“ zeptala se zmrzlinou tří barev potřísněná vnučka.

„Zubní ordinace,“ odpověděl, „jen se tak koukám!“

„Tobě se stýská?“ nechtěně se dítě strefilo do černého.

„Někdy hrozně,“ přiznal starý pán. „Často se mi zdá, nejvíce k ránu, že nastupuji do práce, právě do takové ordinace, že mi to jde, že všechno umím, jako za mlada... Víš, mám pocit, že je to tak hluboko ve mně, že se to nedá zapomenout, cítím to v celém těle, v rukou – podívej, že se mi ještě netřesou!“ ukazoval.

„Jenom trochu,“ nešetřila ho.

„Hledáte někoho?“ oslovila je paní středního věku, blond dlouhovlasá, docela pohledná, byť poněkud při těle.

„Ale ani ne,“ starý pán se lehounce zapýřil, „jen se koukám oknem do té zubní ordinace!“

„Líbí se vám?“

„Moc.. Víte, já tu před dávnými časy jako zubař začínal, a tak vzpomínám!“

„Mamka by si vás možná pamatovala!“ usmívala se žena. „Náš úřad zařídil ordinaci a teď hledá zubaře... Všechno je nachystané, měl by se tu královsky!“

„Uvažoval jsem, že bych třeba na chvíli...“ prozradil se starý zubař, nechápaje, kde se v něm najednou nabralo tolik rozpaků.

„To by byl pro nás dárek,“ zvolala s nadšením. „Já dělám na úřadě tajemnici, dám vám naši kartičku, kdybyste se rozmyslel... Třeba alespoň na rok...“

Starý pán se usmál: „Víte, to byl jen takový nápad, spíš bláznovství... Vlastně jsem si přišel zavzpomínat, tady s vnučkou,“ skoro upejpavě vzal od ženy kartičku a schoval ji do kapsy.

„Budeme se těšit,“ usmála se, ano, bylo to něco jako vábení. Odkolébala se ke dveřím svého úřadu a zmizela za nimi.

„No teda, dědo!“ ujala se dohledu nad věcí vnučka. „Co řekneš babičce?“

„Já?“ vrtěl hlavou. „Nic... Víš, jenom jsem se chtěl podívat, na chvilku se vrátit... Opravdově se vrátit, nejenom ve snu. A docela se mi to podařilo, alespoň mám ten pocit...“

„A zvládnul bys to, jako za mlada?“ zeptala se nečekaně rozumně, nemilosrdně trefně.

„Asi ne...“

„No tak vidíš... Nemůžeš babičku nechat jen tak!“

„Nenechám ji jen tak,“ vrtěl hlavou. „A víš ty co? Podívej se!“ Vytáhl z kapsy kartičku a teatrálně ji, před vykulenýma očima vnučky, roztrhal. Kousíčky pak zahodil do plechového koše na odpadky na okraji návsi. „Bude to naše tajemství, souhlasíš?“

„Ano, souhlasím,“ zvolalo děvče nadšeně a na znamení přísahy uhodilo svou malou rukou nastavenou dědovu dlaň.

A vraceli se... Bylo mu dobře, trvalo to sice jen okamžik, ale konečně ho někdo chtěl, potřeboval, měl možnost, stojaté vody se hnuly... Teď už se jen zase vytratit – pomaloučku, potichoučku...

19. 12. 2020

LKS 12/2020

Print: LKS. 2020; 30(12): S172 – S174

Autor:

Rubrika:

Téma: