Okluzní dysestezie
Praktické sdělení
Souhrn: Okluzní dysestezie je komplexní porucha kinestetického čití v oblasti okluze, projevující se jako subjektivní pocit okluzního problému, který nemá objektivní příčinu v chrupu pacienta. Nemá vazbu na pohlaví či věk. V etiopatogenezi má význam zejména obsedantně-kompulzivní porucha, dysmorfofobie, somatoformní porucha a deprese. V klinickém obraze převažuje skusový diskomfort, často při chybějící bolesti. Léčba je multioborová, řídí ji psycholog ve spolupráci s ošetřujícím stomatologem a fyzioterapeutem.
Klíčová slova: okluzní dysestezie, fantomový skus, okluze, temporomandibulární kloub
Occlusal dysesthesia
Professional article
Summary: Occlusal dysesthesia represents a complex disorder of kinaesthetic sensitivity at the occlusion, manifesting as a subjective feeling of occlusal problem, which does not have an objective source in the dentition of the patient. It does not have any relation to gender or age. In etiopathogenesis, mainly obsessive-compulsive disorder, dysmorphophobia, somatoform disorder and depression are important. Clinically, occlusal discomfort is dominant, often with the absence of pain. The therapy is interdisciplinary, guided by a psychologist in cooperation with dentist and physiotherapist.
Key words: occlusal dysesthesia, fantom bite, occlusion, temporomandibular joint
Úvod
Okluzní dysestezie je vzácná komplexní porucha, projevující se jako subjektivní pocit okluzního problému, který nemá objektivní příčinu v chrupu pacienta [1]. Obecně platí, že vědeckých prací zkoumajících tuto klinickou jednotku je velmi málo, přičemž dominují kazuistiky a soubory kazuistik. Americká akademie orofaciální bolesti (The American Academy of Orofacial Pain) s ní pracuje jako se samostatnou klinickou jednotkou, kterou vnímá velmi seriózně [2]. Onemocnění nemá vazbu na pohlaví či věk, může se vyskytovat ve všech věkových skupinách a u obou pohlaví [2]. Podle našeho zjištění však dosud v literatuře není dostupná spolehlivá epidemiologická studie mapující okluzní dysestezii na dostatečném počtu případů, proto je nutné tyto údaje brát s rezervou.
Pro okluzní dysestezii byla historicky použita poměrně rozsáhlá řada synonym (Tab. 1), která odrážejí její do nedávné doby nejasnou etiopatogenezi i patofyziologii [3]. V tomto sdělení využíváme termín okluzní dysestezie, který doporučuje Americká akademie orofaciální bolesti [2].
Patofyziologie
Při posuzování vzniku tohoto onemocnění je vhodné si připomenout některé základní skutečnosti z gnatologie:
Ideální okluze neexistuje: ideální skus (okluze), jak byl popsán Anglem a Adrewsem, v přirozených podmínkách prakticky neexistuje, je to pouze ideální stav, k němuž se máme přibližovat, zejména protetickou a ortodontickou léčbou, nikoli absolutní cíl, jehož je bezvýhradně nutné dosáhnout u všech pacientů [3, 4].
Aktuální okluze se mění v průběhu dne: kontakt zubů je velmi dynamický proces, který podléhá proměnám v řádu minut, hodin, dnů, týdnů i měsíců – a to na základě řady činitelů působících na stomatognátní systém; typicky postury, stresu, únavy či probíhajícího onemocnění. Jinými slovy, způsob (vzorec) kontaktu horních a dolních zubů je pro daného jedince v daném okamžiku příznačný a jedinečný [3, 4, 5]. Existuje velmi přijatelná teorie, která říká, že toto onemocnění v principu vzniká jako hyperreakce na mikrozměny okluze v průběhu dne podmíněná její misinterpretací a amplifikací centrálním nervovým systémem [3].
Pro vlastní rozvoj onemocnění je významný jeden určitý, kritický okamžik, při kterém si pacient poprvé všimne okluzního problému. Tento okamžik se může objevit mimo nebo v kterékoli fázi stomatologické léčby, nejčastěji protetické a ortodontické [2]. Pacient má téměř okamžitě velmi významné nutkání se k problému neustále vracet, utvrzovat se v jeho přítomnosti (angl. reassurance), aktivovat stresové procesy, postupně navyšovat subjektivní význam příslušné okluzní změny (angl. overlearning), což jej poměrně rychle zavádí do bludného kruhu (circulus vitiosus), jež v závěru ustanoví prostřednictvím neuroplasticity nové okruhy v mozku.
Tento stav se upevní a zajistí, že jej pacient subjektivně bude vnímat i v případě, kdy byl odstraněn [3]. Když je „okluzní překážka“ empatickým stomatologem v dobré snaze „odstraněna“, poklesne dočasně míra pacientova stresu, svalového napětí žvýkacích svalů a aktivita příslušných mozkových okruhů – avšak, po poměrně krátké době (minuty až dny), pacient pocítí nutkavou (obsesivní) potřebu situaci zkontrolovat a všechny utlumené mechanizmy se opět spustí, a to s ještě výraznější silou, což opět vede k návštěvě stomatologa a postupně k jeho zavzetí do pacientova bludného kruhu [3].
Etiologie
Etiologie je komplexní a zahrnuje následující činitele:
Obsedantně-kompulzivní porucha: pacienti s tímto onemocněním se od běžné populace liší z hlediska stomatologického tím, že zatímco většina populace toleruje mírnější změny okluze (někdy i velmi výrazné) bez nejmenších či jen malých dočasných obtíží, tento typ pacientů vnímá i poměrně velmi malou změnu jako vysoce závažnou a obtěžující, zpravidla zcela neslučitelnou s běžným životem [5, 6].
Porucha kinestetického čití: (angl. alteration of oral kinesthetic ability) značí nesprávné vyhodnocování dostředivých podnětů centrálním nervovým systémem, především z proprioceptivních svalových vřetének žvýkacích svalů [1]. V nejjednodušší rovině se klinicky projevuje tak, že pacient z maximální deprese mandibuly provádí a zakončuje elevaci dolní čelisti pokaždé jiným způsobem [1]. Porucha kinestetického čití se zhoršuje s výskytem neuropatií [7], kterých výrazně přibývá s věkem [7], což koreluje s výskytem okluzní dysestezie [1]. V konečném důsledku vede ke špatnému vyhodnocení (misinterpretaci) či nadhodnocení fyziologických dostředivých podnětů z okluze [3]. Na druhou stranu nebylo u těchto pacientů pozorováno zhoršení taktilního a diskriminačního čití z periodoncia a zubní dřeně [8].
Dysmorfofobie: psychiatrické onemocnění, charakterizované fixním, patologicky vystupňovaným negativním vnímáním anomálií vlastního těla, byť jsou tyto pouze minimální. Předpokládá se, že jedním z projevů může být i okluzní dysestezie [9 – 15].
Somatoformní porucha: představuje poměrně přijatelnou kognitivně-behaviorální teorii vzniku okluzní dysestezie [1, 3]. Teorie okluzní dysestezie jako somatoformní poruchy předpokládá, že sklon ke špatnému vyhodnocení zdravotních problémů včetně okluzního může být nejlépe pochopen na základě hodnocení minulých zkušeností s nemocí (u sebe sama či okolních jedinců) a vytváření vzorců, kterými na tyto události pacient nahlížel. Pacienti nesprávně vyhodnocují drobné okluzní změny jako známku závažné patologie, kterou považují za ohrožující a z níž mají výraznou anxiozitu. V rámci této etiologie se uplatňují čtyři činitele: 1. pacientovo vnímání pravděpodobnosti toho, že onemocní, a jaké toto bude mít důsledky; 2. vnímání schopnosti vypořádat se s nemocí a zabraňovat jejímu dalšímu zhoršování; 3. vnímání schopnosti kontrolovat okolnosti ji provázející; a 4. rozsah vnímání vlivu potenciálních vnějších záchranných činitelů včetně lékařského zásahu, kteří mají pomoci jej od nemoci uchránit [16]. Všechny tyto činitele musejí být vzaty v úvahu v léčebném plánu [3].
Deprese: může přispívat k celkovému obrazu, nebývá hlavním (vyvolávajícím) etiologickým faktorem, spíše činitelem udržovacím [3].
Psychodynamická teorie: vytvořil ji americký zubní lékař Joseph J. Marbach v roce 1976 a teorie předpokládá, že okluzní dysestezie představuje regresi do dětského narcistického stavu, v němž se pacient emočně izoluje od okolního světa a nadměrně upíná na tělesné příznaky, v tomto případě na okluzi [9, 11, 15]. Tuto teorii dosud nikdo nepotvrdil, ani s její pomocí žádného pacienta nevyléčil, tedy se předpokládá, že není správná [3].
Ztráta ukotvení: teorii vytvořil rovněž Joseph J. Marbach, o dva roky později [10, 14]. Tato teorie předpokládá, že skus hraje určitou roli v identifikaci sebe sama (angl. tooth contact as a self-identifier). Pokud dojde u těchto pacientů byť jen k minimální změně okluze, ztratí „sebeukotvení“, popřípadě „pevný bod“, což vnímají jako zásadní zásah do kvality svého života, který bezprostředně ohrožuje podstatu jejich bytí (pro stomatologa bez přesahu do psychologie velmi těžko představitelné) a který si proto velmi silně přejí řešit – tato skutečnost rovněž do určité míry vysvětluje, proč jsou ochotni bez váhání a opakovaně podstupovat často poměrně bolestivé a finančně náročné stomatologické výkony [2]. Teorie také vysvětluje, proč má fenomén „fantomový“ charakter, tj. proč pacienta tak velmi obtěžuje něco, co ve skutečnosti není přítomno [2, 10, 14].
Klinický obraz
Klinický obraz je obecně poměrně chudý, převládají subjektivní příznaky. Zahrnuje:
Skusový diskomfort: je dominantní a často jedinou obtíží pacienta. Clark a Simmons [17] jej velmi trefně charakterizovali jako „narušený skusový pocit vytvářející ztrátu komfortní polohy dolní čelisti v plném skusu“. Velmi důležité je, že nemá objektivní podstatu prokazatelně přítomnou v chrupu a trvá nejméně 6 měsíců [17].
Přidružené fenomény: v některých případech může pacienta rovněž obtěžovat „pocit příliš velkého jazyka“ či „divné pocity vycházející z dásní“, které nemají objektivní korelát v ústní dutině [2, 14].
Absence bolesti: velmi důležitým diagnostickým znakem je skutečnost, že u těchto pacientů se téměř nikdy nevyskytuje jako dominantní obtíž bolest, popř. pokud se vyskytuje, ukazuje spíše na jiný problém [2, 17].
Komorbidity: velmi důležité je, že okluzní dysestezie může být u téhož pacienta zcela nezávisle sdružena s dalšími zdravotními problémy, typicky s onemocněním čelistního kloubu či migrénou, které mohou výrazně pozměnit celkový klinický obraz [2].
Anamnéza
Anamnéza je u pacientů s okluzní dysestezií nesmírně významná a často velmi časově náročná – bez ochoty s tímto pacientem strávit nadstandardně dlouhý čas však může být určení diagnózy velmi obtížné, popřípadě může být zcela zbytečně indikována řada dalších vyšetření.
Základní stesk pacientů vyjadřují v různých modifikacích věty 1. „můj skus není komfortní“, 2. „nemůžu najít svůj původní/správný skus“, 3. „nevím, kam správně patří mé zuby“, 4. „s mým skusem je něco v hodně velkém nepořádku“ [2, 3]. O této skutečnosti jsou pacienti velmi pevně přesvědčeni a dokážou ji často popsat až do neuvěřitelných podrobností.
Pacienti mají často v anamnéze opakovaná stomatologická vyšetření a ošetření pohybující se v principu v kruhu okolo úprav skusu (angl. occlusal readjustment appointments), avšak bez účinku, případně se zhoršením.
Klasický je případ, v němž je na žádost pacienta opakovaně předěláváno protetické ošetření, následně jsou prováděny nejrůznější zábrusy, aby pacient vždy po dokončení ošetření do 24 – 48 hodin znovu zjistil, že nový skus není schopen tolerovat [3]. Po návštěvě určitého počtu stomatologů je pacient odesílán na neurologii či psychiatrii, na nichž získává diagnózu netypické obličejové bolesti (zcela nepřiléhavě – pacient bolest nemá), somatizace či nadměrné soustředění se na své tělo [1].
Pacienti sami často žádají o další a další vyšetření nejrůznější specialisty, o druhé, třetí a další názory na vyšetření předchozího specialisty, po čase sami začnou studovat odbornou literaturu a navrhovat léčebné postupy. Při prvním kontaktu mají již dopředu připravený seznam či monolog o chronologii výskytu a zhoršování jejich obtíží [3]. Jsou často vysoce nespokojeni s prací předchozích specialistů, někteří mají sklon s nimi vyvolávat soudní pře [3].
Tito pacienti naopak často vyzdvihují, chválí, až nadnášejí kvality a pověst ošetřujícího, ke kterému právě přicházejí, ve snaze jej přimět k léčbě. Tímto jevem se nesmí nechat ošetřující v žádném případě zmást (byť se pochvala „dobře poslouchá“), neboť jakmile přistoupí k léčbě a tato nebude účinná, bude záhy zařazen do seznamu „nežádoucích“. Důležitým signálem je skutečnost, že navzdory tomu, že předchozí ošetření bylo provedeno zcela správně, pacientovy obtíže se zhoršily [3].
Pacient často spadá do kategorie „pacient vyžadující léčbu“ (angl. need for treatment patient) a/nebo „nakupovatel lékařské péče“ (angl. doctor shopping) [3]. Velmi často nacházíme alterovaný psychologický profil typu anxiozity, deprese či obsedantně-kompulzivní poruchy [3]. Nejvýznamnější „diagnostické vykřičníky“ (angl. red flags) jsou uvedeny v tabulce 2.
Vyšetření
Vyšetření pacienta má za úkol především vyloučit organický původ obtíží, tedy zejména dentální, parodontální či mukózní původ.
Somatické vyšetření provádíme zcela standardně, podle platných pravidel, jako u každého jiného stomatologického pacienta [18]. Zásadní je provést jej pečlivě a kompletně, především nic neopominout [3].
Rentgenové vyšetření je významné z hlediska vyloučení odontogenního původu obtíží. Lze jej dle potřeby doplnit CBCT vyšetřením.
Komplexní psychologické vyšetření, provedené zkušeným psychoterapeutem, by mělo být standardní součástí vyšetřovacího protokolu pacienta s okluzní dysestezií. I když není zcela nezbytné pro provedení diagnózy, je klíčové pro výběr odpovídající léčby. Třebaže se pacienti tomuto vyšetření často brání, je třeba pacientovi vysvětlit jeho význam a na jeho provedení trvat; bez jeho provedení je jakýkoli zásah do chrupu pacienta (s výjimkou akutních stavů) kontraindikován [3].
Léčba
Základním principem léčby je především nezasahovat do skusu, neboť rekonstrukční výkon, okluzní zábrus ani aplikace okluzní dlahy nemají naději na úspěch, nýbrž naopak velkou pravděpodobnost zhoršení pacientova stavu [2, 19, 20]. Ošetřující lékař se k tomuto kroku nesmí v žádném případě nechat pacientem přesvědčit; doslova, ani kdyby na kolenou sliboval, že „to bude naposledy“, či „tentokrát již jen trošičku“ apod. [3]. Tím zabráníme tomu, abychom pacientův problém ještě více prohlubovali [3].
Léčbu by proto měl řídit velmi zkušený klinický psycholog, obeznámený s touto klinickou jednotkou, kterému pacient důvěřuje, v úzké spolupráci s ošetřujícím stomatologem a fyzioterapeutem. Důležité je, aby všichni členové léčebné skupiny dodržovali stejný postup, lidově řečeno „jeli podle stejného jízdního řádu“. Pokud by například stomatolog čas od času provedl nějakou změnu okluze, budou léčebné snahy a výsledky psychologa i fyzioterapeuta značně omezeny [3].
Jednotlivé léčebné možnosti zahrnují:
Vysvětlení a pochopení podstaty problému: pacientovi je třeba vysvětlit podstatu obtíží, tj. že se jedná o problém mechanosenzitivního čití a jeho interpretace, nikoli o somatickou či primárně psychiatrickou poruchu [1]. Zásadní je vyhýbat se nadměrnému zaměření na zuby pacienta, které jej může utvrzovat v tom, že se jedná o primárně zubní problém, a další spolupráci i léčebné snahy může výrazně zhoršovat [3]. Velmi důležité je také vyhnout se neplodné diskuzi s pacientem, kdy se rozhovor začíná točit v kruhu, případně se nechat vmanévrovat do obranného postoje nucené obhajoby nových a nových okluzních teorií, se kterými pacient přichází po intenzivním studiu internetových, případně i odborných zdrojů [3]. Pacient musí pochopit, že řešení spočívá zejména ve změně jeho postoje k problému, nikoli v zázračném lékařském zásahu zvenčí [3].
Farmakoterapie: používá se neuroleptikum pimozid, které má však řadu vedlejších účinků, zejména u starších jedinců [1, 21]. Vhodnější možností je antipsychotikum risperidon [21] či inhibitor zpětného vychytávání serotoninu milnacipran [20].
Kognitivně-behaviorální terapie: je velmi vhodnou možností léčby. Americký psychiatr Arthur J. Barsky navrhl postup [22], v němž cílí na čtyři základní oblasti:
1. Poznání (angl. cognition) – značí pochopení podnětů těla (angl. bodily sensations) ve smyslu informací, které poskytují, názorů, pohledů a myšlenek, které s nimi máme spjaté. Dva pacienti se stejnými vjemy na ně mohou mít zcela jiný náhled právě z hlediska informace, názoru, pohledu a myšlenek [22]. V rámci terapie je vhodné, aby si pacient začal uvědomovat rovněž další signály z těla, případně přímo ze skusu. Aby si uvědomil, že to, co jej obtěžuje, je vlastně jen tím, že si toho všiml. Důkazem je pak to, že si může všimnout mnoha dalších signálů. Každý člověk, když se na chvíli zastaví a soustředí svou pozornost na skus, začne rovněž ve skusu vnímat velkou řadu informací, které si normálně neuvědomuje.
2. Pozornost (angl. attention) – pozornost věnovaná příznakům je zvýrazňuje, odvedení pozornosti je naopak oslabuje. Pacienti, kteří jsou velmi zaměřeni na své příznaky, jsou jejich působení vystaveni výrazně více než pacienti, kteří od nich různými činnostmi odvádějí pozornost [22].
3. Kontext (angl. context) – poskytuje vodítka k odvození významu a závažnosti tělesných podnětů. Kontext proto ovlivňuje, jak intenzivně a bolestivě jsou příznaky vnímány pacientem. Rovněž ovlivňuje vnímání tím, jak upravuje očekávání budoucích prožitků. Pacient, kterému zemřel někdo blízký na nádorové onemocnění v ústní dutině, bude pravděpodobněji výrazně citlivější na všechny podněty z ústní dutiny a bude spíše předpokládat, že se bude jednat o nádorové onemocnění, než pacient bez této osobní zkušenosti [22].
4. Nálada (angl. mood) – poruchy nálady až rozvinutá onemocnění typu anxiozity či deprese mohou výrazně zesílit vnímání tělesných podnětů. Anxieta například způsobuje vnímání příznaků jako klinicky závažnějších, nebezpečnějších až alarmujících. Deprese může pozměnit příznaky ve smyslu jejich bezvýchodnosti, bezmocnosti, což výrazně omezuje pacientovy schopnosti s příznaky aktivně pracovat [22]. Pro úspěšnou léčbu je zpravidla nutné alespoň 10 sezení [3, 22].
Vlastní kognitivně-behaviorální terapie spočívá v následujících technikách: 1. redukci zvýšeného napětí a reaktivity prostřednictvím relaxace a mindfulness terapie; 2. zlepšení kontroly příznaků prostřednictvím sportu, technik chůze, příjemných a užitečných činností; 3. zvědomění vlastních emocí, zlepšení regulace emocí a zvýšení tolerance distresu; 4. upravení dysfunkčních přesvědčení prostřednictvím kognitivní restrukturalizace; 5. využívání technik odvádějících pozornost od příznaků; 6. zvýšení schopnosti komunikovat vlastní pocity a emoce; 7. snížení nežádoucích partnerských udržovacích návyků a chování, které upevňují a prohlubují pozici „nemocného“ (angl. illness behavior); a 8. řešení komorbidit spojených s nejrůznějšími poruchami nálad [23].
Fyzioterapie: má spíše podpůrnou funkci. Je zaměřena zejména na korekci postižených svalových skupin a obnovení vnímání a pohyblivosti dolní čelisti. Má však rovněž významnou úlohu v odvádění pozornosti pacienta od skusu (angl. detach the bite from the obsessive focus) – k tomu jsou velmi vhodná každodenní domácí fyzioterapeutická cvičení včetně dechových technik; pacientovi by měly být do značné míry pevně „předepsány“ a měl by si vést deník, ve kterém si vždy „odškrtne“ jejich provedení [3]. Je třeba si uvědomit, že se jedná do značné míry o obsesivně-kompulzivní pacienty, tedy převedení nezdravé formy obsese na zdravější variantu, je pro příslušného pacienta více než vhodné [3].
Vhodný je například 6 × 6 režim, tedy 6× opakovat 6× denně [24]. Velmi vhodný je také nácvik klidové polohy dolní čelisti bez kontaktu zubů, prostřednictvím cíleného kladení jazyka na patro a vědomé relaxace žvýkacích svalů, při klidově uzavřených rtech; toto cvičení je vhodné provádět vždy, když se pacient přistihne, že kontroluje skus [3]. Po získání důvěry pacienta a navázání dobré spolupráce může být velmi vhodnou technikou kraniosakrální terapie [25].
Prognóza
Pokud stomatolog zasahuje jakýmkoli způsobem do skusu, zejména pokud se nechá „vést pacientem“ k těmto zásahům, je prognóza mimořádně špatná, často infaustní, neboť pacientovo onemocnění se může natolik prohloubit a zacyklit, že bude velmi obtížné jej z tohoto bludného kruhu vymanit i pro velmi zkušeného psychologa či psychiatra [3].
Naopak pokud jsme schopni odvést pacientovu pozornost od skusu a pacient provádí dlouhodobě doporučené techniky, je prognóza velmi dobrá, ale je vždy třeba počítat s velmi dlouhou dobou léčby a velkým nebezpečím recidivy i po relativně dlouhé době [3]. Klíčem je velmi dobrá opora jak ze strany zdravotníků, tak ze strany rodiny [3].
Závěr
Okluzní dysestezie je klinická jednotka definovaná Americkou akademií orofaciální bolesti, s níž se většina stomatologů ve své praxi opakovaně setká. Tito pacienti patří z hlediska diagnostiky a léčby k nejobtížnějším v celé stomatologické problematice už proto, že vyžadují jak multioborovou diagnostiku, tak multioborovou léčbu.
Hlavním poselstvím dosavadních zkušeností a vědeckých prací na toto téma je především nepodlehnout velmi vytrvalé a intenzivní snaze těchto pacientů o léčbu skusu, nýbrž si zachovat náhled a postupovat v léčbě podle doporučených postupů, v úzké spolupráci s psychologem, fyzioterapeutem a případně s dalšími odborníky.
Výzkum tohoto onemocnění však není v žádném případě uzavřen, intenzivně probíhá, a lze proto reálně očekávat, že se v blízké budoucnosti dočkáme nových náhledů a postupů, jak tuto velmi svízelnou klinickou jednotku úspěšně řešit a maximálně tak pomoci pacientům s touto diagnózou.
Obrazová dokumentace
Literatura
1. Clark GT, Minakuchi H, Lotaif AC. Orofacial pain and sensory disorders in the elderly. Dent Clin North Am. 2005; 49(2): 343 – 362.
2. Klasser GD a kol. Orofacial pain. Guidelines for Assessment, Diagnosis, and Management. Sedmé vydání. USA: Quintessence publishing; 2023.
3. Reeves JL, Merrill RL. Diagnostic and treatment challenges in occlusal dysesthesia. J Calif Dent Assoc. 2007; 35(3): 198 – 207.
4. Šedý J. Základy gnatologie. První vydání. Praha: Triton; 2023.
5. Okeson JP. Management of temporomandibular disorders and occlusion. 8th ed. USA: Elsevier; 2020.
6. Baggi L, Rubino IA, Zanna V, Martignoni M. Personality disorders and regulative styles of patients with temporo-mandibular joint pain dysfunction syndrome. Percept Mot Skills. 1995; 80(1): 267 – 273.
7. van Deursen RW, Sanchez MM, Ulbrecht JS, Cavanagh PR. The role of muscle spindles in ankle movement perception in human subjects with diabetic neuropathy. Exp Brain Res. 1998; 120(1): 1 – 8.
8. Baba K, Aridome K, Haketa T, Kino K, Ohyama T. Sensory perceptive and discriminative abilities of patients with occlusal dysesthesia. Nihon Hotetsu Shika Gakkai Zasshi. 2005; 49(4): 599 – 607.
9. Marbach JJ. Phantom bite. Am J Orthod. 1976; 70(2): 190 – 199.
10. Marbach JJ. Phantom bite syndrome. Am J Psychiatry. 1978; 135(4): 476 – 479.
11. Marbach JJ. Psychosocial factors for failure to adapt to dental prostheses. Dent Clin North Am. 1985; 29(1): 215 – 233.
12. Marbach JJ. Is phantom tooth pain a deafferentation (neuropathic) syndrome? Part I: Evidence derived from pathophysiology and treatment. Oral Surg Oral Med Oral Pathol. 1993; 75: 95 – 105.
13. Marbach JJ. Is phantom tooth pain a deafferentation (neuropathic) syndrome? Part II: Psychosocial considerations. Oral Surg Oral Med Oral Pathol. 1993; 75: 225 – 232.
14. Marbach JJ. Orofacial phantom pain: theory and phenomenology. J Am Dent Assoc. 1996; 127(2): 221 – 229.
15. Marbach JJ, Varoscak JR, Blank RT, Lund P. „Phantom bite“: classification and treatment. J Prosthet Dent. 1983; 49(4): 556 – 559.
16. Salkovskis PM, Warwick HC. Making sense of hypochondriasis: a cognitive model of health anxiety. In: Asmundson GJG, Taylor S, Cox BJ (Eds.). Health anxiety: Clinical and research perspectives on hypochondriasis and related disorders. London, UK: John Wiley and Sons Ltd.; 2001, 46 – 64.
17. Clark G, Simmons M. Occlusal dysesthesia and temporomandibular disorders: is there a link? Alpha Omegan. 2003; 96(2): 33 – 39.
18. Šedý J. Somatické vyšetření ve stomatologii. První vydání. Praha: Galén; 2020.
19. Leon-Salazar V, Morrow L, Schiffman EL. Pain and persistent occlusal awareness: what should dentists do? J Am Dent Assoc. 2012a; 143(9): 989 – 991.
20. Toyofuku A, Kikuta T. Treatment of phantom bite syndrome with milnacipran – a case series. Neuropsychiatr Dis Treat. 2006; 2(3): 387 – 390.
21. Elmer KB, George RM, Peterson K. Therapeutic update: use of risperidone for the treatment of monosymptomatic hypochondriacal psychosis. J Am Acad Dermatol. 2000a; 43(4): 683 – 686.
22. Barsky AJ. Amplification, somatization, and the somatoform disorders. Psychosomatics. 1992; 33(1): 28 – 34.
23. Allen LA, Woolfolk RL, Escobar JI, Gara MA, Hamer RM. Cognitive-behavioral therapy for somatization disorder: a randomized controlled trial. Arch Intern Med. 2006; 166(14): 1512 – 1518.
24. Mulet M, Decker KL, Look JO, Lenton PA, Schiffman EL. A randomized clinical trial assessing the efficacy of adding 6 x 6 exercises to self-care for the treatment of masticatory myofascial pain. J Orofac Pain. 2007; 21(4): 318 – 328.
25. Wetzler G, Roland M, Fryer–Dietz S, Dettmann–Ahern D. Craniosacral therapy and visceral manipulation: a new treatment intervention for concussion recovery. Med Acupunct. 2017; 29(4): 239 – 248.
26. Clark GT, Tsukiyama Y, Baba K, Simmons M. The validity and utility of disease detection methods and of occlusal therapy for temporomandibular disorders. Oral Surg Oral Med Oral Pathol Oral Radiol Endod. 1997a; 83(1): 101 – 106.
27. Greene PA, Gelb M. Proprioception dysfunction vs. phantom bite: diagnostic considerations reported. TM Diary. 1994; 2: 16 – 17.
28. Harris M, Feinmann C, Wise M, Treasure F. Temporomandibular joint and orofacial pain: clinical and medicolegal management problems. Br Dent J. 1993; 174(4): 129 – 136.
29. Harris M. Psychogenic facial pain. Int J Oral Surg. 1981; 10(Suppl 1): 183 – 186.
30. Boyens PJ. Value of autosuggestion in the therapy of “bruxism” and other biting habits. JADA. 1940, 27(11): 1773 – 1777.
31. Posselt U. Physiology of Occlusion and Rehabilitation. První vydání. USA: FA Davis; 1962.
32. Tishler B. Occlusal habit neuroses. Dent Cosmos. 1928; 70: 690.
17. 5. 2025
LKS. 2025; 35(5): 98 – 103
Autoři:
- Jiří Šedý
- Martin Tomeček
- Ivo Marek
- Radovan Žižka
- Martin Bartoš
- Petr Kocum
- David Kachlík
- Tomáš Hanzelka
Rubrika: