Tzv. postgraduální vzdělávání má v České republice dlouholetou tradici ve všech lékařských oborech. Je nejen povinností, ale i nezbytnou součástí profesního života každého lékaře. Je na něm založen jeho profesní odborný postup, mnohdy i funkční a mzdové zařazení. Význam však má i pro přípravu na akademickou dráhu, neboť nelze si představit uchazeče o habilitační či jmenovací řízení v jakémkoli medicínském oboru včetně stomatologie, který by nesplňoval podmínku dosažení nejvyššího možného odborného vzdělání v daném medicínském oboru. Jinou otázkou je, jak současný vzdělávací systém je či není „přívětivý“ k lékařům, kteří do něj musí vstoupit. Je trvale kritizován, pozměňován a je značně komplikovaný. Sestává z tzv. kmene a velkého počtu základních vzdělávacích oborů a nástavbových oborů, přičemž zubní lékaři tvoří výjimku, nemajíce povinnost absolutoria tzv. kmene. Snahy o vylepšování vzdělávacího systému a z nich plynoucí změny jsou trvalé, dlouhodobé, nikoli však zcela uspokojivé. Je skutečně otázkou, zda se současný vzdělávací systém dá zlepšit a reformovat.

Jak již bylo výše zmíněno, současná stomatologie či zubní lékařství se z tohoto systému do značné míry vymyká. Vzdělávací programy neboli atestace 1. a 2. stupně, atestace specializační a z nich plynoucí odbornosti ve stomatologii pozbyly v r. 2004 platnosti, administrativně byly zrušeny. Z atestačního vzdělávání zůstala pouze ortodoncie a ústní, čelistní a obličejová chirurgie, díky aktivitám svých odborných společností a prozíravosti jejich tehdejších čelných představitelů. Jen velmi částečnou úpravu v možnosti získání oficiálního, státem garantovaného postgraduálního vzdělání ve stomatologii, přineslo v r. 2014 zřízení třetího základního vzdělávacího programu s názvem Klinická stomatologie, určeného pro lékaře pracující na klinických nemocničních pracovištích. Zaručuje jim profesní funkční a mzdový postup, jako je tomu v ostatních lékařských oborech. Po stránce pedagogicko-vědecké umožňuje přístup k výše zmíněným řízením a titulům, potřebným pro získání a udržení příslušných akreditací, nezbytných pro výuku studentů, doktorandů, stážistů na jejich pracovištích, i pro klinický provoz.

Současná náplň základního vzdělávacího oboru Klinická stomatologie respektuje většinu požadavků, jež jsou na klinické stomatology při jejich práci na nemocničních pracovištích kladeny. Nemůže však obsáhnout veškeré odborné aktivity, které na nich mohou být vyžadovány, podobně jako je tomu v mnoha dalších, vnitřně diferencovaných, někdy až atomizovaných medicínských oborech. Řada z nich tyto potřeby řeší realizací tzv. nástavbových oborů – specializačních atestací, kterých existuje v současnosti v České republice několik desítek.

Je proto otázkou, zda bychom v rámci současné, vnitřně silně diferencované stomatologie měli postupovat obdobně, a to i v situaci, v níž všichni zubní lékaři mají zajištěnou možnost celoživotního vzdělávání, které se děje cestou vzdělávacích akcí pořádaných nejrůznějšími subjekty v čele s Českou stomatologickou komorou. Realita posledních dvaceti let dokazuje, že naprostá většina praktických zubních lékařů po atestačním vzdělávání netouží a že ke každodenní, rutinní práci je ani nepotřebuje. Pracovat pod dozorem či dohledem lékaře-školitele, jak je tomu v jiných lékařských oborech u neatestovaných lékařů, v téměř zcela privatizovaném oboru ani není možné.

To však neplatí pro nemocniční stomatologická pracoviště, která musí řešit mnoho nestandardních situací, netypických, méně často se vyskytujících, přitom různě závažných zdravotních problémů, které se na jiných pracovištích vyřešit nedají. Jednou takovou velkou oblastí jsou choroby ústní sliznice, dále též choroby slinných žláz a poruchy salivace, nemoci čelistního kloubu a mízních uzlin, projevy značného množství celkových chorob v dutině ústní i jiné patologické stavy. Připočtěme k nim jedince trpící chorobami, které neumožňují provést i vcelku banální léčebné výkony jinak a jinde než v nemocničním prostředí a za speciálních podmínek. Další rizika a limity ošetření jsou spojeny s užíváním nejrůznějších léků (např. antikoagulancia, imunosupresiva, cytostatika, antiresorpční léky, biologika a biosimilars, tzv. orphan drugs apod.). Mnohé z výše uvedených situací vyžadují nejrůznější pomocná vyšetření, konzultace s lékaři jiných odborností, specifickou přípravu pacienta na výkon, hospitalizaci, celkovou anestezii, speciální terapeutické postupy.

Osvědčeným řešením je v řadě vyspělých zemí existence stomatologické odbornosti, zvané obvykle orální medicína či – méně správně – orální medicína a patologie. Doba, kdy afekce, v tomto sdělení jen letmo zmíněné, řešili naši předchůdci v rámci tehdy existujících specializací typu parodontologie, dentoalveolární chirurgie, dětské stomatologie, již pominula (nelze nevzpomenout jmen M. Škacha, I. Dřízhala, J. Mazánka, L. Sazamy, B. Mejchara a jistě i mnoha dalších, kteří byli schopni pojmout ve své době stomatologii komplexně). Současná orální medicína však vyžaduje specializované vzdělání typu nástavbového oboru, realizovaného na akreditovaném školicím pracovišti, pod vedením erudovaného školitele, po stanovenou dobu, která činí většinou tři roky, a zakončené atestační zkouškou.

V r. 2019, kdy se po delší době jednalo o možnostech vzniku nástavbových oborů i ve stomatologii, uspěl ze tří předložených návrhů jediný. Byl jím návrh na zřízení nástavbového vzdělávacího oboru s názvem Orální medicína, určeného pro nositele odbornosti Klinická stomatologie, s dobou přípravy v délce alespoň jednoho roku, stejně jako je tomu u ostatních existujících nástavbových oborů v České republice. Obor uspěl zejména díky porozumění zúčastněných institucí a příznivé konstelaci společensko-odborných vztahů mezi účastníky těchto jednání. Postupně pak vznikla koncepce a náplň oboru, na níž se podíleli odborníci z řady spolupracujících oborů (maxilofaciální chirurgie, onkologie, patologie, mikrobiologie, lékařská imunologie a alergologie, hematologie). Patří jim za to veliké poděkování.

Nástavbový obor byl poté diskutován, projednán a schválen Vzdělávací radou MZ ČR. V r. 2021 byl vypracován a schválen návrh kompetencí zubních lékařů s touto kvalifikací. V r. 2022 byla ustanovena akreditační komise, složená jako obvykle ze zástupců odborných společností, České stomatologické komory a lékařských fakult. V plném znění byl nástavbový obor Orální medicína uveřejněn ve Věstníku MZ ČR, částka 13/2023, v září 2023. Ve stejném roce byly formulovány podmínky na pracoviště žádající o získání příslušné akreditace. Odbornou záštitu nad nástavbovým oborem, umožňující nezbytnou kooperaci s jinými organizacemi a institucemi, převzala Stomatologická společnost České lékařské společnosti J. E. Purkyně.

V listopadu 2024 úspěšně proběhly pod patronací Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví, který je v ČR pověřenou institucí pro organizaci a realizaci tohoto typu vzdělávání, úvodní atestační zkoušky v tomto nástavbovém oboru. Prvními nositeli tohoto vzdělávání se tak stali čtyři členové příslušné akreditační komise, kteří splnili všechny podmínky pro přistoupení ke zkoušce. V současné době již žádají první klinická pracoviště o příslušnou akreditaci, na vyjádření IPVZ dosud čekají. Až po jejím získání budou moci oficiálně začít školit další zájemce o tuto kvalifikaci.

Absolvování tohoto vzdělávacího programu by mělo být zákonitě spojeno se získáním nové odbornosti. Pracoviště poskytující tento typ vysoce specializované péče by měla být příslušně bonifikována zdravotními pojišťovnami. Nástavbový obor Orální medicína nemá žádný vztah k ostatním vzdělávacím aktivitám (s výjimkou požadavku postgraduálního vzdělání v základním oboru Klinická stomatologie). Jakékoli jiné než náplní oboru požadované aktivity, včetně povinných čtyř oborově specifických kurzů, nejsou pro tento typ vzdělání uplatnitelné.

Je nutné dodat, že zřízení jakéhokoli nového vzdělávacího oboru je procesem nečekaně zdlouhavým a že v tomto případě je jeho výsledek poněkud odlišný od prvotních záměrů. Požadována byla původně „standardní“ doba trvání nástavbového oboru dle zahraničních vzorů, tzn. tři roky. Přístup k tomuto vzdělávacímu oboru byl navrhován i pro lékaře jiných odborností včetně orální a maxilofaciální chirurgie, zamýšleno bylo i mezioborové složení akreditační komise. Znění příslušných předpisů však byla striktní, a tak původní, výrazně mezioborové zacílení Orální medicíny, nebylo možné plně obhájit. Lze jen doufat, že záměr tvůrců nástavbového vzdělávacího oboru Orální medicína pomáhat zejména jedincům se závažnými zdravotními problémy, se podaří v brzké době dovršit.