Setkávám se velmi často s ortodontickou léčbou dospělých zakončenou celoživotní drátěnou dlahou na lingvální straně od špičáku po špičák. Takový pohled na svět považuji za prohru ortodontické léčby a nerespektování principů přírody. Celoživotní drátěné retainery vlastně přiznávají nestabilní postavení zubů jako cíl léčby.

Mrzí mne velmi malá pozornost věnovaná špičákovému vedení a ostatním principům okluze v rámci každé ortodontické léčby. Z drtivé většiny prací zakončených ortodontistou je patrná jakási nedůvěra k principům okluze, jak je znám osobně, pracuji s nimi a fungují. Fungují bez ohledu na hranice, tedy i v USA nebo v České republice. Fungují i mimo hranice oborů, tedy i v ortodoncii, protetice anebo i v ortognátní chirurgii. Jedná se o to, že zuby musí být plánovány a posouvány tam, kde je chtějí svaly a klouby mít, nikoliv naopak. „Protože, pokud je sval a zub ve válce, vždy tento konflikt vyhraje sval“ (Sicher a kol.). Výsledek bude nestabilní a zuby budou mít tendenci cestovat.

Z vlastních zkušeností vím, že principy okluze jsou jakási druhá stomatologická revoluce. Vzpomeňte si, jakou euforii jsme zažili, když k nám zavítala dentální hygiena s kyretami, mezizubními kartáčky a přednáškami dr. Jiřího Sedelmayera. Vzpomeňte si, kolik procent obyvatel mělo a do dneška vlastně má index krvácivosti po sondáži, plak index a další markery zánětu dásní... Znamenalo to snad, že tak vysoké procento zánětu je normální a že to tak ve svém terapeutickém plánu chceme?

Na některých přednáškách se uvádí, že špičákové vedení má cca 25 % populace. (Spear, přímý spolupracovník dr. Kokiche seniora, skutečného a těžko nahraditelného guru moderní ortodoncie, uvádí oboustranné špičákové vedení dokonce jen u 2,5 % populace). Mohu jen dodat, že MI-CO skluz má více než 99 % populace. Nevidíte tam jisté paralely ve srovnání s dentální hygienou uvedenou výše?

Pevně věřím, že každý zubní lékař, který pozná principy okluze a pracuje s nimi, zažije takovou euforii a stabilitu výsledků, jakou před tím nezažil. Hovořím-li o principech, myslím tím hlavně práci v „centric relation“ s přesností hrotu jehly a equilibraci (artikulaci chrupu v centriku) s přesností, kterou nejtenčí artikulační fólie dovolí (8 – 12 mikronů). Pokud tuto přesnost nedodržíte, principy fungovat nebudou. Pokud tuto přesnost dodržíte, principy se vám odvděčí úžasnou stabilitou výsledků...

Ortodontista nebude potřebovat retainery v takové míře jako dosud, implantolog se přestane zabývat vysokým procentem odhojení (nebude-li používat „no name“ implantáty), protetik bude mít celoživotní stabilitu náhrad bez abfrakcí, ortognátní stomatochirurg sníží procento nekróz kloubní hlavice a anatom změní názor na resorpci a apozici alveolárního výběžku po ukončení růstu čelistí. Ale to už by vydalo na celodenní přednášku...

Ortodoncii dospělých vnímám jako terapii postavení zubů, kdy posun v orálním nebo vestibulárním směru je maximálně v řádu desetin milimetrů, tedy šíře skloviny v rámci úzkého koridoru vymezeného svaly (na rozdíl od posunu zubů ve směru meziálním, distálním, rostrálním a kaudálním). Zuby pacienta mohou být stabilní v jakékoliv třídě dle Angleho klasifikace a v rámci jejich stability se stává přesun z jiné třídy za každou cenu do I. třídy dle Angleho léčbou přehnanou – „overtreatment“. Dlahování zubů celoživotním drátěným retainerem bych požadoval pouze u pacientů s oslabeným parodontem anebo u extrémních případů po ortognátních operacích, nikoliv však jako cíl každé terapie.

Smutnou skutečností je fakt, že některé moderní učebnice ortodoncie zařazují terapii okluze nadále do psychosomatických kategorií a její význam raději devalvují.

Ortodontistu vnímám jako kolegu otevřeného k dialogu v rámci dílčí spolupráce v týmu při kompletním restaurativním ošetřování pacientů.

MUDr. Milan Mach

parodontolog, Praha