Jak začínal mladý zubní lékař svou kariéru na Ostravsku?

Já jsem rodák z Karviné. Zajímal jsem se o biologii, chemii, a tak jsem nakonec zvolil studium stomatologie v Olomouci. Musím říct, že patřím spíše k té menšině lékařů, v jejichž rodině a okolí se nikdo medicíně nevěnoval.

Pamatuji si ze studií hlavně na přednostu I. stomatologické kliniky v Olomouci prof. MUDr. Bohuslava Fialu, DrSc., a tehdejší paní asistentku MUDr. Janu Stejskalovou, CSc., pozdější docentku a také pak přednostku této kliniky. Ta byla úžasná – náročná, přísná, nic nám neodpustila, ale byla spravedlivá, uznalá a hlavně nás moc věcí z oboru naučila. Jistě, v paměti mám i kontroverzního docenta, později prof. MUDr. Emila Jiravu, DrSc. Ale i ten mě ledacos naučil.

Plánoval jsem samozřejmě, že budu působit v Ostravě. Navíc jsem se chystal tam oženit, takže mě potěšilo, když to dobře dopadlo a já v roce 1975 nastoupil na první poliklinice – té naproti radnici. Po pár měsících jsem vykonal povinnou vojenskou prezenční službu v Kolíně a po návratu do Ostravy tady už zůstal. Jenže v r. 1978 jsem absolvoval první atestaci a vysloužil si tak zařazení, jak se tehdy říkalo, jako kádrová rezerva na protetiku. Následovala nabídka, abych vstoupil do komunistické strany. Dvakrát jsem odmítnul – a do tří dnů jsem skončil kariéru v centru Ostravy. Od 11. srpna 1980, pamatuji si to jako dnes, jsem skončil na detašovaném pracovišti Ostrava Mariánské Hory. Takže když pak zkraje roku 1990 přišla zpráva, že 5. ledna bude zakládáno občanské fórum, okamžitě jsem odjel do Prahy. Změna byla na dosah ruky.

Nastal vytoužený čas, kdy jsme si o svých úspěších a neúspěších mohli rozhodovat sami. Být svými šéfy.

Zpočátku ovšem nebylo kde. My jsme s kolegy chtěli zprivatizovat prostory, kde jsme pracovali, ale to se strašně protahovalo, prostě to nešlo. Nicméně kolegyně mi jednoho dne ukázala jeden dům a nabídla mi, že by tam pro mě její známý všechno přestavěl na zubní ordinaci se vším potřebným příslušenstvím. To se také stalo. Než se ale všechno vyřídilo a zařídilo, pracoval jsem dále v Ostravě a pak dokonce ještě na chvíli odešel do zbrusu nové ordinace v Kopřivnici, kde jsme v jednom hotelu zřídili, troufám si říct, jednu z nejluxusnějších ordinací ve střední Evropě. Následovala cesta zpátky do Ostravy a otevření nové ordinace, kde pracuji dodnes. Nic velkého. Ordinace jednoho zubního lékaře.

Jak se rozvíjely funkcionářské aktivity agilního ostravského stomatologa?

V Praze jsem byl od nás z Ostravy toho 5. ledna 1990 sám. Poprvé jsem viděl dr. Jiřího Pekárka. A naposledy dr. Vladimíra Šíchu. Ten, kdo u něho byl na atestaci, ví, o kom – a o čem – mluvím.

Domů jsem se vrátil plný nadšení. Náš kolektiv z polikliniky – všichni jsme se znali – vytvořil pak jakýsi neformální tým a já veškeré znalosti, zkušenosti a nové informace, co a jak máme dělat, přenášel na ty ostatní.

Uvítal jsem, že zubní lékaři půjdou sami za sebe. Vedle všeobecných lékařů, ale samostatně. Věděl jsem, co je to všeobecná medicína. Lékaři milionu oborů. Nemocnice, privátní sektor, lázně... Kdežto my, zubní lékaři, máme svůj jedinečný a jediný obor, kde máme všichni stejný zájem.

Moje první komorová funkce? Ta vznikla spontánně. Prostě jsem vedl ta naše setkání, naše schůze. Když pak 21. září 1991 vznikla ČSK, tak byly volby a já se stal předsedou OSK Ostrava. Na hodně dlouhých dvaadvacet let.

Čeho chtěl právě zvolený předseda dosáhnout?

Moje heslo bylo: lepší je být první v Ostravě než třináctý v republice. Nicméně když se chýlila díky přibývajícímu věku moje kariéra ke konci, zkusil jsem, jestli mě kolegové zvolí do představenstva ČSK. Říkal jsem si, že bych takhle snad ještě mohl Komoře trochu pomoci a zároveň postupně všechno předat svému ostravskému nástupci. Tím se po dvě volební období stal kolega MUDr. Radomír Otýpka, dnes už také člen představenstva ČSK.

Jaké vlastně byly mezníky stomatologie v těch uplynulých třech desetiletích?

Pro mě ten nejdůležitější byl sám vznik Komory. V roce 1997 pak přišla zásadní změna, kdy se body změnily na skutečné peníze. Vím, jaké to bylo dohadovat se o hodnotě bodu.

Zažil jsem tři prezidenty ČSK. Spoustu jednání a také pár nešťastných věcí. Například, když dr. Rath jako ministr stopnul naši práci. Dvě protézy, tři korunky a dost. Zbytek pojišťovna neproplatí... Ale Komora se z toho nakonec dostala velmi dobře. Říkali jsme: Kolegové, kolegyně, dělejte ty protézy a můstky, jak je potřeba – a až se doba uvolní, tak jim to do těch pojišťoven všechno nahrneme – a oni to zaplatí. Tak se i stalo. Pak byla doba klidnější. Dohadování s pojišťovnami nebylo jednoduché, ale důvěřoval jsem vedení Komory, že udělá maximum.

Ten největší skok na začátku samozřejmě nebyl jen v organizaci a v možnosti otevřít si privátní praxi. Byla to fantastická změna v celém způsobu naší práce a zejména v technologiích. Nové hmoty, fotokompozita a otiskovací výplně, moderní přístroje a vybavení ordinace, rentgeny, mikroskopie. A vše se postupně zdokonaluje až dodnes, kdy se technologicky celá stomatologie opět začíná dramaticky proměňovat

Obrovský rozvoj také zaznamenalo vzdělávání. Mimochodem, právě naše ostravská Komora se v tomto směru stala velmi známou nejen v Čechách, ale i na Slovensku. Především trojice našich lékařů vystupujících pod značkou Stomart, MUDr. Rostislav Kölbel, MUDr. Vladimír Jiroušek a MUDr. Aleš Koval, zorganizovala oblíbené setkání zubních lékařů na Soláni. Proběhlo tam dosud jedenadvacet ročníků. Významná byla také naše spolupráce se Slovenskem, kdy jsme se tak trochu podíleli na dvanácti ročnících Považských stomatologických dní v Trenčianských Teplicích.

Kde Komora dobře investovala a kde naopak ne?

Byl jsem dlouho mluvčím rozpočtového výboru. Představenstvo si se mnou dost užilo. Mých připomínek bylo hodně. Vždycky jsem kladl otázku, proč investovat. Měli jsme štěstí na ty, kteří připravovali rozpočet. Naše rozpočty byly vytvořeny tak odpovědně, že jsme vždycky skončili s přebytkem.

Nejvíc peněz jsme utráceli, a to jsme vždycky kritizovali, za techniku, za počítače a správu počítačových sítí.

Musím říct, že zpočátku jsem byl velkým odpůrcem nákupu domu jako sídla České stomatologické komory s možností provozovat zde aspoň zčásti také komorové vzdělávání. Proto si mě v Komoře brali na jednání o konkrétních nemovitostech jako jakéhosi profesionálního odpůrce. Nebyl jsem přítelem téhle myšlenky. S odstupem času přiznávám, že jsem se šíleně mýlil. Investice do toho domu, vlastně jakéhokoliv, byla jedinečná a skvělá. Ani to radši nebudu počítat, kolik bychom zaplatili za ty krvavé nájmy, když si vzpomenu, co nás to stálo předtím, jak to pamatuji ze sídla v Ječné ulici.

Dům, který se nám sice dneska už jeví jako trochu malý, je náš, je zaplacený a stojí nás už jen běžnou údržbu a provoz.

Jak proměnit stomatologii, aby byli pacienti spokojenější?

Tvrdím, že v dnešní situaci to vyřeší jediná věc – zvýšit počet nových lékařů. Ovšem věc je jistě mnohem komplikovanější. Ano, je možné, že máme největší počet stomatologů na pacienta v Evropě. Ale něco je jinak. Jestliže se stalo, že Mlejnek a ostatní v mém věku měli obvod, který čítal na dva tisíce pacientů, tak dneska ti mladí, kteří mají nové metody, jež zaberou spoustu času, udělají 5 – 6 lidí za den. My jsme ošetřili trojnásobek pacientů. Čili zástupci té nastupující generace prakticky nevezmou do svojí péče víc než šest set lidí. To znamená, že když já letos odejdu na odpočinek, tak za mě by neměl přijít jeden – ale tři stomatologové. Bohužel taková je dneska situace.

To je ovšem slovo do pranice. A pacient tomu sotva porozumí. Vzato obecně – všechno se zrychluje, zjednodušuje, technika nám pomáhá. Klade se důraz na efektivitu a výkon. Jak je tedy možné, ptá se běžný pacient, že dneska to trvá déle? Konečně generace odcházejících zubních lékařů to přece dělala rychle a jistě ne tak špatně... Mnozí z nás mají v ústech amalgámové výplně, můstky či korunky, které přetrvaly věky.

Teď mě asi mladí kolegové zabijí. Na to je velmi jednoduchá odpověď. Ano, mladí lékaři to dělají vzorně, pečlivě, moderně a jedinečně – proto to trvá tak dlouho. A samozřejmě se také teprve učí. Mnozí nedávno začali. Což ovlivňuje potřebný čas k ošetření pacienta. Oni po deseti patnácti letech zrychlí. Na druhé straně je poctivé říct, že těch 5 – 6 lidí, které udělají za den, je plně finančně sanuje, protože za kvalitnější a náročnější ošetření se berou na naše poměry velké peníze. Takže mladí zubní lékaři nemusí nikam spěchat, protože i tak si svoje peníze vydělají. Jejich klientela, třebaže v tom menším počtu, je spokojená.

Základ všeho toho zmatku tvoří nadsazený a nereálný předpoklad, že stomatologie, tedy skvěle sanovaný chrup, reprezentuje prioritou občana České republiky. To je omyl. Není to tak. Existuje u nás dobrá polovina lidí, kterým opravdu stačí základní výplň hrazená ze zdravotního pojištění – v praxi skloionomer nebo dózovaný amalgám. V těch krajních situacích pak extrakce a totální náhrada. Vlastně typické výkony, které se spojují s prací naší generace. Takové ošetření jsme často převážně poskytovali a nezřídka ještě dnes poskytujeme. Naopak ti mladí zhotoví kompozitní výplň, implantát nebo vzorně zaplní kanálky. Celkovou nebo dokonce snímatelnou náhradu, amalgám – to neřeší. Pacientovi sdělí, že buď to bude tak, jak to navrhují, nebo ať si ten, kdo takové finančně i časově náročné ošetření nechce, najde někoho jiného. Poctivě řečeno: Pacienti jsou zahnáni do kouta. Ti obyčejní, chudí lidé mají totiž úplně jiné finanční starosti, než investovat svoje veškeré úspory do víceméně nadstandardní, nebo dokonce špičkové stomatologické péče. Výsledkem je, že tito lidé končí na LSPP.

Jakou tedy lze očekávat budoucnost? Stomatologů i pacientů.

Bohužel až my, co už jsme ve finále, odejdeme, tak začínám mít obavy, že dostupnost stomatologické péče bude čím dál tím horší. Jak co do počtu lékařů, tak finančně.

Má Komora šanci to ovlivnit?

Sotva. Komora je především zárukou odbornosti. A ti mladí pracují dobře. Musíme ale o těch věcech vážně přemýšlet a pokusit se ovlivnit ty, kteří o těchto procesech rozhodují. A to jsou ne jenom politici, ale především také veřejnost, voliči. Pak se stávající nedobrý trend může nasměrovat zpátky ve prospěch pacienta. Každého pacienta. To je už ale především na střední a mladší generaci, aby se s tím potrápila.

MUDr. Petr Mlejnek, nositel Ocenění za osobní přínos ČSK (2021). Ostrava, 25. března 2022.