Ještě 17. listopadu je vystěhována první chirurgická klinika z budovy bývalé divizní nemocnice, aby uvolnila místo vojenskému lazaretu. Stejný osud potkává postupně další kliniky – omezen je provoz a lůžkový fond kliniky ušní, kožní, gynekologické, zcela zaniká klinika propedeutická. Skončila výuka a studentům je dokonce přísně zakázáno pracovat v nemocnici i na úrovni středního zdravotnického personálu. Německá lékařská fakulta je podřízena přímo ministerstvu školství v Berlíně a celá univerzita je prohlášena za ústav říšský.

Postupně následují další zásahy: z klinik se stávají pouhá oddělení, asistenti dostávají dekrety jako sekundáři, přednostové klinik se stávají primáři. Koncem prosince 1939 výnos říšského protektora umožnil přednostům českých dosud uzavřených klinik požádat říšského komisaře pro kliniky, profesora německé fakulty R. Bezecného, o jejich znovuotevření. Žádosti zdůrazňují zdravotnické úkoly pracovišť a ta se postupně otevírají. Musela však odstranit všechna razítka, pečetidla a tiskopisy s texty a symboly připomínajícími republiku. Byla zavedena dvojjazyčná označení budov a všech nápisů. Z Všeobecné nemocnice se stává Zemská nemocnice.

Vystěhování divizní nemocnice na Karlově náměstí – je to areál navazující na Chrám sv. Ignáce, kde v současné době sídlí III. interní klinika – zasáhlo i do provozu Zubní kliniky ve Viničné ulici. Kromě I. chirurgické kliniky v 1. patře divizní nemocnice byla ve 2. patře umístěna i část lůžkového oddělení neurologické kliniky profesora Kamila Hennera. Té byla jako náhradní místo přidělena právě budova ve Viničné ulici (obr. 1).

Autoři tohoto textu objevili v písemnostech uložených ve Stomatologickém muzeu v Kateřinské ulici dosud neznámé doklady, umožňující sledovat složité putování všech oddělení Zubní kliniky do různých budov v blízkém i ve vzdáleném okolí. Tak se otevírá dosud neznámá kapitola v historii pražské Zubní kliniky v letech okupace. Všechna oddělení zubní kliniky se musela stěhovat, a to ne jako celek, ale jednotlivě na různá místa.

Nejobtížnější bylo přemístit oddělení lůžkové, které profesor František Kostečka rozšířil na celé 1. poschodí budovy ve Viničné ulici. Místo pro ně bylo vybráno v prostorách existujícího Státního ústavu pro zubní lékařství v Praze na Vinohradech, v ulici tehdy Humboldtově, dnes v Budečské č. 33 (obr. 2). Zde se na chirurgické ambulanci ordinovalo denně mimo neděle od 8 do 12 hodin. Operační den byl v úterý odpoledne. Celé oddělení mělo 32 lůžek, operoval profesor František Kostečka, docházeli docent Karel Měšťan a asistent Leon Sazama.

Oddělení konzervačnímu a parodontologickému bylo nařízeno přestěhovat se do budovy Na Bojišti č. 3 (obr. 3). Tamní prostory však nebyly ještě připraveny, takže obě oddělení nouzově fungovala ve Viničné ve dvou malých místnostech v přízemí. Ortodontické oddělení vedené Ferdinandem Škaloudem již od roku 1932 sídlilo ve 3. poschodí nájemního domu v Lipové ulici č. 4. Bylo to nedaleko budovy ve Viničné, vlastně jen přes křižovatku. V září 1939 se z Lipové přechodně nastěhovalo do Viničné, než pro ně bude vybráno vhodné definitivní umístění.

V omezeném provozu funguje i oddělení protetické. Pracuje se jen odpoledne, oddělení vede Jan Jesenský, synovec profesora Jesenského, technickou laboratoř vede Janův bratr Jiří Jesenský. V roce 1942 jsou oba bratři zatčeni a vedení ordinace přebírá asistent Leon Sazama. V roce 1943 se i protetika a ortodoncie stěhuje na Bojiště č. 3. Je to opět jen místo dočasné, neboť pro všechna oddělení se adaptují prostory v Budči, v bývalé dívčí koleji ve Wenzigově ulici č. 20 (obr. 4).

V Budči všechna oddělení kliniky s výjimkou chirurgie obsazují v srpnu 1943 osm místností v přízemí, kde je dále umístěn i rentgenový kabinet, čekárna, kancelář a pracovna profesora. V suterénu pak nachází místo technická laboratoř a šatna pro zaměstnance. Provoz v Budči byl zahájen 1. září a celé pracoviště má název Zubní oddělení Zemské nemocnice. Tam funguje po zbylé válečné měsíce.

V Praze byla v letech 1939 – 1945 lékařská fakulta uzavřena. V letech 1943 – 1944 existovala lékařská fakulta v emigraci, činnost jí umožnila Univerzita v Oxfordu ve Velké Británii, kde dokončilo studia třicet absolventů, kteří obdrželi diplomy lékařské fakulty Univerzity Karlovy.

V sobotu 5. května 1945 vypuklo v Praze povstání. Ještě v noci ze soboty na neděli na výzvu České národní rady přebírají čeští profesoři německé kliniky. Němečtí lékaři i další zdravotnický personál byl z velké části ozbrojen, zbraně měli i hospitalizovaní vojáci u svých lůžek, obsazování kliniky pomáhali zajištovat i ozbrojení příslušníci povstaleckých jednotek, tzv. Revoluční gardy.

Němečtí lékaři i personál se na mnoha místech odmítali vzdát, v nemocnici zněla střelba, i když ojediněle, ještě do 12. května. Po příchodu Rudé armády do Prahy dne 9. května pak zdravotnický personál, pokud byl v uniformách, padl do zajetí rudoarmějců.

František Kostečka se svým ozbrojeným šoférem v těchto květnových revolučních dnech obsadil budovu v Kateřinské č. 32. V ní byla umístěna čelistní stanice pro raněné příslušníky zbraní SS. Kostečka se svým šoférem všechny hospitalizované, kteří měli pod poduškou zbraně, odzbrojil.

Dne 19. května 1945 byl profesor Kostečka oficiálně pověřen převzít tyto prostory německé čelistní stanice (Kieferstation), stejně tak jako německou zubní kliniku ve Štěpánské ulici č. 18 (obr. 5). Tu pak po dohodě převzal profesor František Neuwirt, který v prostorách ve Štěpánské vybudoval 2. stomatologickou kliniku. Tato klinika se v roce 1950 přestěhovala do novostavby polikliniky na Karlově náměstí č. 32.

Dne 2. srpna 1945 se v budově v Kateřinské sešla skupina profesorů lékařské fakulty včetně Františka Kostečky. Prohlédli celou opuštěnou budovu a doporučili její další využití. Pro zubní kliniku bylo přidělené křídlo přiléhající k ulici Ke Karlovu a část průčelí mířící do Kateřinské. Do bývalé kaple v přízemí sídla Ke Karlovu pak byly přestěhovány exponáty stomatologického muzea, které za války prozíravě Kostečka ukryl ve sklepě zrušené kavárny v Legerově ulici.

Zpráva o zachráněných předmětech muzea byla poslední radostí profesora Jana Jesenského, na něhož těžce doléhaly tragické osudy jeho blízkých, kteří se zapojili do protinacistického odboje – dcery Mileny a synovců Jana a Jiřího. V kronice kliniky za rok 1942 čteme, že „v posledním týdnu měsíce června odešli z protetického oddělení vedoucí lékař MUDr. Jan Jesenský a chéf technik Jiří Jesenský“. V úředním textu kroniky není uvedeno, že byli zatčeni a později popraveni.

Fotogalerie