LKS časopis

Recenzovaný časopis
České stomatologické komory

elektronická verze

ISSN 1210-3381 (Print)
ISSN 2571-2411 (Online)

LKS 09/2022 ČSK
Aktuální číslo
Rubriky
Témata
Autoři

Privátní zubní lékaři jsou současně i podnikateli. Článek je proto stručně a přehledně seznamuje s teoretickými principy a metodami moderního finančního řízení podniků. Současně poskytuje informace pro jejich využití v privátní stomatologické praxi a upozorňuje na problémové okruhy.

1. Úvod do problematiky

Podnik lze charakterizovat jako právní subjekt (uspořádaný a řízený celek se vstupy a výstupy), založený za účelem výkonu podnikatelské činnosti, resp. vykonávající ekonomickou aktivitu. Z ekonomického hlediska má podnik dvojí poslání. Individuální, protože zhodnocuje vložený kapitál vlastníků (zdroj tvorby peněžních prostředků) a přináší tak svým majitelům bohatství, a společenské, protože uspokojuje zájmy tržních subjektů, které s ním vstoupí do obchodních, majetkových nebo jiných vztahů (dodavatelů, zaměstnanců, odběratelů, věřitelů, státu apod.).

Dle výše uvedeného je poskytování služeb nestátními zdravotnickými zařízeními (dále rovněž podnik) bezesporu podnikáním jako každé jiné, a proto klade na lékaře, kromě odborných znalostí, i požadavky na přiměřenou orientaci v podnikové ekonomice, resp. finančním řízení podniku.

Při provozování privátní stomatologické praxe se lékařů dotýkají zejména tyto oblasti podnikové ekonomiky:

  • při zahájení i jeho průběhu vkládají do podnikání kapitál (vlastní i cizí),
  • zajišťují zhodnocení vloženého kapitálu tvorbou zisku (kladný rozdíl výnosy – náklady za období),
  • uzavírají obchodní smlouvy s dodavateli vstupů (nákup materiálu, energií, protetických i dalších služeb, pracovní síly, kapitálu apod.) a se zákazníky (prodej poskytnutých zdravotních služeb hrazených i nehrazených z veřejného zdravotního pojištění),
  • zajišťují inkaso pohledávek a úhradu splatných závazků,
  • evidují výnosy, náklady, výsledek hospodaření, resp. příjmy, výdaje, majetek a závazky,
  • podávají daňová přiznání,
  • podstupují a řídí podnikatelské riziko.

Účelem publikování článku v časopise LKS je:

  • seznámit podnikající lékaře s teoretickými principy a metodami finančního řízení,
  • poskytnout informace pro jejich aplikaci, resp. využití v praxi,
  • poukázat na význam finančního řízení,
  • upozornit na problémové okruhy.

2. Majetek a kapitál

Podnik ke své činnosti potřebuje majetek a k jeho nakoupení kapitál (zdroj peněžních prostředků). Hodnotu majetku a kapitálu v CZK a jeho strukturu při zahájení podnikání stanoví zakladatelský rozpočet, při běžném provozu finanční plány. Přehled o majetkové a kapitálové struktuře podniku k určitému dni podává účetní výkaz rozvaha (synonymum bilance). Prezentuje hodnotu a strukturu majetku a kapitálu podniku; vyjadřuje, jaký majetek podnik vlastní (levá strana výkazu) a z jakých zdrojů kapitálu si vlastníci podniku majetek pořídili (pravá strana výkazu). Dle bilančního principu musí být hodnota majetku i hodnota kapitálu podniku vykazovaná v rozvaze totožná, neboť se jedná pouze o dva různé pohledy na jednu věc.

Rozvaha je pro řízení podniku velmi důležitý výkaz. Lze z něj, kromě majetkové a kapitálové struktury, zjistit i zadluženost podniku (poměr cizího kapitálu ke kapitálu celkem) a tím pádem i jeho finanční stabilitu, rentabilitu vlastního kapitálu (podíl zisku po zdanění a vlastního kapitálu) a likviditu (synonymum pojmu okamžitá solventnost), která vyjadřuje schopnost podniku uhradit splatné závazky. Likvidita se vyjadřuje např. poměrem oběžného majetku a krátkodobých závazků.

Poznámka: Je nutné rozlišovat pojmy likvidita a likvidnost. Pojem likvidita je vysvětlen v předcházejícím odstavci. Likvidnost vyjadřuje míru obtížnosti (náklady a rychlost) transformovat jednotlivé složky podnikového majetku do peněžních prostředků potřebných pro úhradu splatných závazků. Rychlost přeměny dlouhodobého majetku (např. zubní soupravy) na peněžní prostředky je mnohem delší a nákladnější než přeměna pohledávky (inkaso) za zdravotními pojišťovnami. Likvidnost jednotlivých složek majetku (spolu s rizikem a výnosností) je důležitým faktorem při řízení dočasně volných peněžních prostředků (viz bod 4.3).

2.1 Struktura majetku

Základním rozdělením majetku podniku (synonymum aktiva) je rozdělení na majetek dlouhodobý a oběžný. Majetek je v rozvaze seřazen dle stupně své likvidnosti (sestupně od nejméně likvidního, tj. dlouhodobého).

Dlouhodobý majetek, např. zubní souprava (doba používání je delší než jeden rok), se pořizuje zejména za účelem generování tržeb. Výdaje na jeho pořízení nejsou nákladem (ve smyslu Zákona o daních z příjmů), nákladem jsou až odpisy dlouhodobého majetku, které současně vyjadřují jeho opotřebení.

Oběžný majetek je využíván ke spotřebě, prodeji a úhradě závazků. Během jednoho roku několikrát změní formu z hmotné (zásoby) na nehmotnou (pohledávky, peněžní prostředky).

2.2 Struktura kapitálu

Kapitál podniku představuje sumu zdrojů, ze kterých je financován majetek podniku. Základním rozdělením kapitálu (synonymum pasiva) je rozdělení na vlastní, cizí dlouhodobý a cizí krátkodobý. V rozvaze je seřazen od dlouhodobého (vlastní, cizí) po krátkodobý.

Vlastní kapitál je tvořen peněžními i nepeněžními vklady majitelů a výsledky vlastní podnikatelské činnosti; je dlouhodobým zdrojem financování podnikových činností a růst jeho podílu na kapitálu celkem zvyšuje finanční stabilitu podniku. Ochota majitelů zapojit vlastní kapitál do podnikání je pozitivním signálem pro subjekty spojené s podnikem, zejména pak pro dodavatele kapitálu. Při nízké hodnotě podílu vlastního kapitálu ke kapitálu celkem mohou vznikat potíže při získávání cizího kapitálu (především bankovních úvěrů).

Cizí kapitál (dluh, závazek, půjčka) se do podnikání zapojuje za účelem zhodnocování kapitálu vlastního. Dle doby splatnosti se rozděluje na kapitál krátkodobý (splatnost do jednoho roku) a dlouhodobý (splatnost delší než jeden rok).

Dlouhodobý cizí kapitál by měl být hlavním zdrojem financování pořízení dlouhodobého majetku. Důvodem je skutečnost, že zdroje na jeho splácení (zisk + odpisy dlouhodobého majetku) se vytvářejí postupně, po dobu delší než jeden rok. Financovat nákup dlouhodobého majetku krátkodobým kapitálem je poměrně riskantní; krátkodobý kapitál se musí splatit dříve, než dlouhodobý majetek na jeho splácení vytvoří zdroje. Základními zdroji dlouhodobého cizího kapitálu jsou dlouhodobé bankovní úvěry (hypoteční, investiční).

Krátkodobý kapitál slouží k financování majetku oběžného, resp. provozních nákladů podniku. Zdroje krátkodobého kapitálu:

  • krátkodobé bankovní úvěry,
  • dodavatelské úvěry (při nákupu na fakturu),
  • závazky vůči zaměstnancům (nevyplacené mzdy),
  • závazky vůči státu (nezaplacené daně, nezaplacené zdravotní a sociální pojištění),
  • odběratelské úvěry (přijaté zálohy od odběratelů),
  • krátkodobé finanční výpomoci (nebankovní půjčky).

2.3 Náklady zdrojů kapitálu

Náklady na jednotlivé druhy kapitálu (vlastní, cizí dlouhodobý a cizí krátkodobý) se navzájem liší. Cizí kapitál je levnější než kapitál vlastní. Důvodem je to, že vlastní kapitál nese nejvyšší riziko při podnikání; za jeho zapojení do podnikání proto majitelé podniků logicky požadují vyšší výnos. Navíc výplata peněžních prostředků, jejichž zdrojem je vlastní kapitál, resp. zisk (např. osobní spotřeba, podíl společníků na zisku), není daňově uznatelným nákladem. Cena cizího kapitálu (úrok a další náklady spojené s uzavřením úvěrové smlouvy) naopak daňově uznatelným nákladem je. Snižuje tudíž zisk a tím i daň z příjmu fyzických i právnických osob. Dlouhodobý cizí kapitál je dražší než cizí kapitál krátkodobý; příčinou je respektování faktoru rizika dodavateli kapitálu (delší doba splacení představuje pro ně větší riziko).

Důvody pro zapojení cizího kapitálu do podnikání lze spatřovat zejména v rozdílných nákladech na jeho pořízení, nedostatku vlastních zdrojů financování při zahájení podnikání, zajištění financování přírůstku majetku (dlouhodobého i oběžného) v průběhu podnikání, popř odstranění časového nesouladu mezi výdaji a příjmy.

Používání cizího kapitálu má pochopitelně svá omezení, mezi která patří zejména zvýšení zadluženosti podniku a tím snížení jeho finanční stability a zvýšení podnikatelského rizika (splátky jistiny a úroků je nutné zajistit i v době poklesu příjmů). Zvyšování zadluženosti znamená pro dodavatele cizího kapitálu větší riziko, což se projeví v jeho vyšší ceně (vyšší úroky). V neposlední řadě vysoký podíl cizího kapitálu omezuje jednání managementu, neboť musí respektovat zpřísněné smluvní podmínky věřitelů (zejména bank).

3. Finanční řízení podniků

Z nejširšího hlediska finanční řízení podniku znamená efektivní řízení peněžních prostředků vložených do podnikání. Veškeré věcné podnikové činnosti (obecně nákup, výroba nebo poskytování služeb a jejich prodej) musí mít zajištěno financování, a to ve všech fázích života podniku (založení, provozování, ukončení). Finanční řízení podniku musí, kromě průběžného financování podnikových činností, zajistit i základní předpoklady pro dlouhodobou existenci podniku, tj. rentabilitu, solventnost a vytváření podmínek pro pokračování podnikání v budoucnu. Rentabilita (výnosnost) je schopnost vytvářet zisk z vloženého kapitálu. Solventnost je schopnost permanentní úhrady splatných podnikových závazků. Je pozitivním signálem pro okolí podniku a tím umožňuje např. snížit nákupní ceny, prodloužit dobu splatnosti dodavatelských faktur, levněji získat cizí kapitál, obstarat kvalifikovanou pracovní sílu apod.

Finanční řízení je proto v tržní ekonomice integrujícím článkem řízení jakéhokoliv podniku. Jeho absence nebo nedůslednost má za následek vznik přebytku nebo nedostatku peněžních prostředků; obojí je z podnikatelského hlediska nežádoucí. Nedostatek peněžních prostředků je samozřejmě mnohem závaznější a může mít fatální dopady na pověst, finanční zdraví i samotnou existenci podniku. Žádoucí však není maximalizovat objem peněžních prostředků, ale udržovat jejich hodnotu ve výši, která je potřebná k zajištění solventnosti podniku a současně minimalizovat náklady na jejich pořízení (a tím zvyšovat zisk, resp. rentabilitu podnikání).

Peněžní prostředky jsou součástí majetku (aktiv) podniku, a tudíž mají, jako jakékoliv jiné podnikové aktivum, svoji cenu, kterou určuje jejich zdroj, tj. druh kapitálu (u kapitálu cizího např. úroky a ostatní náklady placené bance za poskytnutí úvěru, u kapitálu vlastního výše požadavků majitelů podniků na jeho zhodnocení). Dočasně volné peněžní prostředky na běžném účtu přitom nepřináší téměř žádné zhodnocení.

Poznámka: Problém nízkého úročení zůstatků na běžných účtech úroků lze eliminovat např. transformací dočasně volných peněžních prostředků do produktů peněžního trhu (např. spořicí účty, termínované vklady, státní pokladniční poukázky) nebo kapitálového trhu (např. akcie, dluhopisy, podílové fondy – viz bod 4.3), nebo předčasným splácením cizího úročeného kapitálu (bankovních úvěrů).

3.1 Základní činnosti finančního řízení:

Finanční řízení je komplexní činnost a mezi jeho základní úkoly patří:

  • Získávání kapitálu pro financování založení nebo provozu podniku s přihlédnutím k jeho dostupnosti, ceně, době splatnosti a riziku.
  • Rozhodování o alokaci peněžních prostředků do dlouhodobého majetku podniku především s ohledem na vytváření podmínek pro podnikání v budoucnu a do oběžného majetku pro zajištění solventnosti.
  • Zajišťování splátek závazků co do termínu i hodnoty.
  • Řízení nepeněžní části oběžného majetku (zásoby a pohledávky).
  • Řízení nákladů.
  • Řízení dočasně volných peněžních prostředků.
  • Řízení rizik.
  • Rozhodování o rozdělování výsledku hospodaření.
  • Zajišťování zpracování finančních plánů, resp. podkladů pro kalkulace minutových nákladů ordinace.
  • Průběžné vyhodnocování efektivnosti podnikání, např. nástroji finanční analýzy.

3.2 Zásady finančního řízení

3.2.1 Řízení peněžních toků

Při finančním řízení je potřebné odlišovat příjmy a výdaje, tj. reálné peněžní toky od výnosů, nákladů a výsledku hospodaření. Podnik, který vykazuje výnosy, resp. zisk, nemusí disponovat potřebným objemem peněžních prostředků. Důvody výše uvedeného je nutné spatřovat především ve skutečnosti, že zisk (jako jeden ze zdrojů vlastního kapitálu) nemusí být alokován do finančního majetku (peněžních prostředků), ale může být vázán v majetku dlouhodobém, popřípadě v nepeněžní části majetku oběžného (zásoby a pohledávky).

Dále je nutné podotknout, že výnosy a tím i zisk se zvyšují objemem tržeb, které se velmi často transformují na pohledávky (pokud se nejedná o zaplacení v hotovosti při prodeji výrobků nebo služeb). Pohledávky mají poměrně vysokou likvidnost, ale nejsou peněžními prostředky. Nemají schopnost (až na výjimky, např. vzájemné zápočty závazků a pohledávek) uhradit závazky podniku.

Dále také platí, že některé uskutečněné hospodářské operace jsou náklady a nevyvolávají současně výdaje (např. odpisy dlouhodobého majetku) nebo nejsou náklady a vyvolávají současně výdaje (např. nákup dlouhodobého majetku, splácení úvěrů), popř. nejsou výnosy a vyvolávají současně příjmy (např. čerpání úvěru, příjem dotace).

Přes výše uvedené problémové okruhy je zisk v podnikání nezastupitelný, neboť:

  • je obecně uznávaným měřítkem úspěšnosti podnikání,
  • je základním nástrojem zhodnocování vloženého kapitálu,
  • je nutnou podmínkou (ale ne dostačující – viz výše) k zajištění solventnosti,
  • spolu s odpisy dlouhodobého majetku je dlouhodobým interním zdrojem financování rozvoje podniku,
  • je součástí mnoha poměrových ukazatelů měřících výkonnost podniku.

3.2.2 Řízení nákladů

Objektivním důvodem existence nákladů je skutečnost, že při přeměně vstupů na výstupy dochází k jejich spotřebě. Řízení příčin vzniku nákladů, které je plně v pravomoci majitelů podniku, je základní metodou zvyšování zisku; v praxi je obtížné, ne-li nemožné, zajistit růst zisku zvýšením prodejních cen a tím výnosů.

Snížení nákladů za jinak stejných podmínek umožňuje snížení prodejních cen podnikových výkonů při dosažení plánovaného zhodnocení vloženého kapitálu nebo vyšší zhodnocení vloženého kapitálu podniku při ponechání stejné úrovně prodejních cen.

Absolutní úspora nákladů spočívá jednak v řízení nákupních cen vstupů (viz bod 4.1) a jednak v řízení spotřeby vstupů (hospodárnost).

Relativní úsporu nákladů (degrese fixních nákladů neboli pokles celkových nákladů na jednotku výkonu) lze zajistit růstem podnikových výkonů při nezvyšování fixních nákladů.

Účinným nástrojem řízení nákladů je jejich plánování, resp. tvorba kalkulace minutových nákladů ordinace. Dalším nástrojem pro řízení nákladů je jejich pravidelný rozbor. Podklady pro tuto činnost může elegantně poskytnout účetnictví nebo daňová evidence; je však nutné specifikovat účetním požadavky na výstupy – např. analytická evidence zejména syntetických účtů č. 501, 502, 518 (účetnictví) nebo analýza provozní režie (daňová evidence).

3.2.3 Respektování vlivů okolí podniku

Okolí podniku (podnikatelské prostředí) výrazným způsobem ovlivňuje finanční řízení. Podnik se při své činnosti musí vlivům okolí přizpůsobit, naopak možnost podniku ovlivnit okolí je obvykle velmi nízká. Pokud však podnik vlivy okolí podniku, resp. jejich změny, pravidelně monitoruje a přizpůsobuje se jim, změny ho nepřekvapí, resp. neohrozí, a naopak je může využít ve svůj prospěch.

Vliv okolí bývá přirovnáván k vlivu počasí. Počasí působí na veškeré obyvatele dané lokality stejně, a tak nezbývá než sledovat předpovědi počasí a reagovat na ně. Kdo má lepší informace, resp. kdo je dokáže lépe vyhodnotit a přizpůsobit se jim, není aktuálním počasím dramaticky překvapen a minimalizuje možná negativa (např. nepřekvapí ho déšť), resp. dokáže využít pozitiva (např. výlet). Z hlediska finančního řízení je žádoucí sledovat zejména vývoj politického, legislativního a ekonomického okolí.

Z politického okolí jsou významnými faktory ovlivňujícími podnikání fiskální politika (změny výše a struktury veřejných výdajů a daní) a politika monetární (nástroj centrální banky k hlídání a aktivní ovlivňování míry znehodnocení peněz), politika sociální a v neposlední řadě i politická stabilita.

Legislativní okolí určuje podmínky podnikání prostřednictvím právních norem, které stanovují, jaké chování podniků je přípustné. Finančního řízení podniku se bezprostředně dotýká obchodní a pracovní právo, resp. specifické právní normy týkající se provozování nestátních zdravotnických zařízení.

Vlivy ekonomického okolí mají na podnikání stěžejní význam. Jedná se především o vývoj cen výrobních faktorů, např. dlouhodobého majetku, materiálu a energií, práce, kapitálu, resp. peněz, hodnot makroekonomických veličin, např. nezaměstnanosti, inflace, kurzu domácí měny vůči měnám zahraničním (posilování domácí měny je příznivé pro import a její oslabování pro export), a úrokových sazeb, přičemž zvyšování úrokových sazeb zvyšuje cenu peněz, resp. výnosy z vkladů, a z toho plyne tlak na posilování domácí měny a naopak.

3.2.4 Relevantní informace

K finančnímu řízení a rozhodování podniku jsou samozřejmě nutné relevantní (úplné, včasné, pravdivé) informace z externích i interních zdrojů. Příklady zdrojů externích informací jsou uvedeny v předchozím bodě.

Interní informační zdroje, tj. zejména účetnictví nebo daňová evidence, poskytují důležité informace pro finanční řízení, např.:

  • průběh a výsledky hospodaření,
  • analytické členění nákladů pro jejich rozbor,
  • výnosy, náklady, výsledek hospodaření za období,
  • příjmy a výdaje za období ve členění potřebném pro zjištění základu daně z příjmů,
  • majetek a dluhy (závazky) podniku,
  • podklady pro stanovení daňové povinnosti a kontrolu správnosti jejího výpočtu,
  • podklady pro sestavení minutových nákladů ordinace, popř. finančního plánu.

Část výstupů z interních informačních zdrojů je formalizovaná (účetní výkazy, výroční zpráva apod.), část je nezbytné stanovit autonomně (viz bod 3.2.2). V této souvislosti je nutné zmínit se o spolupráci majitele podniku (podnikatele) a účetní. Je nutné si uvědomit, že za výsledky hospodaření, úhrady daní nebo plnění informační povinnosti určené právními předpisy, např. zveřejňování výsledku hospodaření nebo zpracování kalkulace minutových nákladů ordinace, zodpovídá majitel podniku a nikoliv účetní. Účetní zodpovídá za zpracování daňové evidence nebo účetnictví (průběh i výstupy) dle platné legislativy, resp. za zpracování a předkládání výstupů nutných k finančnímu řízení požadovaných majitelem podniku. Strukturu a termíny výstupů z účetnictví nebo daňové evidence potřebných k finančnímu řízení (viz bod 3.2.2) musí zcela jednoznačně stanovit majitel podniku.

3.2.5 Řízení podnikatelského rizika

Podnikatelské riziko je definováno jako možnost, že se skutečné výsledky hospodaření budou lišit od výsledků předpokládaných. Riziko je nezbytná součást podnikání (podnikatelé ho permanentně podstupují), nelze ho odstranit, lze ho však řídit a minimalizovat tak jeho dopady na výsledky podnikání.

Podnikatelské riziko vzniká z vnějších, tj. objektivních příčin nezávislých na činnosti podniku, nebo z vnitřních, tj. subjektivních příčin ovlivněných managementem nebo zaměstnanci podniku. Součástí podnikatelského rizika je i riziko finanční. Finančním rizikem se rozumí povinnost zajistit úhradu fixních výdajů (např. splátky úvěrů, leasingové splátky, nájemné apod.) bez ohledu na vývoj podnikových příjmů.

Pro práci s podnikatelským rizikem platí následující zásady:

  • při stejném riziku se preferuje větší výnos před menším,
  • při stejném výnosu se preferuje menší riziko před rizikem větším,
  • za podstoupené větší riziko se požaduje větší výnos,
  • varianta s větším výnosem obvykle vyvolá i větší riziko,
  • preferují se peníze obdržené dříve, resp. vydané později (dnešní korunu můžeme investovat, popř. splatit závazky).

4. Příklady z praxe

4.1 Nákup vstupů

Nákupní činnost (dále jen nákup) je definována jako proces, jehož cílem je zajištění vstupů. Vstupy se rozumí zejména materiály, energie, informace a služby potřebné pro provozování podniku. Výraznou měrou ovlivňuje výsledek hospodaření (ceny, kvalita, dodací lhůty a doba splatnosti) a peněžní toky (úbytek peněžních prostředků). Z výše uvedeného je evidentní, že je žádoucí nákupy vstupů efektivně řídit.

Existuje mnoho možností odvislých např. od velikosti podniku, odvětví působnosti, jak nakupování řídit. V podmínkách provozování nestátních zdravotnických zařízení lze uvažovat např. s následujícím postupem:

  • Identifikovat nakupované vstupy (komodity) dle druhů.
  • Zpracovat přehled ročního objemu jejich nákupu v peněžních jednotkách.
  • Pomocí Paretovy analýzy (20 % objemu nákupu v hmotných jednotkách tvoří cca 80 % nákupu v peněžních jednotkách) určit druhy komodit, jejichž nákupy se budou řídit. Pokud se nakupuje např. 50 druhů komodit, je efektivní řídit pouze 10 komodit.
  • Zpracovat a distribuovat poptávky na předložení nabídek na jejich nákupy. Poptávka by měla obsahovat název, cenu, dodací lhůtu, platební podmínky, platnost nabídky, možnost skonta (např. od určitého objemu nákupu) a reálnost uzavření roční rámcové smlouvy na dodávky.
  • Dle nabídek realizovat výběrové řízení.
  • S vítězem výběrového řízení uzavřít rámcovou smlouvu o dodávkách.
  • Dodávky během roku objednávat v intencích uzavřené rámcové smlouvy pouze telefonicky.

Přínosy, které může aplikování uvedeného postupu na straně odběratele přinést, lze spatřovat např. v poskytnutí skonta z ceny (zvýšení rentability podnikání), prodloužení doby splatnosti daňových dokladů (optimalizace cash flow), optimalizace hodnoty zásob (snížení kapitálové potřeby), úspora času (zvýšení produktivity práce), vybudování oboustranně výhodných dlouhodobých partnerských vztahů.

Poznámka: Za účelem poskytnutí skont z nákupních cen za odebrané množství lze zvýšení objemu nákupu totožných komodit zajistit integrací potřeb jednotlivých ordinací.

4.2 Zakladatelský rozpočet

Účelem zakladatelského rozpočtu je specifikovat a kvantifikovat peněžní prostředky pro zajištění úhrady výdajů spojených se zahájením podnikání (provozování privátní lékařské praxe). Výdaje lze obecně rozdělit na výdaje spojené s nákupem dlouhodobého hmotného i nehmotného majetku, úhradou obligatorních administrativních poplatků a úhradou závazků spojených s nákupem vstupů zajištujících podnikání (provozní výdaje) do doby inkasa pohledávek za zdravotními pojišťovnami (fakturované výkony) za první měsíc provozu lékařské praxe. Potřebu kapitálu na úhradu provozních výdajů lze optimalizovat smluvním zajištěním kratší doby splatnosti vydaných faktur (inkaso pohledávek), než je splatnost přijatých faktur (úhrada závazků).

Obecné zásady pro zpracování zakladatelského rozpočtu:

  • výdaje plánovat v maximální hodnotě (minimalizovat podnikatelské riziko); ze stejného důvodu příjmy plánovat v minimální hodnotě,
  • stanovit objem a strukturu majetku (dlouhodobého i oběžného) a administrativních výdajů spojených se zahájením praxe,
  • sestavit roční finanční plán a dle něj kvantifikovat počáteční provozní výdaje ordinace (zdravotnický a hygienický materiál, energie a nájemné, osobní náklady personálu, manažerská odměna a zálohy na zdravotní a sociální pojištění stomatologa, nákup protetiky, nájemné, úklidové služby, splátky jistiny nebo úroků bankovních úvěrů, leasingové splátky apod.) a to do doby předpokládaného inkasa pohledávek za první měsíc podnikání,
  • dle předchozích odstavců propočítat celkovou potřebu peněžních prostředků a rozhodnout o druhu kapitálu pro jejich získání (vlastní, cizí, dlouhodobý, krátkodobý),
  • prověřit podmínky získání cizího kapitálu.

4.3 Řízení rizik

Pro řízení rizik v praxi lze využít následující náměty:

  • Volba právní formy podnikání (redukce rizika z hlediska dopadů podnikání na soukromý majetek podnikatele).
  • Minimalizace fixních nákladů prostřednictvím outsourcingu (např. úklidové služby) nebo jejich absolutního snížení.
  • Rozložení rizika, např.:

◦     diverzifikací dodavatelů, např. jeden dodavatel maximálně do x % hodnoty ročních celkových dodávek,

◦     diverzifikací odběratelů (pokud je to možné),

◦     diverzifikací produktů peněžního a kapitálového trhu a nabídek obchodních bank pořizovaných v souvislosti se zhodnocením dočasně volných peněžních prostředků; jejich portfolio strukturovat především s ohledem na jejich výnosnost v kontrastu s rizikem, resp. likvidnost v kontrastu s výnosností. Je nabíledni, že produkty emitované státem, např. státní dluhopisy nebo státní pokladniční poukázky, jsou méně rizikové než např. akcie obchodních společností nebo podnikové dluhopisy, ale přinášejí nižší výnos. Likvidnost vs. výnosnost produktů uvedených trhů je nepřímo úměrná. Peněžní prostředky uložené např. na termínovaných vkladech obchodních bank mají poměrně vysokou likvidnost (dle sjednané výpovědní lhůty), ale v porovnání např. se stavebním spořením (doba spoření 6 let) menší výnosnost.

  • Přesunutí (transfer) rizika na jiné subjekty trhu, např. na pojišťovny nebo dodavatele (viz bod 4.1).

4.4 Optimalizace cash flow

  • smluvně zajistit prodloužení doby splatnosti přijatých faktur zejména u stěžejních dodavatelů (např. protetické služby),
  • vystavovat a odesílat faktury odběratelům neprodleně po uskutečnění daňového plnění,
  • smluvně zajistit u stěžejních odběratelů (např. zdravotní pojišťovny) zkrácení doby splatnosti vydaných faktur,
  • minimalizovat hodnotu zásob,
  • případné poskytnutí krátkodobého cizího kapitálu (bankovního úvěru) sjednat ve formě kontokorentního úvěru. Princip tohoto typu úvěru je založen na stanovení debetního limitu běžného účtu. Čerpání debetního limitu a jeho splácení se děje automaticky, na základě podnikem předkládaných platebních příkazů k úhradě závazků a inkasem jeho pohledávek. Poskytnutí úvěru je ve většině případů spojeno s povinností vést část obratu podniku přes běžný účet banky,
  • při účasti podniku na devizovém trhu vést účet v cizí měně, na který se směřují peněžní prostředky v zahraniční měně (inkaso pohledávek). Konverzi do národní měny lze realizovat teprve při výhodnějším kurzu obou měn nebo při větším objemu (banky při větším objemu poskytují výhodnější kurz), resp. lze zahraniční měnou hradit zahraniční závazky a tím odstranit kurzové riziko,
  • prodat pohledávky faktoringovým společnostem,
  • prodat majetek, který negeneruje příjmy.

Zpracováno volně dle publikací:

  • Šiman J, Petera P. Financování podnikatelských subjektů. Teorie pro praxi. 1. vydání. Praha: C. H. Beck; 2010. 216 s. ISBN 978-80-7400-117-8.
  • Šiman J. Úvod do podnikových financí. 1. vydání. Praha: Vysoká škola finanční a správní; 2005. ISBN 80-86754-49-9.

Ing. Josef Šiman

(*1948) vystudoval VŠE Praha, obor ekonomika a řízení podniku (1992). Od r. 1990 pracoval v managmentu podniků se zaměřením zejména na financování, kalkulování nákladů, finanční plánování, rozbory výsledků hospodaření a řízení nákupu vstupů. V letech 2003 – 2012 působil jako externí lektor Vysoké školy finanční a správní. Je autorem skript Úvod do podnikových financí a spoluautorem publikace Financování podnikatelských subjektů. Teorie pro praxi. Od 1. 1. 2018 vede sekretariát OSK Ústí nad Labem. Manželka Ladislava je zubní lékařkou.