Co přivedlo nedávno jmenovanou přednostku motolské Stomatologické kliniky k zubnímu lékařství?

Můj zájem o medicínu odstartoval dr. Štrosmajer z legendárního Dietlova seriálu Nemocnice na kraji města. Chtěla jsem být ortopédem jako on. Velmi brzy jsem ale zjistila, že to pro ženu tak úplně není, ale měla jsem jasno, že mě láká nějaký operační obor. Vlastně, když si na to vzpomenu, tak jsem si říkala, že když mám ráda detailní práci, estetiku, tak ta přece jen nebude kdesi v útrobách dutiny břišní. Například. Takže jakkoliv je to úsměvné, nakonec jsem skončila u chirurgie obličeje. Přijímačky jsem udělala jak na všeobecnou medicínu, tak na stomatologii – a ta ve finále zvítězila.

Studovala jsem, ač Pražačka, v Plzni, kde byla chirurgie vždycky významným oborem. Jsem dnes velmi ráda, že moje alma mater byla právě tam. Lékaři a pedagogové nás opravdu hojně nechali pracovat na konkrétních pacientech. Člověk si mohl ledacos vyzkoušet, postupně pronikat do tajů invazivní medicíny a chirurgie – a to ve mně ještě víc upevnilo přesvědčení, že jdu tou správnou cestou. V Plzni jsem dokonce chtěla zůstat. Tehdy tam ale nebylo volné místo. Přijela jsem tedy domů do Prahy, sedla si ke Zlatým stránkám – to byl takový tlustý, tehdy nepostradatelný papírový telefonní seznam – a začala vyhledávat své možná budoucí pracoviště. Jedním z nich byla i Nemocnice v Motole, tedy přesněji Stomatologická klinika FN Motol. Svojí mamince, která tehdy stála vedle mě, jsem jen stručně řekla: Tam já nechci, s dětmi já dělat nikdy nebudu. Maminka ovšem viděla trošku dál než tehdy já a hned mi nekompromisně oponovala: Jen si to tam napiš! Takže jsem druhý den volala na nějaká dvě, tři telefonní čísla a zrovna v tom Motole mi řekla paní sekretářka: Tak se přijďte podívat, máme zrovna volné místo. Domluvili jsme se na následující den a já poprvé vyrazila do Motola. Šlo to pak strašně rychle. Krátké prázdniny a od září 2004 jsem nastoupila na kliniku. Přivítal mě tehdejší přednosta Stomatologické kliniky doc. MUDr. Jiří Kozák, CSc., žák legendárního prof. MUDr. Josefa Kufnera, DrSc. V mých očích excelentní operatér, i když někdy morous. Bylo to úžasné. Hodně chirurgie, vysoká medicínská úroveň. Hned jsem se přihlásila na specializační atestaci z maxilofaciální chirurgie, takže tradiční stomatologii jsem vlastně od začátku dělala spíš jen okrajově, doplňkově. Můj osud, jak se říká, byl zpečetěn.

Pan docent Kozák nám byl opravdu velkým vzorem. Bylo skvělé a inspirativní ho pozorovat. Jako by měl nějaký zvláštní dar, jakýsi nepopsatelný instinkt, jak operovat a jak to nakonec vzorně všechno dovést do finále. Mě od počátku uchvátila ortognátní chirurgie. V souvislosti s ní jsem brzy poznala dalšího výjimečného operatéra, a tím byl prof. MUDr. et MUDr. René Foltán, Ph.D., FEBOMS. Byly jsme tehdy s kolegyní na kurzu ortognátní chirurgie ve VFN a tam se s ním setkaly. Obdivovaly jsme jeho dokonalou přípravu, spolupráci s ortodontisty a samozřejmě finální výsledek operace. Oba tito chirurgové pro mě představují inspiraci k mému dlouholetému záměru – posílit a do budoucna zase zviditelnit na našem motolském pracovišti právě chirurgickou část stomatologie. Operativu bych chtěla nabídnout nejen dětským pacientům, kterých je dnes většina, ale i těm dospělým. Budeme-li hledat nějaké vymezení, tak například těm, které pro jejich různé vrozené vady sledují naši motolští genetici a kteří jsou našimi pacienty často zdaleka ne jenom ve věku malého dítěte.

Můžeme tuhle docela odvážnou vizi vnímat jako aktuální plán pro další rozvoj kliniky?

V současném bouřlivém období změn nás samozřejmě čeká nezbytná a rychlá modernizace v mnoha směrech. Pracujeme na standardizaci postupů, které se takřka přes noc staly běžnými, včetně stoprocentního 3D zobrazování atd. Vytváříme nové podmínky a plánujeme rozšiřovat program naší péče tak, jak je to vzhledem k velikosti a významu našich motolských pracovišť pacientskou a jistě také odbornou veřejností očekáváno.

Samozřejmě existují problémy širšího dosahu. Máme obrovský nápor dětských hendikepovaných pacientů vyžadujících sanaci chrupu v celkové anestezii. Na jejich ošetření se čeká rok. To je nepřijatelné, s tím se nemůžeme smířit. Ukazuje se, že je třeba dál a hlouběji profilovat mladé zubní lékaře, pochopitelně už na fakultě. A zdaleka ne pouze a jenom odborně. Aktuální vývoj medicíny vyžaduje i od stomatologů širší erudici, než se před časem předpokládalo, když se studium postupně soustředilo především na stomatologii. Je to nepochybně také o mezioborové komunikaci a zcela novém vnímání komplexní péče o pacienta. Do toho vstoupila umělá inteligence a její lege artis efektivní používání. Viditelně se proměnilo spektrum našich pacientů. Nejen, že mají diagnostikovány jiné choroby než před čtvrt stoletím, ale objevily se zcela nové souvislosti v okamžiku, kdy dnes dokážeme řadu dříve neléčených či neléčitelných nemocí překonat nebo dokonce vyléčit.

Jaký máte tým? A jak ho budete formovat do budoucna?

Na všech našich pracovištích léčíme jak dětské, tak dospělé pacienty. Klinika je složena z lůžkové části, tu představuje sedmnáct lůžek, z toho jsou čtyři jipová. Zde jsou ošetřováni pacienti zejména v celkové anestezii. Typicky sanace chrupu pro hendikepované pacienty plus chirurgické výkony – cysty, nadpočetné zuby, retinované zuby, vrozené vady, nádory, traumatologie, ortognátní chirurgie apod. Teď to budeme trošku reformovat, zejména krátit dobu hospitalizace.

Atestovaní chirurgové jsme k naší velké radosti v Motole už tři. Já a primář MUDr.  Milan Hubáček a teď k nám přibyla i MDDr. Eliška Šedivá, která složila zkoušku v polovině října. Dalších šest lékařů je v různém stádiu této přípravy. Na naší klinice také disponujeme ambulantní částí, kde máme deset ordinací, pro něž postupně získáváme nové posily. Již k nám nastoupily dvě mladé lékařky absolventky. Na plný úvazek tam máme pouze jednu lékařku, ostatní zaměstnanci fungují na částečný úvazek. Třetím oddělením je ortodoncie, kde je v současnosti pět lékařů ve specializační přípravě v ortodoncii a čtyři školitelé. Zde řešíme celou škálu ortodontických případů a multioborové záležitosti, které jsou samozřejmě pro kliniku typické.

Jak rozvíjíte spolupráci s jinými pracovišti?

Tady jsme na začátku. Rádi bychom navázali užší spolupráci se Stomatologickou klinikou v Plzni, doufám i ve spolupráci s VFN na Karlově náměstí a některými dalšími pracovišti. Tyto záměry zatím čekají ve frontě. Stále trošku bojuji s první vlnou administrativy a celým naším pracovištěm jako takovým.

Zkusme si říct, jaké vidíte tři problémy současné stomatologie...

Nechci být nemilosrdná ke zdroji našich budoucích lékařů, ale největší problém vidím na školách. Rozsah znalostí, který studenti mají, není takový, jak bych si představovala, a především jak to vyžaduje praxe. Jistě je spousta skvělých mladých zubních lékařů, kteří se vzdělávají. Ale na druhé straně nám z terénu někdy kolegové posílají věci, kde takřka zůstává rozum stát. Nechtějí ošetřit dítě s určitou základní nemocí jen proto, že o té chorobě nic nevědí. Ten pacient není rizikový, není specifický – ale přesto skončí na klinice, protože lékař v terénu si z toho či onoho důvodu s ním neví nebo nechce vědět rady. Jinak řečeno: Člověk, který potřebuje standardní profylaxi nebo antibiotickou terapii před výkonem, by se neměl automaticky stát naším klinickým pacientem.

Z mého pohledu je škoda, že byly zrušeny atestace v oborech jako pedostomatologie. Tam my tu potřebu systémové kvalifikace cítíme velmi naléhavě. Samozřejmě je kolem toho řada problémů, které známe. To však na věci nic nemění. Dnes máme tři atestace a zbytek vymizel. Veliká škoda. Specialista pedostomatolog má násobně větší šanci dobře provést potřebnou terapii a konec konců ušetřit pacienta zbytečného cestování, nebo třeba i jen obav a strachu z neznámého prostředí a neustále se měnících lékařů. Volně s tím souvisí délka přípravy specialistů. Dnes reprezentuje řádově jedenáct let a ve finále nevýrazný finanční postup. Je to komplikovaný problém. Mimo jiné proto, že klinika takového lékaře potřebuje pro každodenní práci, takže zrychlení a zintenzivnění jeho vzdělávacího procesu není v takových podmínkách prakticky organizačně reálné. Doba přípravy na maxilofaciální chirurgii na jiných pracovištích čítá kolem dvou let, kdy je lékař mimo své domovské pracoviště. To je pro malé kliniky našeho typu příliš dlouhá cesta. Všechny dny v týdnu jsou operační, ať už na centrálních operačních sálech nebo na sálku v rámci oddělení. Některé dny k tomu přibydou výkony v lokální anestezii, dále konzilia, kontroly atd. A než se všichni vystřídají a někam se odborně prakticky posunou, tak to bohužel trvá. Nekonečně, neprakticky dlouho. K tomu tabulkový plat, služby – a tak se nelze divit, že ubývá lékařů ochotných pracovat na klinikách.

Někdy se mluví o problému feminizace zdravotnictví. Vnímáte to ve stomatologii jako problém?

Spíše ne. Zvlášť u nás – například v komunikaci s matkami, někdy přece jen s poměrně nestandardním viděním světa – nacházejí informované mladé kolegyně dobrou možnost, jak se o věcech, o dětech, o jejich neduhu či bolesti domluvit. Samozřejmě si myslím, že obecně je přece jen mužská síla někdy těžko nahraditelná. Mám na mysli velké operace, které jsou opravdu fyzicky i jinak náročné.

Ale ještě bych se vrátila k těm problémům. Za ten třetí považuji zatím ne úplně splavnou spolupráci a vzájemnou komunikaci klinik a Komory. Má to jistě svoji historii a mnohé se posunulo vpřed, k lepšímu. Ale pořád to není úplně ono. Výjimky, jako kolega doc. MUDr. et MUDr.Lukáš Hauer, Ph.D., z Plzně a někteří další, tu cestu našli. Přesto nás dost práce na obou stranách ještě čeká. My na klinikách třeba vidíme problémy v oblasti vzdělávání, kde je pomoc Komory určitě velmi důležitá. Zatím to však nefunguje tak, jak bych si přála.

Jak by měla vypadat komunikace klinik s terénem? Jak by se měly podílet na vzdělávání praktických zubních lékařů?

Do budoucna mám představu vytvořit kurzy ošetřování dětských, někdy i méně spolupracujících pacientů na křesle. Ukázat, jak využít rodiče jako pomocníka a ne jako nepřítele. Dále ošetření nebo aspoň vyšetření a první ošetření u drobných úrazů, šití rány apod. Nechci tím říct, že by to vždycky měli dělat lékaři v terénu. Měli by ovšem zvládnout první pomoc pacientovi tak, aby jeho cesta na vyšší specializované pracoviště byla přímá, dobře vykomunikovaná, prostě bez zbytečných problémů, prodlev a komplikací. Mimo jiné tu jde o zvládnutí často ne zcela jednoduchého dialogu s rodiči, o dovedné komunikaci s malým pacientem samozřejmě ani nemluvě.

Vy Motol znáte, ale přece jen – co vás po nástupu do funkce přednostky překvapilo?

Odpověděla bych asi takhle – člověk může být vždycky překvapen, i když si myslí, že ne. Logicky to potkalo i mě. Pracuji teď na změnách a překvapeních, snad těch příjemných.