Jak se člověk mnoha zájmů jako vy dostal k medicíně?

Moje maminka pracovala jako zdravotní sestra na lůžkovém oddělení II. stomatologické kliniky ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze 2. Mívala služby do devíti do večera a já – už jako gymnazista – pro ni chodil, abych ji doprovázel domů. Takže jsem tam poznal pár lékařů, občas něco zaslechl, a protože jsem byl takový trochu neposedný, tak na mě sem tam došlo i jako na pacienta. Už od mládí jsem byl v nemocnici jako doma. Z těch dob si pamatuji především na MUDr. Slávka Šafáře, CSc. Toho uctívám dodnes. Není už dnes moc známý, strávil řadu let v Kuvajtu. Dožívá se ale vysokého věku. Maxilofaciální chirurgii se vyučil u prof. MUDr. RNDr. Ladislava Borovanského, DrSc., a v letech 1969 – 1970 pracoval na klinice prof. Huga L. Obwegesera v Curychu, podobně jako prof. MUDr. Josef Kufner, DrSc.

Zubařem jsem ale nechtěl být už od dětství. Na gymnáziu jsem se rozhodoval, zda půjdu na FAMU nebo na geologii. V Ústředním ústavu geologickém jsem poznal glaciologa doc. RNDr. Josefa Sekyru, CSc., prvního Čechoslováka, který stanul na jižním pólu. Chytrý muž, který mi tu geologii rozmluvil.

Lékaři jsem byl opravdu obklopen až neskutečně často. Lékař vedl turistický – de facto skautský – oddíl, kam jsem chodil jako kluk. A v horolezeckém oddílu byl cvičitelem opět doktor. Kus práce ovšem vedle maminky odvedl i můj táta – jemný mechanik v Meoptě Přerov a projektant v matematických strojích. Koupil mi legendární stavebnici Merkur, a tak jsem řadu let stále něco montoval. Všude doma jsme měli po zemi šroubky. Později se mi to hodilo. Implantáty, úrazy – tam všude se přece šroubuje.

Nakonec jste ale nastoupil na studium stomatologie.

Přesně. Ale vlastně jsem nevěděl, co to obnáší. Tedy to tradiční zubní lékařství. Znal jsem jen onu chirurgickou nadstavbu z lůžkového oddělení. Byl jsem dost překvapen. A ještě během studia jsem se snažil dbát i na všeobecnou medicínu. Chvílemi to pro mě bývalo nesnadné.

Jako medik jsem si přivydělával na septické chirurgii na nočních, kde potřebovali mužskýho. Pro sestřičky to tam byla opravdu řehole. Osm lidí na pokojích, po těžkých operacích. Úmorná práce, ale zároveň skvělá medicínská zkušenost.

Pedagogové, kteří mě ovlivnili? Asistent MUDr. Jiří Černý byl na dětském oddělení. Jediný člověk, který doslova vzal moji ruku s nástrojem do svojí a vedl mně ji v ústech pacienta. Úžasný byl také doc. MUDr. Otto Svoboda, CSc., ve fantomové laboratoři. Moudře a citlivě nás peripetiemi tehdejší doby, včetně těch politických, provázel prof. MUDr. Jaroslav Racek, DrSc. Byl naším kroužkovým učitelem. Už tehdy respektovaný ortodontista.

Takže jsem absolvoval a roku 1981 nastoupil do Čáslavi a do nedaleké vsi Vrdy. Poznal jsem tam dva starší dentisty, neměli vysokou školu, ale občas jsem pro ně píchnul pacientovi anestezii.

Kam tedy vedly kroky mladého zubního lékaře z Čáslavi?

Působil jsem tam jen pět měsíců a cítil jsem se dost opuštěný. Sháněl jsem místo v Praze. Nebylo to jednoduché, ale nakonec jsem nastoupil na OÚNZ Praha 4 – Jižní Město, kde tehdy vznikalo velké sídliště. Jak šel čas, sídliště se rozrůstalo, a bylo proto třeba vybavit nové zubní ordinace. Šéfka našeho OÚNZu obcházela stávající zavedené ordinace a ostřížím zrakem dělala inventuru a redukovala, resp. zabavovala jejich vybavení ve prospěch těch nových. Zubaři tam měli přiděleny jen čtyři protézy na měsíc. Více technici v laboratořích nezvládali. Přitom hodně starších obyvatel potřebovalo celkové náhrady a my bychom tak od rána do večera mohli dělat jenom ty protézy. Každá sestřička měla zavedený sešit s pořadníkem a donekonečna pacientům opakovala: Nebojte se, až přijdete na řadu, já vám pošlu korespondenční lístek. Počítám, že to bude tak za dva a půl roku. A ta osmdesátiletá pacientka, ohnutá, o hůlčičce, říkala: To jste moc hodná sestřičko, já vám moc děkuju.

Pět let jsem pak působil jako obvoďák v Nuslích. Kousek od tehdejšího Paláce kultury, tedy dnešního KCP, kam jsem mohl velmi snadno docházet na schůze – tedy odborné semináře Stomatologické společnosti LS JEP. Často bývaly skutečně zajímavé.

Následovala závodní ordinace Tranzitního plynovodu v Praze 1 a v roce 1987 mi najednou volali, že mají ode mě žádost o místo a že by mě vzali na lůžkové oddělení II. stomatologické kliniky ve VFN, také ke zmíněnému dr. Šafářovi. Tomu jsem samozřejmě nemohl uvěřit. Ta žádost tam ležela šest let! A opravdu se mě zeptali, velmi zdvořile, zda bych byl ochoten k nim nastoupit. Myslím, že už tehdy ledy tály.

Šéfem tam byl doc. MUDr. Zdeněk Frengl, CSc. Ten mě učil latinu a psát zprávy. Vypadá to jako legrace, ale vidím to i dnes tak, že je důležité tohle ovládat rutinně. Administrativa strašlivě narůstá a je třeba ji racionalizovat. Dnes k tomu přibylo GDPR a kybernetická bezpečnost. Dokumentace, rentgeny, OPG, CBCT a jejich předávání mezi kolegy. V situaci, kdy prosté zasunutí paměťové flešky, CD, DVD do počítače může zavirovat systém celé nemocnice.

Jednoho dne k nám nastoupil doc. MUDr. Pavel Hanek, CSc., na kterého jsme si dlouho zvykali, ale nakonec ho vnímám jako člověka, na něhož s úctou rád vzpomínám. On vlastně přestoupil z jedné kliniky na druhou – přišel z první zubní. To byla taková animozita, že jsme měli kousek od sebe dvě zubní kliniky, dvě lůžková oddělení. Každé z nich bylo podvybavené, a to jak personálně, tak vším ostatním – a ve službách jsme se střídali obden. Liché dny první zubní, sudé dny druhá. A my na druhé zubní jsme byli rádi, že oni slouží prvního a jednatřicátého a že mají tyhle dva dny za sebou, včetně Silvestra a Nového roku. Naše II. stomatologická klinika měla lůžkové oddělení tam, kde ho má dnes už sloučená jediná stomatologická klinika ve VFN. V osmdesátých letech tam bývala v noci jedna jediná sestra na všechno. Když přivezli úraz a ona se musela k tomu starat o pětadvacet, třicet pacientů na lůžkách, tak to opravdu bývalo na hranici možného.

Jak pokračovalo získávání odborných zkušeností dentoalveolárního chirurga na klinice?

Měl jsem za sebou už velmi inspirativní asistence u prof. Kufnera. Časy se měnily. Čelisti se přestávaly svazovat dráty a začal se používat miniplate – prosazovala se funkčně stabilní osteosyntéza. To byl skutečně zásadní medicínský pokrok.

Odehrálo se tam také pro mě zásadní intermezzo. Jsem za ně moc vděčný MUDr. Ladislavu Korábkovi, CSc. Jednou šel do služby k nám na lůžkárnu a zmínil, že na klinice leží nabídka z Curychu na tříměsíční stáž na čelistní chirurgii u prof. Hermanna Sailera. Tedy tam, kde se před lety u proslulého prof. Obwegesera vyučili prof. Kufner i dr. Šafář – a vlastně i další kolegové. Na tuhle nabídku se složili českoslovenští emigranti, tedy někteří. V Curychu jich bylo asi dvacet tisíc. Na uchazeče měli dvě podmínky: věk do čtyřiceti let a nesměl to být straník, komunista. Přede mnou to ale tak nějak utajili. Jenže dr. Korábek se znal s dr. Pollakem, já poslal fax, všechno se rychle prokomunikovalo – a ve finále to dopadlo. Čtvrt roku na jaře 1993 jsem tedy strávil na moderní klinice ve Švýcarsku. Otevřelo mi to naprosto nové obzory. Po třech letech jsem se tam pak dostal znovu s posterem na kongres EACMFS a oněměl úžasem, jak za tu krátkou dobu doslova poskočili dopředu. A jak já jsem na té naší lůžkárně neposkočil. U nás se moc nevěřilo, že čelisti se mohou jenom šroubovat, tedy bez svazování čelistí. Jednoho dne byl náš šéf pryč, někdo ho zastupoval a s opatrnou smířlivostí říkal: Chlapi, udělejte si to po svém – ale přece jenom to zadrátujte, aspoň do rána...

Na atestaci z maxilofaciální chirurgie jsem byl v Brně u prof. MUDr. Josefa Bildera, CSc., tehdy byl také děkanem. Zrovna v té době si doc. MUDr. Milan Machálka, CSc., pozval do moravské metropole dvě světové kapacity. Přednášet na dvoudenní kurz tehdy přijeli prof. Hans-Dieter Pape a prof. Maxime Champy. Oba, mimo jiné, vážení autoři monografií o miniplate osteosyntézách čelistí. Brňáci mi tehdy přátelsky dovolili se kurzu zúčastnit. Obsahoval spoustu potřebné teorie. Žádné monografie jsme tu tehdy neměli a v češtině vlastně neexistují ani dnes. Snad jen ty obecně ortopedické.

A pak jste nastoupil na stomatologickou kliniku do FNKV...

Sem na Vinohrady jsem přišel v roce 1996. Věnuji se především ambulantní stomatochirurgii. Někdejší přednostka doc. MUDr. Eva Gojišová nám dávala velkou důvěru a poskytovala samostatnost pro stomatochirurgickou práci. Implantologii tu zavedl MUDr. Vladimír Zábrodský, který mě už v roce 1991 pozval na historicky první školení o šroubových implantátech. To byl další zásadní medicínský pokrok. S doc. Gojišovou jsme pak jeli na zkušenou do implantologického školicího centra firmy Brånemark v Göteborgu. Shodou okolností jsme se tak stali jedněmi z průkopníků moderní implantologie v České republice. Dokonce nás po pár měsících přijeli ze Švédska zkontrolovat, jestli to děláme dobře. Říkali tomu team start. Snad jen ještě historická poznámka k firmám. Brånemark u nás tak trošku zaspal a obchodní vazby u něj vázly. Pružnější a čilejší byli ve společnosti Straumann. Takže jsme na řadu let vyměnili implantologickou stáj. Dnes ovšem naši kolegové používají pochopitelně i jiné výrobky.

Možná někoho překvapí informace, že ve Vinohradské nemocnici bylo také už roku 1966 ustaveno traumacentrum. Na rozdíl od VFN nacházející se v centru města může u nás přistát vrtulník. Operovali jsme tady v rámci působnosti traumacentra s MUDr. Františkem Urbanem řadu vážných obličejových úrazů. Později pak především s MUDr. Helenou Polachovou a s MUDr. Slávkem Šafářem. Představovalo to maximálně dvacet operací ročně. Ale nesloužili jsme ústavní služby, neměli jsme lůžka, a proto jsme byli domluveni s prof. MUDr. Jiřím Mazánkem, DrSc., z VFN, a ten přijel na telefon. Nesmírně obětavý člověk. Jasně že kopal za svoji kliniku ve VFN, ale na prvním místě u něj byl vždycky pacient – a to pak šlo všechno ostatní stranou.

Přednostku naší kliniky doc. Gojišovou zajímala implantologická protetika, a tak nás pořád k něčemu postrkávala. To bylo fajn, protože svého času jsme vlastně byli jediné státní, resp. univerzitní pracoviště u nás, které umělo ucelený moderní implantologický program. Musím říct, že věda, výzkum a pokrok nejsou jednoduchým úkolem. Hodně práce a ještě víc neúspěchů a slepých cest. Nám se poměrně dobře dařilo jít kupředu. Já dělám velkou část svého života jenom stomatochirurgii. Na tu maxilofaciální jsem měl kdysi docela nakročeno, ale bez lůžkového oddělení to systematicky dělat nešlo. Ono také z primářské funkce vyplývalo mnoho nepopulární organizátorsko-administrativní práce. V polovině loňského roku jsem už ale předal svůj primariát mladšímu kolegovi MDDr. Lumíru Kudrnovi. Souvisí to především se vznikem nového krásného lůžkového oddělení, které se u nás nedávno podařilo vybudovat přednostovi MUDr. Jiřímu Borovcovi. To naše generace neprobojovala. Do budoucna se těším, že vytrváme v rozvoji celé naší stomatologické kliniky jako součásti významného a uznávaného centra pro léčení vrozených vad obličeje.