LKS časopis

Recenzovaný časopis
České stomatologické komory

elektronická verze

ISSN 1210-3381 (Print)
ISSN 2571-2411 (Online)

ČSK
Aktuální číslo
Rubriky
Témata
Autoři

MUDr. Zdeněk Jirousek, CSc., je rodilý Hradečák. Lákala ho profese šoféra nebo pilota, fascinovaly ho věci, které se dají řídit. Ale rodiče si přáli, aby šel na medicínu. Otec mu slíbil, že teprve když mu to nepůjde, bude si pak moct vybrat, čím by chtěl v životě být.

Studoval v Plzni, kde také rozhodli, jak to tehdy bývalo, že se stane stomatologem. Pan primář o tom říká: „Když už jsem měl být doktorem, tak mě lákala chirurgie. Ovšem měli jsme tam skvělou partu a vynikající kantory i oba přednosty, prof. Švejdu a doc. Edlana. Takže jsem se stal v roce 1963 zubním lékařem. A potom maxilofaciálním chirurgem na Stomatologické klinice LF UK a FN v Hradci Králové. Na celý život.“

MUDr. Zdeněk Jirousek, CSc.

Jak jste, pane primáři, nasměroval svoji kariéru k té chirurgii, jíž jste se pak celý život věnoval?

Profesoři Urban a Sazama tehdy vydali knížku s pro mě takřka osudovým názvem Úrazy obličejových kostí. Hned jsem si ji koupil, rychle přečetl a řekl si: Tohle chci dělat. Zkontaktoval jsem hradeckou kliniku s tím, že bych tam po fakultě rád nastoupil. Protože jsem byl jediným uchazečem z Východočeského kraje, tak to vyšlo a 1. srpna 1963 jsem nastoupil.

Hradecký přednosta, plným jménem a s tituly prof. MUDr. Pantaleon Sazama, DrSc., byl šéfem velice přísným a náročným. Vyžadoval jak od sebe, tak od ostatních stoprocentní výkon. Když člověk nemakal, byl konec. A naopak. Když pan profesor viděl, že se člověk snaží, pracuje, vzdělává se, tak takovému mladému lékaři doslova otevřel dveře k dalšímu odbornému růstu. Ale pořád jsme museli být ve střehu. Než jsme šli na sál, při mytí rukou nás zkoušel: A Jirousku, jak byste tu operaci udělal? A na co si musíte dát pozor? Jaké jsou větve karotidy? Někdy jsme skřípali zuby. Ale s odstupem let mu dávám za pravdu: Pro začínajícího doktora je nejhorší, když se na něj všichni vykašlou.

Každý týden jsme například odevzdávali referát z cizí literatury. To jsme se mohli ve dvě odpoledne napsat do knihovny. Ale běda, když tam dotyčného prof. Sazama nenašel! Časopisy Československá stomatologie z té doby ukazují, že většina excerpt je podepsaná Leon Sazama nebo některým dalším z hradeckých kolegů. Klinika si tak budovala jméno. Za sazamovskou školu jsem opravdu vděčný.

Někdy v polovině 60. let k nám také přišel dr. Tachovský z Liberce, krajský ordinář pro stomatochirurgii. Měl úžasnou zkušenost, byl vynikající operatér, protože několik let pracoval v Cottbusu (NDR) na klinice u prof. Pappeho.

Pak ovšem následoval srpen 1968 a my s Tachovským jsme se vyjádřili, že okupaci odsuzujeme. Což nedopadlo dobře. Tachovského vyloučili ze strany. Já byl naštěstí nestraník, takže jsem z toho vyšel, jak se říkávalo, jen jako pomýlený.

Vypadalo to, že oba budeme muset odejít. Jenže on tam už nikdo další z chirurgů nezbýval! Prof. Sazama by tam byl býval zůstal sám jen s krajským stomatologem, primářem Štanclem...

Pamatuji si tu dobu. Nastal čas ohýbání hřbetů...

Bohužel. Přednosta si mě jednou zavolal a říkal: Podívejte se, tady je náš fakultní časopis, napište tam příspěvek. Něco ve smyslu, že nové vedení strany v čele s Gustávem Husákem si počíná zodpovědně atakdále. Však si poradíte. No. A jestli to neuděláte, tak půjdete oba i s Tachovským do Děčína. Už tam pro vás mají místo na obvodě.

Ne že bych měl něco proti Děčínu, ale já chtěl dělat chirurgii a měl jsem v Hradci rodinu... Tak jsem v tom smyslu napsal pár řádek. Otiskli to – a bylo to. Prof. Sazama pak jen řekl: Dobrý, zachránil jste se.

Takže mě nechali operovat, ale další postup mi na léta zarazili. Stejně na tom byl kolega Tachovský, ten ale bohužel později zemřel. Připravovali jsme se tehdy na čerstvě zřízené nástavbové atestace ze stomatochirurgie. Zprvu to vypadalo, že mě ani k té atestaci nepustí. Nakonec jsem se v roce 1972 dostal do Prahy k prof. Tomanovi na první stomatologickou kliniku. To mě nesmírně ovlivnilo. Pan profesor byl výjimečná osobnost. Medicínu skutečně uměl. Navíc dokázal být skutečně velkorysý, což jsem u něj obdivoval. Kolem sebe měl spolupracovníky, kteří se stali mými celoživotními přáteli: doc. MUDr. Zdeněk Bejček, CSc., doc. MUDr. Pavel Hanek, CSc., prof. MUDr. Jiří Mazánek, DrSc., a doc. MUDr. Lilli Haisová, CSc., která zajišťovala celkové anestezie. S potěšením jsem zjistil, že na pražské klinice operují prakticky totéž, co u nás... V roce 1972 před Vánoci jsem pak atestaci úspěšně složil a vrátil se do Hradce.

Jak jste se dostal k výuce?

Získal mě pro ni právě profesor Sazama. Stomatologický polyhistor. Ovládal celou stomatologii. Dokázal dobře poradit i ortodontistům. Vynikal navíc jako přednašeč. Mě bral na svoje přednášky, já tam promítal diáky a postupně mě nechal přednášet místo sebe – a už mi to zůstalo.

Prof. Sazama mi říkal: Jirousku, když chcete někomu sdělovat informace, musíte mít takové informace, které oni ještě nemají. Říct jim něco navíc. A když jim to přednášíte, tak to není nudné odříkávání. Je v tom kus herectví! Musíte ten text jakoby zhudebnit, dívat se studentům do očí, ukázat to či ono, udělat pomlčku, zvýšit hlas, ztišit hlas...

Po smrti MUDr. Tachovského a odchodu prof. Sazamy do důchodu jste se tedy coby chirurg ocitl na klinice sám.

Začala normalizace a prof. Sazama musel odejít. Šéfem se stal pozdější profesor MUDr. Lubor Novák, DrSc., a po něm doc. MUDr. Jaroslava Kvapilová, CSc., oba specialisté na konzervační stomatologii. A oni potřebovali nového lečpreváka. Česky řečeno: zástupce přednosty pro léčebně preventivní péči. Jenže oba byli v nevýhodě – neměli chirurgickou erudici...

...a vy jste byl plně kvalifikovaný, tak si na vás vzpomněli...

Přesně tak. Jednoho dne si mě zavolali na ředitelství. Čekal jsem padáka. Místo toho mi řekli, že mě navrhují na místo zástupce přednosty pro léčebně preventivní péči. To je funkce primáře. To jsem samozřejmě nemohl ve své situaci odmítnout, i když mě bavilo operovat a učit, ne řešit nějakou administrativu. Ono se ne nadarmo téhle funkci říká šafář kliniky. Výhoda ale byla v tom, že jsem se tak prakticky stal šéfem chirurgie, s takřka neomezenými pravomocemi.

Naštěstí přišli noví kolegové – MUDr. Lubomír Dimter, CSc., a pozdější prof. MUDr. Antonín Šimůnek, CSc. Oba pod mým vedením složili atestaci z maxilofaciální chirurgie a stali se mými nejbližšími spolupracovníky. Zvláště rád vzpomínám na téměř ideální spolupráci s dr. Šimůnkem. S ním jsme také později začali zavádět první implantáty.

Pak přišel listopad a všechno bylo jinak.

Přednostou se stal vynikající protetik doc. MUDr. Jiří Bittner, CSc. Mnohé se opravdu změnilo. Začaly se hlídat body, objevila se řada nových předpisů – a to pro mě nebylo. Byl jsem vždycky víc doktor než úředník!

Docenta Bittnera vystřídala ve funkci přednosty doc. MUDr. Věra Hubková, CSc. Ta si jako primářku vzala krajskou ordinářku pro dětskou stomatologii dr. Tachovskou, zkušenou revizní lékařku, a mně řekla: Já tě nepotřebuji na papíry, ale jako chirurga. A tak jsem opět měl nechirurgického šéfa. Čili jsem mohl dál, prakticky neomezeně, operovat. Vlastně jsem měl štěstí, navzdory všem těm peripetiím, že jsem se pořád mohl věnovat tomu, co mi bylo nejbližší.

Kolega Šimůnek odešel po listopadu 1989 naplno dělat implantologii. Bylo mi to líto, ale když vidím, co v tom oboru dokázal, tak mu to nemám za zlé... Pak přicházeli další lékaři, které jsem, dá se říct, vyučil. Avšak i ti postupně putovali za svým štěstím jinam. MUDr. et MUDr. Jiří Krug, Ph.D., s nímž jsem založil poradnu pro nemoci čelistního kloubu, odešel do Prahy. MUDr. et MUDr. Štefan Nátek, Ph.D., dnes působí v Ústí nad Labem. Jen MUDr. Luboš Tuček, Ph.D., zůstal na hradecké klinice. Později ho doplnila trojice lékařů, z nichž dva u nás setrvali: MUDr. et MUDr. Radovan Mottl a MUDr. et MUDr. Jan Duška. Třetí lékařka, MUDr. Helena Doležalová, Ph.D., odešla. Takže v současné době si naše klinika dopřává luxusu tří atestovaných stomatochirurgů.

Před Vánoci 14. prosince 2017 jsem byl naposledy v práci. Na klinice jsem strávil, bez přerušení, pětapadesát let. V poslední etapě jsem už neoperoval, chodil jsem na kliniku na půl úvazku a vedl jsem kloubní poradnu. Dnes je mi devětasedmdesát. Učím na zdravotnické škole zubní techniky stomatologii a chodím ještě sloužit na městskou pohotovost, dvakrát, třikrát za měsíc, tím si osvěžuji život.

Co by měl – podle vašich zkušeností – dnes bezpečně ovládat z oboru chirurgie zubní lékař v privátní praxi?

Prostou extrakci zubů, intraalveolární i komplikovanou, tedy transalveolární. Plus drobné výkony na sliznici. Nevím, jestli by měl zvládnout také parodontální chirurgii, tedy posuny, štěpy. To už je dost specializované.

Jsou stomatologové, kteří chirurgické výkony dělají neradi, dokonce se tomu vyloženě vyhýbají. Mám pro to pochopení. Určitě bych se v malé praxi nepouštěl do extrakcí retinovaných a semiretinovaných zubů. To se už nemá provádět v běžném provozu, na to je potřeba vyhradit operační sálek.

Jako operatér, který se podílel na chirurgii hlavy a krku, jste měl možnost spolupracovat s kolegy z jiných specializací. Jaké jste si odnesl zkušenosti?

Největší spolupráci jsme měli s onkologií. Na konziliích jsme demonstrovali pacienty prof. MUDr. Janu Bašteckému, DrSc., později prof. MUDr. Jiřímu Peterovi, Ph.D. Stanovil se postup. Většinou operace a pak doléčování na onkologii.

Báječná byla také spolupráce s našimi otorinolaryngology a hlavovými chirurgy, tedy s prof. MUDr. Ivanem Hybáškem, DrSc., prof. MUDr. Arnoštem Pellantem, DrSc., doc. MUDr. Janem Vokurkou, CSc., či s prof. MUDr. Viktorem Chrobokem, CSc., Ph.D., a prim. MUDr. Jaroslavem Růžičkou.

Na neurochirurgii jsem se dostal k velmi inspirativní chirurgii baze lební. Šlo zejména o nádory klivu a baze lební. Přednostou tam byl můj přítel doc. MUDr. Jiří Náhlovský, CSc., a jeho asistent MUDr. Ivan Látr. Společně jsme udělali řadu zajímavých a náročných mnohahodinových operací. Týkalo se to transfaciálních přístupů k bazi lební. Je to, jak každý lékař ví, anatomicky nesmírně diferencovaná krajina, kde do mozku vstupují cévy a nervy. Když se něco udělá špatně, tak to může mít pro pacienta fatální následky.

Dokonce jsem se stal členem výboru Sekce chirurgie lební baze, kde jsme uspořádali sjezd v zooparku ve Dvoře Králové. Přednášela tam elita naší neurochirurgie: profesoři Vladimír Beneš, Eduard Zvěřina, z Brna pak profesoři Vladimír a Martin Smrčkovi. Těší mě, že jsem mohl přispět k prestiži maxilofaciální chirurgie v rámci všeobecné medicíny.

Pane primáři, nestýská se vám po chirurgii...?

Už ne! Zatím jsem zdráv, naše rodina funguje, máme pravnučku... Bylo to fajn. Musím také poděkovat své ženě Marii, praktické zubní lékařce, na níž ležela tíha celého rodinného provozu. Moc mi pomáhala. Jak jsem zmínil, trošku ještě učím a jsem v kontaktu s klinikou. A mám novou vášeň. Vlastně dvě: Kosmologii a dějiny umění. Bádám si v kvantové fyzice, vesmíru, globálním vědomí. Cestuji po krajích, kde svoje malířské skvosty vytvořili impresionisté Claude Monet, Auguste Renoir nebo Paul Cézanne... Miluji jejich barevný svět, a tedy světlo – v jeho rychlosti i schopnosti rozložit se na celé barevné spektrum. Čtu knížky, vzpomínám, občas pracuji – a je mi dobře.

MUDr. Zdeněk Jirousek, CSc., nositel čestného titulu ČSK Osobnost české stomatologie (2009).

25. 7. 2020

LKS 07-08/2020

Print: LKS. 2020; 30(7–8): S106 – S107

Autor:

Fotografie

  • Ladislav Šolc

Rubrika:

Téma: