Pane profesore, vy jste opravdu chtěl být vždycky lékařem?

Poctivě řečeno, ano. Ovšem stálo mě to opravdu velké úsilí, abych se nakonec ke studiu medicíny dopracoval. Naše rodina patřila k těm, co byli prokleti politickou nepřízní režimu, a tak jsem musel bojovat. Mimochodem – když jsem po maturitě šel na dva roky na vojnu, tak ze mě jako z kvalifikovaného drogisty udělali mechanika řídícího radaru. Ale k té mé touze po medicíně. Už jako kluk jsem chodil do družin Červeného kříže, absolvoval jsem i různé zdravotnické soutěže. Prostě jsem věděl, že se stanu lékařem.

Ve druhém roce základní vojenské služby jsem si na velitelství prosadil návštěvy přípravky pro studium na vysoké škole. Jednoho dne jsem odvážně, ještě v uniformě, přišel k přijímacím pohovorům na lékařskou fakultu. Otázky jsem zodpověděl a komise mi vzápětí sdělila, že jsem přijatý. Zeptali se mě také, jestli mi nebude vadit, když nastoupím ne na všeobecný, ale na stomatologický směr. Vzhledem k tomu, že jsem sám měl obavy ze stomatologického ošetřování, nechtěl jsem tento obor studovat. S nabídkou jsem však souhlasil, protože jsem věděl, že mohu eventuálně během studií přestoupit na všeobecnou medicínu. V roce 1964 jsem se tedy stal studentem na někdejší lékařské fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně – dnes Masarykově univerzitě.

Kdo byli vaši učitelé? A kdo vás přesvědčil o tom, že vaší medicínskou volbou bude stomatologie?

Musím říct, že moji učitelé na fakultě představovali špičky v oboru. Docent MUDr. Boris Bílý, CSc., ten nás tehdy vedl. Vynikající osobnost. Podobně úžasný doc. MUDr. Zdeněk Vejrosta, CSc., který se nám s porozuměním věnoval profesionálně i lidsky. Mně se stomatologie zalíbila hned během studia. Jaksi přirozeně, takže jsem na jiné obory už nepomýšlel. Samozřejmě, stále se mi připomínala chirurgie, ale tu jsem nakonec celý život využíval při své stomatologické práci v oblasti parodontologie.

Promoval jsem v roce 1969 a nastoupil do OÚNZu v tehdejším Gottwaldově, tedy ve Zlíně. Byl jsem ale zklamán, okres byl po emigraci bez lékařů, a tak místo soustředěné práce na poliklinice a v nemocnici, jak jsem si to původně vysnil, jsem jezdil ordinovat do zapadlých obcí. Nakonec mi svěřili autobus s pojízdnou ordinací. Tenhle kočovný život se mi nelíbil. Odešel jsem tedy a nastoupil do Brna jako závodní lékař v První brněnské strojírně. Tak se vyřešilo i moje bydlení, protože mi poskytli závodní svobodárnu.

Pak svitla naděje. V roce 1971 jsem úspěšně absolvoval konkurs na II. stomatologickou kliniku v Brně. Takže přišlo finále v První brněnské, kde se mnou přestali počítat jako s perspektivním stabilním pracovníkem a já si za odměnu vysloužil nejrůznější zástupy za nepřítomné zubní lékaře. Zetor Líšeň, Kotle Slatina, pak Nezamyslova – předškolní děti.

Kdo byl na klinice váš první šéf?

Můj už zmíněný učitel doc. MUDr. Zdeněk Vejrosta, CSc. Rád bych také vzpomenul prof. MUDr. Josefa Bildera, CSc., který kliniku řídil po listopadu 1989. Oba byli nároční přednostové. Jak jsme tehdy říkali, měli jsme tuhý režim. Ale přinášelo to výsledky a pomáhalo nám to rychle růst a pronikat do tajů stomatologie.

Počátkem 70. let jsem tedy prošel všechna oddělení kliniky, a nakonec se specializoval na parodontologii. Měl jsem veliké štěstí, když mi primář Zapletal domluvil stáž u prof. Škacha v Praze na II. stomatologické klinice. Byl to vynikající učitel a stážovat u něho představovalo doslova požitek. Všechno tam bylo funkčně propojené – lidé, prostory, činnosti – a vládla tam takřka rodinná atmosféra.

Profesor MUDr. Miroslav Škach, DrSc., napsal první učebnici parodontologie. Jeho manželka byla internistka a zpracovala pro další učebnici s názvem Onemocnění sliznic dutiny ústní celou internistickou část. Co mě zaujalo, byl Škachův vzorový empatický přístup k pacientům. Postupná trpělivá anamnéza, zjišťování a zkoumání všech možných souvislostí, zejména co se týká celkových onemocnění organismu – a na závěr přesná diagnóza.

V roce 1978 jsem složil nástavbovou atestaci z parodontologie a od té doby jsem pracoval ve funkci vedoucího parodontologického oddělení a zároveň vyučoval na fakultě.

Když se nám v listopadu 1989 otevřely nové možnosti také v mezinárodní spolupráci, přišel po atestaci můj nejvýznamnější zahraniční pobyt – na univerzitní klinice v Regensburgu. V rámci Sonderprogramm für Osteurope, tedy zvláštního programu pro východní Evropu, jsem do Řezna přijel jako první Čech... Poznal jsem tam u nás tehdy neznámé, nepoužívané materiály. Seznámil jsem se s membránovou technikou a moderními chirurgickými metodami, které se používaly při terapii parodontitidy. Později se přidaly zkušenosti z mých studijních cest do Curychu a Vídně.

Když jsem se z Německa vrátil, zažádal jsem na MZ ČR o grant, který jsem získal, a mohl tyto postupy v tehdejším ještě Československu doslova průkopnicky uvést do klinické praxe. Osvědčily se, protože tyto materiály se používají ve stomatologii dodnes. Grantový výzkum, který se zabýval řízenou tkáňovou a kostní regenerací za použití nových biomateriálů, byl zakončen v roce 1997. V rámci vzdělávacího systému ČSK jsem přispěl akcemi s názvem Řízená tkáňová regenerace parodontálních a alveolárních tkání Bio-Oss materiály. Svoje zkušenosti a poznatky z této oblasti parodontologie jsem také před lety (2002) shrnul v monografii vydané v Gradě pod titulem Řízená tkáňová a kostní regenerace ve stomatologii.

Co jste přesně z té zahraniční stáže do tehdejšího Československa přivezl?

Tkáňová a kostní regenerace spočívá ve využití membránových technik k obnovení parodontu. Jsou to metody, které ze zbývajících tkání umožní až překvapivou regeneraci celého závěsného aparátu zubů. Jde o anorganický kostní minerál Bio-Oss a kolagenovou membránu Bio-Gide. To bylo na svou dobu velmi progresivní, protože při tradičních, klasických operacích totiž nedocházelo k požadované regeneraci parodontu.

Později jsem se zúčastnil světového kongresu Osteology v Barceloně, kde američtí lékaři publikovali novinku ve využití plazmy bohaté na trombocyty, která se začala nazývat tkáňové inženýrství. Bylo totiž zjištěno, že krevní destičky obsahují velké množství růstových faktorů, jež se získávají z autologní krevní plazmy. Ve Fakultní nemocnici u sv. Anny v Brně jsme měli dobrou spolupráci s krevní bankou. Její pracovníci našim pacientům odebírali krev a následně nám dodali plazmu na parodontologický operační sál. Plazma smíchaná s implantovaným materiálem se aplikovala do defektů v parodontu. Zvláště do hlubokých chobotů, kde doplňovala chybějící tkáně. Tuto léčbu provázelo také příznivé hojení. Nebylo potřeba tolik antibiotik, snížil se výskyt pooperačních komplikací.

Rád bych v těchto souvislostech připomněl dlouholetého přednostu naší kliniky, kolegu prof. MUDr. Jiřího Vaňka, CSc., jehož jsem byl dlouholetým zástupcem, který v roce 2004 založil Stomatologické výzkumné centrum dotované ministerstvem zdravotnictví. Otevřely se nám tedy možnosti další mezinárodní vědecké spolupráce a vznikly reálné podmínky pro naše výzkumy. S mou mimořádně erudovanou kolegyní prof. et prof. MUDr. et MUDr. Lydií Izakovičovou Hollou, Ph.D., současnou přednostkou naší kliniky, jsme tehdy vytvořili vědecko-klinický pracovní tým. Spolu jsme publikovali další monografii pod názvem Kostní tkáňové inženýrství v orofaciální oblasti. Řešili jsme také genetické aspekty parodontitidy, což bych i s odstupem doby a v plné skromnosti označil takřka za avantgardní. K tomu se ještě přidala témata vztahu diabetu a parodontitidy a problematika aftózní stomatitidy, multifaktoriálně podmíněného onemocnění. Naši práci jsme úspěšně publikovali doma i v zahraničí.

Snad by se slušelo poznamenat, že jsme v Brně vytvořili celorepublikové školicí místo pro tuto problematiku. Cítím v těchto souvislostech dva momenty, které spolu souvisejí. Tím prvním je, že moje generace vnímala a také v mnoha směrech ovládala stomatologii jako široký multidisciplinární obor. Druhým momentem pak je má specializace a dlouhodobá praxe v oblasti chirurgických výkonů v parodontologii. Chtěl bych se přimluvit, aby mladí zubní lékaři nerezignovali na další studium ve jménu zdokonalování se v té či oné stomatologické specializaci, ale naopak získávali široké poznatky nejen z našeho oboru, ale i ze všeobecné medicíny. Dobrý specialista musí usilovat o to, aby byl zároveň univerzálním odborníkem.

Jak se díváte na současnou situaci v zubním lékařství a na jeho nejbližší perspektivy?

Mnoho problémů bohužel dnes přešlo do chronického stavu. V první řadě je to nedostatečný počet absolventů, kteří skutečně zůstanou v České republice a stanou se našimi nástupci a pokračovateli. Včetně deficitu těch, kteří se upíšou vědecké a pedagogické práci. Nezmění-li se ovšem podmínky a systém, neudržíme na klinikách žádné fundované kolegy. Z celkem pochopitelných důvodů se s námi rozloučí a odejdou do privátních praxí. Vzpomínám si, že už jsou to skoro dvě desetiletí, kdy MUDr. Peter Augustín, Ph.D., získal ještě jako náš posluchač úctyhodné 5. místo ve světové soutěži studentských vědeckých a odborných prací. Tohoto mezinárodního úspěchu dosáhl prací s názvem Hyperplazie gingivy u pacientů po transplantacích orgánů, kde jsem byl školitelem. Nakonec skončil v prosperující privátní praxi tak, jako mnozí jiní. Zůstali jsme přáteli a mám pro to plné pochopení. Jako učiteli je mi to ale líto – a pro stomatologii je každý takový odchod z kliniky velkou ztrátou.

Součástí parodontologie je i velmi široká paleta onemocnění ústní sliznice. A ta se nedají zvládnout bez opravdu hlubokých znalostí v takových oborech, jako je interna, genetika či dermatologie. Přičemž je jisté, že onemocnění tohoto typu v současnosti přibývá.

Generace našich následovníků – u nás je reprezentuje například kolegyně odborná asistentka MUDr. Hana Poskerová, Ph.D. – bude mít velké příležitosti pro další vědecké bádání v parodontologii a zavádění nových metod léčby pacientů. A jakkoli každý obor medicíny je svým způsobem důležitý, tak ten náš považuji po všechna ta desetiletí za neuvěřitelně zajímavý a vzrušující.

Prof. MUDr. Antonín Fassmann, CSc. nositel pamětní medaile Lékařské fakulty Masarykovy univerzity.