Vzpomínka rodiny na profesora Neuwirta

Doc. MUDr. Radana Neuwirtová, CSc., z I. interní kliniky 1. LF UK a VFN Praha, snacha prof. Františka Neuwirta, vzpomíná na svého tchána:

„Můj muž Jan Neuwirt (1927–1993) byl syn profesora Neuwirta. Můj tchán i jeho žena byli demokrati, do ničeho nám nikdy nemluvili. Jejich manželství se mně jevilo velmi harmonické. Měli kromě syna Jana také dceru Janu, pozdější výbornou historičku. Mne přijali do rodiny s příjemnou samozřejmostí. Tchánovi jsme v rodině říkali otec Neuwirt, byl skutečnou, uznávanou a milovanou hlavou rodiny. Tak ho budu jmenovat v dalším textu. Otec byl laskavý člověk, uměl vytvářet kolem sebe pohodu, a to nejen v rodině.

Poznala jsem ho v několika rolích, samozřejmě nejvíce jako člena rodiny, ale částečně i jako lékaře a akademického hodnostáře, a znala jsem i jeho názory a postoje jako občana této země. Poslední dvě role prof. Neuwirta budou asi nejvíce zajímat čtenáře stomatologického časopisu.

Otec měl starší sestru a bratra, brzy jim zemřela matka, jejich otec se znova oženil, ale sourozenci neměli rádi macechu (jako starší však na ni změnili svůj kritický názor). Když po několika málo letech zemřel i jejich otec v diabetickém kómatu, ujal se jich strýc Liška, bratr jejich matky, mlynář a majitel pily v Dobřívě u Rokycan. Byl to velmi vzdělaný člověk, také rybář a nimrod; mimochodem je v rybářské literatuře citována, a to i docela nedávno, jeho kniha o muškaření. Ve dvacátých letech minulého století se ve Skotsku naučil chytat pstruhy na mušku a do Čech přivezl tzv. muškaření. Jeho lásku k rybaření a myslivectví po něm zdědil i můj tchán.

Oba bratři – starší Karel (pozdější přednosta urologické kliniky v Brně) a mladší František – po maturitě na rokycanském gymnáziu začali studovat ve Vídni medicínu. Jejich vídeňský strýc Čechy neměl rád. Jakmile byla vyhlášena Československá republika, přešli bratři do Prahy a promovali na pražské lékařské fakultě. Otec si pak odbýval vojenskou službu jako lékař na Podkarpatské Rusi v Mukačevě. Chtěl se věnovat chirurgii, a proto po dvou letech vojny odjel do Prahy, aby se tu pokusil najít místo. To mu nabídl na oddělení čelistní chirurgie prof. Jesenský (otec Mileny Jesenské) na stomatologickém ústavu lékařské fakulty.

Otec se začal věnovat stomatologii v plné šíři tohoto oboru. Doma hodně vyprávěl o své práci. Stal se zakladatelem moderní stomatologie. Mimochodem pro to svědčí i jeho habilitační práce o implantaci zubů, což tehdy byla obtížná, ale revoluční tematika. Myslím, že díky jemu a jeho spolupracovníkům začala mít stomatologie u nás už za první republiky vysokou úroveň, kterou si, jsem přesvědčena, díky žákům prof. Neuwirta i dalším pracovníkům, udržuje dodnes.

Jako univerzitní profesor a šéf kliniky dovedl kolem sebe soustředit vynikající odborníky, které pověřil vedením specializovaných oddělení kliniky. Poznala jsem Škacha, Sovadinu, Komínka a další jména uvedou jistě stomatologičtí odborníci. Pamatuji se, že zdůrazňoval spolu se Škachem, že stomatolog musí mít základní znalosti celé medicíny.

Na klinice se pilně pracovalo odborně i ve výzkumu a pracovalo se na formě výuky. Já se v této souvislosti nemohu nezmínit o jedné vzpomínce, svědčící o tom, že otec byl výborný pedagog: moji pozdější spolupracovníci a dobří přátelé, prof. Šetka – gastroenterolog a dr. Ouředník – pneumolog, se shodli nezávisle na sobě, že chodili jako studenti na Neuwirtovy přednášky, ačkoli stomatologii nikdy neměli v úmyslu dělat, a to proto, že přednášky byly výjimečně zajímavé a skvěle podávané.

Otec do posledních dnů svého života pilně odborně a vědecky pracoval, a to i v době prázdnin. V dobřívském domě s prostředím i atmosférou konce 19. století, připomínajícím strýce Lišku, dodržoval otec svůj denní program: po snídani asi 2 hodiny pracoval, četl odbornou literaturu nebo psal knihu, pak šel na pstruhy po dně místního docela dravého potoka – muškařit. Ovšem to později přestalo, protože vojáci ve Strašicích nad Dobřívem odvedli do potoka kanalizaci. Pak otec chodíval po naší velké zahradě a taky se věnoval své první vnučce. Po obědě po krátkém spánku zase pár hodin pracoval a pak ho dovezl syn Jan do lesa na čekanou. Po večeři si otec dal sklenici červeného vína nebo whisky. Bylo vždy o čem povídat. Mluvilo se hodně o politice, otec byl velký demokrat a antikomunista. Vzpomínalo se na cestování za první republiky už i vlastním autem, ale otec nebyl rád šoférem. Jakmile pak bylo možno po válce opět koupit auto, byla to tehdy Volha, dal se vozit panem Jírů, k jehož osobě se později vrátím. Mluvilo se hodně o sportu, otec byl oddaný slávista, chodil se svým synem Janem na fotbalové zápasy Slavie. Mluvilo se o knihách, otec četl hlavně historickou a politickou literaturu, ale rád si přečetl v angličtině i detektivky. Dobřívské večery byly plné pohody i humoru, a to i v těžké době padesátých let. Otec občas vytáhl malý zelený tlustý zápisník s chytrými anekdotami a nějakou dal k dobru. Taky se hrály karty, hlavně poker o dvacetníky.

A otec v roli občana? Především byl laskavý člověk. Obdivovala jsem, jak si pamatoval o lidech ve svém okolí, co se jim stalo, a při příštím setkání se jich na to s nehraným zájmem zeptal. To lidi jakéhokoli postavení těšilo. Jeho přátelské vztahy s dobřívskými občany nám zachránily pár místností v našem dobřívském domě, který chtěli komunisté po únoru 1948 celý zabrat a kam otec do konce života i přes srdeční potíže tak rád jezdil. Jednoho letního večera roku 1957 přijel přivolaný prof. Herles, vynikající kardiolog, otce vyšetřil a rozhodl převoz na kliniku na druhý den. Otec souhlasil, v klidu se odebral na lůžko, ještě na sebe vesele pokřikovali s vnučkou Kateřinou v postýlce v druhém pokoji. Tu noc 15. srpna 1957 ve spánku otec zemřel.

Otec patřil mezi velké osobnosti v profesorském sboru lékařské fakulty. Zažil po únoru éru na fakultě, kdy za prvního komunistického děkana měly uklízečky větší práva než profesoři. Nicméně ačkoli antikomunista, dovedl ocenit snahu prof. Trávníčka, dalšího komunistického děkana, vrátit zase fakultě alespoň částečně důstojnější postavení. Začátkem padesátých let byl otec pozván přednášet na stomatologickém sjezdu v Německu. Když čtrnáct dní před odjezdem mu bylo řečeno, že se na povolení jeho cesty pracuje a že má trpělivě vyčkat rozhodnutí strany, tak stranickému vedení fakulty sdělil, že na takový ponižující styl není zvyklý a že odhlašuje svoji účast na sjezdu. A tady v padesátých letech se musím vrátit k panu Jírů. Byl vyučený umělecký kovář, za první republiky jako nezaměstnaný přijal práci jako otcův šofér, zahradník a údržbář domu. Byl to osobitý a velmi inteligentní člověk; později se stal jakýmsi hospodářským správcem II. stomatologické kliniky.

Jednoho dne, několik málo let po popravě Milady Horákové, zažádala její dcera Jana, která skončila stranou laskavě povolené studium zubní laborantky, o místo na stomatologické klinice. Otec zprvu váhal, protože se obával, zda tím neohrozí kliniku, četné nekomunistické zaměstnance a samozřejmě i své postavení. V pražském domě rodiny Neuwirtových, kde bydlela i rodina pana Jírů, se povídalo, že otcovo pozitivní rozhodnutí přijmout Janu Horákovou ovlivnilo naléhání pana Jírů. Není to dávno, co Jana, provdaná Kánská, žijící v USA, navštívila kliniku a některé své bývalé spolupracovníky a vzpomínalo se na doby minulé. (Poznámka redakce: rozhovor s Janou Kánskou, dcerou Milady Horákové, jsme zveřejnili v LKS č. 7 – 8/2013.)

Syn Jan zdědil mnoho vlastností svého otce. V životní dráze se stal také profesorem a úspěšným přednostou Ústavu hematologie a krevní transfuze. Otec i syn měli velmi podobné silné charisma. Oba přispěli k pokroku svého oboru. Jednu chybu však oba udělali, a to že nás k naší lítosti a ke škodě svého oboru předčasně opustili.“

Fotogalerie