Nadporučíka Klatovského brzy následovali další vojáci s poraněním čelisti. V Praze byla válečná zranění ošetřována nejprve ve vojenské posádkové nemocnici, lazaretu zřízeném v Sokolovně na Malé Straně nebo v Rudolfinu. Vojáci se zraněním čelistí nebo obličeje byli odesíláni do zubního ambulatoria k profesoru Jesenskému ve Viničné ulici nebo do ordinace Aloise Wachsmanna na Smetanově nábřeží č. 12.

Stoupající počet těchto poraněných brzy ukázal, že takové řešení nestačí. Spolek českých zubních lékařů tedy v prvních dnech války nabídl vojenské zdravotnické službě spolupráci, aby uvedení pacienti byli ke kvalifikovanému odbornému léčení soustřeďováni na jednom místě. Pro tyto účely byly vybrány prostory v novostavbě školy v Lupáčově ulici č. 6 na Žižkově (obr. 1). Tak vznikla vojenská rezervní nemocnice (záložní nemocnice), v jejímž přízemí bylo umístěno oddělení pro čelistní poranění (obr. 2), (obr. 3), (obr. 4). Mělo 75 lůžek ve 4 velkých sálech, dvě ordinační místnosti s rtg kabinetem a technickou zubní laboratoř.

Do čela této čelistní stanice (v rakouské úřední němčině nazývané Kieferstation) byl postaven profesor Jan Jesenský, chirurgickým konzultantem byl profesor chirurgie Josef Znojemský. Známe jména i ostatních pracovníků oddělení. Byli to lékaři Alois Wachsmann, Josef Přibyl, František Karfík, dále tři zubní technici M. Götz, A. Král, W. Pačes, cennou pomocnicí byla vrchní sestra Irena a administrativu zajištovali tzv. ordinační písaři J. Arenstein a L. Lochmann (obr. 5).

Práci v laboratoři organizoval dr. A. Wachsmann a zubní technici podle jeho pokynů zhotovovali speciální fixační dentální dlahy ze stříbra nebo aluminiového drátu a další protetické výrobky sloužící k rehabilitaci a náhradě ztracených zubů (obr. 6). Profesor Jesenský u poraněných uplatňoval radikální řešení: po chirurgické revizi rány odstranil drobné úlomky kostí a zubů, zuby nebo jejich kořeny ležící v liniích lomných fraktur extrahoval. Rány v měkkých tkáních v ústní dutině uzavíral slizničním stehem. Rozsáhlé kožní defekty byly nahrazovány transplantací kostních štěpů z tibie nebo claviculy, kožní defekty byly kryty plastikami (obr. 7).

Profesor Jesenský do Lupáčovy ulice zval i dceru Milenu, která byla zapsána na medicíně, a pověřoval ji asistencí při operacích. Milena sice vyhověla otcovu přání, ale devastující zohyzďující válečná zranění, která tam viděla, měla opačný účinek, než Jesenský očekával. Milena studium medicíny skončila a věnovala se výhradně literatuře, k níž měla od studentských let nepochybný sklon a talent.

Zkušenosti s léčením válečných poranění získali čeští lékaři již v balkánských válkách. Když v roce 1912 vypukla válka, v níž se jižní Slované bránili proti tureckému útlaku, čeští lékaři vyhověli prosbě Srbů a Bulharů a zorganizovali výpravu českých lékařů, aby ošetřovali raněné. Tato česká pomocná akce soustředila celkem 127 lékařů. Její materiální vybavení – obvazy, léky a přístroje – zajistila veřejná sbírka, v níž bylo vybráno 1 200 000 korun, tedy částka na tehdejší dobu mimořádně vysoká. Česká veřejnost tuto sbírku podporovala jako tichý projev protirakouského protestu, vztahy mezi Vídní a Bělehradem byly dlouhodobě napjaté. Mezi členy této výpravy bylo i několik budoucích profesorů české lékařské fakulty – Přecechtěl, Niederle, Kafka, Kukula a Burian. Vídeňská vláda českým lékařům tuto misi po dlouhém zdráhání nerada povolila. Češi totiž zdůrazňovali, že se jedná čistě o humanitární akci – a tu zamítnout nebylo snadné.

Na rozdíl od uplynulých válečných střetnutí, kdy se jednalo převážně o střelná poranění z ručních zbraní, v 1. světové válce pak převažovalo zákopové vedení bojů s masivním užitím dělostřelectva. Granáty a šrapnely pak způsobovaly devastující zranění lebky a obličeje.

Kapacita oddělení v Lupáčově ulici byla brzy zaplněna, a tak bylo zřízeno v roce 1916 ve vojenské nemocnici v Pardubicích další oddělení pro čelistní a obličejová poranění, jehož vedením byl pověřen MUDr. Karel Wachsmann mladší (byl to synovec MUDr. Aloise Wachsmanna). Ten své zkušenosti s tímto typem zranění získal během svého působení v nemocnici Červeného kříže v Karlíně. Do Pardubic dojížděl o sobotách a nedělích profesor Jesenský, aby vykonával odborný dohled.

S fotografiemi nejrůznějšího typu poranění a jejich ošetřování seznámil Jesenský veřejnost ještě za války v roce 1917 na „České válečné výstavě“ v pražském Obecním domě, nyní jsou součástí Stomatologického muzea v Kateřinské ulici.

Jesenský zkušenosti z tohoto období uveřejnil ve své publikaci „Válečné fraktury čelistních kostí“. Roku 1938, v napjaté mezinárodní situaci hrozící válkou, Jesenský organizoval přednášky v kurzu „Přípravy stomatologů pro případ obrany státu“, pořádané Ústavem válečné chirurgie a v Československé stomatologii uveřejnil příspěvek „Jaké jsou úkoly stomatologa ve válce“.

Zkušenosti, které získal Jesenský v Lupáčově ulici na Žižkově, ho přivedly k tomu, aby v roce 1922 při reorganizaci zubního ambulatoria ve Viničné ulici na zubní kliniku založil i lůžkové oddělení. Takové oddělení neexistovalo ani v sousedním Rakousku a Německu, kde léčení čelistních úrazů prováděly chirurgické kliniky, ošetřování tedy neměli ve svých rukou stomatologové, ale chirurgové všeobecného zaměření.

Fotogalerie