LKS časopis

Recenzovaný časopis
České stomatologické komory

elektronická verze

ISSN 1210-3381 (Print)
ISSN 2571-2411 (Online)

LKS 09/2022 ČSK
Aktuální číslo
Rubriky
Témata
Autoři

Když z vršku Žerůtky shlížíte na sever, vidíte v dáli zámek v Lysicích a za ním, za lesem, se nachází obec Drnovice. Tady se 4. března 1939 narodil letošní jubilant prof. MUDr. Jiří Vaněk, CSc. V jeho pracovně ve Fakultní nemocnici u sv. Anny v Brně visí na stěně obrázek, který ukazuje právě pohled z jihu přes lysický zámek směrem k rodišti malého Jirky v sousední obci. V rodině pana profesora vynikali truhláři – poctivé řemeslo, úspěšná firma, široko daleko známé stolařství. Nikoli náhodou, už jako zubní lékař, mladý asistent a jeden z průkopníků implantologie v Československu věnoval nebývalou, vlastně celoživotní pozornost technickým aspektům, jež jsou spojeny se zaváděním tělu cizích materiálů do tkání a kostí.

V roce 1959 se Jiří Vaněk stává řádným posluchačem brněnské lékařské fakulty, oboru stomatologie – i když v té době stále jevil větší zájem o studium všeobecného lékařství.

Prof. MUDr. Jiří Vaněk, CSc.

Pane profesore, když jste v roce 1963 promoval jako zubní lékař, kdo byli těmi prvními stomatology, kteří vás uváděli do zubní praxe?

Promoval jsem 26. června 1963. Téhož roku, bylo to 5. září, jsem nastoupil na umístěnku na polikliniku OÚNZ Břeclav, kde jako ředitel působil MUDr. František Dominik, mimochodem otec nyní významného představitele kardiologie LF UK v Hradci Králové. S výjimečnou systematickou iniciativou nás, mladé zubní lékaře, v Břeclavi školil okresní stomatolog MUDr. Karel Karmazín. Dalšími významnými učiteli a mými školiteli v té době byli krajský ortodontista primář MUDr. Miloš Feiler a také vedoucí krajský odborník primář MUDr. Romuald Kostřica, CSc. Na základě toho jsem mohl již v roce 1966 složit atestaci I. stupně v oboru stomatologie.

Již při studiu na fakultě jsem tíhnul k medicíně realizované na klinickém pracovišti, a proto jsem se věnoval studentské vědecké a odborné činnosti v té době zaměřené na dentální materiály, konkrétně léčebný materiál Calxyd.

Kdy jste nastoupil na kliniku?

Na II. stomatologickou kliniku v Brně jsem nastoupil jako sekundární lékař 2. ledna 1967. Kliniku v té době vedl prof. MUDr. Josef Švejda, DrSc. Pracoval jsem zpočátku na lůžkovém oddělení pod vedením tehdejšího primáře, později doc. MUDr. Zdeňka Vejrosty, CSc., a také pozdějšího přednosty, děkana LF, prof. MUDr. Josefa Bildera, CSc., a odborného asistenta MUDr. Františka Malého. V prosinci 1968 jsem se stal odborným asistentem v té době LF Univerzity J. E. Purkyně v Brně. V rámci dalšího vědeckého růstu jsem se začal zabývat problematikou autotransplantace zubu. Absolvoval jsem na toto téma také odbornou stáž u prof. MUDr. Jaroslava Komínka, DrSc., v motolské nemocnici. V roce 1981 jsem obhájil kandidátskou disertační práci na téma „Autotransplantace retinovaných horních stálých špičáků bez exstirpace dřeně“. Problematikou implantací jsem v té době doslova žil.

Jak jste se dostal do tehdy neprobádané oblasti výzkumu implantátů?

V období začátku 80. let, po obhajobě disertační práce, mě k tomu nasměrovala pozdější doc. MUDr. Jana Hornová, DrSc., klinická výzkumná pracovnice, patoložka. Přímo mě vyzvala, abych se začal zabývat dentální implantologií. A já jsem ji poslechl. Dnes mám za sebou se svými spolupracovníky ke třem desítkám řešení různých klinických, resortních a státních výzkumných úkolů. Významným v tomto směru byl např. mnou vedený projekt MŠMT ČR Stomatologické výzkumné centrum (SVC) s identifikačním kódem 1M0528 řešený v letech 2005 – 2011, na kterém spolupracovalo v jednotlivých stomatologických odbornostech jedenáct týmů pracovníků Stomatologické kliniky LF MU a FNUSA v Brně, KÚČOCH z FN Brno, mimo to i pracovníci AV ČR Brno a také odborníci ze zahraničí. Vzešla z toho velká řada publikací, ale i finálních aktivit a patentů, které zvlášť ocenila LF MU.

Stal jste se tedy jedním z několika málo průkopníků používání dentálních implantátů v tehdejším Československu.

Dá se to tak říci. Přerostlo to ve skutečnou vášeň. Vedle čistě vědeckého výzkumu jsme všichni museli také bojovat i na poli institucionálním s mnohými odborníky, kteří s metodikou implantologie plně nesouhlasili. Ve hře byly otázky biologické, jejich ověřování a také nové implantologické materiály, jejich zpracování, technologie. Přitom se jednalo i o materiály dovážené z kapitalistických zemí – čili to provázely o to větší komplikace. Vzpomínám například na velmi agilní nákupčí paní Zvánovcovou, které se podařilo získat implantační titanový materiál od firmy Liehmann z Rakouska, což nám umožnilo provést analýzy potřebné k našemu výzkumu. V polovině 80. let jsme se spojili se Státním ústavem pro kontrolu léčiv s Ing. Vlastou Fialovou, CSc. a jejími spolupracovníky. Na jejich podnět jsme začali pronikat do systému biologických zkoušek implantačních materiálů pro klinické zavádění v souladu s mezinárodně platnými zásadami FDI. To vlastně představovalo začátek nového uplatňování metody dentální implantologie navazující na odborné aktivity a zkušenosti z předešlých let doc. MUDr. Zdeňka Vejrosty, CSc., v Brně, prof. MUDr. Josefa Kufnera, DrSc., a MUDr. Petra Jandla, CSc., v Praze, prof. MUDr. Leona Sazamy, DrSc., v Hradci Králové a dalších.

Jak u nás vlastně začínala implantologie?

Historie naší implantologie, tedy i dentální, byla, s určitými rozdíly, historicky na úrovni vyspělé Evropy. V první polovině 20. století se začaly využívat většinou tzv. implantáty subperiostální a v polovině století i implantáty intraoseální, a to většinou z kovů, resp. jejich slitin. Biologické účinky těchto materiálů nebyly vždy odpovídající. Proto jsme v Brně přistoupili k zintenzivnění výzkumu v této materiálové situaci vycházející z dřívějších domácích i zahraničních zkušeností. Zahájili jsme nově doporučené biologické zkoušky (FDI) s inertiovým materiálem s přísadou niklu, s titanovými slitinami s různými stopovými kovovými i nekovovými přísadami, se safírovým materiálem. Byly vyvinuty nové typy čepelkových implantátů, implantátů válcových, konických, závitových s další tvarovou úpravou. Podíleli jsme se na registraci implantátů pro klinické využití a začali realizovat zaškolovací metodické kurzy pro lékaře – specialisty. V Brně se na tom podílel především doc. MUDr. Boris Bílý, CSc., a jeho spolupracovníci z I. stomatologické kliniky – doc. MUDr. Milan Machálka, CSc., později doc. MUDr. Oliver Bulik, Ph.D. a velmi významně pracovníci II. stomatologické kliniky – přednosta doc. MUDr. Jan Cecava, CSc., primář MUDr. Lubomír Freyburg, CSc., MUDr. Patrik Prachár, Ph.D., MUDr. Sonia Bartáková, Ph.D., a také externí výzkumný pracovník Ing. Vítězslav Březina, pracovníci AV ČR v Brně vedeni prof. RNDr. Vladimírem Vetterlem, DrSc., a řada dalších, nejmenovaných, včetně administrativních pracovníků. Koncem 80. let jsme spolupracovali se Státním ústavem pro kontrolu léčiv, s Komisí pro dentální přípravky ve Výzkumném ústavu stomatologickém za spolupráce s prof. MUDr. Janou Duškovou, DrSc., doc. MUDr. Otakarem Krejsou, CSc. a dalšími. Rovněž jsme kooperovali s kolegy ze stomatologických klinik v Praze, s vedením ČSK v administrativní podpoře, s LF UK v Hradci Králové, s LF UP Olomouc, s LF UK v Plzni – a tak bych mohl dále pokračovat... Významná spolupráce nastala od 80. let s Vojenským výzkumným ústavem 070 v Brně, kde vznikl podnět k partnerství se slovenskými kolegy. Připomněl bych především Ing. Antona Martikáně ze strojíren v Považské Bystrici a celou plejádu pracovníků stomatologických klinik v Bratislavě, Košicích a Martině. Spolupracovali jsme také s ústavy AV ČR v Brně. Vycházeli jsme i z kontaktů se zahraničními odborníky – v Rakousku, Německu, Polsku, Belgii, Švýcarsku, Finsku, Japonsku. V současné době bych zdůraznil intenzivní spolupráci v dentální implantologii s ČSK pod vedením prezidenta doc. MUDr. Romana Šmuclera, Ph.D.

Pořádali jste i mezinárodní konference, tedy Brněnské implantologické dny.

Celkem jsme jich od roku 1995 zorganizovali třináct. Jezdili k nám významní implantologové nejen z okolních zemí, ale i ze Švýcarska, Francie, Belgie či Finska. Mezinárodní konference významně přispěly ke stabilizaci stomatologie v rámci Masarykovy univerzity i fakultních nemocnic, odrazilo se to i v prezentační aktivitě a kvalifikačním růstu, a také personálním stavu, i když v tomto směru potíže bohužel stále přetrvávají.

Zejména po roce 1989 ale bylo klíčové to, co se odehrávalo v České republice.

Společenský, politický zlom měl pro nás velký význam. Jedním z našich úkolů v té době bylo vyřešit, kde budou umístěna brněnská klinická stomatologická pracoviště. Restituce zasáhly jak objekt na Šilingrově náměstí, tak II. stomatologickou kliniku v budově bývalého židovského gymnázia v Hybešově ulici. Hledalo se řešení. I. stomatologická klinika byla jako Klinika ústní, čelistní a obličejové chirurgie přesunuta do FN Brno. Já jsem si přál, aby II. stomatologická klinika zůstala v areálu nemocnice. To se povedlo. Chtěl jsem zřízení stacionáře, to bohužel nevyšlo. Avšak budova, kde je nyní Stomatologická klinika, prošla rekonstrukcí a důstojný stánek brněnské stomatologie se tak stal součástí medicínského centra v srdci naší jihomoravské metropole.

Čím se, pane profesore, zabýváte dnes?

Dlouho jsem vykonával různé funkce na naší klinice a fakultě, ať už téměř osmnáct let jako přednosta Stomatologické kliniky LF MU a FNUSA v Brně či jako proděkan pro stomatologii a zubní lékařství LF MU, kterým jsem byl od roku 2003 patnáct let. Dnes se věnuji zejména výzkumu, zdravotní péči, konzultacím a organizačním záležitostem na Stomatologické klinice.

Můj základní a aplikovaný vědecký výzkum zasahuje především do specifické oblasti medicíny s odkazem na dentální implantologii a orální chirurgii, protetické zubní lékařství, nyní především na interakce živých buněk a povrchu implantovaného materiálu či některé oblasti molekulární genetiky u hendikepovaných pacientů pod gescí současné přednostky Stomatologické kliniky LF MU a FNUSA v Brně prof. MUDr. Lydie Izakovičové Hollé, Ph.D.

V rámci organizace výuky se věnuji vytvoření podmínek pro rozšíření počtu studentů zubního lékařství. Spolu s řadou kolegů jsem přesvědčen, že náš obor si zaslouží plné šestileté vzdělávání s důkladným poznáním souvztažných i obecnějších poznatků z oblasti všeobecné medicíny. S pokrokem sofistikované léčby zejména tzv. civilizačních chorob nelze rezignovat na nezbytnost univerzálního medicínského přístupu k pacientovi v žádné z jednotlivých specializovaných lékařských disciplín.

17. 2. 2019

LKS 02/2019

Print: LKS. 2019; 29(2): S30 – S31

Autor:

Fotografie

  • Ladislav Šolc

Rubrika:

Téma: