Pane profesore, byla vaše cesta k ortodoncii opravdu tak přímočará a jednoznačná?

Úplně na začátku ne. Do Olomouce jsem přišel studovat. Pocházím ze středních Čech, z Bečvár u Kolína. V Kolíně jsem absolvoval jedenáctiletku a když jsem se rozhodoval o dalším studiu, moje třídní učitelka mi před maturitou rozmluvila studium medicíny v Praze a doporučila mi Olomouc. Složil jsem tedy zkoušky na všeobecnou medicínu na této univerzitě – ale vzápětí jsem byl z moci úřední převeden na studium stomatologie. Ale abych řekl pravdu, časem se mi to docela zalíbilo. Velmi mě zaujala zmíněná výstava doc. Šimka, a tak jsem v polovině čtvrtého ročníku začal jako volontér chodit na ortodoncii a pronikat do tajů této disciplíny.

V r. 1960 se pak rozšiřovaly prostory stomatologické kliniky a doc. Šimek po reorganizaci samosprávy získal tuto budovu, tedy v Palackého ulici č. 12. Díky tomuto rozvoji jsem mohl v r. 1961 nastoupit na ortodoncii jako asistent.

A protože štěstí přeje připraveným, brzy jste získal i zahraniční zkušenosti...

Určité uvolnění společenských poměrů koncem 60. let mi umožnilo získat stipendijní pobyt v Dánsku. Splňoval jsem obě podmínky, tedy znalost angličtiny (tehdy ne zcela obvyklou) a věk do třiceti let, a tak jsem v letech 1968-1969 stážoval u prof. Björka na vrcholovém evropském pracovišti pro ortodoncii. Připomeňme, že tehdy se prakticky v celé Evropě pracovalo jen se snímacími aparáty. Já jsem ovšem z literatury věděl, že v Americe používají fixní aparáty. A ty v 60. letech pronikaly přes Skandinávii i do Evropy. Shodou šťastných okolností jsem tedy byl ve správný čas na správném místě.

V Kodani jsem se naučil mnoho zajímavého o růstu čelisti, ale hlavně jsem v Kodani i Aarhusu viděl a studoval, jak se s fixními aparáty pracuje. Řada lidí u nás mi tehdy říkala „proč se to učíš? Vždyť se to v Československu nedá dělat, nejsou na to materiály...“. V tom měli pochybovači pravdu, tehdy nějaký dovoz nepřipadal v úvahu. Ale já jsem to přece jen zkusil. 

Při návratu z Dánska jsem měl v kufru auta spoustu starých aparátů, které už svým pacientům dosloužily. V Olomouci jsme je pak v laboratoři a se sestřičkami na oddělení s nadšením čistili, dezinfikovali – jak se dnes říká recyklovali – a nakonec jsem je aplikoval našim pacientům. Dneska to asi bude působit jako pohádka, ale jako vánoční dárek jsem opravdu dostával od svých přátel z Kodaně balíky plné těchto použitých aparátů. V tehdejší východní Evropě jsem tedy v tomto směru na sebe vzal roli jakéhosi průkopníka.

Takhle se to ale přece nemohlo dělat donekonečna.

Samozřejmě. Byly to první krůčky. Od r. 1971 jsme se stali neoficiálním školicím pracovištěm pro země tzv. východního bloku. Také v Brně se tato technika slibně rozvíjela pod vedením amerického profesora Jarabaka, jenž poskytl tyto materiály tamější primářce MUDr. Evě Velíškové, CSc. Ta je pak začala používat ve spolupráci s doc. MUDr. Olgou Jedličkovou, CSc., a tím se nám podařilo postupně prolomit určitou psychologickou bariéru a odstranit řadu tehdejších předsudků vůči fixním aparátům.

Průlom nastal, když jsme navázali spolupráci s vývojovým oddělením v Tesle Litovel, n. p., u našeho světoznámého výrobce gramofonů. Tam dokázali připravit potřebné formy. Na ně pak navazovali ve výrobním družstvu Irisa Vsetín, kde se zámky z polykarbonátu vyráběly. Kroužky tedy po roce 1980 vystřídalo lepení zámků z plastické hmoty a ortodontisté v Československu mohli začít tuto techniku používat v praxi. Ostatní socialistické země jsme tak předběhli nejméně o jedno desetiletí.

Kolik ortodontistů vlastně tehdy u nás působilo?

Můžeme říct, že z původních asi sedmdesáti specialistů se tento počet v 80. letech zhruba ztrojnásobil a po r. 1989 se přiblížil dnešnímu stavu přes tři sta ortodontistů.

Naším úkolem ovšem bylo vytvořit fungující a náročný systém školení těchto odborníků. Vzpomínám si, že si před rokem 1989 všichni libovali, jak výborná věc je institut pro doškolování lékařů. Upřímně řečeno – v některých oborech asi ano, ale v zubním lékařství to bylo úplně na nic. A to i navzdory tomu, že jsme měli alespoň štěstí v tom, že v brněnském ILFu působily MUDr. Velíšková a doc. Jedličková, které prosazovaly moderní koncepci ortodoncie jak v diagnostice, tak v terapii. Jen pro ilustraci: za celou dobu přípravy měli zubní lékaři pro naši specializaci možnost navštívit čtrnáctidenní kurz organizovaný katedrou stomatologie ILFu celkem jedenkrát až dvakrát, a to bylo vše.

V Olomouci jsme v 80. letech dosáhli toho, že v rámci spádového území fakultní nemocnice musel nový lékař pro ortodoncii pobývat během tříleté přípravy na naší klinice vždy celé tři měsíce v roce. Mohl se tak seznámit s teorií a praktickými dovednostmi, včetně třeba toho, jak vytvořit léčebný plán pro pacienta. Vedle tříměsíční stáže k nám docházeli tito adepti ortodontické specializace ještě každý čtvrtek, aby se naučili v ordinaci pracovat jak se snímacími, tak s fixními aparáty. V součtu tedy pobyt lékaře na školicím ortodontickém oddělení dosahoval za tři roky přípravy až ke třinácti, čtrnácti měsícům.

Jak se změnila situace po roce 1989?

Když v letech 1992–1993 začala privatizace, skupinka ortodontistů kolem výboru České ortodontické společnosti připravovala nový systém postgraduálního vzdělávání pro ortodoncii. Já jsem trval na tříletém specializačním školení s plnou pracovní náplní na akreditovaném pracovišti. I když nebylo jednoduché to prosadit, přece se to podařilo a dnes máme systém, který nám mnohé státy závidí. Tady má Olomouc další prvenství. V r. 1994 jsme začali s první postgraduantkou, která zde byla celou pracovní dobu. Byla to MUDr. Eva Šrámková, která dnes pracuje v Náchodě. Měla tu odvahu říct: dobře, peníze oželím, já se chci vzdělávat. Nyní máme na klinice osm postgraduálních studentů, kteří dělají specializační přípravu navzdory nízkému platu plné tři roky. Tento systém postupně převzaly i ostatní české kliniky a prakticky všude se ujal. 

V Olomouci získáváme další prostředky pro oddělení řadou placených stážových pobytů pro zahraniční ortodontisty, zejména ze sousedního Polska. 

Můžete porovnat místo naší ortodoncie v mezinárodním měřítku?

Kdysi vyšel v rámci grantu EU pro ortodoncii tzv. Erasmus Project jako vzorový a náročný evropský model specializační přípravy s tříletým pobytem na univerzitním pracovišti s komplexním programem pro tento obor. V roce 2008 jsme se (Olomouc a Praha-Vinohrady) přihlásili do skupiny NEBEOP (Network of Erasmus Based European Orthodontic Programs), která funguje pod záštitou Evropské ortodontické společnosti. V Olomouci jsme pak prošli všemi obsáhlými dotazníky a prověřováním, včetně návštěvy dvou zahraničních accesorů, kteří naši kliniku osobně a důkladně prozkoumali přímo na místě. A výsledek? V r. 2016 jsme byli přijati do tohoto elitního společenství šestadvaceti evropských pracovišť. Z někdejších socialistických zemí jsme tam zatím jediní.

Oceněním a poctou české ortodoncii bezesporu byla i důvěra, že jsme v r. 2003 mohli organizovat kongres Evropské ortodontické společnosti (EOS). Konal se v Kongresovém centru v Praze a jeho návštěvníci nám blahopřáli – podařil se po všech stránkách včetně té společenské. 

Pane profesore, rád bych na závěr našeho rozhovoru představil čtenářům „dynastii Kamínků“. Můžete mi o vaší početné lékařské rodině říct pár slov?

Začíná to u mého otce, obvodního lékaře, vzorového rodinného lékaře. Vlastně proto jsem i já chtěl na medicínu. Také oba moji synové jsou lékaři. Starší pracuje v olomoucké fakultní nemocnici na ortopedické klinice a ten mladší, Milan, je profesorem a věnuje se nukleární medicíně ve fakultní nemocnici také tady v Olomouci. V další generaci pak pokračuje obor zubního lékařství. Vnučka Petra už dostudovala a zůstala na naší klinice na oddělení pedostomatologie. Další dvě vnučky studují zubní lékařství. A čtvrtá vnučka si vybrala také medicínu, tentokrát však veterinární – a studuje na univerzitě v Brně.

Děkuji vám za rozhovor a s vaším blížícím se životním jubileem vám přeji pevné zdraví a mnoho sil do další práce v ortodoncii.

Fotogalerie