LKS časopis

Recenzovaný časopis
České stomatologické komory

elektronická verze

ISSN 1210-3381 (Print)
ISSN 2571-2411 (Online)

LKS 09/2022 ČSK
Aktuální číslo
Rubriky
Témata
Autoři

Profesor Tibor Németh se narodil v Bratislavě, v tehdejším Československu, v roce 1936. Po válce, jak bývalo zvykem, „šel na zkušenou do světa“. Tehdy byl ovšem náš svět za železnou oponou hodně vymezený, a tak sedmnáctiletý maturant začíná v roce 1953 v Hradci Králové studovat na tehdejší Vojenské lékařské akademii (později VLVDU, tedy Vojenský lékařský výzkumný a doškolovací ústav) všeobecnou medicínu. Promoval v roce 1959, ale ještě netušil, že jeho životním oborem a posláním se jednou stane stomatochirurgie.

Prof. MUDr. Tibor Németh, DrSc.

Pane profesore, vrátil jste se po završení studia zpátky na Slovensko?

Ano, nastoupil jsem rovnou do vojenské nemocnice v Bratislavě. Nejvíc mě samozřejmě zajímala a bavila chirurgie. Asi po dvou letech mi nabídli, zda se spolu s dalšími třemi kolegy nechci specializovat na stomatologii. Nechal jsem se zlákat. Čekal mě rok intenzivního poznávání nového oboru. Chodili jsme jako lékaři společně se studenty na bratislavskou stomatologickou kliniku.

Po tomto ročním studiu jsem byl převelen do Čech. Tentokrát do terezínské nemocnice pod divizní zdravotnický prapor. Tam jsem se hned stal „šéfem“. Tedy – šéfem sám sobě, byl jsem tam jediný lékař. Naštěstí jsem měl k dispozici jak sestru, tak i laborantku.

Pak už vedly vaše kroky přímo do Ústřední vojenské nemocnice v Praze?

Někdy v r. 1962 jsem navázal kontakt s tehdejším docentem MUDr. Josefem Kufnerem. Snad jen pro oživení paměti: dr. Kufner byla významná osobnost naší maxilofaciální chirurgie. Stal se profesorem a dosáhl vědeckého titulu DrSc. V hodnosti plukovníka byl nástupcem náčelníka oddělení ústní a čelistní chirurgie v ÚVN Praha, další nepřehlédnutelné osobnosti našeho oboru, prof. MUDr. Františka Urbana, DrSc.

Začal jsem tedy stážovat v Ústřední vojenské nemocnici. Brzy jsem k tomu ještě přidal chirurgickou praxi v nemocnici v Ústí nad Labem. A naplno jsem se začal věnovat maxilofaciální chirurgii u prof. Jaroslava Tomana. Společně například s dr. Mazánkem či dr. Hankem. Na pražské první stomatologické klinice jsem intenzivně pracoval skoro rok – a následně atestoval.

Od r. 1972 jsem začal pracovat jako lékař na oddělení ÚČOCH v Ústřední vojenské nemocnici v Praze a zároveň se stal zástupcem jejího přednosty, již zmíněného prof. Kufnera. Vydržel jsem tam až do r. 1997, kdy jsem byl penzionován. V r. 1977, když prof. Kufner odcházel řídit druhou zubní kliniku v Praze, jsem se po něm stal přednostou oddělení.

Stomatologii se však věnujete i nadále...

Já neumím nedělat. A tak jsem jako čerstvý penzista hned vyrazil za prof. Mazánkem, zda by pro mě neměl práci. A protože mi to pořád bylo málo, tak jsem ještě oslovil doc. Krejzu z Výzkumného ústavu stomatologického. Začal jsem působit na obou pracovištích.

Pak přišly různé reorganizace a nakonec mě loni odstěhovali na stomatologickou kliniku do Kateřinské. Přidělili mi lékařský pokoj, ve čtvrtém patře. Čekalo mě překvapení. Přišel jsem tam a vidím takové povědomé střešní okno. Tak jsem se podíval ven – a opravdu, po padesáti letech jsem se ocitl na stejném místě, kde jsem v r. 1967 coby stážista nocoval před svou atestací z maxilofaciální chirurgie. A jak to vypadá, tak tady už dosloužím...

Můžete nám přiblížit svoje působení v pražské Ústřední vojenské nemocnici?

Nejdřív musím říct, že díky prof. Kufnerovi to bylo skvělé pracoviště. Shodou příznivých okolností se náš přednosta dostal koncem 60. let na stáž do Švýcarska a poznatky, které tam získal u prof. Obwegesera, si nenechal pro sebe, ale snažil se nám je předat. Současně nás tlačil, v tom dobrém slova smyslu, do vlastního výzkumu, publikování a odborně-vědecké práce. Třeba mně na začátku 70. let řekl: „Budeš dělat kandidaturu.“ Oponoval jsem mu, že nemám téma, ale on řekl: „Já ti ho dám.“ A tak jsem nakonec psal poranění nasomaxilárního komplexu. Před Vánoci se mě pak optal, jestli už mám práci napsanou: „Už to máš hotový? Dej mi to, já si to přes svátky přečtu!“ Tím to ovšem neskončilo. Práci jsem mu dal a po Novém roce přišel znovu a řekl: „V pondělí děláš kandidátské minimum.“ Pokusil jsem se o chabý odpor s tím, že přes víkend sloužím a ke studijní rychlopřípravě se nedostanu. Jeho odpověď byla typická: „No právě. Tak si to aspoň v klidu přečteš...“

Ve vojenské nemocnici byla řada věcí dopředu daná a jasná, což usnadňovalo vzájemnou komunikaci jak uvnitř jednotlivých oddělení, tak také mezi různými odděleními a specializacemi. Naše vzájemná spolupráce byla vynikající, nikde jinde jsem to už nezažil.

Co bylo typickou a převažující léčebnou činností na vašem oddělení?

Pro ústní a čelistní chirurgii v „úvence“ bylo hlavním úkolem řešit úrazy. Z nich na prvním místě střelná poranění. Co si pamatuji, tak během mého působení v ÚVN jich bylo alespoň osmdesát. Taková zranění byla mnohdy devastující a jejich léčba a postupná úprava trvala často jeden, dva roky.

Už při příjmu pacienta se scházeli zástupci několika oddělení, aby se poradili o léčbě. Byl tam s námi tedy také neurochirurg, oční chirurg, ortopéd, otorinolaryngolog. Podle převažujícího charakteru úrazu byl následně pacient umístěn na příslušné oddělení. Samozřejmě i tam dál pokračovala společná konziliární péče všech kolegů.

Další naší prací byly čelistní anomálie a také rozštěpy u dospělých pacientů. Operovali jsme nejen dolní, ale i horní čelist. Dr. Kufner dokonce vymyslel modifikaci operace horní čelisti, kterou jsme tehdy začali používat. Celou střední etáž obličeje jsme posouvali dopředu.

Onkologie se u nás dělala výjimečně. Na vojně byli především mladí lidé, takže se nádorová onemocnění vyskytovala poměrně zřídka. Nicméně opírali jsme se o spolupráci s prof. Tomanem a vzájemně si naše pacienty konzultovali. Zkušenosti jsme si vyměňovali také s prof. Bilderem z Brna.

Ve stomatochirurgickém oboru tedy patřilo vaše pracoviště zřejmě k těm největším.

Měli jsme oddělení se třiceti lůžky a bylo vždycky plné. Většinou vojáci, sem tam civilové. V Bratislavě takové oddělení neměli. My jsme ale u nás jednoho kolegu vychovali, jmenuje se MUDr. Jozef Marko. Ten v Bratislavě založil podobné oddělení jako bylo u nás v pražské ÚVN.

Pane profesore, vy jste také stál u počátků naší implantologie.

V r. 1973 byl doc. Kufner ve Vídni a tam tehdy zjistil u jednoho kolegy, že má v misce takové tajemné plíšky. Tak se zeptal, jestli by si nějaké nemohl vzít na vyzkoušení. Asi pět jich přivezl do Prahy se slovy: „Hele, tohle se dává do kosti.“ Připadalo nám to před tím téměř půl stoletím dost divné. Ale prof. Hořejš, který pracoval na první zubní klinice, nám obstaral z Francie základní literaturu o implantátech, a tak jsme si posléze řekli, že to zkusíme.

Pro nás byly aktuální dvě indikace. Poúrazové stavy u mladých lidí a dospělí pacienti po operaci rozštěpu. Fungovalo to dost jednoduše. Do alveolárního výběžku horní nebo dolní čelisti se udělal zářez a do něj se kladívkem umístil čepelkový implantát. To jsme začali dělat v r. 1974, dávno před tím, než nějaká implantologie oficiálně začala. Chromkobaltové implantáty jsme si objednávali, ale pak jsme požádali pana Ježka z Chirany, a ten nám čepelkové implantáty připravoval z titanu jako ruční výrobu. Mimochodem – ten implantát kupovala naše lékárna za tehdejších 314 korun. Pacient za implantát neplatil vůbec nic. My jsme je na oddělení dostávali na recept. Jenže připomeňme také, že titan byl strategický materiál, takže dostat se k němu nebylo jednoduché. Takové byly naše začátky.

Dr. Kufner toto téma po několika letech shrnul a v r. 1984 napsal kapitolu do publikace Pokroky ve stomatologii 2, kterou vydalo pražské nakladatelství Avicenum. Tak jsem se tedy i já dostal k implantátům.

Mnoho kolegů a kliniků bylo tehdy proti této novince. Protože samozřejmě od počátku bylo jasné, že hrozí riziko zánětu kosti. Proto se i dnes zdůrazňuje vynikající dentální hygiena pacientů, aby se zabránilo vzniku tzv. periimplantitidy. Připomeňme snad ještě také, že v r. 1982 na konferenci k problematice oseointegrace v Torontu byl vyzdvihnut přínos švédských lékařů v čele s legendárním dr. Brånemarkem a implantologie se stala samostatnou disciplínou stomatologie. Dneska už pronikla prakticky do všech oborů stomatologie. Stala se samostatným oborem, který má dokonce už svoje podobory.

V Československu ale nastal její skutečný boom až po roce 1989...

Začal to být velký byznys. Samozřejmě mnoho lidí to zkoušelo a nedosáhli očekávaného úspěchu. Za ten se zpočátku považovala funkční trvanlivost v délce pěti let. Dnes už je to deset let, jak stanovila Americká dentální asociace. Není problém implantát zavést – pochopitelně, je-li tam pro něj dostatečná kost. Svízel je v tom, aby v plné funkci další léta pacientům sloužil. Přes 90 % implantátů se vhojí, když jsou řádně zavedeny, jejich další osud je ovšem pak podstatně ovlivněn už zmíněnou dentální hygienou, ale např. i celkovým zdravotním stavem toho, komu implantát zavádíme. Existují kontraindikace, které jeho aplikaci vylučují nebo přinášejí riziko komplikací.

Základem úspěšného rozvoje implantologie je důkladné a praktické vzdělání těch, kteří se jí zabývají. Dneska je to tak, že máte čerstvý diplom v kapse a zítra můžete začít implantovat. Já jsem jiného názoru a to mě také před lety vedlo k iniciování vzniku České společnosti pro implantologii. V čtyřsemestrálních kurzech tam zkušení implantologové předávají teorii, ale především praktické zkušenosti mladším kolegům. Bez toho to nejde v žádném oboru. Každý, kdo začíná, potřebuje svého učitele, svého guru, jak se říká. Osobně považuji celoživotní vzdělávání v medicíně za povinné a nezbytné, tak jak to také říká zákon. Pro implantologii a řadu dalších moderních oblastí stomatologie to platí, abych tak řekl, dvojnásob.

Prof. MUDr. Tibor Németh, DrSc., pracuje od vzniku ČSK v řadě odborně zaměřených funkcí, je dlouholetým členem čestné rady ČSK. Je nositelem čestného titulu Osobnost české stomatologie, který mu ČSK udělila v r. 2013. Od r. 2006 vykonává funkci prezidenta České společnosti pro implantologii, k jejímuž zrodu v r. 2006 aktivně přispěl jako jeden z průkopníků tohoto oboru ještě v někdejším Československu. V lednu 2018 obdržel čestnou medaili České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně za celoživotní práci v oblasti stomatologie a ústní, čelistní a obličejové chirurgie.

15. 6. 2018

LKS 06/2018

Print: LKS. 2018; 28(6): S86 – S87

Autor:

Fotografie

  • Ladislav Šolc

Rubrika:

Téma: