LKS časopis

Recenzovaný časopis
České stomatologické komory

elektronická verze

ISSN 1210-3381 (Print)
ISSN 2571-2411 (Online)

LKS 09/2022 ČSK
Aktuální číslo
Rubriky
Témata
Autoři

„Usměvavý profesor neseděl za katedrou, nestál za řečnickým pultíkem, nýbrž volně procházel posluchárnou, chvílemi se opíral o zeď a překrásně, zřetelně a jasně mluvil. Mluvil a kouřil. Ano, zapaloval si jednu cigaretu za druhou, za našich dob to byly Zory, nejlevnější druh, které vytahoval ze svazečku v novinovém papíře z kapsy pláště. Monokl z pravého oka občas přeleštil kapesníkem. S posluchači udržoval stálý přímý kontakt, přispíval kazuistikami ze své bohaté praxe i veselými příhodami, které vyjasňovaly náladu a fixovaly látku do paměti.“ Tak vzpomínal na svého učitele prof. Jesenského přednosta královéhradecké stomatologické kliniky profesor Leon Sazama.

Profesor Jan Jesenský (1870 – 1947).

Jan Jesenský se narodil v Praze na Malé Straně 6. 3. 1870. Po promoci na pražské lékařské fakultě se rozhodl pro zubní lékařství. Své vzdělání si rozšířil v Berlíně a Paříži a po návratu do Prahy se připravuje na univerzitní dráhu. Studuje bakteriologii u profesora Hlavy a srovnávací anatomii na anatomickém ústavu profesora Jánošíka. Habilitační práci o imunitě dutiny ústní podal v r. 1903 a jako docent přebírá část přednášek prof. Eduarda Nessela, u něhož působí na zubním ambulatoriu.

Světová válka staví Jesenského před nečekané úkoly, je jmenován přednostou oddělení pro válečná zranění čelistí a obličeje při vojenské nemocnici v Praze na Žižkově. Po odchodu E. Nessela na odpočinek, Jesenský – od r. 1911 mimořádný profesor – v r. 1920 přebírá vedení zubního ambulatoria. Toto pracoviště začíná rozšiřovat, zřizuje laboratoř histologickou a bakteriologickou a především oddělení s lůžky. Lůžková oddělení věnovaná chorobám úst a čelistí byla v Evropě téměř výhradně součástí klinik chirurgických. Vznik lůžkového oddělení mu umožňuje navrhnout profesorskému sboru fakulty změnit dosavadní zubní ambulatorium na zubní kliniku. Profesorský sbor přijal tuto změnu s počáteční nedůvěrou, ale Jesenský své kolegy přesvědčil a návrh s doporučením na změnu byl odeslán na ministerstvo školství. To souhlasilo, a tak vznikla první česká zubní klinika.

Na tomto pracovišti byli mimo mediků vzděláváni i lékaři, kteří se po promoci rozhodli věnovat se zubnímu lékařství. To provoz kliniky neúměrně zatěžovalo, a proto Jesenský prosadil, aby tato postgraduální výuka byla prováděna na samostatném pracovišti. Tak vznikl Státní ústav pro zubní lékařství. Jesenský měl v plánu postavit pro tento ústav samostatnou budovu v sousedství kliniky, která tehdy sídlila na rohu Viničné ulice v domě zvaném „Na Křižovatce“. Stavba nové budovy se bohužel neuskutečnila, a tak státní ústav našel své umístění v pronajatých prostorách v Praze na Vinohradech.

V sousedství kliniky však Jesenský vybudoval stavbu jinou, totiž zubní muzeum. Tam umístil zajímavé exponáty, které dlouhodobě sbíral nebo dostal darem. Byly to exponáty, které obdržel od cestovatelů Emila Holuba a A. V. Friče, lebky z kostnice ze Sedlce, dále soubor historických nástrojů používaných při ošetřování chrupu a staré typy zubních náhrad a konečně série diapozitivů z doby Jesenského působení ve Vojenské nemocnici.

Jesenský byl mužem širokých zájmů, oblíbený ve společnosti. Vždy se vybraně oblékal, současníci jej popisují jako elegána s kravatou nejnovějších vzorů, s poslední módou kapesníků, ponožek a manžetových knoflíků. Byl vítaným hostem vinárny U Nostitzů nebo Holandské kavárny v ulici Pařížské. Ta platila za intelektuálskou a bohémskou a tam ho bylo vídat u číše žernoseckého vína.

Jesenský byl i fyzicky zdatným sportovcem. Měl pevně stanovený denní program, který důsledně dodržoval. Vstával časně ráno v pět hodin, o šesté začínala jeho ranní procházka petřínskými sady a poté následovala práce. Víkendy trávil nejraději na své chatě ve Voznici, odkud podnikal pěší túry brdskými i karlštejnskými lesy ve společnosti přátel i dcery Mileny. Nadaná, pohledná, avšak nezvládnutelná dcera nesplnila přání otce studovat medicínu. Milena měla literární nadání. Své články uveřejňovala již jako studentka gymnázia pod pseudonymem A. X. Nessey – je to její příjmení psané od konce. Její příspěvky v mnoha časopisech i její spolupráce s redakcí Peroutkovy „Přítomnosti“ byly všeobecně oceňovány, proslulost téměř mezinárodní získala po válce uveřejněním korespondence s Franzem Kafkou „Dopisy Mileně“. Svou houževnatostí i sebevědomím připomínala otce a jejich složitý vzájemný vztah vystihl jejich současník: „Milena se s otcem sveřepě milovali.“ Když Jesenský nezískal v Mileně pokračovatelku své práce, upnul se na své dva synovce. Z nich Jan se věnoval zubnímu lékařství a zaměřil se na protetiku a brzy dosáhl docentury na klinice. Tam působil i jeho bratr Jiří jako vedoucí protetické laboratoře.

Válečná léta byla pro rodinu tragická. Milena se zapojila do protinacistického odboje, účastnila se vydávání ilegálního časopisu „V boj“, pomáhala organizovat útěk českých důstojníků do zahraničí. V listopadu 1939 byla zatčena. Dokázala se u soudu obratně hájit, takže unikla rozsudku smrti, ale byla předána do „ochranné vazby“ v koncentračním táboře Ravensbrück. Do ilegální práce se zapojili i oba synovci. V době heydrichiády pomáhali zásobovat parašutisty ukryté v kryptě chrámu v Resslově ulici. Byli zatčeni a v říjnu 1942 i s manželkami popraveni. Jesenský podnikl několik zoufalých pokusů dceru zachránit z koncentračního tábora, ale marně. Milena umírá v Ravensbrücku v r. 1944.

Jesenský se s těmito ztrátami těžko vyrovnával. Po válce bylo jedinou Jesenského světlou chvílí zpráva, že exponáty jeho muzea byly zachráněny. Po uzavření českých vysokých škol v listopadu 1939 jeho nástupce profesor Kostečka sbírky ukryl ve sklepních prostorách domu nedaleko Legerovy ulice. Byly pak přemístěny do Kateřinské ulice, kam se přestěhovala i klinika. Ze znovunabyté svobody se Jesenský dlouho netěšil. Zemřel nečekaně po krátké nemoci 19. 5. 1947.

Kresba Jesenského z r. 1932 od medika V. Holcera.

20. 1. 2019

LKS 01/2019

Print: LKS. 2019; 29(1): S12 – S13

Autor:

Fotografie

  • Otakar Brázda

Rubrika:

Téma: