LKS časopis

Recenzovaný časopis
České stomatologické komory

elektronická verze

ISSN 1210-3381 (Print)
ISSN 2571-2411 (Online)

LKS 09/2022 ČSK
Aktuální číslo
Rubriky
Témata
Autoři

Prof. MUDr. Martina Kukletová, CSc., spojila ve svém profesním životě dva obory: histologii a stomatologii, zejména dětskou. Věnovala se jim na brněnské Lékařské fakultě Masarykovy univerzity (1960 – 1990 se používal název Univerzita Jana Evangelisty Purkyně). Její histologické bádání předznamenalo současnou aktuální pozornost zachování vitality zubní dřeně, léčení a vyléčení co největšího počtu zubů.

Prof. MUDr. Martina Kukletová, CSc.

Jak jste se, paní profesorko, dostala ke studiu stomatologie?

Bylo to snadné. Rodinná rada rozhodla, oproti přání mého otce, že pro ženu je lepší zubní než všeobecné lékařství. Narodila jsem se ve Vysokém nad Jizerou a vyrostla v drsném horském podnebí. Miluji lyžování, přesněji – běh na lyžích. Nejradši mám zimu a sníh. Moje lyžaření prý začalo hodně brzy. Snad už ve svých dvou letech jsem svému kamarádovi uloupila lyžičky, nasadila si je – a prostě odjela...

Po válce jsme se celá rodina, tedy maminka-učitelka, tatínek-lékař a moje dvě sestry, museli stěhovat do Trutnova. V roce 1960 jsem tam absolvovala gymnázium a odešla na studia stomatologie do rodného kraje obou mých rodičů, tedy na jižní Moravu, do Brna.

S úsměvem si vzpomínám, jak mi při odjezdu na studia maminka kladla na srdce, abych si v Brně našla mládence, abych se tu vdala, abych tu zůstala. Že Morava je lepší než Čechy.

Co se týče sportu, byla jsem opravdu velice aktivní, takže ve druhém ročníku jsem se musela rozhodnout, čemu se budu věnovat víc. Dokonce jsem se hned ve třech disciplínách zúčastnila univerziády. V běhu na lyžích, plávání a v atletice – to byl hod oštěpem. Nakonec jsem zkusila hrát i košíkovou, ale na tu jsem přece jen trochu malá...

Jaká je vaše silná vzpomínka na studijní léta?

Takových okamžiků je samozřejmě hodně. Můj velký vzor byl prof. MUDr. Josef Švejda, DrSc. My, kteří jsme ho zažili, ať na fakultě, nebo na klinice, o sobě říkáme, že jsme švejdovci. Nikdy jsem nepracovala u něj na klinice, protože jsem po promoci nastoupila na histologii, ale já i řada mých spolužáků jsme se k němu vždycky hrdě hlásili. Byl mým vzorem a rádcem i při mém pozdějším profesním působení.

Co vás odvedlo od zubního lékařství ke spíše vědeckému či teoretickému bádání v laboratoři na poli histologie?

O histologii jsem se začala zajímat už od druhého ročníku v rámci studentské vědecké a odborné činnosti. Tehdy byl vedoucím katedry histologie a embryologie prof. MUDr. Karel Mazanec, DrSc., přednosta Histologicko-embryologického ústavu LF MU. Vysoký až hřmotný muž, veselý – mně se tam prostě moc líbilo. A když se blížil konec studia, nabídli mi na histologii místo a já tam zůstala jako asistentka pro výuku studentů a účast na výzkumné práci.

Také můj budoucí manžel, který nás vyučoval fyziologii, mě podporoval ve volbě tohoto oboru. Tento tak trochu teoretický základ mi poskytnul úplně jiný pohled právě na náš chrup. Celý život nevnímám zuby jako nějaký kus dřeva, který se obrousí a pak se na něj něco nasadí. Pro mě je to velice důležitý a složitý orgán, který má uvnitř zubní dřeň a tu je potřeba chránit. Protože, jak známo, nejlepší výplň zubu je právě ta jeho vlastní, původní, živá zubní dřeň.

Promovala jsem v roce 1965. V té době jsem se také setkala s několika důležitými lidmi. Byl to zejména prof. MUDr. Vladislav Kruta, DrSc., přednosta Fyziologického ústavu Masarykovy univerzity, který bohužel musel v roce 1970 školu opustit, když odmítl veřejně odvolat svůj podpis pod známým manifestem Dva tisíce slov. Skvělý člověk a také vynikající představitel našeho zahraničního odboje, který byl za války lékařem 313. československé stíhací perutě v RAF ve Velké Británii. Moc mi pomohl s publikací prací v zahraničních časopisech, stejně jako asistent, později prof. MUDr. Zdeněk Lukáš, CSc., který mě v mých vědeckých počátcích důsledně a prozíravě vedl k moderním výzkumným metodám, histochemii apod.

Logickým i formálním vyústěním mého bádání pak byla kandidátská práce nazvaná Vývoj periostu lidské dolní čelisti ve fetálním období.

Ještě před rokem 1968 jsem měla možnost navštívit na tři měsíce svého manžela na stáži v Paříži, kde jsem poprvé viděla, jak se dělá věda v zahraničí, jak tam funguje výzkum, knihovny, práce v laboratoři. Zkušenost k nezaplacení.

Pak přišly bouřlivé události konce šedesátých a začátku sedmdesátých let...

Když se někdy v roce 1966 – 1967 uvolnilo u prof. Švejdy místo na II. stomatologické klinice, šla jsem za ním s tím, že bych se chtěla vrátit zpátky ke stomatologii, ale on mi tehdy říkal: Martino, kdybych já byl na histologii, tak bych tam zůstal. Nicméně jsme hned navázali užší spolupráci. To už se totiž začala rozvíjet elektronová mikroskopie. Moc hezké období. Tehdy mě také nasměroval zmíněný prof. Lukáš k tomu, abych se věnovala výzkumu zubní dřeně, protože o ní se toho moc nevědělo. Takže v tom elektronovém mikroskopu jsem jednoho dne objevila lymfatické cévy v zubní dřeni. Do té doby vládlo přesvědčení, že tam žádné cévy nejsou. Vyšel o tom v roce 1970 můj vědecký článek v časopise Archives of Oral Biology s původním názvem An electron-microscopic study of the lymphatic vessels in the dental pulp in the calf. (Lymfatické cévy v zubní dřeni telete. Elektronmikroskopická studie.)

Po návratu z mateřské dovolené jsem nastoupila na I. stomatologickou kliniku, kterou vedl docent, později profesor MUDr. Lubomír Oudrán, DrSc. S jeho podporou se mi postupně podařilo vybudovat histologickou laboratoř.

Byl to vlastně po sedmi letech návrat ke stomatologii. Potěšilo mě, že to nepředstavovalo velký problém. Za pár týdnů jsem se zapracovala a stala se ze mě klasická zubní lékařka. Pak přišlo druhé dítě – a po mateřské jsem se zase vrátila a začala se věnovat pedostomatologii. V roce 1976 jsem získala I. atestaci z oboru stomatologie.

Co vás k dětskému zubnímu lékařství přivedlo?

Rozhodovala jsem se mezi stomatochirurgií a dětskou stomatologií. A snad proto, že péče o chrup dětí a snaha o zachovaní vitality zubní dřeně mají mnoho společného, dala jsem přednost právě pedostomatologii. Stále jsem se také věnovala výzkumu, zejména poranění a hojení dřeně, její inervaci. Takovým příjemným malým objevem bylo zjištění, že se podél cév nacházejí jak cholinergní, tak i monoaminergní nervová vlákna, takže cévy zubní dřeně jsou pod vlivem jak sympatiku, tak i parasympatiku.

V této souvislosti moc ráda vzpomínám na nástavbovou atestaci v Motole u legendy naší dětské stomatologie prof. MUDr. Jaroslava Komínka, DrSc., kde jsem byla na stáži. Působil jako nesmírně laskavý člověk, měl pro nás obrovské pochopení a takový kolegiální cit pro spravedlnost. O to víc nás proháněl se svými oblíbenými rentgeny doc. MUDr. Jiří Ramba, DrSc. Ovšem byla to velká škola! Stovky rentgenových snímků, které jsme museli během toho měsíce popisovat a komentovat. Asi nebudu přehánět, když řeknu, že jinde bych takovou zkušenost nezískala ani za deset let.

Po listopadu 1989 se ale i pro vás mnoho věcí změnilo.

Otevřela se nám nová šance pro rozvíjení vědecké a odborné práce. Nakonec se mi konečně podařilo habilitovat, a to s elektronmikroskopickou studií na téma Enzymatická aktivita zubní dřeně v průběhu tvorby reparativní bariéry.

Chtěla jsem však také vyjet do zahraničí. Uvažovala jsem o Jordánsku. Z toho kvůli zostřené situaci v tomto regionu sešlo. Ale pak se to nějak pootočilo a v roce 1993 se naskytla možnost jet do Kataru. Přímo do hlavního města, jímž je Dauhá. Veliká zkušenost s odlišnou kulturou. Bylo to tam stejně krásné jako strašné. Obrovské protiklady, jiný svět. Naštěstí tam bylo dost Čechů, také doc. MUDr. Ivo Dřízhal, CSc., který mi pomáhal – a nakonec vše dobře dopadlo. Musím ale říct, že kvůli dnes a denně konzumovaným sladkostem, kterých bylo všude plno, byl stav chrupu dětí často dost žalostný.

Po návratu do Brna jsem po kolegyni MUDr. Aleně Bartošové, která šla do penze, zdědila vedení dětského oddělení. Intenzivně jsem se věnovala prevenci zubního kazu. Vzpomínám si, jak jsme v roce 1994 svolali schůzi dětské společnosti. Byl tam i prof. MUDr. Jan Kilian, DrSc., a iniciovali jsme výuku předmětu, který se jmenuje preventivní zubní lékařství. Je to pro studenty takový první krok do kliniky z těch všech anatomií a histologií... Něco velmi důležitého – tedy prevence zubního kazu a onemocnění parodontu. A i když dnes se to jeví jako samozřejmost, těší mě, že jsem se počátků zrodu tohoto studia mohla zúčastnit.

Na podzim roku 1999 byly stomatologické kliniky v Brně sloučeny. Maxilofaciální chirurgie přešla na KÚČOCH do FN Brno v Bohunicích a ostatní součásti kliniky, pod názvem Stomatologická klinika, byly přestěhovány do FNUSA. Vedení ve FN Brno převzal doc. MUDr. Milan Machálka, CSc., vedení ve FNUSA prof. MUDr. Jiří Vaněk, CSc. Začátky v nových podmínkách byly dost těžké. V uvedené době také probíhala reforma studia, které se z šestiletého snížilo na pět let, což osobně považuji za velkou chybu. Také prostorově jsme se zmenšili a o pracovnách pro asistenty si můžeme jen nechat zdát. Pro vědecko-výzkumnou práci jsme však pod vedením prof. Vaňka měli velmi dobré podmínky vzhledem k projektu SVC, tedy Stomatologického výzkumného centra, a také díky dalším grantům, jakými byla např. spolupráce s tehdejší přednostkou Stomatologické kliniky 3. LF UK a FNKV doc. MUDr. Evou Gojišovou.

S příchodem nové přednostky Stomatologické kliniky prof. MUDr. Lydie Izakovičové Hollé, Ph.D., se pracovníkům otevřelo nové pole působnosti, a to v oblasti genetiky ve stomatologii. Navázala spolupráci s řadou renomovaných pracovišť, takže výzkum nabral nový směr i tempo. To se také týká mého současného zaměření, kdy se kromě sledování nových trendů v pedostomatologii věnuji i vztahu některých genetických faktorů k zubnímu kazu a onemocnění parodontu u dětí.

Největší změnou v současnosti je vznik SIMU, tedy simulačního centra v Bohunicích. Máme tam jako pedagogové skutečně důstojné podmínky pro svoji práci a samotná technika je úžasná. Zejména virtuální simulátory, které umožňují i průběžnou kontrolu a hodnocení práce studentů. Plus možnost pracovat s nejmodernějšími mikroskopy a dalšími zařízeními.

Co by se dalo v současnosti udělat pro další zdárný rozvoj stomatologie?

Dobře to formulovala kolegyně doc. MUDr. Lenka Roubalíková, Ph.D., ve svém nedávném rozhovoru pro LKS. Je to o penězích. A o změně pohledu na odbornou a vědeckou práci zubních lékařů. Systém by se měl změnit. Ale proměnu zaznamená celá medicína. Odhaduji, že se vydá tím směrem, jak jsem to viděla při své návštěvě Francie už před půl stoletím. V základním medicínském výzkumu a v laboratořích postupně ubude lékařů a převáží specialisté pro daný obor, zpravidla přírodovědci. Aktivita lékařů-učitelů bude soustředěna, jak jinak, především do klinické praxe. Jde přece o peníze.

Ve své učitelské práci se snažím studentům přiblížit preventivní i dětské zubní lékařství tak, aby té problematice rozuměli a uměli ji vztáhnout nejen k ostatním částem zubního lékařství, ale i k všeobecné medicíně. Podařilo se mi přivést čtyři studenty k obhájení disertační práce a výsledky své výzkumné práce zařazuji i do výuky. Ale život nejsou jen zuby. Kromě práce a lyžování mám ráda také cestování doma i v zahraničí a práci na chalupě na Českomoravské vrchovině.

17. 7. 2021

LKS 07-08/2021

Print: LKS. 2021; 31(7–8): S120 – S121

Autor:

Fotografie

  • Ladislav Šolc

Rubrika:

Téma: