Jak se ze sportovkyně stane stomatoložka?

Můj otec byl inženýr chemie a doktor farmacie. Po příchodu do Hradce Králové v 50. letech pracoval na Lékařské fakultě UK, na Katedře lékařské chemie a biochemie, kde vyučoval organickou chemii a spolupracoval s tehdejším vedoucím Ústavu lékařské chemie a biochemie prof. MUDr. Ivo Haisem na výzkumu a vývoji chromatografie. Později, kdy mu bylo z politických důvodů zakázáno učit studenty, přešel na Radioizotopové pracoviště, kde pracoval na pozici vědeckého pracovníka. Moje maminka, vystudovaná zdravotní sestra, pracovala nejprve jako staniční sestra na Neurologické klinice FNHK a později jako laborantka na Katedře biologie a lékařské genetiky.

Měla jsem tedy k medicíně a přírodním vědám docela blízko. V časech, kdy kádrový profil byl součástí našich budoucích osudů, jsem nakonec vzdala myšlenku studia na FTVS i následnou alternativu v podobě všeobecné medicíny a s nezbytnou dávkou opatrné jistoty jsem zvolila studium stomatologie. Možná k tomu přispělo i to, že jsem byla často jako pacient v ordinaci doc. MUDr. Věry Hubkové, CSc., a tak mě obor dětské stomatologie zaujal. Nakonec – chtěla jsem být učitelkou tělocviku a angličtiny a k dětem jsem měla vřelý vztah.

V průběhu studia jsem tři roky pracovala jako studentská vědecká síla v rámci tzv. SVOČ, kde mou školitelkou byla právě docentka Hubková. Měla jsem docela úspěch jak na fakultní, tak na celostátní úrovni, a tak jsem na dětské stomatologii chtěla pracovat i po ukončení studia na lékařské fakultě.

Kdy jste se rozhodla pro práci na klinice?

Ucházela jsem se o místo na klinice hned po dokončení studia. Nebylo tam ale volno, tak jsem tři roky působila jako interní aspirant, tedy vlastně na studijní pozici. Dál jsem spolupracovala s paní docentkou Hubkovou, pod jejímž vedením jsem dokončila svoji odbornou práci. Povedla se, a tak byla přijata jako kandidátská práce. Po splnění dalších povinností jsem práci obhájila a získala titul kandidáta věd v oboru stomatologie. Díky tomu jsem mohla jako asistent nastoupit na hradeckou stomatologickou kliniku. Nejprve jsem pracovala na různých odděleních, ale snaha působit na dětském oddělení mě neopustila. Tak, jak bylo tehdy nařízeno, složila jsem atestaci I. stupně ze stomatologie a po dvou letech specializační atestaci z pedostomatologie.

Jaké zkušenosti jste nasbírala při svých zahraničních cestách?

Absolvovala jsem dva studijní pobyty. V roce 1992 jsem byla tři měsíce v Amsterdamu v ACTA (přeloženo do češtiny: akademické a výzkumné centrum stomatologie Amsterdam). Zde jsem se pod vedením prof. Cor van Loverena zabývala antimikrobiálními roztoky a jejich možným účinkem v prevenci kazu zubní skloviny. Byl to čistě laboratorní in vitro výzkum, ale velmi mě to bavilo. S určitou představou o práci v zahraničí jsem odletěla na podzim roku 2001 do USA. Cesta byla výjimečná – tři týdny po teroristickém útoku na WTC... Ve Spojených státech jsem strávila devět měsíců. Pracovala jsem na University of Iowa ve státě Iowa, v Dows Institute for Dental Research pod vedením prof. Jima Wefela. Na tento pobyt jsem se dostala díky úspěšnému konkurzu a sponsorshipu společnosti Borrow Milk Foundation. Tématem mojí výzkumné práce byl účinek fluoridovaného mléka na zubní kaz kořene, resp. dentinu in vitro.

Jak je to tedy vlastně z dnešního pohledu s fluoridy? Je ta otázka stále aktuální?

Důkazy o nesporném a prokázaném účinku lokální aplikace fluoridů v prevenci zubního kazu a při remineralizaci iniciálních kazivých lézí ve sklovině byly obrovským přelomem v pochopení dynamiky kazivého procesu a v implementaci komplexních preventivních opatření. Vědecké důkazy přinesly nesporné informace o tom, že pouhé čištění zubů zubním kartáčkem je pro udržení dynamické rovnováhy mezi demineralizací a remineralizací skloviny nedostatečné. Tuto rovnováhu zajistí pouze triáda základních preventivních opatření, kterými jsou již zmíněné čištění zubů, lokální aplikace fluoridů prostřednictvím fluoridované zubní pasty a výrazné omezení konzumace volných cukrů v potravě a nápojích. Sebepečlivější dentální hygiena nemůže dlouhodobou aciditu ústního prostředí kompenzovat. U dětí je to především problém sladkých nápojů a cukrem slazených přesnídávek. Příkladem mohou být tzv. ovocné kapsičky. Dítě pokrm cucá, čímž prodlužuje kontakt potraviny s povrchem zubů. V kombinaci s cukry obsaženými v pokrmu přetrvává v ústech kyselé prostředí a sklovina zubů demineralizuje. Ohrožena je samozřejmě zejména sklovina dočasných zubů, která je díky své strukturální stavbě rozpustnější v kyselém prostředí.

Co je aktuální u současného dětského pacienta na klinice?

Typicky je to neošetřený dočasný chrup, který může dítě ohrozit na zdraví, pomineme-li psychické, sociální a ekonomické dopady. Odborné pedostomatologické společnosti doporučují návštěvu dítěte v ordinaci zubního lékaře v jednom roce věku. Kromě vyšetření a získání důležitých informací o zdravotním stavu dítěte a jeho návycích to je příležitost pro navázání komunikace s dítětem a jeho rodiči. Veškerá odpovědnost za stav orálního zdraví totiž spočívá právě na nich. Malé dítě si nedokáže vyčistit zuby, neumí si dát na kartáček správné množství zubní pasty a nepřemýšlí o tom, jaké potraviny a nápoje jeho zubům mohou uškodit. Bolest zubu, alespoň zpočátku, dítě často ze strachu nepřizná. Někdy tento stav podcení také rodiče. Výsledkem pak může být nepříjemná zkušenost dítěte se zubním ošetřením a omezená spolupráce po mnoho následujících let.

Kudy z toho ven? Jak změnit chování dětí a hlavně rodičů?

Dnešní doba přináší některé nestandardní výchovné způsoby a děti nejsou zvyklé rodiče poslouchat, natož aby poslechly zubního lékaře. Přibývají různé poruchy chování a učení, hyperaktivita až nezvladatelnost některých dětí. Rodiče se dětem snaží maximálně vyhovět, někdy je prosí, aby otevřely ústa a nechaly se vyšetřit. To není ta správná cesta. Na druhou stranu ale nelze ze všeho vinit rodiče. Mnoho rodičů je velmi pečlivých, při čištění zubů si kazu všimnou ve stádiu, kdy by ošetření ještě bylo možné. Ale kam s dítětem mají jít? Kontaktují ordinace, hledají na internetu, ptají se známých. Výsledek – nula. A to mám na mysli zdravé děti, které nemají žádné systémové onemocnění. Řešení tohoto problému bude dlouhodobé a nelehké. Absolvent MSP Zubní lékařství je dostatečně teoreticky a prakticky vzdělán a plně kompetentní pečovat o chrup dětí. Myslím si, že mladí zubní lékaři začínají situaci chápat a mají snahu děti ošetřovat. Mnozí z nich pečují o děti nespolupracující. Bohužel však ekonomická stránka věci hovoří dost jasně. Péče o dětského pacienta je mnoho práce navíc – ale zadarmo. Navíc by lékař měl mít základní znalosti psychologie dětského věku, měl by být trpělivý a empatický.

Ovšem naším pacientem je nejen dítě, ale jsou jím i jeho rodiče. Ti jsou někdy velkou pomocí, dítě chválí, motivují a spolupráce je výborná. Ale jindy mohou představovat velkou překážku a komplikaci. Dítě před námi buď chrání a lékaře stavějí do pozice toho, kdo dítěti ubližuje. Nebo malého pacienta zase jen tak předají a dělej si s ním, zubaři, co chceš. Dítě se v takové situaci buď neorientuje, nebo naopak orientuje až příliš – a veškerá naše snaha končí. Moudrý, rozumný rodič je polovina úspěchu.

Jsem zdrženlivá v používání názvu dětský stomatolog. Nic takového reálně neexistuje. Samozřejmě bych byla za specializaci velmi ráda. V současnosti je to však nereálné. Systém péče a jejího financování na to není nastaven.

Tak co je reálné? Kde je ta schůdná cesta?

Myslím si, že je nutné rozdělit děti do více skupin. Na ty, které jsou celkově zdravé, mají dobré rodinné zázemí a rodiče, kteří pečují i o jejich orální zdraví. Tyto děti spolupracují a mohou bez problému chodit k praktickým zubním lékařům, kde jsou registrovány, každých šest měsíců přijdou s rodiči na kontrolu, zvyknou si a chrup mají zdravý nebo ošetřený. Takových dětí je snad většina.

Pak jsou tu dětští pacienti se speciálními potřebami, kteří by měli z řady důvodů být sledováni a ošetřováni na specializovaných pracovištích, kde je možná a často nezbytná mezioborová spolupráce – tedy zpravidla ve fakultní nemocnici.

V současnosti ovšem máme také velkou skupinu dětí, které jsou sice zdravé, ale žijí v rodinách s velmi nízkým socioekonomickým standardem. U velké většiny těchto rodin je péče o chrup něčím, co počká. Co teď není vůbec potřeba, protože já musím sehnat peníze, abych mohla dítěti koupit boty na zimu, pastelky do školy...

Nakonec zde máme děti z rodin uprchlíků, imigrantů a minoritních etnik, které z různých důvodů nechtějí nebo nemohou akceptovat základní standardy naší péče o zdraví. Ale i ony potřebují nějakou péči, případně ošetření. Praxe je však taková, že tyto děti jsou vesměs ošetřovány na pohotovostních službách. Chybí zde instituce zvaná Dental public health service. Lékař či ordinace, jež by sloužily pro tyto případy. V zahraničí, zejména ve skandinávských zemích, tento systém funguje, ordinace dotuje stát. Bez pravidelné stomatologické péče ale nezůstávají jen děti. Týká se to i velké skupiny dospělých: Pan doktor šel do důchodu, pan doktor skončil.

A po jeho odchodu zbude půl druhé tisícovky pacientů. Co s nimi?

Každý z nás má pouze dvě ruce a možnosti lékaře nejsou neomezené. Jenže kdo má ty pacienty převzít? To je otázka spíš na profesní organizace, pojišťovny, státní správu. Někdo přece garantuje dostupnost zdravotní péče.

Konec konců je třeba také přijmout myšlenku, že ne ve všech sociálních a věkových vrstvách pacienti požadují top ošetření. Mnoho pacientů očekává od ošetření zubním lékařem zbavení bolesti a možnost bezproblémového příjmu potravy – aniž by si na to museli vzít půjčku v bance. Chtějí být ošetřeni přiměřeně svým ekonomicko-sociálním možnostem.

Co je aktuálním tématem vaší práce těchto dnů?

Není to téma, spíš přání: vychovat dobrého a empatického stomatologa, který by dětské oddělení stomatologické kliniky po mém odchodu převzal. Rozvíjel obor po stránce odborné i vědecké a svoje znalosti a zkušenosti předával studentům. Ne že bych se zítra chystala do důchodu, ale věčně zde nebudu, nejspíš. Zatím však světlo na konci tunelu nevidím.

Svým studentům se snažím vštípit, že kromě odbornosti se nikdy nesmí vytratit etika a empatie s nemocným člověkem, ačkoli to s pacienty někdy není jednoduché. Dětská stomatologie je široký obor, v mnoha ohledech úzce spjatý s ostatními medicínskými odbornostmi. Je potřeba podporovat mladé zubní lékaře, kteří našli zálibu v dětské stomatologii, aby si svůj vztah k péči o chrup dětí zachovali.