LKS časopis

Recenzovaný časopis
České stomatologické komory

elektronická verze

ISSN 1210-3381 (Print)
ISSN 2571-2411 (Online)

ČSK
Aktuální číslo
Rubriky
Témata
Autoři

Prof. MUDr. Taťjana Dostálová, DrSc., MBA, se narodila v Praze, studovala zde a Prahu neopustila ani po absolvování stomatologie, kterou si nakonec vybrala jako dobrý studijní tip od svojí maminky.

První zkušenosti sbírala už po třetím ročníku v Praze 9 ve vysočanské poliklinice a v závěru studia pak ve Výzkumném ústavu stomatologickém na pražských Vinohradech pod vedením doc. MUDr. Eduarda Klečatského, DrSc. Dnes má paní profesorka za sebou univerzální profesionální zkušenost. Své dlouholeté působení na Stomatologické klinice 1. LF UK završila v roce 2001 nástupem do funkce vedoucí lékařky protetického oddělení. Od roku 2006 do současnosti působí ve funkci přednostky na Stomatologické klinice dětí a dospělých 2. LF UK a FN Motol. Při odborné práci na klinikách se řadu let věnovala také své privátní praxi.

prof. MUDr. Taťjana Dostálová, DrSc.

Paní profesorko, jak se to všechno dá stihnout?

Poctivě řečeno, má-li člověk ještě rodinu, musí se rozhodnout stejně jako já, když jsem před několika lety ukončila provoz právě své privátní praxe. Chtěla jsem v profesionálním životě veškerou energii nasměrovat do rozvoje motolské kliniky. Naštěstí není tak velká, nemá tak bohatou historii, ale zase je moderní a její řízení se dá reálně obsáhnout.

V roce 2006 jsem do Motola nastupovala po doc. MUDr. Jiřím Kozákovi, CSc., maxilofaciálním chirurgovi. To samozřejmě představovalo určitou změnu ve způsobu řízení. Navíc klinika tehdy ještě pořád dožívala ze své minulé slávy a bylo nutné razantně přistoupit k její reorganizaci a hlavně modernizaci. Během let se dařilo naše pracoviště rekonstruovat a měnit až do současné podoby, která už víceméně odpovídá mezinárodním standardům.

Doménou motolské kliniky je především péče o děti a dorost. Právě tato oblast však už léta přináší jak lékařům, tak pacientům a jejich rodičům nejednu svízel.

Já mám pedostomatologii velmi ráda. Ovšem problémů je také mnoho. Začíná to tím, že s banálními diagnózami k nám přichází víc než polovina dětských pacientů. Protože je nemá kdo ošetřit v běžné klinické praxi.

V České republice, která byla zvyklá na specializovanou dětskou péči ve stomatologii, funguje jen částečně systém tzv. rodinných lékařů, tak jak se to osvědčilo v řadě zemí v Evropě i ve světě. Vzpomínám si, jak mi ještě jako čerstvé absolventce prof. Kostlán vyprávěl o své návštěvě WHO v Kodani, kde spolupracoval na zajímavém výzkumu. Porovnával se stav chrupu dvou skupin dětí v Dánsku. Jedna byly městské děti, které navštěvovaly školního zubního lékaře. A srovnávací skupinu tvořily děti z malých dánských ostrovů, kde žádní zubní lékaři nejsou. Tam rodiče s dětmi musí na pevninu, aby se všichni mohli dát ošetřit. Výsledek byl šokující. Obě skupiny dětí měly srovnatelně dobře ošetřený chrup. Jejich rodiče prostě ten čas a úsilí svým dětem bezvýhradně věnovali. Dopadlo by to podobně i v Česku?

U nás v ordinacích bohužel vidím velké rozdíly. Na jedné straně vzorní rodiče a vzorné děti. Na druhé straně takřka neošetřitelní dětští pacienti, jejichž rodiče tvoří pestrou škálu typů od superinformovaných internetových laiků, přes netečné rodiče, kteří sami už ve věku třicátníků mají nesanovaný chrup a těžko mohou být svým dětem příkladem i v provádění dentální hygieny. Na druhé straně si velmi vážím rodičů těžce nemocných nebo postižených dětí, s ne vždycky optimistickou prognózou, kteří se však o své potomky s láskou starají, někdy do posledních chvil jejich dětského života.

Může dětská prevence a osvěta něco významně změnit?

Jistě může. Ale řešit se ty věci musí od začátku za podpory státní správy. Bohužel vše je o penězích a o vzdělání budoucích, nejen zubních, lékařů. Je to o nastavení toho, čemu říkáme zdravotnický standard. Pacienti si stále dostatečně neuvědomují, co jejich léčba stojí. Neváží si svého zdraví a často si ho poškozují nevhodným životním stylem. Ve stomatologii navíc nedodržují vhodnou dentální hygienu, a to i u svých dětí, kde podceňují prevenci.

Systém by také měl specificky upravit práva lékařů a pacientů. Dnes stojíme před paradoxní situací, kdy o mnoha věcech rozhoduje – nebo by měl rozhodnout – pacient, respektive rodič dítěte. Často se však rozhoduje ve stresu, bez jakékoli odborné přípravy a znalosti situace. Přesto že mu lékař samozřejmě vysvětlí podstatu výkonu i jeho provedení tak, aby zákonný zástupce mohl vyhodnotit informovaný souhlas. Stane se také, že každý z rodičů vidí řešení jinak.

Životní styl a výživa se opravdu dramaticky změnily. Snad každý dneska ví, že kde není cukr, není také zubní kaz. Ale... Ještě za mých studií byla otevřena jedna středověká kostnice v jižních Čechách. Tehdejší výzkumy stavu chrupu našich prapředků ukázaly, že zubní kaz před stovkami let postihnul nějakých pět procent obyvatelstva. Dnes je těch pět procent na druhém konci statistiky. Z klinické praxe dobře víme, že v současnosti se může pochlubit intaktním chrupem, bez zubního kazu, méně než polovina dětských pacientů. Jak je to možné...?

Je jasné, že se už nikdy nevrátí školní péče. Proč? Protože to v praxi funguje, tedy spíš nefunguje, asi takhle: Učitel sdělí žákům a rodičům, že v den D se jde k zubaři. A co se stane? Asi třetina rodičů svého pedostomatologa má, tak za nabídku poděkují. Druhá třetina – co nemá zubaře – napíše něco ve smyslu my si to nějak zařídíme. A poslední třetina napíše – to jsme moc rádi. Bohužel zubní lékař děti může vyšetřit, ale bez informovaného souhlasu a přítomnosti rodičů má jen omezenou možnost je ošetřit. Nesmíme zapomenout na fakt, že škola musí celou situaci organizačně řešit. Takže jeden učitel půjde s dětmi k zubaři, druhý zůstane se zbytkem dětí ve škole a organizace preventivní péče je tedy složitá. Začarovaný kruh se uzavírá.

Pedostomatologů stále ubývá. Často se setkávám s názorem, že se stala chyba, když byla na počátku devadesátých let zrušena atestace z pedostomatologie. Jaký je k tomu váš postoj?

Je škoda, že zanikla specializace pro pedostomatologii a příslušná atestace. Ale aby se vůbec na tu atestaci zubní lékaři hlásili, to je otázka, která může otevřít problém. Zejména u mladých lékařů zesílil názor, že ošetřování dětí je složité a i přes výrazná zlepšení úhrad v posledních letech není vzhledem k časové náročnosti dostatečně zaplacené. Prevence přes všechny podpůrné akce zasáhne jen část rodičů a dětských pacientů.

Vyřešit ošetřování dětí, to je běh na dlouhou trať. V řadě zemí se toho ujal stát garantovanou péčí ve státních poliklinikách. Tuto specializaci tam vykonávají lidé, kteří se nejen chtějí věnovat dětské péči, ale také ti, kteří preferují jistotu dobrého zaměstnání, kde má pedostomatolog dostatek času na preventivní programy a péči o dětské a adolescentní pacienty jak zdravé, tak i vyžadující zvláštní péči.

Motolská klinika je také vzdělávacím, odborným, vědeckým a výzkumným pracovištěm. Jak si podle vás stojíme v této oblasti v evropském kontextu?

Naše klinika i další české a moravské kliniky jsou na tom velmi dobře, a to i v mezinárodním měřítku. Nůžky se však rozvírají. Na jedné straně je tu všechno. Speciální techniky a vybavení, klinické zázemí, specialisté. Ale na druhé straně vlastně nemáme dostatečnou síť dětských zubních lékařů nebo rodinných lékařů, kteří by zajistili plošně dětem základní stomatologickou péči. Specializovaná péče ve spojení s novými odbornými programy je dnes oborem multidisciplinárním a je i takto organizována. Výměna informací a hlavně týmy, často propojené mezinárodně, to je nezbytnost.

Jak vnímáte na vrcholu své profesionální kariéry stav naší dětské stomatologie?

Musím říct, a ráda, že Komora probojovala spoustu věcí. Přesvědčila pojišťovny, aby se zvýšily úhrady za dětské kódy, zavedly se bonifikace. Tu zásadní změnu však musí provést stát. A stát jsou občané. Věci je třeba řešit od začátku. Upravit zdravotnický systém. Lidé by měli pochopit, že současné moderní zdravotnictví, které dokáže výrazně prodloužit i u dříve neléčitelných a nevyléčitelných pacientů jejich život a jeho kvalitu, stojí také více peněz než před třiceti lety. Je to takový koloběh. Zdraví lidé mohou pracovat, vydělávat peníze a investovat zpátky do sebe, včetně zdravotní péče.

Bohužel u nás na klinice vidím velmi často děti, které jsou z hlediska zdravotní péče nejen bez pedostomatologa, ale i pediatra. Mám ráda naše malé pacienty. Miluji výzkum a nové technologie. Vzdělávám studenty. Jsem opravdu šťastná, že mohu dělat práci, která se mi líbí a která se mi daří.

19. 9. 2020

LKS 09/2020

Print: LKS. 2020; 30(9): S130 – S131

Autor:

Fotografie

  • Ladislav Šolc

Rubrika: