Jsou zuby kosti?

První drobnohledný popis zubu vznikl roku 1675, když Antoni van Leeuwenhoek posílal ve formě dopisů svá mikroskopická pozorování z holandského Delftu do Londýna Královské společnosti. Ve svém popisu zubu mluví o vláknitém uspořádání tvrdé tkáně, pozorování koná mikroskopem vlastní výroby. V roce 1685 popisuje Marcello Malpighi v zubech „substantia tubulosa“. Následuje v roce 1699 v Paříži de la Hire, který pozoruje na povrchu zubu množství malých vlákének, čímž nepochybně míní uspořádání sklovinných prismat. Až John Hunter v roce 1771 upozorňuje z Londýna, že mikroskopická skladba zubu se svou strukturou liší od kosti. Zařazování zubu mezi kosti bylo ve středověku běžné, sám Leeuwenhoek mluví o mikroskopickém popisu zubů a jiných kostí. Jan Jesenius, známý jako rektor pražské univerzity v době stavovského povstání, ve svém spise o kostech De Ossibus Tractatus zařazuje mezi popisované kosti i zuby. Po Hunterově výzkumech zubů následuje sedm desetiletí dlouhé období, kdy se mikrostrukturou zubních tkání nikdo nezabýval. Přichází až objevy Purkyňovy.

Purkyňova pozorování

Purkyňův přínos histologii zubu vystihují slova L. J. Baumeho: „Přehled rapidně rostoucí literatury této periody ukazuje, že histologická studia zubu brilantně zahájil roku 1835 J. E. Purkyně.“ Poté následovaly rychle za sebou významné nálezy z několika univerzit Evropy. Mezi nimi nacházíme jména známá v učebnici histologie jako eponyma související s mikrostrukturou zubních tkání. Jsou to Anders Adolf Retzius (Stockholm, 1836), John Thomas (Londýn, 1838), Theodor Schwann (Londýn, 1839), Alexander Nasmyth (Londýn, 1839), Robert Owen (Londýn, 1840).

Je zajímavé, že uvedení autoři byli v písemném, někdy i osobním styku a své zkušenosti si vzájemně vyměňovali. Tato korespondence se z části zachovala a byla publikována. Zachovaly se dopisy, které si mezi sebou zasílali Retzius a Nasmyth. Rovněž korespondence Retziuse a Purkyně se zachovala a byla publikována. Vztah těchto dvou vědců byl zvláštně blízký, k čemuž přispělo jistě i to, že Purkyňova choť Julie měla švédské předky.

Rok 1835, kdy uvedená práce vznikla, byl pro Purkyněho rokem tragickým: 15. února totiž nečekaně zemřela Purkyňova manželka. Ovdovělý vědec píše svému kolegovi R. Wagnerovi: „Můj byt je poloprázdný a prázdnota v místnosti přitáhla fyziologii.“ Purkyně tedy hledá zapomnění ve své badatelské práci a svým žákům dává podněty k jejich disertačním pracím, na kterých se sám intenzivně podílí. Se svými žáky pracuje nejen v ústavu fakulty, ale zve je i do svého bytu. Tak vzniká disertace M. Fraenkela, psaná latinsky, v českém překladu Pozorování o podrobnější skladbě lidských zubů, a další disertace I. Raschkowa, v českém překladu Studie o vývoji zubů u savců. O nevšedním zájmu a péči o jeho žáky svědčí i jejich slova v předmluvě disertací. Fraenkel píše o Purkyňovi: „Nejen že mi poskytl všechny prostředky nutné k těmto pokusům, ale také ochotně část pozorování konal sám.“ Také Raschkow oceňuje Purkyňovu pomoc: „Tento muž mi odhalil skryté kraje přístupné mikroskopu a nepřestal mě nikdy podporovat pomocí i radou. Sám s obzvláštní laskavostí nakreslil obrázky, které já jsem pak dal vyrýt do kamene.“

Na Fraenkelova slova, že Purkyně ochotně pozorování konal sám, se odvolává na první straně článku v časopise Krok, kde pod čarou píše: „Díl mých pozorování na světlo vydán jest v onehdejší disertaci: M. Fraenkel: De penitiori dentium humanorum structura observationes.“

Purkyně i Fraenkel zhotovovali tenké, jen lehce odvápněné výbrusy, při vyšetřování dentinu používal Purkyně barvení inkoustem, který pronikal do kanálků. Tato technika umožňovala pozorovat ve sklovině prismata, jevící se jako hranolky, které se směrem k povrchu zubu ztlušťují. Prokázal i organickou složku skloviny a dále, že údajná vlákna dentinu jsou ve skutečnosti trubičky. Popisuje jejich průběh od povrchu zubní dřeně až k dentino-sklovinné hranici. Struktura cementu je ploténkovitá s četnými buňkami.

Raschowa disertace je věnována zubní dřeni, kterou pozoruje, ještě než začne vytvářet dentin, a sleduje průběh tvorby zuboviny. Pulpa je kryta povrchovou vrstvičkou, kterou autor nazývá „membrana praeformativa“ – termín je dodnes užíván. Pod touto membránou popisuje zrnka, tedy odontoblasty. Nervová vlákna se ve dřeni spojují a vytvářejí tak útvar nazývaný Raschkowova pleteň.

Uvedené disertace vznikaly ve Vratislavi, kde Purkyně působil jako profesor fyziologie. Fyziologie byla dosud vyučována jen jako přívažek anatomie. Pro Purkyněho byla fyziologie věda experimentální, založená na pokusech, a ne jen na teoretických spekulacích vycházejících z názorů vyslovených v minulosti. Purkyně své přednášky doplnil demonstracemi, studenti se podíleli na pokusech. Pochopení funkce orgánů mělo usnadnit i poznání jejich struktury, proto nedílnou součástí bádání ve fyziologickém ústavu byla i mikroskopická pozorování orgánů a tkání. Neexistovalo oddělení histologie od fyziologie, jak jej známe dnes.

Purkyně projevoval zájem o mikroskopii po celý život. Sledoval nabídku mikroskopů na evropském trhu, od svých asistentů, které posílal na studijní cesty do zahraničí, požadoval zprávy o mikroskopech, s nimiž se tam seznámili. Jeho zájem o drobnohledy ho přivedl k tomu, že spolu s optikem Durstem navrhl vlastní konstrukci drobnohledu, který pak byl v Praze vyráběn.

Tvorba české odborné terminologie

Purkyně svůj příspěvek v Kroku (viz výše, O ústrojnosti zubů člověčích z roku 1836) označuje jako Pitevní pojednání. Slovo „pitva“ bylo v terminologii 19. století českým výrazem pro anatomii. Vydání Purkyňova článku v českém časopise vyžadovalo českou odbornou terminologii pro některé výrazy: vybrušování odborné terminologie bylo vzhledem k rozvoji poznání jevem všeobecným. Uvedli jsme již, že zubní tkáně byly dříve zařazeny mezi kosti a dnes užívané slovo dentin do odborné literatury zavedl v roce 1840 Robert Owen. Purkyně při stylizaci svého článku stál před nutností vytvořit pro některé morfologické pojmy české výrazy. Tak používá termín „sklenina“ pro sklovinu, „strž“ pro zubní dřeň, „kosotvara“ pro cement a „zubovina“ pro dentin. Pouze tento poslední termín se vžil a je užíván dodnes.

Nutnost vytvářet odbornou terminologii v češtině souvisí se snahou nahrazovat středověkou latinu a později němčinu na univerzitách národními jazyky. Tento požadavek se v roce 1848 objevuje i v dalších zemích habsburské monarchie. Poláci žádají v Krakově právo přednášet v polštině, stejně tak i Maďaři v Pešti. Podobná situace je i v Praze, ale zde k zavedení českých přednášek na univerzitě vede dlouhá a nesnadná cesta.

Boj o češtinu na univerzitě

Purkyně se vrací v roce 1850 z Vratislavi do Prahy a jeho příchod je vítán českou veřejností. Purkyně v Praze buduje fyziologický ústav, aby mohl pokračovat ve svém bádání a výuce studentů. Zapojuje se i do veřejného dění. Mezi jeho aktivity patří i prosazování práva přednášet v češtině na pražské, tehdy Karlo-Ferdinandově univerzitě. V roce 1861 úspěšně kandiduje do zemského sněmu, tedy jakéhosi parlamentu pro české země, a jako poslanec využívá sněmovní tribunu pro svá vystoupení. Na pražské technice probíhaly souběžně české i německé přednášky už od roku 1864. Avšak snaha české politické reprezentace zavést češtinu na pražské univerzitě narážela na námitky odpůrců, kteří uváděli, že zavedení češtiny na lékařské fakultě není žádoucí a není ani možné, neboť neexistuje dostatek profesorů všech medicínských oborů, kteří by se výuky v češtině mohli ujmout. Jestliže Češi chtějí přednášet česky, zněl jejich argument, ať si založí vlastní českou univerzitu. To bylo pochopitelně pro českou reprezentaci nepřijatelné. Svůj postoj hájili tím, že Karel IV. založil vysoké učení ze své pravomoci českého krále, jak vyplývá ze zakládací buly, a svěřil univerzitu do ochrany českého světce, sv. Václava. Na univerzitním pečetidle vidíme klečícího Karla před sv. Václavem, jemuž podává zakládací listinu.

Dlouhý spor byl nakonec vyřešen kompromisem, který nebyl příliš výhodný pro českou stranu, ale nakonec byl přijat, aby nebyla možnost výuky v češtině stále oddalována. Z několika návrhů bylo schváleno řešení, které potvrdil svým „nejvyšším rozhodnutím“ sám císař František Josef I.: od roku 1882 budou v Praze dvě univerzity: c. k. česká Karlo-Ferdinandova universita a c. k. německá Karlo-Ferdinandova universita. Současní univerzitní profesoři lékařské fakulty se rozhodnou, na které z těchto dvou vysokých škol chtějí působit, a s nimi na tuto univerzitu přejdou i jimi vedené ústavy. Tohoto ukončení dlouholetého sporu se však Purkyně nedožil, zemřel v roce 1869.

Purkyňovy spisy

Plný text disertací Frenkela a Raschkowa nacházíme v Purkyňových sebraných spisech Opera omnia, VI. díl. V roce 1937, kdy se slavilo 150 let od Purkyňova narození, vydal A. Moučka překlad obou latinských disertací. Roku 1969, kdy se připomínalo stoleté výročí Purkyňovy smrti, publikovala V. Smutná svůj příspěvek o významu Purkyňových objevů v Praktickém zubním lékařství. V monografii, kterou redigovala E. Trávníčková v roce 1987, tedy 200 let od Purkyňova narození, rovněž nacházíme kapitolu o Purkyňově přínosu k poznání struktury zubu.

Uvedené Purkyňovy práce týkající se histologie zubů jsou dobře známé. Není však známo, že k zubům jako k předmětu experimentální práce se Purkyně vrátil ještě v posledních letech svého života. V Časopise lékařů českých z roku 1864 nalezl autor tohoto sdělení zprávu o schůzi spolku lékařů dne 25. dubna toho roku. Na programu byly referáty doktora Staňka, doktora Eiselta a profesora Purkyně. Ve zprávě o uvedené schůzi čteme: „Profesor Purkyně zkoušel před lety vliv cukru na zuby, když vložil do roztoku cukru zuby člověčí a nechal je tam asi měsíc ležeti. Změkčily tak, že je krájeti mohl, pokusy budou nyní opakovány.“ K opakování a pokračování v tomto pokusu se však již Purkyně nedostal. Zajímavé je, že Purkyně patrně plánoval zabývat se i otázkou vzniku zubního kazu.

Fotogalerie