Je jistě chvályhodné, že autor sdělení zdůrazňuje potřebu dodržování alespoň elementárních principů a pravidel statické i dynamické okluze. Korekce okluzálních relací a navození harmonické okluze je, koneckonců, přece hlavním důvodem existence samostatného oboru ortodoncie. Je rovněž správné, že autor zdůrazňuje potřebu dodržování koncepce neutrální zóny při plánování i vedení ortodontické léčby. Hlavním důvodem provádění ortodontické extrakční léčby i tzv. strippingu je právě dodržování tohoto principu. A určitě lze souhlasit i s názorem, že úspěšná ortodontická léčba dospělého člověka nemusí nutně končit v Angleově první třídě (Angleovou první třídou zde autor patrně myslí vztah duálního antagonismu hrbolkových zubů).

S čím ale naprosto souhlasit nelze, je autorovo simplifikované pojetí stability ortodontické léčby a z něj plynoucí dedukce o (ne)potřebě retence k udržení výsledku ortodontické léčby. Retence je nezbytná část ortodontické léčby z hlediska minimalizace recidivy vady, tj. nežádoucích změn v poloze zubů po ukončení aktivní fáze ortodontické léčby (3, 4). Základních příčin, proč k recidivám dochází, je několik. Kromě autorem zmiňovaných faktorů okluze a faktorů svalových ve smyslu existence neutrální zóny má na vznik recidiv podstatný vliv uspořádání periodontálních a gingiválních vláken. Ta se mohou po léčbě reorganizovat zpravidla v řádu měsíců, ale také i let nebo také nikdy. Po dobu přestavby periodontálních vláken je retence pro udržení výsledku naprosto nezbytná. Individuálně nelze dobu přestavby spolehlivě predikovat, a to zvláště u dospělého člověka. Konečně, ke stavu recidivy přispívá samotná existence organismu v čase, tj. další růst a vývoj měkkých tkání ve smyslu změn jejich polohy i tonicity, růstová změna relace čelistních kostí atd. A to jsou faktory, které ortodontická léčba nemůže ovlivnit prakticky vůbec.

Z hlediska evidence-based orthodontics je prakticky důležitý tento poznatek: po ukončení retence se u některých pacientů žádná recidiva neprojeví. Neexistuje však žádný spolehlivý způsob predikce, jak předem určit, kteří pacienti to budou. Proto by všichni pacienti měli být léčeni tak, aby bylo zajištěno, že se u nich recidiva neprojeví. Z tohoto hlediska je také potřeba ortodontické pacienty v rámci informovaného souhlasu s léčbou přiměřeně poučit o nepredikovatelné povaze recidivy a o skutečnosti, že pro spolehlivé udržení výsledku ortodontické léčby je potřebná retence celoživotní (5). I z tohoto hlediska má autor kritizovaného sdělení svým způsobem pravdu, když tvrdí, že „celoživotní drátěné retainery vlastně přiznávají nestabilní postavení zubů jako cíl léčby“. Považuje-li autor tuto skutečnost za „prohru ortodontické léčby a nerespektování principů přírody“, nabízí se otázka, co by považoval za výhru ortodontické léčby při respektování principů přírody. Lze mít za to, že by to měl být dlouhodobě spolehlivě stabilní výsledek léčby bez potřeby retence. Jenže jak validní epidemiologické studie, tak i empirická praxe přinášejí důvěryhodné poznatky o nepříjemné skutečnosti, že takový stav není možné spolehlivě navodit. Existuje řada platných pravidel, jak riziko recidivy umenšit, a pravidelná okluze na konci léčby i neexpanzní ortodontická léčba mezi ně zajisté patří, ale cíleně zajistit, že se recidiva neobjeví, není bez spolehlivého retaineru možné.

Z textu sdělení z LKS 10/2016 i z doporučené studijní literatury lze dovodit ideovou sounáležitost autora sdělení s terapeutickými gnatologickými koncepcemi Petera Dawsona (6) v zubním lékařství a Ronalda Rotha (7) v ortodoncii. S přihlédnutím k oběma nesporným literárním autoritám zde není bez kontextuální zajímavosti, že velmi uznávané Da wsonovy gnatologické teze jsou také jedním z důvodů, proč jsou relativně spolehlivé fixní retainery uplatňovány v klinické praxi i gnatologicky orientovanými ortodontisty (8).

Předmětné kritizované sdělení popírá opakovaně prokázaná objektivní fakta takovým způsobem, že, u vědomí impaktu stavovského časopisu na naši širokou odbornou veřejnost, se výbor České ortodontické společnosti rozhodl reagovat, a v zájmu ortodonticky léčených pacientů i jejich zubních lékařů prohlašuje, že uváděné názory na nepotřebnost retainerů pro udržení výsledků ortodontické léčby neodpovídají soudobému „state-of-the-art“, a to ani v případech, kdy bylo ortodontickou léčbou dosaženo anatomicky bezvadné a funkčně vyvážené okluze.

Vážená redakce, na závěr si lze do budoucna přát, aby odborný recenzovaný časopis LKS otiskoval vedle jiných odborných sdělení i mnoho dalších diskusních či polemických příspěvků, ale takových, které budou založeny na objektivních faktech, nikoli „revolučních“ příspěvků, které přispívají pouze ke zvyšování míry informační entropie v řadách naší odborné veřejnosti a ke snižování kredibility našeho společného časopisu LKS u specialistů v oboru ortodoncie.

Za výbor České ortodontické společnosti:

MUDr. Martin Kotas, Ph.D.

vědecký sekretář ČOS

MUDr. Eva Šrámková

prezidentka ČOS

MUDr. Ivo Marek, Ph.D.

viceprezident ČOS