Jak vnímáte odkaz rodiny Jesenských a jaké paralely vidíte s osudy vaší rodiny?

V pondělí po letošní 6. neděli velikonoční jsem se na pozvání České stomatologické komory zúčastnil pietního aktu u symbolického hrobu členů rodiny Jesenských na Olšanských hřbitovech. Tato rodina pro mne představuje symbol odvahy a odporu proti německé okupaci naší vlasti v průběhu 2. světové války. Osud těchto hrdinů odboje mi také připomíná osud mé vlastní rodiny. Po svém zatčení v létě roku 1942 pobývali členové obou rodin několik měsíců ve vězení gestapa v Malé pevnosti v Terezíně, společně byli odsouzeni stanným soudem k trestu za podporu československých vojáků, kteří provedli útok na zastupujícího protektora generála Reinharda Heydricha. 24. říjen roku 1942 pak byl dnem popravy členů obou rodin v koncentračním táboře Mauthausen.

Další podobností obou rodin je rodinná lékařská tradice, navíc částečně v tomtéž oboru – zubním lékařství. Můj dědeček MUDr. Josef Ort pocházel ze selského rodu ze Střehomi u Sobotky. Vystudoval lékařskou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze a po své promoci v roce 1892 pobýval jeden rok na univerzitní klinice v Paříži, kde se zdokonalil zejména v pediatrii. Po svém návratu se stal praktickým lékařem v Novém Bydžově. Poněvadž v tomto městě nebyl tehdy žádný zubní lékař, rozšířil pole svého působení i na tento obor, jemuž se pak výhradně věnoval. Významným se stal tím, že předstihl svou dobu a v rámci sociálního lékařství přikročil z vlastní iniciativy jako první v tehdejším Rakousku-Uhersku již v letech 1904 – 1905 k hromadným preventivním prohlídkám a následné léčbě chrupu školní mládeže. Jak se uvádí ve 3. čísle Novobydžovského zpravodaje z roku 1982, publikoval statistické zpracování této své činnosti v časopise Zubní lékařství v roce 1906 a v dalším obšírném článku v roce 1912 v tomtéž časopise pod názvem „Jak jsem se stal školním zubním lékařem“. Nabádal své kolegy, aby se hlásili za školní zubní lékaře, „aby se tak v českém školství učinil další veliký krok kupředu před všemi sousedními kulturními národy“.

Jak válečné události ovlivnily váš život?

Druhá světová válka a německá okupace zasáhla naši rodinu tragicky. Můj dědeček z matčiny strany, Jan Sonnevend, zprostředkoval ukrytí útočníků na R. Heydricha a dalších pěti parašutistů v kostele pravoslavné církve v Resslově ulici v Praze, kde byl předsedou sboru starších. Po boji o kostel, v němž všichni parašutisté padli, byl s kněžími kostela zatčen, odsouzen k trestu smrti a zastřelen na střelnici v Kobylisích 4. září roku 1942. Za napomáhání parašutistům byla k trestu smrti odsouzena a 24. října 1942 v Mauthausenu popravena i jeho manželka – má babička – a dcera Ludmila – má maminka. To, že jsem já se svými bratry a otcem nesdílel jejich osud, jak stanovovalo stanné právo („bude zastřelen s celou svou rodinou“), je mi důkazem vyššího řízení lidského osudu. Mí rodiče se krátce před válkou totiž rozvedli a maminka se poté znovu provdala. Soud přisoudil výchovu moji i obou mých mladších bratrů našemu otci, MUDr. Miloslavu Ortovi, což německá moc, tak jako v jiných podobných případech, kupodivu respektovala a otci nás ponechala. Největší neštěstí pro děti – rozchod rodičů – se nám tím proměnil v záchranu života. Toto řízení osudu, měnící nedobrý, až katastrofický předpokládaný následek v neočekávaný prospěch, jsem později zaznamenal opakovaně.

Ztráta matky a prarodičů Sonnevendových v tak mladém věku mne i mé bratry hluboce poznamenala. Bylo nám tehdy 11, 9 a 6 let. Vyrůstali jsme s obětavým, milujícím a moudrým otcem, který byl chirurgem a praktikujícím katolíkem. Jeho víra a životní hodnoty nás vedly ke snaze žít svůj život zodpovědně, s respektem k pravdě, odvaze a lidské důstojnosti. Stejné hodnoty jsem poznával od mládí i ve skautském oddíle, se kterým jsem ještě před jeho německým zákazem stačil prožít před válkou jako vlče dva prázdninové tábory a po válce několik dalších, než ho zakázal další totalitní režim. Skauting tak rovněž zásadním způsobem pozitivně ovlivnil mé celoživotní postoje.

Po 5. třídě obecné školy mne tatínek přihlásil k přijímací zkoušce na klasické Jiráskovo gymnázium v Resslově ulici v Praze. Zkouška byla internátní a trvala pět dní. Profesorský sbor sestával z velké části z vynikajících odborníků a mnozí absolventi dosáhli významného postavení ve vědě a v české i zahraniční společnosti díky vysoké úrovni vzdělání, jež tam získali. V rámci zavádění systému jednotného školství tehdejší státní moc tento výjimečný ústav zrušila a naše třída byla v roce 1950 jeho poslední maturující oktávou.

Co vás přivedlo k radiodiagnostice a jaké byly klíčové momenty ve vaší kariéře?

Rodinná tradice, vlastní vyhraněný zájem a celá výchova, mne vedla k přání stát se lékařem – chirurgem. Abych podpořil svou snahu o přijetí na lékařskou fakultu, absolvoval jsem prázdninovou brigádu na Stavbě mladých budovatelů socialismu v Ostravě-Vratimově a byl jsem přijat na Fakultu všeobecného lékařství UK v Praze. Kromě zkoušek z medicínských oborů jsme museli po celých šest let studovat i krajně neoblíbený předmět marxismus-leninismus, zakončený přísnou závěrečnou státní zkouškou. Netušil jsem, jak mi po létech bude důkladné poznání této nauky prospěšné při hodnocení podstaty současných neomarxistických teorií typu kupříkladu woke ideologie pro tvorbu mého světonázoru. Studium jsem ukončil promocí v roce 1956 a získal jsem pochybný titul „promovaný lékař“. Následovalo distribuční řízení, pro nestraníka s žádnými politickými funkcemi, jako jsem byl já, ukončeném přípisem, v němž mi ministerstvo zdravotnictví nařídilo, abych se v rámci zajištění práva lidu na zdraví hlásil 1. 8. 1956 na zdravotnickém odboru KNV v Žilině s umístěním na RTG oddělení nemocnice OÚNZ Martin. Rozhodnutí neodvolatelné, z osobních důvodů zdánlivě zdrcující, když jsem původně žádal o místo na chirurgii, pokud možno v Čechách. S krajní nechutí jsem uposlechl, netuše ještě, že mám vyčkat zámyslu oné vyšší moci, která kdysi změnila můj zhroucený dětský osud rozchodem milovaných rodičů z hrozícího rozsudku smrti na zisk hodnotného života. V mém novém působišti mě přijal s nejvyšším porozuměním pan Primář prof. MUDr. Arnošt Lányi, DrSc., o němž jsem až dodatečně zjistil, že je nejuznávanějším rentgenologem na Slovensku a přednostou katedry Slovenského doškolovacího ústavu pro lékaře. Během krátké doby jsem se stal jeho vděčným žákem a rozhodl jsem se pro výhradní práci v oboru radiologie. S porozuměním pro můj vyšší zájem pro práci v oboru mě začal seznamovat i s principy vědecké a publikační práce a později mi svěřoval i přednášky v doškolovacích předatestačních kurzech. Abych mohl svou vědeckou kariéru dále úspěšně rozvinout, přešel jsem po zdárně absolvovaném konkurzu v roce 1960 na Radiologickou kliniku VFN v Praze vedenou prof. MUDr. Václavem Švábem, kde jsem pak strávil víc než šedesát let svého profesního života.

V roce 1968 jsem po složení příslušných zkoušek předložil k obhajobě disertační práci pro kandidaturu věd. Po okupaci vojsky Varšavské smlouvy v srpnu téhož roku mi však její obhajoba nebyla pro údajnou politickou nespolehlivost povolena a došlo k ní až v roce 1975. Mezitím jsem se podílel na desítkách výzkumných úkolů, publikoval jsem více než osmdesát vědeckých prací v národních i mezinárodních časopisech a přednesl stovky přednášek na seminářích, kongresech a v Institutu pro vzdělávání zdravotnických pracovníků v Praze. Absolvoval jsem i několik přednášek ze svého nejoblíbenějšího oboru kardiologie a plicního krevního oběhu na pozvání několika renomovaných univerzit v USA – Department of Radiology of Albert Einstein College of Medicine v Bronxu a Department of Radiology of New York University School of Medicine. Docentem pro radiologii jsem byl jmenován v roce 1986.

Díky své rozsáhlé pedagogické činnosti jsem se stal v letech 1993 – 1999 po dvě funkční období proděkanem pro výuku na 1. lékařské fakultě UK v Praze. Podařilo se mi zejména prosadit a uvést v život reformu zkouškového systému v klinických oborech, která funguje úspěšně dodnes. Ve svých přednáškách jsem se vždycky snažil vštěpovat studentům zásady klinické radiodiagnostiky. Přesvědčoval jsem je o tom, že uspokojení z práce v medicíně nezáleží na tom, jde-li o obor velký nebo malý či tzv. pomocný, nýbrž na poctivosti a osobním nasazení, ať budou pracovat v kterémkoliv oboru.

Co vám v životě radiologie dala či vzala?

Radiologie mi dala především naprosté uspokojení z práce, kterou jsem v tomto oboru, zasahujícího do celého rozsahu medicíny, mohl vykonat. Dále pak nesčetná přátelství, kterých jsem v ní nabyl, i když nejedno z nich mi v dávných, spíš ještě pionýrských dobách radiologie zas vzala. Tehdejší dávky záření občas vedly k různým nádorovým onemocněním zejména v tělních částech „nad zástěrou“. S nemocí z ozáření mám sám dávnou zkušenost, i když jsme se s přáteli žertem utěšovali, že jde spíš jen o „Reizdosen“. Tuto domněnku může ostatně podporovat můj současný věk 93+ v uspokojivé kondici. V hodinách řečtiny na gymnáziu mě mí profesoři učili o endaimonii, tedy snaze o dosažení cíle dobrého života antických filozofů. Myslím, že jsem jej v rámci svých schopností splnil.

Jaká je vaše životní filozofie a jaké poselství byste chtěl předat současné generaci?

Před pětadvaceti lety jsem vstoupil do Řádu maltézských rytířů. Mé přesvědčení souhlasilo s jeho spiritualitou, již jsem obdivoval. I proto jsem s díky nepřijal velkorysou nabídku vedení kliniky, že s ohledem na svůj pokročilý věk nemusím jako zvlášť ohrožená osoba během covidové pandemie v nemocnici pracovat. Pracoval jsem s plným nasazením po celou dobu s vědomím, že stejně se v obdobných situacích chovali i naši dávní kolegové-předchůdci. Bylo to ostatně v souladu i se zásadami, jež mi vštípil skauting.

Mnoho národů má ve své historii události, na něž svět nezapomene až do konce času. Ve světové historii patří mezi tyto fenomény i akce Anthropoid. Historici ji řadí mezi deset událostí, které změnily původně nepříznivý průběh 2. světové války. Svým významem bývá proto označována za „českou“ bitvu u Thermopyl či „český“ den D. Řada organizací ji pravidelně připomíná. Vojenský historický ústav pořádá každoroční pietní akci u chrámu svatého Cyrila a Metoděje. Pravoslavná církev svatořečila v roce 2020 řadu svých členů, mezi nimiž je i můj dědeček sv. Jan Sonnevend, má babička sv. Marie a má maminka sv. Ludmila.

Velmi významné místo patří také České stomatologické komoře za její zapojení do projektu Záchrany významných hrobů a každoroční pietní akci u hrobu Jesenských.

Všem patří ohromný dík za to, že tyto události připomínají. Aby – nedej Bůh – nedošlo k tomu, že národ, který si neváží svých hrdinů, bude odsouzen k tomu, že je nebude mít, až je bude potřebovat.

doc. MUDr. Jaroslav Ort, CSc.

Narodil se 21. 11. 1931 v Praze, vystudoval všeobecné lékařství na 1. LF UK v Praze, kde promoval v roce 1956. Přes původní snahu stát se chirurgem byl po ukončení studií umístěn na radiologické oddělení ve slovenském Martině, kde se stal žákem prof. Arnošta Lányiho a nadchl se pro zobrazovací metody. V roce 1960 nastoupil na Radiodiagnostickou kliniku 1. LF UK a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. V roce 1986 obdržel titul docenta. V klinické praxi i pedagogické práci se soustředil zejména na diagnostiku plicních onemocnění, zejména plicní embolie, a kontrastní látky v zobrazování. Byl dlouholetým členem Vědecké rady 1.  LF UK a v letech 1993 – 1999 proděkanem pro výuku. V současnosti žije v USA a zůstává respektovanou osobností odborné komunity.

Na památku popravených 24. října 1942

Dne 24. října 1942 dosáhla pomsta nacistů za atentát na Reinharda Heydricha vrcholu. Během tohoto jediného dne nacisté v koncentračním táboře Mauthausen popravili 262 českých vlastenců zapojených do spolupráce s výsadkovými skupinami Anthropoid, Silver A, Bivouac, Out Distance, Steel a Intransitive. K trestu smrti byli odsouzeni stanným soudem pražského gestapa ve dnech 29. září a 5. října 1942. Do Mauthausenu byli transportováni den před popravou z Malé pevnosti v Terezíně. Pod záminkou lékařské procedury byli po skupinkách odváděni do čekárny a svlékárny, kde si je vyzvedávali vojáci v bílých pláštích. Po svlečení do naha se museli v místnosti postavit zády ke stěně s vyznačeným výškoměrem. Poté byli skrytým otvorem ve zdi střeleni do týlu. Jejich těla pak byla odvlečena do vedlejší místnosti, kde usmrceným nacisté trhali zlaté zuby, a pokud vězeň ještě žil, ubili ho železnou tyčí. Těla byla následně spálena a popel vysypán na smetiště za táborem. Podle mauthausenských knih popravených a vystavených úmrtních listů byli čeští vlastenci vražděni v intervalech po dvou minutách téměř devět hodin. Konkrétně popravy začaly v 8.30 a skončily v 17.42 hodin. Dohromady 262 obětí, z toho více než polovina žen. Jednalo se většinou o celé rodiny (Brychovi, Jesenští, Královi, Kubišovi, Moravcovi, Novákovi, Svatošovi, Svěrákovi, Valčíkovi, Vojtíškovi a další) včetně dětí ve věku 14 – 17 let.

(Zdroj: Ústav pro studium totalitních režimů, www.ustrcr.cz)