Pane docente, co vás přivedlo ke studiu stomatologie?

Historie byla v padesátých letech silně ovlivněna tehdejší ideologií. Dějiny mě zajímaly, ale bylo mi proti mysli zabývat se obhajobou třídního boje a propagovat třídní nenávist, což, jak jsem se obával, by se ode mne vyžadovalo. Medicína přeci jen nebyla tak těsně svázaná s marxistickou filozofií.

Ovlivnilo mě i rodinné zázemí. Můj otec studoval medicínu. Když v devětatřicátém roce okupanti zavřeli vysoké školy, pracoval jako dentista. Po válce chtěl pokračovat, aby studium dokončil, ale politické prověrky po Únoru jeho další studium znemožnily. Otce jsem ztratil před maturitou, podlehl totiž hepatitidě – nepochybně se nakazil od některého pacienta. Nikdy jsem s ním tedy o svém budoucím povolání nehovořil. Věřím ale, že by ho moje rozhodnutí těšilo.

Na stomatologii se mi líbilo, že zubní lékař může rychle a efektivně pacientovi pomoct – okamžitě pacienta zbavit bolesti při pulpitidě, ztracený zub nahradit můstkem nebo protézou anebo extrakcí neošetřitelného zubu rychle a trvale vyřešit potíže nemocného.

Vaše cesta na pražskou kliniku však vedla přes Hradec Králové.

V roce 1956 jsem dokončil tehdy pětileté studium stomatologického směru na pražské lékařské fakultě. Dostali jsme na výběr několik míst v České republice, kde jsme pak museli nastoupit na tak zvanou umístěnku. Zvolil jsem Hradec Králové, východočeskou metropoli, kde byla lékařská fakulta, a tam jsem se chtěl pokusit získat místo na stomatologické klinice. V září jsem nastoupil jako zubní lékař na OÚNZu, tedy okresním ústavu národního zdraví. Hned v prvním týdnu jsem navštívil přednostu kliniky, Leona Sazamu, tehdy ještě docenta, a požádal ho o dovolení používat klinickou knihovnu ve své přípravě na atestaci. On okamžitě souhlasil, a pak jsme setrvali v delším srdečném rozhovoru.

Když jsem po dvou týdnech přišel do zaměstnání, na zubním středisku byl u našeho šéflékaře krajský stomatolog dr. Loužil z Jaroměře. Po chvíli se objevila sestra a poněkud nejistým hlasem mi sdělila: Máte jít ihned k panu šéflékaři. Mezi zaměstnanci to zašumělo: Brázda tu není ještě ani měsíc a už jde na kobereček. Bylo to ale jinak. Dr. Loužil mi oznámil, že byl vypsán konkurz na sekundární lékaře na stomatologické klinice. Přišlo několik přihlášek, ale docentu Sazamovi žádný z uchazečů nevyhovoval. Já jsem při zmíněné návštěvě získal jeho sympatie, a tak mi nabízí možnost přihlásit se do konkurzu. To jsem samozřejmě ihned udělal, a 1. prosince 1956, jen několik měsíců po promoci, jsem nastoupil na hradeckou kliniku. Mé přání se rychle splnilo. Místo na klinice bylo vedené jako výukové, to znamená, že bylo určeno pro mou přípravu k atestaci. Po ní se mělo rozhodnout, co bude dál. Procházel jsem všemi odděleními kliniky a sledoval jsem, jak se celý tým věnuje činorodé výzkumné a publikační práci. Nechtěl jsem zůstat stranou, a uvažoval jsem, jak začít. Docent Sazama při jednom semináři navrhl spočítat, kolik pacientů po vyšetření na fokální infekci opravdu na kliniku přijde podstoupit doporučenou léčbu. Nikdo z asistentů se neozval, zvedl jsem tedy nesměle ruku a přihlásil se, že se o to pokusím. Prohlédl jsem chorobopisy, vypsal pacienty a připravil text. Docent Sazama si mě pak pozval jedno odpoledne k sobě do pracovny, seděl jsem proti němu v křesle a četl jsem připravený článek. Docent Sazama mě přerušoval a vysvětloval mi, co je v textu důležité, co doplnit, čemu se vyhnout, co přeformulovat, čemu věnovat pozornost a proč jsou tyto úpravy vhodné. Po několikerém přepracování a doplnění mi doporučil poslat článek do časopisu Praktický lékař. Text byl přijat a já měl publikaci číslo 1.

Rady docenta Sazamy si pamatuji po celý život a vděčně na jeho vedení vzpomínám. Nikdy v budoucnu se mi nikdo z mých šéfů tolik nevěnoval.

V Hradci Králové jste ale dlouho nezůstal.

Narodil jsem se a studoval v Praze. Chtěl jsem se tedy z Hradce vrátit. Sledoval jsem ve Zdravotnických novinách vypsané konkurzy. A když jsem objevil, že na pražské stomatologické klinice je volné místo, přihlásil jsem se a uspěl jsem. Měl jsem dobré předpoklady, byl jsem po atestaci, měl za sebou několik publikací a přednášek. Rozhodnutí to nebylo snadné. Hradecká klinika byla výborná a prof. Sazama byl sice náročný šéf, svým podřízeným se však opravdu věnoval a podporoval je. Navíc v Hradci mi bylo nabídnuto místo asistenta, v Praze jsem se ucházel o místo sekundárního lékaře. V červenci 1959 jsem nastoupil na tehdejší 2. stomatologické klinice na Karlově náměstí. Od roku 1980 působím na stomatologické klinice v Kateřinské ulici.

Jak začalo vaše publikování o historii medicíny?

Zavinily to Czermakovy lakuny v dentinu, o kterých psal ve své učebnici profesor Bažant, můj tehdejší šéf na konzervačním oddělení. Zeptal jsem se ho: Čermák je čistě české jméno, proč se píše Czermak? A kdo to byl? Odpověď zněla: Byl to rakouský vědec. Nepřesvědčilo mě to. Hledal jsem v literatuře a zjistil jsem překvapivé skutečnosti. Jan Nepomuk Čermák se narodil v Praze v lékařské rodině, jeho bratrem byl známý malíř Jaroslav Čermák. Jan Nepomuk po promoci strávil několik let v Praze na fakultě jako asistent J. E. Purkyně. Prošel pak několika rakouskými univerzitami, marně se snažil vrátit se do svého rodného města, kde měl touhu i předpoklady stát se Purkyňovým nástupcem. Jeho publikace z oboru fyziologie i otorinolaryngologie získaly mezinárodní uznání. Ve své doktorské dizertaci věnované histologii zubních tkání popsal struktury, které nesou jeho jméno. Čermák zemřel v Lipsku ve věku necelých padesáti let. Czermak se psal proto, že přednášel a publikoval německy na rakouských univerzitách. Své příspěvky v českých lékařských časopisech ovšem podepisoval vždy jako Čermák.

Tak jsem od Čermáka přišel k Purkyňovi. V Ústavu pro dějiny lékařství, kam jsem chodil do knihovny, mě jednoho dne oslovila doktorka Eva Rozsívalová, historička tohoto pracoviště: Připravuje se oslava dvoustého výročí Purkyňova narození. Fyziologové, profesor Trojan a profesorka Trávníčková připravují sborník a hledají autora pro článek o Purkyňových výzkumech zubů. Napsal byste to?

Napsal jsem to. Při přípravě textu jsem prostudoval dostupnou literaturu a hledal, co ještě není známé. Studoval jsem v archivech v Praze, Děčíně a navštívil jsem i Schwarzenberský archiv v Třeboni. Tam je uložen rodinný archiv Hildprandtů. Na jejich zámku Blatná totiž prožil mladý Purkyně tři roky jako vychovatel mladého barona. V tamním archivu jsem našel dosud neznámý Purkyňův dopis a později další neznámý dopis ve vlastnictví potomka dr. V. Staňka, Purkyňova přítele. Při tomto hledání jsem nalezl další náměty pro své purkyňovské publikace.

Tehdy jsem se přesvědčil, že existuje ještě mnoho dokumentů, které mohou rozšířit a doplnit znalosti o významných osobnostech naší medicíny. Uvědomil jsem si také, že publikace v oboru historie se od publikací medicínských liší. Když listuji stránkami skript nebo učebnic, které jsem kdysi napsal, zjišťuji, že mnohé již neplatí, bylo novými objevy doplněno, překonáno, nahrazeno. Neznámá fakta objevená v archivech jsou však platná trvale. Uvedu konkrétní příklad z nedávné doby, související právě s Purkyněm. V prosinci 2017 uspořádala Česká lékařská společnost sjezd věnovaný 230. výročí jeho narození. V několika přednesených příspěvcích se objevilo dvojí datum Purkyňova narození – vedle 17. také 18. prosinec. Rozhodl jsem se tedy zjistit, které datum je správné.

Jak vzniklo toto dvojí datování?

Historička B. Matoušková v roce 1955 nalezla v archivu Univerzity Karlovy dotazník z roku 1823, který vlastní rukou vyplňoval Purkyně, tehdy asistent anatomického ústavu. V něm uvedl: Narodil jsem se 18. prosince 1787. Od té doby se objevovalo dvojí datování Purkyňova narození.

Pátral jsem v různých archivech a navštívil jsem i Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze na Strahově, kde je uložena rozsáhlá Purkyňova pozůstalost. Z několika blahopřejných dopisů v rodinné korespondenci se syny i vnuky vyplynulo, že správný den jeho narození je 17. prosinec. Mladý Purkyně se v dotazníku prostě přepsal. V jiné rubrice uváděl i datum promoce, což byl 9. prosinec 1818, a tak v roztržitosti osmnáctku připsal i k datu narození. Můj příspěvek o správném dni narození slavného vědce byl uveřejněn v loňském prosincovém čísle Časopisu lékařů českých.

V našem rozhovoru jsme se několikrát dotkli česko-německých vztahů. Můžete našim čtenářům přiblížit toto téma?

Je to otázka, která si zaslouží rozsáhlou odpověď. Pokusím se reagovat jen stručnými příklady.

První léta 19. století zaslouží připomenout profesora matematiky, teologie a filozofie Bernarda Bolzana. V Praze narozený duchovní s italsko-německými kořeny vedl na univerzitě své studenty k vzájemnému bratrskému soužití obou národů. Jeho myšlenky ale neměly ohlas, jaký si přál. Ještě v březnu revolučního roku 1848 se na schůzi ve Svatováclavských lázních svorně sešli Pražané českého i německého jazyka. Celoněmecký parlament v témže roce svolaný do Frankfurtu však vyvolal rychlé odcizování obou národů. Povzbuzením pro české obrození prvních desetiletí devatenáctého století byl německý filozof Herder, který předpovídal velkou budoucnost Slovanům. Vnímání zemského vlastenectví – Čechem je ten, kdo žije v zemi Koruny české – bylo nahrazeno vlastenectvím jazykovým – Čechem je ten, kdo mluví česky. V němčině se objevují výrazy tschechisch – český ve smyslu jazykovém a böhmisch – český ve smyslu zemském. Čeština podobnou dvojici slov nemá.

Jako zajímavý příklad užívání obou zemských jazyků uvedu korespondenci úvodem připomenuté rodiny Čermákovy a Purkyňovy. Matka Jana Nepomuka děkovala Purkyňovi za jeho péči o syna v dopise německy. Přitom patřila k přátelům Boženy Němcové, finančně ji podporovala a účastnila se schůzek, kde Němcová předčítala přátelům své české povídky. Jan Nepomuk Čermák po celý život toužil vrátit se do svého rodného města Prahy, ze svých studijních cest Evropou psal Purkyňovi německy. Purkyně měl dva syny: Emanuela, botanika, a Karla, malíře. Vzájemná korespondence se synem Emanuelem je vesměs česká, s Karlem si však psali německy. Karel údajně neměl jazykové nadání, v dětství ve Vratislavi prošel německými školami. A než by mluvil a psal špatně česky, raději zvolil němčinu. Purkyně sám bojoval za rovnoprávnost češtiny, ale prosazoval vzájemné respektování obou národností a mluvil s uznáním o německé vědě i umění.

Češi v druhé polovině 19. století stále citlivěji vnímali centralizaci z Vídně spojenou s germanizací. Profesor histologie Srdínko dokazoval ve svých spiscích, že vídeňské ministerstvo školství štědřeji dotuje pražskou německou univerzitu, ačkoliv na české univerzitě je zapsáno téměř dvakrát více studentů. A tak se vztahy koncem století vyhrocují tak, že na vydání tzv. jazykových nařízení premiéra Badeniho, které zrovnoprávňovaly na úřadech češtinu s němčinou, reagovali poslanci vídeňského parlamentu bouřemi. Neklid se přenesl do ulic Vídně a pak i Prahy, kde byl roku 1897 vyhlášen výjimečný stav a proti demonstrantům zasahovala policie.

Jaká byla v tomto směru situace na Karlově univerzitě?

Od 17. století musíme mluvit o Univerzitě Karlo-Ferdinandově. Josef II. nahradil na všech vysokých školách v Rakousku středověkou latinu němčinou a německy se vyučovalo i na školách nižších typů. To mimochodem vysvětluje, proč někteří představitelé českého národního obrození, kteří v dětství prošli německými školami, si svou češtinu zdokonalovali až v dospělosti. Jedním z příkladů je Božena Němcová.

Po revoluci v roce 1848 v habsburské mnohonárodnostní monarchii vzrůstá národní uvědomění a stoupají požadavky národů. Poláci prosadili na univerzitě v Krakově přednášky v polštině, Maďaři v Pešti maďarštinu a v rodné řeči chtěli přednášet v Praze i Češi. Jejich požadavky byly dlouho odmítány. Až po dlouhém politickém jednání rozhodl František Josef I. Ten posoudil několik navržených řešení a svým nejvyšším rozhodnutím stanovil, že v Praze budou dvě školy: Karlo-Ferdinandova univerzita s německou řečí a Karlo-Ferdinandova univerzita vyučující v češtině. Obě univerzity budou považovány za pokračovatelky vysokého učení založeného Karlem IV. Rozhodnutí bylo uzákoněno v roce 1882 a na pražské lékařské fakultě bylo vyučování v češtině zahájeno na podzim 1883.

Co udělali pedagogové, kteří chtěli – nebo naopak nechtěli – na české fakultě přednášet?

Všichni profesoři se mohli svobodně rozhodnout, na které fakultě chtějí pokračovat. Té fakultě, kterou si zvolili, připadl také ústav nebo klinika, kterou vedli. Tak se stalo, že většina pracovišť připadla fakultě německé. Proto bylo rozhodnuto urychleně postavit novou budovu pro české teoretické ústavy. Tak vznikl dům, ve kterém si teď vyprávíme, kde sídlily anatomie, patologie, fyziologie a další obory.

A jak to vypadalo v Karolinu?

Užívat Karolinum měly právo obě univerzity po vzájemné dohodě, příliš to však nefungovalo. Vše se vyřešilo až po roce 1918. Profesor fyziologie a senátor František Mareš prosadil v roce 1920 zákon (po něm nazývaný Lex Mareš), že jediným dědicem středověkého učení je česká Karlova univerzita. Zmizel název Ferdinandova. Bylo zrušeno rozdělení univerzity z roku 1882 a české Karlově univerzitě připadla budova Karolina, insignie a univerzitní archiv. Vedle ní existovala za první republiky Německá univerzita v Praze.

Pane docente, narazil jste při svých exkursech do historie na nějaké jméno, které by stálo za připomenutí i dnes?

Myslím, že připomenout si zaslouží mnoho učitelů působících na naší fakultě. Zjišťuji to, když již několik let připravuji sérii článků o našich lékařích, o které mě požádala redakce Zdravotnických novin, později Medical Revue. Málo se třeba dnes ví, že přednosta interní kliniky profesor Bohumil Prusík byl v roce 1939 navržen na Nobelovu cenu. Válka udělení bohužel znemožnila. V 19. století řada Čechů úspěšně působila na univerzitě vídeňské. Profesoři patolog Rokitanský a internista Škoda, abych uvedl jen snad ty nejznámější. Pravě Škodu a Rokitanského společně s Purkyněm zobrazil Diego Rivera na svém obraze Historie kardiologie – zdobí aulu univerzity v Mexico City. Tak se tito čeští lékaři objevují ve společnosti tak slavných vědců jako jsou Galén, Vesalius a Harwey.

Medicínské objevy v Praze měly někdy větší ohlas v cizině než doma. Klasifikace čtyř krevních skupin profesora Janského prošla v Praze bez většího ohlasu. Byla však zaznamenána v zahraničí díky podrobnému francouzskému resumé v českém časopise. Vzhledem k tomu, že na Janského navázal Američan Moss, objevil se na mezinárodním fóru v souvislosti s krevními transfúzemi pojem americká skupina „Janský-Moss“, přičemž jméno českého vědce se vyslovovalo „Dženský“.

Jiným případem je osud psychiatra Oscara Fischera, který působil na psychiatrické klinice německé fakulty v Praze. Ten popsal klinicky a doložil histologicky patologické změny v mozku způsobující demenci. Nezávisle na něm popsal totéž ve stručnějším článku mnichovský psychiatr Alzheimer. Jeho šéf uváděl Alzheimerovo jméno ve své učebnici, která opakovaně vycházela, a tak se název Alzheimerova choroba dostal do medicínské terminologie. Oscar Fischer pro svůj neárijský původ byl nežádoucí osobou v nacistickém Německu, jeho jméno se nikde nesmělo objevovat. Fischer nakonec zahynul jako jedna z obětí holokaustu. Přitom právě on byl příkladem kladných česko-německých vztahů. Mluvil česky a zúčastňoval se schůzí českých odborných společností, s českými lékaři spolupracoval.

Z našeho oboru si zaslouží připomenout parodontolog Zdeněk Mézl, který v roce 1948 emigroval do Holandska a poté působil jako profesor na univerzitě v kanadském Montrealu. Mezinárodní ohlas měl i profesor Kostečka, přednosta pražské kliniky, se svým původním návrhem operace progenie. Profesor Jesenský si přivezl z Londýnského kongresu zlatou medaili za prezentaci expozice histologie pulpy a anomálií zubů...

Věřme, že mezinárodních úspěchů se česká stomatologie v budoucnu ještě dočká.