LKS časopis

Recenzovaný časopis
České stomatologické komory

elektronická verze

ISSN 1210-3381 (Print)
ISSN 2571-2411 (Online)

ČSK
Aktuální číslo
Rubriky
Témata
Autoři

Stomatologická klinika LF UK a FN v Hradci Králové měla štěstí na svoje přednosty. Po každém z nich zůstala patrná stopa, pokrok, někdy i skok kupředu. Nesmazatelně se do jejích dějin zapsala i jedna žena – doc. MUDr. Věra Hubková, CSc., přednostka hradecké stomatologické kliniky v letech 1996 až 2007. Právě jí se podařilo, aby někdejší roztroušené a neúplné pracoviště získalo další prostory a „jednu střechu“ v jediné budově.

Doc. MUDr. Věra Hubková, CSc.

Paní docentko, prozraďte mi, jak to všechno začalo...

Už je to opravdu hodně dávno, ani se tomu nechce věřit. Po maturitě jsem úspěšně udělala zkoušky na hradeckou medicínu a chtěla se stát všeobecnou lékařkou. Nepřál tomu však kádrový profil, a tak jsem se musela zavázat k tomu, že chci-li studovat, musím po 2. ročníku přejít na zubní lékařství. Nejprve jsem to pociťovala jako křivdu, ale smířila jsem se s tím a mohu říci, že naopak jsem po celý život toho nikdy nelitovala.

Po promoci jsem nastoupila do hradeckého zubního ambulatoria „U Tanku“. Začátky byly krušné, za tzv. dlouhý den bylo i k 50 pacientům. Největší nedostatky jsem pociťovala v protetice. Markantní to bylo v komunikaci s laboratoří a ve srovnání s prací kolegů – dentistů, kteří nejen ordinační, ale zejména laboratorní postupy velmi dobře ovládali. Tehdy jsem často vzpomínala na podrobné a pečlivě připravené přednášky našeho učitele dr. Luďka Weinera a říkala si, že jsem si jich měla více vážit.

Vy jste ale brzy přešla na fakultu – jak se vám to podařilo?

Ambulatorium se začalo přestavovat a já jsem byla dočasně odeslána na stomatologickou kliniku do fakultní nemocnice. Nepřeháním, když řeknu, že jsem se ocitla v jiném světě. Ráno „hlášení“ s demonstrací přijatých pacientů, zkušenější kolegové ochotní vždy poradit. Sice přísně vyhlížející prim. Otakar Štancl, ale v jádru nesmírně hodný člověk a vynikající operatér. Odpolední semináře se zajímavou tematikou, kterou vždy někdo do detailů zpracoval – a konečně i možnost jít v poledne na oběd. Úžasné.

Odvážila jsem se proto požádat o audienci u přednosty prof. Sazamy s dotazem, zda by nebylo pro mne na klinice místo. Pan profesor se mne tehdy zeptal: „Vy taky asi chcete být ten chirurg, že?“ Odpověděla jsem, že ne, že budu ráda za jakékoliv místo. Odpověď zněla: „Tak půjdete na dětské.“ Tím to bylo dáno a za tři měsíce jsem na kliniku nastoupila na místo sekundáře. Od té doby, od r. 1967, jsem ji neopustila.

Můžete čtenářům připomenout osobnost pana profesora Sazamy, vašeho prvního přednosty kliniky?

Prof. MUDr. Leon Sazama, DrSc., byl pro nás nezpochybnitelnou autoritou. Byl na všechny velmi náročný, nikoho nenechal zakrnět. Sám vynikající přednašeč, velmi dbal na úroveň mluveného slova i písemného projevu. Spolu s prim. Štanclem a stomatochirurgy, dr. Tachovským a dr. Jirouskem, proslavil chirurgii královéhradecké kliniky. Byli jsme proto velmi rádi, že nám dovolil svým jménem nazvat každoroční odborná setkání, tzv. „Sazamovy dny“, a pojmenovat po něm i naši posluchárnu. Byl mým nedostižným vzorem ve způsobu rozhodování a jednání. Po celou dobu svého působení se snažil kliniku rozvíjet, svou snahu charakterizoval pověstným rčením „clinica nostra migrando crescebat“. A skutečně z původně jedné místnosti postupně vybudoval výukové a klinické pracoviště se šestnácti lůžky.

Vy jste tedy nastoupila na dětské oddělení...

Práce na dětském oddělení mne zcela naplňovala. V tzv. systematické péči jsme měli jednu školu v obvyklém režimu, tedy dvakrát do roka vyšetření a ošetření dětí. Medici k nám docela rádi chodili praktikovat, byli stále zaměstnáni poučováním o ústní hygieně a dohlížením na čištění zubů, vyšetřováním dětí a ve vyšších ročnících i ošetřením. Zdálo se nám, že pro děti děláme to nejlepší, co umíme, až později jsme si uvědomili, že jeden významný činitel v tomto ději chybí, a to jsou rodiče. Významná byla i spolupráce s dětskou klinikou, konzilia a ošetření hospitalizovaných. Mnohdy okamžiky radostné, jindy smutné u dětí s infaustní prognózou choroby. Soustřeďovali se u nás také tzv. neošetřitelní malí pacienti. Často byla nutná sanace v celkové anestezii.

Po určitou dobu jsem byla i krajským ordinářem pro dětskou stomatologii. Největší radost mi však udělala nabídka prof. Sazamy na asistentské místo, tedy zaměstnání na lékařské fakultě. Bylo to v r. 1971. Svěřil mi také přípravu přednášek pro studenty a to jsem považovala za významnou poctu. Také jsem byla navržena, abych se ucházela o kandidátskou disertaci, ale to opět narazilo. Dodnes si pamatuji velkou červenou tečku v mém každoročním komplexním hodnocení za formulací „perspektivní pro kandidátskou disertaci“. Nakonec zasáhl osud, či spíše jeden můj spokojený pacient, který se za mne bez mého vědomí přimluvil, a pak tedy už byla cesta k disertaci otevřena.

Doba se v listopadu 1989 změnila, do funkce přednosty kliniky nastoupil doc. MUDr. Jiří Bittner, CSc. – a vám se otevřely nové možnosti poznávání toho, jak to dělají v zahraničí. Jaké jsou trendy a zkušenosti ve vrcholové stomatologii i ve výuce v různých koutech světa?

Své dřívější služební cesty do NDR, Maďarska, Polska a Rumunska jsem opravdu mohla podstatně rozšířit. Švédsko, USA, Island, ale třeba i Dublin, jehož klinika mne doslova ohromila, mimo jiné i svou architekturou. Poučná byla také návštěva na univerzitě v Oregonu. Vynikající úroveň zejména praktické výuky, tamní studenti uměli snad všechno, včetně všech postupů v laboratoři. Na druhé straně naprosté minimum všeobecné medicíny – pro nás velmi nezvyklé.

V roce 1996 jste se stala přednostkou kliniky na celé desetiletí vy. Co byl váš největší úspěch v této funkci?

Mohu říci, že jsem opravdu v této době měla veliké štěstí. Měla jsem vynikající spolupracovníky: především primářku MUDr. Tachovskou, vrchní sestru Prouzovou, DiS., a svého zástupce ve funkci přednosty, doc. Slezáka. Jim vděčím za velmi mnoho, za velikou podporu, pomoc i rady. Zároveň byl na klinice poměrně stálý tým mladých kolegů s velkou chutí do práce a zejména do nových věcí. Bylo nám jasné, že pokud chceme změnit systém výuky k větší připravenosti absolventů v praxi, je především zapotřebí mít k tomu odpovídající prostory.

Chtěla bych zde s vděčností zmínit velké pochopení tehdejšího ředitele fakultní nemocnice doc. MUDr. Leoše Hegera, CSc., jehož zásluhou jsme obdrželi pro účely nové kliniky celou jednu budovu a mohli do ní soustředit veškerá oddělení. Důstojné umístění získalo první centrum klinické implantologie v ČR, které do té doby sídlilo v suterénu, vzniklo i nové oddělení orální medicíny. Bohužel se již nepodařilo vtěsnat do budovy operační trakt, který tak sdílíme s neurochirurgy, což není z různých důvodů optimální. Ustoupili jsme také z komfortu jednotlivých lékařských pokojů, místo nich máme poklidné prostory knihovny, kam si lze pozvat i návštěvu.

Vzpomínám si ale, že jste na přelomu tisíciletí také významně přepracovali obsah výuky. Co bylo tou největší změnou?

Změna kurikula byla postupná. Důležité bylo, že ji podpořilo kolegium děkana v čele s děkanem prof. MUDr. Ivo Šteinerem, CSc. Všem kolegům jsem za to velmi zavázána. Je třeba si uvědomit, že jsme potřebovali více hodin výuky „pro nás“ a tudíž bylo zapotřebí ubrat ostatním. Vybalancovat podíl všeobecné, navíc pro naše potřeby upravené všeobecné medicíny na jedné straně, a podíl naší vlastní výuky se zaměřením na praktické znalosti, představuje dlouhodobý proces. Vždyť jsme v jedné době měli i tři kurikula. Původní běželo v posledním roce studia. Další, pozměněné, ve třetím ročníku. A v prvním ročníku už – jak jsme si mysleli – se realizovalo to definitivní. Stále je však co upravovat. Bez porozumění všech přednostů kateder a klinik a bez velkého nadšení všech mých spolupracovníků by to ovšem nebylo možné provést.

Jaká je po více než půl století působení ve stomatologii vaše vize její nejbližší budoucnosti jako samostatného lékařského oboru?

Nabízejí se dvě odpovědi. Velmi se proměnili naši pacienti. Jsou mnohem informovanější, mnohdy náročnější. Přibývá rovněž těch s rozsáhlou medikací a také tzv. rizikových. Informovanost lékaře stran celkového onemocnění je nezbytná. Jejich odesílání na kliniku je někdy nutné, jindy zcela zbytečné a výukové pracoviště zahlcující. Pacienti také často svého ošetřujícího delší čas hledají.

Ptal jste se na moje vize v oboru stomatologie. Musím se přiznat, že ve velkém nadšení z poznatků preventivní stomatologie jsem se hluboce mýlila, když jsem si myslela, jak některé naše specializace zajdou na úbytě a převáží prevence spolu s dentální hygienou. Že budeme řešit jen anomálie, komplikace v souvislosti s jinými chorobami, úrazy a jejich následky. Přesvědčovala jsem o tom i ostatní, ti zase přesvědčovali mne, že to tak ještě dlouho nebude. Po letech se ukázalo, že je to vlastně pořád skoro stejné. Z největší části dnes zubní lékaři pořád řeší to, co si sami pacienti způsobí.

Nebo se zase mýlím...?

11. 5. 2018

LKS 05/2018

Print: LKS. 2018; 28(5): S74 – S75

Autor:

Fotografie

Rubrika:

Téma: