Paní docentko, vy jste promovala v roce 1976 a předpokládám, že jste chtěla zůstat v Plzni.

Původně jsem si podala přihlášku do MÚNZu, tedy Městského ústavu národního zdraví na Denisově nábřeží. Na Purkyňáku jsem praktikovala na protetice, snažila jsem se pod vedením primáře Švába brousit své první zuby, až mě oslovila doc. MUDr. Eva Záhlavová, CSc., tehdy ještě asistentka. Jako naše ročníková učitelka mě znala, a tak se zeptala, protože se zrovna objevila nějaká volná místa na klinice, jestli už mám místo a jestli bych neměla zájem tam pracovat.

Nastoupila jsem bez váhání. Nejdřív na ambulanci. Tam se mi moc líbilo. Pak následovalo obvyklé kolečko. Začala jsem se rozhlížet, ale bylo to opravdu těžké. Vždycky se mi líbilo tam, kde jsem zrovna působila. Hned, jak jsem do toho trošku pronikla, mě práce zaujala a začala bavit.

Až jste postoupila na dětské oddělení...

Přesně tak. Byli tam dva skvělí pánové. Spolu s profesorem Kilianem primář Zámyslický. Oba byli velice příjemní, korektní, chovali se k nám s přirozenou kolegiální úctou. Atmosféra na celém oddělení byla skutečně výjimečná. Každý také věděl, proč tam pracuje, jaké je jeho poslání. A tak vlastně zcela přirozeně se pedostomatologie stala i mým životním a profesionálním cílem. Později jsem pak vždycky usilovala, aby tenhle pocit měli i moji kolegové a všechen personál na našem oddělení.

Jak ve srovnání s dneškem vypadala tehdejší dětská stomatologie?

U nás v Plzni ošetřujeme děti do patnácti let. Samozřejmě především ty, které k nám odešle PZL nebo pediatr.

Skladba pacientů se v průběhu minulých desetiletí změnila. Typicky dnes ošetřujeme předškoláka, který špatně spolupracuje a má destruovaný dočasný chrup. Pro výuku to z pochopitelných důvodů nevyhovuje. Student nemůže mít na křesle dítě, které nezvládne odesílající lékař, zkušený praktik z terénu. Navíc – dočasné zuby se ošetřují hůř než zuby stálé. Je nutné získat jemnější techniku doprovázenou dobrou komunikací s malým pacientem a jeho rodiči.

Další velkou skupinu na našem oddělení představují děti se zvláštními potřebami. Tedy s nějakým celkovým onemocněním nebo postižením. Často se objevuje autismus, ale i řada dalších závažných onemocnění. Pacientů s ADHD či s Aspergerovým syndromem u nás určitě přibylo. Je jistě otázka, jestli je jich absolutně víc, nebo je to výsledek lepší diagnostiky. Na křesle se u nás však objevují pravidelně. Přibývají také onkologičtí pacienti díky tomu, jak se zlepšuje prognóza léčby těchto onemocnění.

Pak to jsou děti, které potřebují chirurgický výkon. Nejčastěji jsou to nadpočetné zuby, cysty. V neposlední řadě se objevují děti s úrazem. Ty jsou pro výuku přínosem. Početně jich ale ubývá, protože se o ně postarají lékaři v terénu. Umějí to, asi i proto, že se to u nás na klinice naučili.

Když jsem začínala na dětském, děti s úrazy a poúrazové kontroly reprezentovaly právě toho typického klinického pacienta. Naši studenti mohli sledovat, jak léčba probíhá, včetně sanování chrupu a následných kontrol. Budeme-li se na to dívat v kontextu výuky a perspektiv dětské stomatologie, tak současná skladba pacientů není pro získání budoucích pedostomatologů ideální. Za prvé mají studenti mnohem méně příležitostí k ošetřování běžného dětského pacienta. Za druhé, a to je snad ještě horší, z dětské ordinace na klinice si odnášejí trošku drásavý pocit, že typický dětský pacient je neošetřitelné dítě s devastovaným chrupem, někdy ještě navíc doprovázené svéráznými či nezáviděníhodnými rodiči. Což samozřejmě zkresluje pohled na naši specializaci.

Jaký je váš názor na současný systém organizace dětského zubního lékařství?

Z mnoha důvodů už dnes není myslitelný návrat k někdejší plošné systematické péči o dětský chrup. K těm známým školním prohlídkám u zubního lékaře, jak je starší generace ještě pamatují.

Myšlenka rodinného lékaře, který bude pečovat o dospělé i dětské pacienty, je v základu dobrá. Ne všichni praktičtí stomatologové jsou však tento koncept schopni zvládnout. Řada z nich po tom ani netouží. Ošetření malého pacienta totiž předpokládá jiné znalosti a dovednosti než prevence a léčba dospělého. Když se k dětem přistupuje stejně jako k dospělým, selže to. Chybí pak výsledky, práce se nedaří a vzniká nechuť praktického zubního lékaře děti ošetřovat.

První úkol, jak to změnit, je postarat se o výuku.

Další úkol představuje rozšíření a stabilizace stomatologické péče o dětské pacienty. Co slýchávám od rodičů, problém sehnat pro dítě ošetřujícího lékaře vzrůstá. Na kliniku k nám jezdí děti snad z poloviny republiky. Nejen ze západních Čech, ale i ze severních a jižních. Z Aše, Chebu, Mostu, Blatné, když vezmu jen posledních pár dnů.

Preventivní programy ve školách otevírají cestu ke změně myšlení budoucích pacientů. Břímě odpovědnosti za dětský chrup ale nesou rodiče, nejvíc to jsou stále maminky. Ty musí být dobře informovány, měly by cítit svou odpovědnost za zdraví svých dětí. Jak jednoduše se to řekne, tak obtížně se to pak v běžném životě prosazuje. Není to samozřejmě jen otázkou prevence a správného čištění zubů. Či tolik podceňovaného dohledu rodičů na čištění zubů svých dětí a pomoc při návyku technických dovedností – nebo tolik potřebné dočišťování spojené s průběžnou rodičovskou kontrolou dětského chrupu.

Čím dál větší problém představuje nevhodná výživa. Atak sladkých nápojů a různých pochoutek ničí dětem dočasný chrup a špatné návyky si děti odnášejí do dospělosti, kdy trpí i stálý chrup a postupně je devastován.

Jak by vlastně měla, nebo mohla, vypadat fungující péče o chrup dětských pacientů?

Pomineme-li finanční, sociální a jiné souvislosti tohoto druhu, tak z našeho pohledu kliniků chybí jakýsi střední článek dětské stomatologické péče. Na jedné straně tady jsou praktičtí zubní lékaři, kteří z mnoha různých důvodů nepokrývají poptávku po zubním ošetření dětských pacientů. Na druhé straně jsou tu přetížené kliniky, které jakoby zachraňují, co se dá. V terénu sice tu a tam působí starší zubní lékařky a lékaři, kteří se věnují dětské péči. Někteří mají dokonce kdysi udělovanou atestaci z pedostomatologie, často jsou také aktivní v naší pedostomatologické společnosti. Jejich počet je ale nevýznamný, nízký, reprezentující pár desítek lékařů – a bylo by jich potřeba vlastně o řád víc. Za tuto starší generaci pedostomatologů nemáme náhradu, protože, jak jsem naznačila, atraktivnost oboru dnes není vysoká.

Pokud se týká rodinného zubního lékaře, který nemá zkušenosti z oblasti pedostomatologie, může v podstatě plnit pouze základní funkci preventisty a gatekeepera, kdy v mnoha případech předává malého pacienta kolegovi – právě tomu chybějícímu specialistovi – pedostomatologovi, či ortodontistovi apod.

Samostatnou kapitolu péče pak tvoří nové problémy, tak jak se naše republika otevírá světu. Tedy ošetřování cizinců, kteří dlouhodobě nebo trvale žijí v České republice a nemusejí mít vždycky v pořádku svoje pojištění, mohou tam být jazykové bariéry či odlišné pohledy na zdravotnickou problematiku.

Z odborných problémů bych uvedla vzrůstající tlak rodičů na ošetřování v celkové narkóze. Bohužel jde o napření rodičovských sil špatným směrem. Jak všichni víme, zubnímu kazu se dá čelit prevencí. Pak se nemusí řešit bezbolestná léčba zdevastovaného dočasného chrupu malého dítěte.

Nakonec bych připomněla nezbytnost fungující interdisciplinární spolupráce mezi jednotlivými lékaři. Stále se ještě zcela zbytečně setkáváme s tím, že pro dítě je vypsaný termín například náročné operace srdce a přitom jeho chrup je v žalostném stavu, který prakticky v daném okamžiku ohrožuje nebo dokonce vylučuje podobný chirurgický výkon.

Paní docentko, vy jste měla možnost v blízkosti profesora Kiliana sledovat nejen odbornou a praktickou stránku pedostomatologie, ale také jste se mohla podílet na organizaci dětského zubního lékařství u nás. V současnosti jste předsedkyní Společnosti pro dětskou stomatologii. Můžete nám přiblížit tyto svoje aktivity?

Vnímám jistou skromnost pedostomatologie u nás, a to i v kontextu celé zubní péče, resp. zdravotní péče v České republice. Kdysi se říkalo, že děti jsou budoucnost národa. Tenhle stokrát omílaný slogan bych si dovolila trošku parafrázovat: Zdraví dnešních dětí je budoucím zdravím příštích starších generací. Samozřejmě včetně zdravého chrupu.

S kolegy po celé republice usilujeme o to, aby dětská stomatologie nezůstávala jakousi Popelkou vedle momentálně atraktivních stomatologických disciplín typu implantologie, endodoncie či protetiky. Každoročně v našem tandemu s kolegyní doc. MUDr. Romanou Koberovou Ivančakovou, CSc., přednášíme o pedostomatologii na Pražských dentálních dnech i při jiných odborných příležitostech. Vítáme každou pomoc dětské stomatologii, včetně spolupráce, kterou nám poskytuje ČSK.

Pedostomatologická sekce při Stomatologické společnosti ČLS J. E. Purkyně byla z iniciativy profesorů Komínka a Kiliana založena právě před půl stoletím, v roce 1969. V r. 1990 se z toho vyvinula v rámci Purkyňky odborná společnost a rok poté vznikla naše samostatná odborná společnost.

Soustředíme se hlavně na odborné akce. Máme na papíře asi sto dvacet členů, členské příspěvky bohužel platí jen část z nich. Na začátku devadesátých let nás býval víc než dvojnásobek, asi dvě stě osmdesát lékařů. Tehdy dětská stomatologie zažívala velký rozkvět, snad také právě díky samostatné atestaci.

Dnes se situace změnila. Jezdíme na kongresy a semináře Evropské akademie pro dětskou stomatologii, ale vidím, že ztrácíme krok. Když se zúčastníme čtyři, tak je to moc. Přesto se nevzdáváme. Dokonce bychom rádi uspořádali seminář Evropské akademie pro dětskou stomatologii u nás v Praze.