Jak se člověk, který o sobě říká, že se bojí zubaře jako čert kříže, nakonec tím stomatologem stane?

Když jsem nebyl ani napodruhé přijat na studium všeobecné medicíny, rozhodl jsem se studovat stomatologii a po ukončení studia si dodělat všeobecnou medicínu. Z mnoha důvodů k tomu ale již nedošlo. Jako čerstvý absolvent jsem nastoupil do Poděbrad, pak jsem byl přeložen do Městce Králové, a po deseti letech v Městci jsem nastoupil jako ordinář pro chirurgii do Nymburka. Nakonec jsem skončil po roce 1989 jako vedoucí lékař stomatologie v Poděbradech. Pro můj vysněný obor zubní chirurgie mě samozřejmě čekalo složit atestaci II. stupně, která byla zároveň atestací šéfovskou. V tom byl trošku problém, protože jsem potřeboval podpis svého nadřízeného a ten, z pochopitelných důvodů vzniku možné budoucí konkurence, velmi váhal. Nakonec jsem ho přesvědčil, začal jsem se připravovat, ale pak atestace ztratily svoji někdejší váhu a význam. Věnoval jsem se jenom chirurgii a atestaci jsem už k tomu nepotřeboval.

V rámci atestační přípravy jsem jezdil do Prahy do Klimentské ulice, na KÚNZ, tedy Krajský ústav národního zdraví. Později jsem tam byl zaměstnaný na 0,2 úvazku. Byla to skvělá příležitost. Tam jsem se chirurgii učil pod vedením pana prof. MUDr. Václav Haberzettela, DrSc., a MUDr. Pavla Konečného.

A předpokládám, že tam jste se také potkal s MUDr. Vladimírem Kadlecem, jedním z otců zakladatelů Komory...

Přesně tak. Vláďa Kadlec už tehdy spolupracoval s Jirkou Pekárkem, a tak mě přizval na ty jejich sešlosti a tím jsem se dostal v roce 1990 do užší skupiny zubních lékařů, kteří připravovali založení Lékařské komory stomatologů. Stal jsem se pokladníkem LKS, jak se traduje, díky předchozím zkušenostem v podobné funkci v mysliveckém sdružení. Chvíli jsem pak dělal hospodáře i v nově vzniklé ČSK, ale to už chtělo profesionála, takže tam nastoupila paní Sluková a já se brzy poté, v roce 1994, stal po Vladimíru Kadlecovi viceprezidentem ČSK.

S jakými představami jste do tohoto dobrodružství vstupoval?

Musím říct, že to byla opravdu úžasná doba. Všude bylo cítit, že se ledy konečně hnuly, že se všechno uvolnilo. A mysleli jsme si, že v tehdejším Československu ve velmi krátké době vybudujeme něco podobného jako třeba v Německu. Posléze jsme ovšem pochopili, že to tak jednoduché nebude. Nicméně díky Jirkovi Pekárkovi a Vláďovi Kadlecovi, kteří opravdu byli vizionáři, jsme se začali hluboce zajímat o organizaci zdravotnictví, a to jak po právní, tak po zdravotnické stránce. A zahájili jsme skutečně intenzivní práci na této změně. Společně s několika dalšími lidmi a zejména kolegy zubními lékaři – určitě bych vzpomenul alespoň MUDr. Miroslava Paichla, MUDr. Zbyňka Mazura, MUDr. Libora Liberdu a MUDr. Zdeňka Polednu. Připravovali jsme stanovy, řády Komory. Chtěli jsme všechno mít poměrně rychle. Ministr zdravotnictví Martin Bojar ale s privatizací nesouhlasil, pokud nebude postaven pojišťovnický systém. Ten tedy brzy vznikl a po VZP se vyrojilo skoro dvacet pojišťoven, které zkoušely štěstí na nově vzniklém trhu. Nakonec se ale postupně poslučovaly, některé, jako např. Hornická, zkrachovaly. Původní představa, že si budou reálně konkurovat, se ovšem nenaplnila.

Co se stalo, že se to nestalo?

Do systému silně vstupovala politika. Projevila se snaha, aby byl systém především udržitelný po finanční stránce. A aby náhodou někdo, kdo byl třeba pojištěn u pojišťovny REZAPO nebo Hornické, neměl výhody vůči někomu, kdo je pojištěn někde jinde. Sílila snaha po sjednocení podmínek. Postupně se realizovala všechna možná opatření, která vedla k tomu, že se vše nivelizovalo, žádná konkurence nevznikla a pojišťovny si kvazikonkurovaly leda snad tím, že nabízely nějaké skromné preventivní programy. Ale to považuji opravdu za téměř směšné. Dát někomu dvě stovky ročně, aby mohl jít do bazénu, to asi není žádná konkurence...

Všude jinde ve světě to funguje tak, že jsou pojistné plány a každý – jako svobodný občan – si může tento pojistný plán u konkrétní pojišťovny dokoupit, protože mu to přijde zajímavé. Zaplatí pojistné a pojišťovna za něj hradí zdravotní péči v tom rozsahu, jak si obě strany dohodly.

U nás se vybrané peníze od občanů a státu mezi jednotlivými zdravotními pojišťovnami přerozdělují. Chodí sice na účet té z pojišťoven, kterou si člověk vybral, ale část těch peněz se zase převádí třeba do VZP. Proč? Vysvětlení je snadné. Například nevýhodou VZP bylo, že neměla tolik movitých pojištěnců. Uvedu příklad. Když máme např. bankovní pojišťovnu, tak jejím základním kmenem jsou bankovní úředníci, což představuje relativně vysoké platy. U VZP, když to zjednoduším, byli nejpočetnější důchodci, za které platil – tedy málo platil – stát. Takže to byly nesouměřitelné částky, výrazně rozdílné podmínky. Když by VZP hospodařila jen s těmi penězi, co měla, byla by schopna poskytnout jen daleko méně kvalitní péči než třeba ta bankovní pojišťovna. Proto se peníze mezi pojišťovnami různě přesouvají, přerozdělují, aby ten socialismus byl ještě lepší.

Dnes za pacienta rozhodují správní rady. Zpolitizované zdravotní pojištění je vlastně formou daně.

My jsme chtěli, aby velká část stomatologické péče byla vyřazena z povinného všeobecného zdravotního pojištění a aby bylo možné se komerčně připojistit. Od počátku to ale naráželo na neochotu politiků. Také nestačil celkový objem financí, které se v tom točily. Pojišťovny potřebovaly, aby bylo co nejvíce peněz v systému veřejného zdravotního pojištění. Tak, aby mohly peníze distribuovat jednotlivým segmentům zdravotní péče. A současně aby politicky nenarazily. Takže ani ony s námi moc nehrály. Pojišťovny prostě nechtěly, aby část péče byla vyřazena. Tento nesoulad – či spíše spor – se táhne do současnosti. Dodnes se nelze na nic připojistit. Dodnes je vše hrazeno z veřejného zdravotního pojištění, vyjma té stomatologie, kterou jsme nazvali nadstandardní nebo kosmetická. A kde jsme v roce 1997 poněkud zaskočili poslance, kteří tak úplně nevěděli, co schvalují – my jsme jim to prostě předložili a oni to schválili. Tenhle stav platí dodnes. Takže jde o fotokompozita, určité typy léčby kořenových kanálků, implantáty. Ale ještě jednou zdůrazňuji: neexistuje žádné komerční pojištění, aby se pacient na tuto finančně náročnější péči mohl komerčně připojistit.

Komerční pojišťovny, nikoliv zdravotní, měly snahu to alespoň trochu rozjet. Posléze však zjistily, že objem financí, který by vytvořily – versus jeho předpokládané čerpání – by nestačil. Takže všechny ty pokusy zanikly. Primárně na nechuti pojištěnců se pojistit, protože tam byla různá zjevně nevýhodná omezení. Někdo se třeba připojistil u pojišťovny Zdraví na to, že ona bude platit i bílé výplně, které nejsou hrazeny ze zdravotního pojištění. Jenže oni do té smlouvy s pacientem napsali, že první rok pojištěnec zaplatí třeba jen pětistovku, druhý rok sedm set korun, a teprve když by si pacient na svůj účet jakoby naspořil, byly ochotny to začít hradit. Což pro pojištěnce pochopitelně nebylo nikterak zajímavé. A zase naopak pojišťovny, které tohle nedělaly, měly velmi vysoké základní pojistné částky. Logicky. Vždyť by musely klientům hradit i velké peníze, například za implantáty. Takže to bylo buď anebo. Buď vysoké připojištění – anebo regulační omezující podmínky. Obojí bylo pro pacienty neakceptovatelné.

Existuje něco, co se mělo nebo mohlo v Komoře udělat jinak?

Nemyslím si. Tedy nemyslím, že by šlo o něco zásadního, na co bychom my, jako Komora, dosáhli.

Vždycky jsme se snažili přesvědčit politiky o naší pravdě a možná, že jsme to nedělali úplně nejchytřeji, nejefektivněji. Politika tomu zjevně nepřála. Nehledě na to, že se pořád měnily vlády a jednou byl ministrem sociální demokrat, podruhé člen ODS a pak zase sociální demokrat. Jeden něco slíbil a než se to stihlo projednat a zrealizovat, už ve funkci nebyl. A začalo se znova, od nuly. Však se těch ministrů od listopadu 1989 dodnes vystřídalo čtyřiadvacet. Což znamená, že v průměru u nás ministr zdravotnictví působí ve funkci něco málo přes jeden rok.

Podobnou proměnlivost vidíme u poslanců. Navíc v Poslanecké sněmovně nebyla nikdy taková zásadní převaha pravicových stran, aby mohly vládnout samy a nikoho dalšího k tomu nepotřebovaly. Vždycky k tomu někoho přibraly. Buď lidovce, nebo k tomu byla potřeba nějaká jiná, menší strana – a ta naše úsilí zpravidla spolehlivě položila. Tyto subjekty měly úplně jiné představy, nebo často v podstatě žádné. Jejich představitelé na tom hlavně chtěli získat nějaké politické body – a to bohužel tím, že to prostě zamáznou. Vzpomínám si, jak bylo už dohodnuto, že se velká část stomatologie, včetně ortodoncie, vyjme ze zdravotního pojištění. Onehdá jistý pan Bárta alias Věci veřejné, přišel na jednání koaliční rady a tam řekl, že jestli vypadnou výplně a ortodoncie ze zdravotního pojištění, tak oni prostě vystoupí z koalice. A bylo vymalováno. Protože by ta vláda samozřejmě skončila...

Nelákalo někoho z vedení Komory vstoupit do politiky a pokusit se ovlivnit ty procesy trochu víc zevnitř?

Nevím, jestli jsme v tomhle směru měli nějakou možnost víc ty procesy ovlivnit – tedy kdyby se někdo z nás jako výkonný politik přes nějakou politickou stranu v politice víc angažoval. Možná by se nám pak podařilo dosáhnout lepších výsledků. Ale my jsme se snažili vystupovat pokud možno apoliticky. Od samého začátku, kromě komunistů, jsme jednali se všemi stranami napříč politickým spektrem. Dokonce nám nakonec nezbylo nic jiného, než se bavit i s těmi komunisty... Ti byli ovšem také schopni kdykoliv a cokoliv položit.

Jsem však hluboce přesvědčen o tom, že se Komoře i bez přímé účasti ve velké politice podařilo strašně moc dobrých věcí. Jistě, někdy jsme udělali chyby, tu a tam jsme někomu šlápli na kuří oko. Ale třeba to, že jsme v rámci privatizace zhruba šest tisíc zubních lékařů, bez nějakých významných otřesů, převedli ze státního do privátu, byl určitě úspěch. My jsme je tam samozřejmě do slova a do písmene nedostali, ale vytvořili jsme takové podmínky, aby to oni sami zvládli. Zákon 48, tedy Zákon o veřejném zdravotním pojištění, na tom všem se Komora velmi významně podílela. To nespadlo z nebe. To musel někdo nejdřív iniciovat, aby to vůbec vzniklo. Pak se podílet na vzniku, věnovat tomu stovky hodin vyjednávání, aby to nakonec dobře dopadlo a neobrátilo se to proti našim zájmům. V těchto věcech vidím opravdu velkou zásluhu Komory. V zásadě si myslím, že práce, kterou jsme odvedli dobře, výrazně převažuje nad tím, co se prostě nepovedlo. Nebo co jsme z nějakého důvodu neudělali vůbec.

Jak jste vnímal vztah klinik a Komory?

MUDr. Jiří Pekárek tehdejší situaci v nadsázce nazýval resuscitace klinik. Každopádně s klinikami bylo potřeba komunikovat, a to zcela jinak než s privátními zubními lékaři. Klinici mnoha věcem nerozuměli. Žili v jiném světě. Ráno přišli do práce, měli teplo, světlo, sestřičky kolem nich kmitaly, nástroje vysterilizované, žádné účetnictví, kontroly, smlouvy, nákupy atd. atd. Oni si udělali svoje a šli domů s relativně čistou hlavou.

Já jsem s klinikami vycházel poměrně dobře, snad s výjimkou jednoho kódu, který jsme koncipovali tak, aby ho kliniky nemohly vykazovat. Ty měly pak pocit, že o něco přicházejí. Kolega Pekárek, ač na klinice jako zubní lékař vyrostl, nebyl vůči nim až takový diplomat. Na druhé straně právě on například pomohl završit úsilí redakce časopisu LKS o publikování odborných prací ze stomatologie přivedením elkáesky do prestižní společnosti tzv. recenzovaných časopisů. Takže jsme si to s Jirkou Pekárkem tak hezky rozdělili. Postupem doby se samozřejmě celý ten proces stabilizoval. Myslím si, že dnes je spolupráce Komory s klinikami na dobré úrovni, a to v mnoha oblastech. Přestože jsem přesvědčen o tom, že kliniky a fakulty čeká ještě mnoho práce, především ve vybudování dostatečných personálních zdrojů a jejich budoucích rezerv. Tam je současná situace doslova tristní.

A váš pohled na vzdělávání zubních lékařů...?

S kolegou Pekárkem jsme byli zajedno, že jde o výkon svobodného povolání. Že jako zubař musím něco umět – ale že není důvod, aby nade mnou stál hlavní stomatolog, vedle něho krajský a pak ještě ten okresní, který mnohdy nebyl vzdělán ani tak jako já a jenom mě nesmyslně proháněl.

My jsme chtěli, aby se lidé vzdělávali, ale aby vzdělávání nebylo tolik podřízeno státu. Spíš aby to bylo vzdělávání, které je především na bázi dobrovolnosti. Samozřejmě, svým způsobem jsme zubní lékaře k tomu vzdělávání přivedli tím, že jsme dohodli se zdravotními pojišťovnami, aby ten, kdo se nevzdělává, nesměl vykazovat některé kódy. Není ale pravda, že jsme si vzdělávání jako Komora přivlastnili. Každý se mohl vzdělávat. Komora prostě jenom uznávala, jestli nekomorové vzdělání je adekvátní tomu, co poskytuje ona v rámci svého systému. Takže to nebylo povinné komorové vzdělávání, jak to někdo překrucoval. Ale nechtěli jsme, aby to organizoval stát. Dneska státu zůstala pouze atestace z maxilofaciální chirurgie, což je obor na pomezí všeobecné medicíny a stomatologie, a pak ještě ortodoncie, což prosadil prof. MUDr. Milan Kamínek, DrSc., z Olomouce, především v kontextu evropských tendencí ve stomatologii.

Časem se ukázalo, že někteří přednostové klinik a někteří ředitelé nemocnic nebyli ochotni zubním lékařům, kteří neměli pro ně ty tak důležité atestace, umožnit další platový postup. Zubaři bohužel do tarifních kolonek nepasovali. A oni zase nechtěli uznat komorové vzdělávání jako adekvátní alternativu k atestaci. Takže jsme nakonec zavedli takovou kompromisní atestaci z klinické stomatologie. Umožňuje klinikům potřebný tabulkový kariérní růst doprovázený příslušným zvýšením platu. Nic víc, nic míň. Na klinikách jsou totiž i zdravotničtí pracovníci. Je to taková trošku schizofrenie, protože někdo působí jako školský zaměstnanec a jiný jako zdravotnický zaměstnanec. Oba dělají totéž, ale každý má jiné ohodnocení. Zdravotnický pracovník dostává víc. To pak vyvolává potřebu různých kompenzací a celý systém je tím samozřejmě nesmyslně deformován, pokřiven. Tady ještě čeká Komoru, ale i akademickou veřejnost a politiky, hodně práce.

Jak byste rekapituloval období, v němž jste vykonával funkci prezidenta ČSK?

Doba se změnila, porevoluční kvas vyvanul a začalo se normálně pracovat. Na ministerstvu, kam jsme s Jirkou Pekárkem chodili, se kdysi doslova klepali. Dneska tam sedí sebevědomí úředníci a nějaký prezident nějaké Komory je nemůže rozházet. Tehdy tam dosluhovali ti staří úředníci. Báli se o své židle, opravdu z nás měli strach. A tehdy se také podařilo spoustu věcí prosadit. Dneska je to o dlouhodobém a trpělivém přesvědčování, vysvětlování a získávání podpory pro naše zájmy. A jak jsem už zmiňoval, volby jsou bohužel příliš často. Takže my někoho přesvědčíme a než se to schválí de jure, je už politická scéna nebo personální obsazení jiné. A začíná se znova, od začátku.

Změnily se ovšem poměry ve společnosti a s tím i způsob řízení organizací. Já jsem vedl Komoru tak, jak jsem si myslel, že je to pro danou dobu optimální. Když jsem byl ve funkci prezidenta, nastoupila už jiná doba, mnohem klidnější. Nazval bych to dobou vyjednávací.

Jak odhadujete a vidíte budoucí vývoj Komory?

My jsme v Komoře byli, zejména na počátku, ne zcela demokratičtí. Kolegů zubařů jsme se tak úplně na všechno neptali. Dodatečně jsme je k tomu či onomu, řečeno trošku drsněji, prostě dotlačili. Nebo jsme něco udělali a pak zubní lékaře dodatečně přesvědčovali, že to bylo správně. Konkrétně mám na mysli třeba seznam protetických prací. Něco jsme vytvořili a zubaře jsme k tomu teprve museli přivést.

Teď je to trošku opačně. Zubaři si něco vymyslí či usmyslí a Komora jako jejich servis by měla najít způsob, jak to realizovat. Jsem ale přesvědčen, že takhle to nikdy nebude fungovat. Zubních lékařů je deset tisíc. Každý z nich má svůj, trošku jiný, odlišný názor, než mají jeho kolegové. A sladit dohromady deset tisíc názorů, tedy vyhovět všem, prostě nejde. Musí tady existovat nějaký lídr, mluvčí, osobnost, kdo v daném okamžiku se všemi plusy a mínusy rozhodne, že to bude tak a tak. Někdo, kdo najde konsenzus a podporu v představenstvu a sněmu Komory – a prostě se to realizuje. Jistě že v budoucnu lze věci změnit. Vylepšit je a zdokonalit, nebo dokonce něco napravit. Ale především je třeba jít dopředu, neztratit tempo. Pružně a dynamicky rozhodovat a konat. Současně velmi citlivě, skutečně diplomaticky jednat s úředníky či politiky, kteří, chtě nechtě, jsou jenom úředníci, jenom politikové. Musíme si jako Komora udržet kredit čitelného a předvídatelného partnera v jednání.

Taková je moje letitá zkušenost.

MUDr. Pavel Chrz, nositel čestného titulu ČSK Osobnost české stomatologie