Jak se budoucí prezident České stomatologické komory rozhodoval o studiu stomatologie?

To je delší příběh. Narodil jsem se v Praze, kde můj otec vystudoval po válce všeobecnou medicínu. Jako praktický lékař dostal umístěnku do Ostravy, takže krátce po narození mě tam rodiče převezli. V Ostravě jsem absolvoval základní i střední školu a dál jsem chtěl studovat genetiku v Praze, na kterou mě ale nepřijali. Zůstal jsem tedy ještě rok v Ostravě a studoval jeden rok na Hornicko-geologické fakultě Vysoké školy báňské. Po druhém neúspěšném pokusu o přijetí na genetiku mě nakonec osud přivedl do Olomouce. V roce 1971 se na lékařskou fakultu nepřihlásil dostatek uchazečů o studium stomatologie, a tak v srpnu fakulta vyhlásila dodatečné zkoušky, na něž se přihlásilo nějakých osm stovek uchazečů. Z těch vybrali čtyřicet, kteří pak vystudovali, nebo taky nevystudovali, stomatologii. Pro zajímavost – v našem ročníku promovalo sto dvacet zubních lékařů.

Po čtrnácti letech působení v Motole přišel listopad 1989 a velmi brzy po něm vznik Lékařské komory stomatologů.

Počátky zakládání Komory lze datovat někam mezi vánoční svátky a konec prosince 1989. Tehdy už krátce existovalo populární Občanské fórum pracovníků ve zdravotnictví a já jsem si řekl, že by bylo dobré založit OF pracovníků ve stomatologii. Můj motolský kolega Zbyněk Mazur byl jeden z prvních, komu jsem se svěřil se svými plány. Ještě v prosinci jsem oslovil zubní lékaře zastupující jednotlivé pražské městské části a další pracovníky ve stomatologii. Tehdy jsem předpokládal, že fórum budou tvořit jak zubní lékaři, tak zubní technici i zdravotní sestry.

První jednání OF pracovníků ve stomatologii proběhlo v Motolské nemocnici 28. prosince 1989.

Někdy na přelomu roku 1989 a 1990 odvysílal český rozhlas mou výzvu, aby se kolegové z celého Česka zúčastnili prvního celorepublikového setkání OF pracovníků ve stomatologii v Praze. Pro toto setkání jsem zvolil Lékařský dům, a to 5. ledna 1990 dopoledne, protože odpoledne mělo proběhnout setkání České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně, na které se běžně řada kolegů chystala. Podařilo se. Do sálu v Lékařském domě se zdaleka všichni nevešli, kolegové stáli až nahoru na schodech. Účastníky jsme vyzvali, aby zakládali Občanská fóra pracovníků ve stomatologii v jednotlivých okresech. Shromáždění mělo velký ohlas. To, že jsem vystudoval v Olomouci, bylo strašně fajn i z hlediska dalšího průběhu událostí. Moji spolužáci z fakulty působili od Prahy přes Moravu až po Slovensko, což snad urychlilo, nebo jistě aspoň usnadnilo naši komunikaci v prvních dnech a týdnech sametové revoluce.

Na Dětskou stomatologickou kliniku v Motole pak rychle začaly přicházet desítky až stovky dopisů se seznamy členů OF pracovníků ve stomatologii, které pak obětavě třídily kolegyně.

Další setkání proběhlo 2. února v Biologickém ústavu FVL UK na Albertově. Tam jsme si uvědomili, že nelze spojit dohromady všechny do jedné organizace. Tedy společně zubní lékaře, techniky a sestry. Došlo tak k prvnímu osamostatnění, kdy se zubní lékaři jako profese vydali svou vlastní cestou.

Musím v téhle souvislosti říct, že jsme tehdy neznali historii našeho oboru. Pamětníci jistě dobře vědí, že povědomí o historii bylo režimem cílevědomě potlačováno. Dokumenty částečně zničené, mnohdy prakticky nedostupné. V knihovnách se historická odborná literatura půjčovala jen prověřeným kádrům, na zvláštní povolení. Takže my jsme, až na výjimky, ani nevěděli, že někdy předtím už existovala nějaká lékařská komora. Tehdy jsme se vlastně poprvé dostali k materiálům a zákonům o lékařské komoře z první republiky a řekli jsme si: Založíme komoru zubních lékařů.

A tak jsme se u nás na zahradě, pod starou švestkou, scházeli s Vláďou Kadlecem, krajským parodontologem z Klimentské, Mirkem Paichlem a Dagmar Chaloupeckou – ta pak brzy odešla do Francie, kam se vdala – a dávali jsme dohromady první stanovy Lékařské komory stomatologů.

Další setkání, v Brně, následovalo 2. března. Rozhodovalo se, jestli opravdu budeme vytvářet Lékařskou komoru stomatologů, tedy sdružení, které by bylo odděleno od kolegů ze všeobecné medicíny. Naprostá většina přítomných souhlasila.

Se všeobecnými lékaři jsme ovšem stále komunikovali – a nutno říct, že jsme dění u nich i úspěšně ovlivňovali. Dne 5. dubna 1990 jsme svolali do pražského hotelu Pyramida první diskuzní fórum k problematice komor. Moderoval je Martin Bojar, příští ministr zdravotnictví. Byl to můj přítel, pacient, oba jsme pracovali v Motole. Obdivoval jsem, jak jednání moderoval. Diskuze se zúčastnil také Bohuslav Svoboda, pozdější prezident České lékařské komory. Ze strany všeobecných lékařů byl cítit tlak na to, abychom vytvořili společně jednu jedinou lékařskou komoru. Řada z nich také tvrdila, že nemůže vzniknout komora jako dobrovolná organizace, že může být založena pouze na základě zákona. V této souvislosti je snad zajímavé, že jsme nakonec Zuzanu Roithovou, Slávka Svobodu a další všeobecné lékaře přemluvili k založení dobrovolné komory, která hrála důležitou roli právě při vzniku České lékařské komory.

My, zubní lékaři, jsme ale na argumenty všeobecných kolegů nebrali zřetel. V oblastech to doslova kvasilo, byli jsme před všeobecnými lékaři organizačně daleko napřed a už 20. dubna 1990 jsme ve strahovském hotelu Pyramida zakládali dobrovolnou komoru zubních lékařů, tedy Lékařskou komoru stomatologů – se zkratkou LKS. Podle tehdy právě schváleného zákona o občanských sdruženích jsme byli prvním sdružením u nás! S číslem registrace jedna.

Všechno šlo strašně rychle. Obrovské vzepětí aktivity mezi stomatology, spojené s tím, že mě lidé znali právě z Olomouce. Říkal jsem tehdy o sobě v nadsázce, že jsem Pražák s podporou moravské kliky.

Od počátku jsme také vydávali vlastní periodikum. Bylo to zejména zásluhou MUDr. Miroslava Paichla (†2012), který už bohužel není mezi námi. Zprvu se jednalo o bulletin, pak časopis LKS, jehož název doposud nese náš stavovský měsíčník, dnes už dokonce také recenzovaný časopis.

Bulletin jsme od počátku distribuovali, kam to jen šlo. Časem dokonce někoho napadlo, že rozesílané balíky s výtisky nemusíme počítat po jednotlivých kusech pro jednotlivé oblasti, ale že je můžeme vážit. Takže jsme potřebné množství výtisků dávkovali na váze pro vážení kojenců. Balíky jsme rozesílali po celé republice.

Cesta od dobrovolné Lékařské komory stomatologů k povinné České stomatologické komoře pak byla rychlá...

Připravoval se zákon o komorách, na jehož textu jsme se významně podíleli a za který jsme úporně – a nakonec úspěšně – lobbovali v České národní radě. Tehdejším zpravodajem byl pan doktor Výborný, pozdější ústavní právník, tenkrát poslanec. Spolu s ním se nám podařilo, i v rozporu s přáním ministra zdravotnictví Martina Bojara, zákon s povinností členství v komorách prosadit. Na zákonu o komorách velmi významně zapracoval i první viceprezident Lékařské komory stomatologů a první viceprezident České stomatologické komory MUDr. Vladimír Kadlec (†2003).

Vláďa Kadlec by neměl být zapomenut, protože on byl opravdu obrovský demokrat a uměl všechny věci promyslet a vystavět formálně. Snad jeden příklad. My jsme třeba měli takovou horlivou tendenci automaticky přeregistrovat do povinné nově vzniklé České stomatologické komory ty kolegy, kteří byli členy předchozí dobrovolné Lékařské komory stomatologů. A on nám to věcně, ale rozhodně rozmluvil. Všichni se museli registrovat sami a svobodně.

Česká stomatologická komora vznikla 21. září 1991. Stalo se to opět v hotelu Pyramida, takže oba pro nás klíčové sjezdy – ustavující LKS a poté ČSK – probíhaly na stejném místě.

Naše Komora byla první lékařskou komorou, která vznikla zcela legálně, nebo chcete-li, lege artis, podle nového zákona o komorách.

Poznamenal bych ještě, že to, co se nám nepodařilo v zákonu prosadit, jsme ve stanovách ČSK rychle a tvořivě upravili. Například místo sjezdu, dle zákona, jsme vytvořili permanentní sjezd, tedy sněm ČSK, volený na celé volební období – tak jak to máme dodnes.

Už byla zmíněna některá jména kolegů, kteří stáli u zrodu Komory. Kdo byli ti další?

Určitě MUDr. Pavel Chrz. Přivedl ho Vláďa Kadlec se slovy: Von dělá pokladníka myslivcům, bude i dobrý hospodář Komory...

Pavel Chrz byl tedy kooptován do prvního představenstva LKS a stal se hospodářem, jímž zpočátku zůstal i po založení ČSK. Po odchodu Vladimíra Kadlece jako viceprezidenta ČSK byl pak Pavel Chrz zvolen do této funkce několikrát za sebou. Stali jsme se tandemem dvou velmi rozdílných osobností a povah, který však, myslím si, skvěle fungoval právě v tom, jak jsme se doplňovali. Proto nám opakovaně dali zubní lékaři ve volbách svoji důvěru. A nikoli náhodou pak Pavel Chrz po mně od roku 2009 pokračoval po dvě funkční období jako prezident České stomatologické komory.

Ale ještě jedna důležitá poznámka. My mluvíme o lidech z profese, o zubních lékařích. Chci však připomenout i zaměstnance, kteří již od počátku vytvářeli profesionální aparát ČSK, zejména Libuši Císařovou, která vedla sekretariát. Byla takovou duší Komory, která věděla všechno – kde se co šustlo, co je potřeba ještě udělat, kde se najde jaký dokument... Nebo Láďu Šolce, prvního šéfredaktora LKS, Evu Malypetrovou, jež se starala o inzerci a spolupráci s firmami – a mnoho dalších skvělých zaměstnanců a spolupracovníků. Tohle stabilní a profesionální zázemí velmi usnadnilo a pomohlo realizaci našich smělých organizačních plánů.

Dobře, dobře. Děkuji za vlídná slova... Ale zpět k tématu: Dá se říct, jaké vlastně byly cíle a sny otců zakladatelů České stomatologické komory?

Naší ambicí bylo osamostatnit se jako zubní lékaři. První osamostatnění proběhlo, jak už jsem zmínil, vůči nelékařům ve stomatologii. Dalším krokem bylo, že jsme se identifikovali jako samostatný obor a oddělili jsme naši samosprávu od samosprávy všeobecných lékařů.

Od začátku jsme opravdu chtěli řídit své věci sami. Řekli jsme si, že samospráva zubních lékařů nejlépe rozumí naší problematice a žádné ministerstvo ani jiný úřad ji nemůže nahradit. Tehdy byla stomatologická péče řízena prostřednictvím systému tzv. odborníků. Hlavní odborník, krajští odborníci, okresní odborníci... Shodou okolností jsem se dokonce já sám stal hlavním odborníkem ve stomatologii, a to, když nastoupil Martin Bojar jako ministr. Přiznám se, že jsem to dost zvažoval. Byl to do jisté míry střet zájmů. Ale nakonec se díky této pozici podařilo odvolat některé krajské odborníky, kteří šli proti tomu novému, co se tehdy formovalo. Usoudil jsem, že nejsem tak chytrý, abych řídil celou stomatologii, a že nebudu sám o všem rozhodovat. Na ministerstvu jsem vytvořil tým skutečných odborníků s prof. MUDr. Josefem Bilderem, CSc., prof. MUDr. Miroslavem Eberem, CSc., a několika dalšími osobnostmi. Na mně zůstala vlastně jen organizační stránka, odbornou část jsem delegoval. Nedocházelo tak ke sporům. Pak jsem po krátké době z této funkce odstoupil a žádného následovníka jsem v ní už neměl. Svým odchodem jsem ji v těch bouřlivých porevolučních dobách prakticky zrušil.

Třetím cílem a snem mnohých z nás byl vznik privátních praxí. Naléhali jsme na vznik příslušného zákona, co to šlo. Ovšem ministr Martin Bojar chtěl, aby nejdřív vznikly zdravotní pojišťovny a teprve až potom privátní ordinace. My jsme chtěli začít hned. To se ale nepodařilo, museli jsme počkat na vznik pojišťoven.

Mimochodem, zákon o vzniku Všeobecné zdravotní pojišťovny zavedl povinnost uzavřít s ní smlouvu. Zcela svobodný výkon povolání tak byl předem na čas znemožněn. Vyjednávali jsme podmínky úhrady v systému zdravotního pojištění a od počátku jsme cítili ze strany ministerstva zdravotnictví obrovský tlak a nezřídka i snahu o podraz. Kalkulovaly jsme ceny jednotlivých výkonů a ceny výrobků, počítali jsme s tím, že tzv. bod bude mít hodnotu jedné koruny. Ministerstvo nakonec stanovilo cenu bodu na pouhých dvaačtyřicet haléřů, což jsme vnímali jako absolutní deformaci a zkreslení ceny naší práce, jako naprosté nepochopení systému a ekonomického fungování privátních praxí. Bohužel tohle pokřivení ve svých důsledcích přetrvává dodnes. Systém českého zdravotnictví je pořád tak trochu socialistický...

Zákon umožňující vznik privátních praxí se podařilo prosadit až v roce 1992. A my jsme si v Komoře, která tehdy měla sídlo v pražské Revoluční ulici, potichu přáli: Kdyby tak do toho privátu šla aspoň tisícovka zubních lékařů... Stalo se však něco, co asi nikdo nečekal ani v těch nejrůžovějších snech. Vzepjala se obrovská vlna odchodu do soukromých praxí. Skoro všichni se do toho pustili, část zubních lékařů privatizovala svoje ordinace, část začala praxe budovat na zelené louce. Nakonec ve státním nezůstal téměř nikdo. Ta žízeň po vybudování si praxe po svém, se vším všudy, s vybavením, s potřebným zázemím atd. byla obrovská. Exodus od státního ke svobodnému výkonu povolání naprosto předčil i naše nejbujnější představy.

Tento proces ovšem doslova vyprázdnil stomatologické kliniky od nejvýkonnější střední generace zubních lékařů.

Samozřejmě v důsledku privatizace odešly z klinik desítky skvělých zubních lékařů. Proč? Protože tam neměli finanční a často i další důležité podmínky k tomu, aby mohli svobodně vykonávat svoji profesi zubního lékaře. V privátní praxi se profesně i ekonomicky měli většinou lépe.

Ze strany vedení klinik vůči Komoře existovalo určité napětí. Já jsem však měl ke klinikám, i přes určité rozdílné názory, vždy dobrý vztah. Nakonec – hned po škole jsem nastoupil na dětskou stomatologickou kliniku v Motole, kde jsem prošel pozicemi od sekundárního lékaře, přes odborného lékaře až po odborného asistenta. Pak jsem nastoupil jako přednosta na Vinohrady, kde se mi podařilo vytvořit novou stomatologickou kliniku. Problémy klinik jsem tedy velmi důvěrně znal z vlastní praxe.

V tomto napětí hrál roli i určitý ideový spor o vzdělávání zubních lékařů. Na většině klinik, s výjimkou královéhradecké, se razilo: My jsme součástí všeobecné medicíny. Jenom zubní, to je špatně. Je snad dobré si připomenout, že jsme u nás byli pořád ovlivňováni rakousko-uherským systémem, kdy např. lékaři za první republiky, kteří chtěli praktikovat jako zubní lékaři, museli po promoci absolvovat speciální kurz nejprve na první stomatologické klinice a později ve Státním ústavu pro zubní lékařství na Vinohradech. V řadě zemí Evropy probíhalo již dlouho studium zubních lékařů zcela odděleně od všeobecného lékařství, např. ve Francii.

Situace se změnila až kolem roku 2004, v souvislosti se vstupem do Evropské unie, kdy bylo třeba udělat zásadní změny ve studiu zubního lékařství. Doba nám dala za pravdu. Podmínkou vstupu do EU bylo přijetí zákona, na kterém jsme velmi úzce spolupracovali, o oddělení studia zubního lékařství od všeobecného lékařství a s tím související změna studijních programů. Nakonec se ukázalo, že ani náš titul nemůže být stejný jako pro lékaře všeobecné medicíny, když v popisu naší práce je, že se můžeme zabývat jen onemocněním dutiny ústní a okolních tkání, a ne kompletně celého organismu pacienta. Proto vznikl nový titul pro zubní lékaře: MDDr.

Zubní lékaři si vytvořili svou vlastní samosprávu, bylo odděleno pregraduální studium zubního lékařství, máme svůj vlastní titul, ale nedošlo k emancipaci stomatologických fakult. Já jsem příznivcem toho, aby vznikly samostatné stomatologické fakulty. K tomuto kroku se česká elita zubních lékařů nikdy neodhodlala. Přičemž třeba v sousedním Polsku se tomu tak stalo. Vznikly by nové posty, měli bychom děkana stomatologické fakulty, proděkany stomatologické fakulty – to znamená, že prestiž zubních lékařů na klinikách by stoupla. Ale hlavně by si tyto samostatné fakulty kontrolovaly svoje peníze. Dnes, když univerzita dostane peníze, tak si z nich něco ubere, pak jdou peníze na lékařskou fakultu – a zubní lékaři jsou ti poslední, kteří něco dostanou a kteří mohou o něčem rozhodovat. Trošku přeháním, ale v podstatě to tak je. Všechny tyhle úvahy samozřejmě vůbec nejsou o tom, do jaké míry se má ve studiu zubních lékařů uplatňovat širší vzdělávání ve všeobecné medicíně. To se mimochodem také odvíjí a proměňuje s tím, jak se zubní lékařství vyvíjí např. v technologiích či způsobu diagnostikování a léčby pacientů.

Působil jsem na klinikách, které byly zaměřeny stomatochirurgicky, spolupracovaly s onkology a dalšími specialisty, takže jsem dalek toho říkat, že nemáme nic vědět o všeobecné medicíně. Ale praktický zubní lékař nemá někde v terénu potřebu vědět něco zásadního o gynekologii, když tyto znalosti v životě nepoužije. Tedy snad s výjimkou vedení nějakého spontánního porodu...

Existuje zde věčný rozpor mezi univerzálním a speciálním. Pravda se přelévá ze strany na stranu a aktuální doba určuje, kdy je třeba více těch univerzálnějších lékařů, a naopak kdy je zase nutné soustředit se na to speciální, specializované.

Pojďme teď k dalšímu vážnému tématu, tedy k úhradám...

Vraťme se do roku 1997, který považuji za přelomový z hlediska úhrad stomatologické péče. Tehdy se schvaloval zákon č. 48/1997, o veřejném zdravotním pojištění. Mělo dojít ke změně financování, která se nás velmi dotýkala. Doposud byly výkony hrazeny částečně v bodech a částečně v korunách za použité materiály. Podle nového zákona by veškerá úhrada stomatologických výkonů byla stanovena pouze v bodech. Ovšem cena bodu byla určována vždycky shora, ze strany ministerstva zdravotnictví tak, jak se to hodilo. Samozřejmě proto, aby pojišťovny byly vůbec schopny uhradit veškerou zdravotní péči. Nám, zubním lékařům z valné části již privátním, bylo jasné, že bychom za těchto podmínek nebyli schopni vše profinancovat, pokrýt naše náklady. Přemýšleli jsme, jak tuto tristní situaci vyřešit. Byli jsme si vědomi toho, že úhrady za poskytnutou zubní péči jsou spotřebovávány jen a jen zubními lékaři, nejvýše zubními laboratořemi, a nenakupujeme za ně služby v jiných oborech. Peníze, na rozdíl od jiných segmentů zdravotní péče, se tedy nepřelévají jinam, ale zůstávají pouze ve stomatologii. Napadlo mě, že by stálo za to vytvořit v rámci zdravotního pojištění stomatologický fond s jasně vymezeným finančním podílem z celkové sumy na úhradu zdravotní péče. Cena výkonů by pak nemusela být stanovena v bodech, ale rovnou v korunách. Výdaje by pak pojišťovna mohla regulovat na základě kontroly čerpání určeného objemu financí.

S touto myšlenkou jsem šel za ředitelem tehdejší VZP Ing. Jiřím Němcem. Ten byl ochoten na tento sytém financování přistoupit. Následně jsme o tom diskutovali také s Pavlem Chrzem, který byl zpočátku zdrženlivý, ale nakonec souhlasil. Jezdili jsme s touto myšlenkou po oblastech, testovali jsme, co tomu kolegové řeknou. No, často jsme dostali pěkně vynadáno, např. na setkání předsedů OSK v Olomouci... Nicméně, nakonec jsme se pro tento způsob financování rozhodli. Pavel Chrz pak udělal obrovský kus práce, aby to celé fakticky a konkrétně vzniklo – a mohlo fungovat v praxi. Spolu s dalšími kolegy a zástupci pojišťovny jsme usilovně vytvářeli, a nakonec vytvořili, onen úžasný ceník, který platí dodnes. Tedy – já si samozřejmě dnes už nemyslím, že je tak úžasný. Jsem rád, že se některé ceny postupně vyvíjely a změnily. Pochopitelně je to už téměř čtvrt století starý systém a je potřeba ho změnit. Ostatně stejně jako např. kapitační platbu u všeobecných lékařů, která je dnes ve své podstatě nemotivující. Ale tehdy se vše podstatně zjednodušilo, protože z nějakých dvou stovek výkonů v seznamu výkonů s bodovými hodnotami – viz stále platná vyhláška MZ ČR – to představovalo pro zubní lékaře zhruba třetinu používaných kódů. Do dnešního dne jsme jediným oborem, kde jsou platby ze zdravotního pojištění stanoveny ne v proměnlivých bodech, ale přímo v korunách.

V roce 1997 se nám taky podařilo prosadit nadstandardní péči, která je hrazena přímo pacientem. Když jsme přišli do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a předložili návrh, aby bylo možné u některých výkonů legálně vyžadovat od pacientů doplatek, neuspěli jsme. Bylo nám řečeno, že z Listiny základních práv a svobod vyplývá, že zákonem musí být jasně stanoveno, které výkony budou hrazeny ze zdravotního pojištění a které ne. Ať tedy sepíšeme negativní seznam výkonů, které budou vyloučeny z hrazení z prostředků zdravotního pojištění. Takže jsme přes noc, s Pavlem Chrzem a Mirkem Paichlem, pokud si dobře pamatuji, vytvořili tento seznam. Je dodnes přílohou č. 1 zákona č. 48/1997. Zpravodaj ho přednesl za upřímného chechotu poslanců ve sněmovně při čtení termínu formalinresorcinová pasta – a byl schválen. Do dnešního dne jsme jediným oborem, kde jsou za poskytnutou zdravotní péči legálně umožněny rozsáhlé úhrady pacientem.

Existuje něco, co MUDr. Jiřího Pekárka a exprezidenta ČSK za ta uplynulá tři desetiletí existence Komory překvapilo?

Neřekl bych, že překvapilo. Ale jinak než oba moji následovníci vnímám realitu dostupnosti stomatologické péče. Nedomnívám se, že máme dostatek zubních lékařů. Na papíře snad ano, ale ve skutečnosti je třeba se na prezentované pozitivní statistiky podívat v detailu. A já prostě z ohlasů z terénu vím, že s dostupností zubní péče jsou velké problémy. Jedna věc je číslo ve statistice, druhá věc je kapacita, kterou jsou zubní lékaři schopni v daných hodinách a v konkrétních výkonech nabídnout.

Když se podívám, kolik našich kolegů pracuje a je jim nad pětašedesát let, když zvážím, kolik lidí se blíží do důchodového věku, nebo když se podívám na složení z hlediska počtu žen a počtu mužů, když si prohlédnu ordinační hodiny, kde ze zkušenosti vím, že se často končí ve tři hodiny odpoledne a pátky se už nepracuje – a já se tomu vůbec nedivím, pro nás starší je to namáhavé zaměstnání – tak se najednou všechno jeví trochu jinak.

Praktický zubní lékař, který má smlouvu s pojišťovnou, garantuje i počet ordinačních hodin týdně pro svoje pacienty. Ale to vůbec nevypovídá nic o tom, zda má mít jednoho pacienta na dvě hodiny, nebo třeba čtyři pacienty za hodinu. To není nijak sledováno a současně ani není možné chtít po nás, kteří máme téměř sedmdesát let, abychom pracovali jako třicátníci.

Pak tady jsou absolventi. Nastupující generace, která se teprve učí. Práce jim trvá déle, samozřejmě. Ovšem jsou tu také nové technologie, a i ty mohou být velmi náročné na čas a celkový rytmus práce. Takže když se dřív ošetřilo za den dvacet, pětadvacet pacientů, tak dnes je to třeba šest, osm. Pak najednou zjišťujeme, že zubních lékařů je ve skutečnosti nedostatek. A co jsem také zaznamenal, je nedostatek ortodontistů. Bývalo jich kolem čtyř set, dnes to jsou už jenom tři stovky. Když odesílám děti k ortodontistovi, je pro jejich rodiče velmi obtížné najít tohoto specialistu. Dokonce i v Praze. Tady je třeba velké diskuze, protože se musíme dívat do budoucnosti. Rovněž také nepodléhejme iluzi, že stav chrupu dětí se nějak zlepšuje. Mně naopak připadá, že je podstatně horší, než když jsem v osmdesátých letech pracoval na dětské stomatologické klinice – a to se k nám hrnuly děti neošetřené a zanedbané. Já ten neutěšený stav dnes vidím u docela běžné populace. Zubních lékařů, kteří se věnují dětské péči, je málo. Tento problém je na samostatnou diskuzi.

V těchto souvislostech si také musíme říct, zda chceme vytvářet v zubní péči pouze systém špičkových odborníků, kteří budou poskytovat vrcholovou stomatologii jen pro ty, kteří na to mají a jsou ochotni zaplatit, nebo zda budeme nějakým rozumným a funkčním způsobem poskytovat péči všem pacientům. Pořád žijeme ve státě, kde přetrvává jakési socialistické myšlení. Dokonce jeden z pravicových náměstků z ODS na ministerstvu zdravotnictví nám kdysi na sněmu řekl: Když to budete s cenami přehánět, tak my vám je zregulujeme. Samozřejmě. Pokud bude i zdánlivě hrozit situace, že u nás vytváříme elitu vlastně ze všech zubních lékařů a zubní péče nebude dostupná všem. Co nastane? Stát nás tvrdě srovná. Nařídí, že tam a tam, v tom a v tom rozsahu, budou zubní lékaři hrazenou péči poskytovat. A že budeme mít takové a takové ceny. Respektive stanoví ceny maximální. Existuje i možnost, že všichni zubní lékaři budou muset mít opět povinně smlouvy s pojišťovnami. Proto bych se choval uvážlivě a obezřetně a snažil se o zachování dostupnosti zubní péče.

MUDr. Jiří Pekárek, nositel čestného titulu ČSK Osobnost české stomatologie (2021).