Co přivedlo budoucího přednostu kliniky ke stomatologii?

Pocházím ze severočeského Úštěka. Moje maminka je zubní lékařka, takže jsem věděl, do čeho jdu. Patřím ke generaci, kdy jsem ještě stihl být jiskřičkou, ale už jsem se nestal pionýrem. Těsně mě minula vojna.

Hlásil jsem se na studium zubního lékařství v Praze, Plzni a Hradci Králové, který byl pro mě primární volbou. Úspěšně jsem zde složil přijímací zkoušky a na další řízení už jsem nejel. K Hradci jsem měl blízko a chtěl jsem být zubařem – rozhodnutí tedy bylo jasné. Studium jsem absolvoval s titulem MUDr., přestože se již tehdy začínalo kurikulum zubního lékařství odlišovat od všeobecného. Byl jsem součástí prvního ročníku, kde jsme měli rozšířenou výuku odborných stomatologických předmětů a praxe začala dříve než v předchozích ročnících. Mezi pedagogy, kteří mě významně ovlivnili, patří MUDr. Petr Bednář, Ph.D., MUDr. Daniel Černý, Ph.D., MUDr. et MUDr. Štefan Nátek, Ph.D., a MUDr. Věra Bartáková, CSc. Nesmírně si jich vážím a považuji je za své skutečné učitele.

Po absolvování jsem přišel za doc. MUDr. Věrou Hubkovou, CSc., a požádal ji, zda bych mohl v Hradci zůstat, ideálně jako student. Buď všeobecné medicíny, nebo jako doktorand. V podstatě ve dveřích její kanceláře jsem potkal MUDr. Tomáše Soukupa, Ph.D., který se mnou bydlel na patře na kolejích – pamatuji si to dodnes, přízemí bloku A3 – a končil v roce 2004. Shodou okolností Tomáš zrovna doc. Hubkovou informoval o novém projektu výzkumu kmenových buněk zubní dřeně, který rozjíždí, a požádal ji o přidělení nějakého – jak se dříve říkávalo – styčného důstojníka na naší klinice. Paní docentka hned zareagovala a zeptala se mě, zda bych se tomu nechtěl věnovat. Pro mě to splňovalo všechna kritéria, včetně toho osobního, že bych zůstal v Hradci Králové. Tím odstartovala moje vědecká kariéra a já začal zkoumat buňky zubní dřeně.

Kdy ta věda člověka osloví, kdy ho chytne za srdce?

Mě to bavilo vlastně hned od začátku. Asi nejvíc ten styl života. Chvilku dělám vědu, pak se věnuji pacientům a k tomu ještě učím. Není to taková ta monotónní manufaktura v ordinaci, která mi není blízká. Pro mě moc velký stereotyp. Při vší úctě k těm, kteří to takhle dělají třeba celý život.

Výzkum kmenových buněk byl v té době skvělým tématem, ale dnes už kmenové buňky moc nedělám, svoji práci jsem završil doktorátem, tedy Ph.D. – a předal pomyslný štafetový kolík mladším. Konkrétně těm, jež jsem vedl k získání Ph.D. a snad je i pozitivně ovlivnil k další vědecké práci. Konkrétně se jedná o doc. MDDr. Nelu Jouklovou, Ph.D., a MDDr. Jana Schmidta, Ph.D., který bude brzy habilitovat. Jako školenci byli opravdu jedineční, vytvořili skvělý tým s úžasným tahem na bránu. Věřím, že půjdou rychle kupředu a budou mít i profesuru dřív, než jsem ji získal já. Každopádně mě těší, že jsem mohl svoje témata sdílet a postupně předat.

Bádání v oblasti kmenových buněk je samozřejmě hodně multidisciplinární. Na pomezí stomatologie, medicíny a přírodních věd. Jak v praxi tohle pestré rozhraní fungovalo?

Moje Ph.D. bylo hodně těžké. Kmenové buňky na naší klinice nikdo neznal. Byla to velká neznámá. Z kliniky mi tedy nikdo nemohl pomoct. Dr. Soukup na tom pracoval sice už půl roku předtím, ale učili jsme se doslova za pochodu. V roce 2000 poprvé někdo publikoval, že vůbec nějaké zubní kmenové buňky existují, a my jsme v roce 2005 s nimi začali pracovat a seriózně bádat.

Z tohoto pohledu to bylo skvělé atraktivní téma, protože to nikdo prakticky neznal a dalo se rychle a dobře publikovat. Měli jsme také velkou podporu jak doc. MUDr. Věry Hubkové, CSc., tak jejího nástupce doc. MUDr. Radovana Slezáka, CSc., a také přednosty Ústavu embryologie a histologie prof. MUDr. Jaroslava Mokrého, Ph.D. Mohli jsme s naším typickým tématem základního výzkumu pracovat podle potřeby a v rámci dostupných zdrojů bádat skutečně s velkou svobodou. To je důležité, protože základní výzkum může méně zasvěceným připadat jako cosi zbytného až zbytečného. Což tak samozřejmě není. Je to základ všech výzkumů následných, včetně těch praktických, klinických, jenže ne každý to dokáže tak komplexně vnímat. My jsme si proto stanovili jako základní směr zkoumání kmenových buněk, ale zároveň jsme usilovali o naplnění i konkrétní klinické praxe, takže jsme současně zkoumali, co a jak při využití kmenových buněk brání v jejich praktickém klinickém nasazení. Konkrétně jde o aplikaci fetálního telecího séra při kultivaci buněk, kde existuje pravidlo, že když chceme tyto buňky použít u člověka, neměly by přijít do styku s žádnou zvířecí komponentou. Důvodem je hrozící možnost vyvolání alergií a dalších komplikací, jež by se mohly při klinické léčbě projevit. Takže jsme se soustředili na eliminaci telecího séra z kultivace buněk. To se nám sice úplně nepodařilo, ale snížili jsme jeho objem v řádu jedné až dvou desítek procent, a to až na pouhá dvě procenta. Problém to sice v principu neřeší, nicméně představovalo to velký pokrok.

V čem tedy spočívala atraktivita a nosnost bádání v oblasti kmenových buněk?

Kouzlo tématu spočívalo v tom, že ať člověk vybral ten či onen problém, tak nebyl popsán. Výsledky bádání mohly být relativně snadno a rychle publikovány, protože byly zajímavé a nové. Což je obecně i o štěstí volby tématu. Výsledkem je dnes zatím jakési negativní vymezení v tom smyslu, že na současném stupni poznání není příliš reálné praktické nasazení kmenových buněk – natož ve vztahu k zubnímu kazu či parodontóze. Je to logické, protože v oblasti medicíny jsou mnohem silnější potřeby řešení vědeckých otázek, jaké přinášejí např. nemoci typu diabetes, Alzheimerova nemoc a podobně.

Samozřejmě dnes je trendem například regenerativní endodoncie, kterou se zabývá dr. Nela Jouklová. V létě tady byl prof. George Huang, DDS, MSD, DSc, z univerzity v Tennessee, u kterého byla na stáži skoro rok. To už je ale trochu jiná kapitola.

A čemu se tedy stávající přednosta věnuje na poli vědy dnes?

Zabývám se vývojem preparátů, jež pomáhají hojení v dutině ústní. Je nás na to samozřejmě víc a projekt se vyvíjí už půl druhého desetiletí. Spolupracuji s firmou Contipro a především s doc. RNDr. Vladimírem Velebným, CSc. S ním jsme v roce 2010 začali řešit kompozici preparátu, který by mohl být použit na léčbu suchého lůžka. Na počátku jsme prošli pilotním projektem, zda jsme vůbec schopni téma zpracovat. Ukázalo se, že ano. Contipro tedy iniciovalo vznik stomatologického týmu, skupiny vědců, která se zabývá kyselinou hyaluronovou a připravuje její užití pro stomatologické aplikace. Ostatně podrobněji o tom hovořil doc. Velebný v rozhovoru publikovaném v letošním březnovém LKS 3/2025.

V současnosti máme dva, tři zdravotnické prostředky, tedy medical devices, které připravujeme pro léčbu pacientů. Na počátku samozřejmě musíme stanovit, co potřebujeme jako stomatologové vyřešit. To byl můj úkol – definovat problém a navrhnout způsob řešení. Následně firma několik let modifikuje kyselinu hyaluronovou, řídí její rozpustnost, upravuje přístroje k produkci vyvíjeného preparátu. Poté opět nastupuji já, kdy musím ověřit bezpečnost preparátu v experimentech in vitro a in vivo. Finálním krokem je klinická studie, kterou společně s firmou navrhujeme, a samozřejmě registrace preparátu na SÚKLu. Celá tato anabáze trvá okolo deseti let. V současné době jsme s jedním preparátem již vše absolvovali a nyní je dokonce možné jej u nás v ČR koupit. Pracujeme pochopitelně i na dalších preparátech, ale o těch nyní bohužel nemohu mluvit. Snad pro zajímavost bych ještě uvedl, že nás – tedy mě, dr. Nelu Jouklovou a dr. Jana Schmidta kontaktovala ZOO ve Dvoře Králové, kde zamýšlejí dělat výzkum na buňkách zvířat ohrožených druhů. Jsme z toho nadšeni a uvidíme, co bude dál.

Jaká je vize o rozvoji hradecké stomatologické kliniky? Z pohledu člověka, který sám jako student a později jako vědec, lékař a pedagog zde řadou změn v posledních třech desetiletích prošel.

Chci být evolucionář, ne revolucionář. S fakultní nemocnicí jsem před časem vyjednal financování frézovacího centra, které již nyní je asi pátým rokem v provozu. Naši technici v oblasti CAD/CAM umí hodně věcí, ale pořád svoje práce posílali frézovat někam jinam. K tomu doplňujeme intraorální skenery a snažíme se, aby naši studenti vyšli školu se znalostí digitální stomatologie.

Pak je tu samozřejmě otázka amalgámu. Už téměř před deseti lety se rozhodlo, že bude utlumen do roku 2028, a tak jsme si tehdy s kolegou MUDr. Martinem Kapitánem, Ph.D., naším současným primářem, řekli, že nemá dál smysl pokračovat v jeho výuce, a od prvního ročníku jsme zavedli výuku fotokompozit. Vnímám to tak, že když některé segmenty přestanou vyhovovat, je třeba je modulárně upravit – a jít dál. Aniž by se všechno zbořilo, rozložilo.

V souvislosti se specifickou hradeckou situací v oblasti maxilofaciální chirurgie se nemohu nezeptat na perspektivu tohoto oboru na soutoku Labe a Orlice.

Významně se do současného stavu promítá historie našeho klinického provozu. Už na sklonku minulého tisíciletí jsme měli ve sklepě stomatologické kliniky lůžkové oddělení. Pak přišla velká voda a všechno včetně operačních sálů vytopila. Takže nás provizorně přesunuli na lůžka a operační sály neurochirurgie. A tam jsme dodnes. Pouhá tři desetiletí.

Situace se ale mění. Staví se nový objekt chirurgie. Říkáme mu po nestorovi naší chirurgické kliniky a zakladateli kardiochirurgie u nás prof. Janu Bedrnovi, prostě a jednoduše Bedrna. Původní objekt bude rekonstruován a v novém Bedrnovi budeme mít svoji lůžkovou stanici. Čili znovu zase získáme samostatné oddělení, nebudeme hosty v provizoriu na jiné klinice. K tomu ovšem dodejme, že jde o další souvislosti. Chirurgie v naší FN obecně naráží na malý počet anesteziologů. My bychom už dnes mohli operovat víc, ale chybí nám personální podmínky pro vytvoření kompletního, stabilního a dobře sehraného týmu.

Osobně preferuji spojení stomatologické kliniky a maxilofaciální chirurgie pod jednou střechou. Na naší klinice máme nyní tři lékaře s atestací orální a maxilofaciální chirurgie. Vedoucí oddělení je MUDr. Luboš Tuček, Ph.D., jehož doménou je onkologie. Dalším lékařem je MUDr. et MUDr. Radovan Mottl, Ph.D., který je zase skvělý traumatolog. Trojici pak uzavírá MUDr. et MUDr. Jan Duška, který se specializuje na temporomandibulární kloub. Vedle těchto kolegů se další tři připravují na atestaci, takže koncepce rozvoje existuje, vyvíjí se a předpokládám, že s vytvořením nových podmínek se bude úspěšně realizovat. Zejména cílíme na jednodenní chirurgii, která je velmi důležitá v každodenním praktickém provozu kliniky. Do rozštěpů a jiných speciálních věcí se v dohledné době pouštět nebudeme. Tam je lepší jak pro pacienta, tak pro lékaře, když vznikne velké centralizované a specializované pracoviště.