Co vás přivedlo ke stomatologii?

Moje maminka byla přes dvě desetiletí vrchní sestrou na neurochirurgii. Když jsem byl ještě malý kluk, tak si mě brala do služeb. Posadila mě u takové té skleněné stěny do operačního sálu, abych se mohl dívat. Takže jsem část svého dětství strávil sledováním operace hlavy. To mě dost bavilo.

Proč jste šel studovat právě stomatologii? A ne třeba všeobecné lékařství?

To bylo jednoduché. Na všeobecnou šel můj starší brácha, takže jsme se prostřídali.

Stomatologii jsem vystudoval v Olomouci a rovnou tam i zůstal. Tíhnul jsem ke stomatochirurgii, k maxilofaciální chirurgii. Končil jsem ale v době, kdy to všechno bylo v obrovském pohybu. Začínaly praxe, chvíli byla volná místa a pak zase nebyla. Takže já jsem byl první rok zaměstnaný přes pracovní úřad, ale pořád jsem ještě setrvával na stomatologii na fakultě. Přednostou byl prof. MUDr. Emil Jirava, DrSc. V pregraduálním studiu mě snad nejvíc inspiroval anatom a antropolog doc. MUDr. RNDr. Milan Černý, CSc., z Ústavu normální anatomie.

Přiznám se, že patřím k těm kolegům, které zpočátku zajímala spíš celá medicína než jenom stomatologie. Chtěl jsem se pak věnovat stomatochirurgii. To se nepodařilo a skončil jsem na parodontologii. Tehdy tam vládl takový až zvláštní poklid. Nedalo mi to a snažil jsem se to trošku rozhýbat. Brzy jsem také začal spolupracovat s loni habilitovaným Ivo Markem. Při prvních ortodontických indikacích jsme zkoušeli dělat autotransplantace a dovolím si říct, že i když jsme nebyli první, tak jsme určitě byli o poznání úspěšnější než naši předchůdci. Pořádali jsme kurzy, dostávalo se to do širšího povědomí i mimo ortodoncii, tedy do oblastí dentoalveolární chirurgie či implantologie. Autotransplantace se začaly v České republice šířit jako aktuální a reálná možnost terapie.

Vaší hlavní specializací se stala parodontologie...

Zaujala mě jako dnes už pro lékaře více chirurgický obor, kde mnoho základních a jednoduchých preventivních výkonů obstarají dentální hygienistky. Měl jsem to štěstí být u zavádění nových materiálů řízené tkáňové regenerace. Byl to například ještě dnes používaný Emdogain k podpoře regenerace tkání. Stimuluje hojení, napomáhá obnově parodontu. Právě na něm jsem dělal výzkum pro svou habilitační práci už před více než dvaceti lety. Mě tehdy zaujalo propojení medicíny a dentoalveolární chirurgie a jeho uplatnění ve stomatologické praxi. Například využití vlastních tkání pacienta či pojivových štěpů, o nichž jsem na počátku nového tisíciletí publikoval v Česku zřejmě jako první. Dneska už běžná věc.

Čeho byste se takzvaně rád dožil v parodontologii?

Já už jsem se dožil hodně věcí. Ale vážně. Je to především o prevenci. Ta je pořád velmi zanedbaná. Kdyby komplex preventivních opatření v praxi fungoval, tak parodontolog nemá víceméně do čeho píchnout. Většina problémů vzniká následkem špatného nebo dokonce žádného čištění zubů.

Zbývající agresivní formy onemocnění parodontu by se pak dostaly k parodontologům. Odhaduji to na pár procent ze všech pacientů. Tam už samozřejmě dentální hygienistka nestačí. U těžkých pacientů je především nezbytné, aby nám je kolegové z terénu posílali hned. Neprodleně. Bohužel se setkávám se spoustou lidí, kde je onemocnění prakticky v infaustním stadiu, kdy tu a tam lze zachránit nějaký ten zub, ale jinak je chrup už chorobou zdevastovaný. Dnes se dá skoro všechno léčit. Boj s časem však bývá neúprosný.

Mám dojem, že mnozí lidé stále nevědí, jak si správně zuby vyčistit. Jsou zmatení. Byť přibývá těch znalých, poučených.

Někdy jsou zmatení i ti zubní lékaři. Nebo to jen nedokážou pacientům srozumitelně vysvětlit, předvést, ukázat.

V té úplně obecné rovině si také musíme uvědomit, že zuby nejsou na prvních příčkách zdravotních problémů lidstva. Peníze se investují tam, kde jde o život pacientů.

Jak se dnešní parodontologie dívá na obnažené krčky?

Atrofické změny jsou něco docela jiného než změny zánětlivé. Krýt každý odhalený krček je nesmysl. Pacientovi je potřeba to vysvětlit, zklidnit ho. Použití pojivových nebo epiteliálních štěpů stejně jako těch umělých má v podstatě svůj význam pouze v estetické medicíně. Autologní materiál je takřka stoprocentním základem pro tyto výkony.

Pokud jde o zuby, ve hře je využití vlastního zubu pacienta. Klasická indikace u dospělých pacientů je, když např. zub moudrosti transplantujeme do oblasti ztracených šestek. Když to dovolí stav chrupu, v první volbě nabídnu pacientovi autotransplantaci, až potom implantát.

Pojďme teď z Olomouce na sever. Jak se zrodila myšlenka, že by v Ostravě mohla či měla vzniknout výuka zubního lékařství?

V Olomouci jsem vyrostl a vzdělával se, také jsem tam habilitoval a získal Ph.D. Parodontologické oddělení jsem vedl půl druhého desetiletí a prošla tam spousta lidí, které teď vidíme přednášet – třeba dr. Štefanatný, dr. Belák a další. Podařilo se mi tam zavést to, co jsem považoval za perspektivní a moderní. Techniky řízené tkáňové regenerace či plastické chirurgie parodontu a samozřejmě i adekvátní využití implantátů. Koncem roku 2018 byl vyhlášen konkurz na přednostu Kliniky zubního lékařství FN a LF Olomouc, do něhož jsem se jako jediný účastník splňující vypsané požadavky přihlásil. V lednu mi přišla pro mě trochu groteskní odpověď, že jsem nebyl vybrán. To mě po zralé úvaze vedlo k podání výpovědi.

Věnoval jsem se potom jako docent na volné noze soukromé praxi, a protože jsem chtěl být nadále spojen s univerzitním světem, domluvil jsem se s prof. MUDr. et MUDr. René Foltánem, Ph.D., FEBOMFS, a jezdil přednášet i ošetřovat pacienty k asistentu MUDr. Ladislavu Korábkovi, CSc., MBA, na první zubní do Prahy.

Ostravu jsem si nevymyslel. Spíš ona přišla ke mně. Oslovil mě doc. MUDr. Rastislav Maďar, Ph.D., MBA, FRCPS, čerstvě zvolený děkan Lékařské fakulty Ostravské univerzity. Měl tehdy problémy s akreditací a staral se o usměrnění celé složité situace do normálních kolejí. Součástí těchhle procesů byla myšlenka, že by vedle všeobecné medicíny měla vzniknout i možnost studia zubního lékařství. Jenže vyvstala otázka personálního zajištění. Akademický svět v Česku však není až tak velký a nepřehledný, a tak si všimli i jednoho trošku bezprizorného docenta, který si jen tak lítá volně v prostoru. V červnu 2021 jsme se setkali, našli společnou řeč a postupně začali projekt budovat a rozvíjet.

Vytvořil jsem sylaby pro pět ročníků, nakonec z toho byl akreditační spis v rozsahu nějakých šestnácti set stran. Postoupili jsme ho dál a v září 2023 jsme zahájili výuku.

Klíčová pro mě byla morální podpora od děkana. A široká pomoc lidí kolem nás. Proděkanka pro studium a celoživotní vzdělávání Mgr. Ivona Závacká, Ph.D., s jejími spolupracovníky, významně pomohla v administrativě. Intenzivně se podílelo vedení Fakultní nemocnice Ostrava, kde jsme potřebovali funkční spolupráci. U jejího ředitele MUDr. Jiřího Havrlanta, MHA, jsme našli velkou podporu.

Když jsme před necelými dvěma lety byli v Ostravě na reportáži, zmiňoval jste léto 2025 jako významný etapový milník ve vašich plánech.

Přesně tak. Náš záměr byl, že v létě 2025 – ne v září, ne v říjnu, ale do prázdnin – dokončíme realizaci pracoviště ve fakultní nemocnici. To se opravdu podařilo. Vzniklo Oddělení zubního lékařství, jak se aktuálně nazývá. Já jsem v rámci stávající hierarchie primářem, mým zástupcem je MUDr. Jan Maceček. Přednostou Kliniky ústní, čelistní a obličejové chirurgie je MUDr. Jiří Stránský, Ph.D., MBA.

Letos po prázdninách tam v rámci naplnění obsahu sylabu začne náš první čtvrtý ročník kolovat. Vycházejí nám dva studenti na křeslo, což je maximální využití. Jeden lektor dohlíží na dva až čtyři studenty. Za mě splněný sen o nejpraktičtější studijní praxi pro naše posluchače.

Lektoři jsou PZL z Ostravska. Byla to jediná šance, jak začít. Samozřejmě jsou doplněni kolegy s předchozí pedagogickou praxí, většinou těmi, které jsem dříve potkal v Olomouci. Z docentů nám významně pomáhá v oblasti prekliniky doc. MUDr. Lenka Roubalíková, Ph.D., za což jsem jí velmi vděčen. Můj dlouholetý přítel a spolupracovník doc. MUDr. Ivo Marek, Ph.D., je garantem ortodoncie. Jeho výkonnou pravou rukou je MUDr. Agata Mohammad se svým ortodontickým týmem. Endodoncii vyučuje MDDr. Radovan Žižka, Ph.D., v parodontologii se angažují už zmínění MDDr. Šimon Belák, Ph.D., a MDDr. Michal Štefanatný, Ph.D. V rámci protetiky působí MDDr. Barbora Vágnerová, Ph.D., která také učila v Olomouci. Dětské zubní lékařství garantuje MUDr. Helena Jančaříková, Ph.D.

Máme osm křesel, jedno pro ortodoncii, další pro pedostomatologii, po dvou křeslech pro parodontologii, implantologii a protetiku a potom konzervační včetně mikroskopické endodoncie. Tak, aby základní stomatologické obory byly plně zastoupeny.

V současnosti ověřujeme, zda se moje idea fungování školy potvrdí v praxi. V prvním, druhém i třetím ročníku bylo po dvaceti studentech. Nejsem žádný snílek, akademik žijící v oblacích. Dvacet studentů je pro stávající prostory a lidi, které máme na výuku, maximum. I když se ke zkouškám hlásí osm set lidí, bereme jich právě jen těch dvacet.

Dosud jsme neuzavřeli pětiletý cyklus, rozvíjíme se postupně. Máme pět postgraduálních studentů, zařazených pod chirurgické obory nebo pod epidemiologii.

Chtěl bych zdůraznit, že vyučující jsme nikomu k nám nepřetahovali. Studenty také nikomu nebereme. Poměr přihlášených a přijatých je čtyřicet ku jedné, a to mluví za všechno.

Na závěr bych chtěl poděkovat všem praktickým zubním lékařům, kteří se do našeho projektu přihlásili. Kteří se nebáli a fungují. Bez nich by to nešlo. A nemyslím si, že jsou horší než ti, kteří přednášejí na zavedených fakultách. Když má člověk znalosti, chuť a ví, co chce přednášet, tak vše zvládne i po pedagogické stránce.