Můžete nám úvodem velmi stručně představit vězeňskou službu?

Vězeňská služba České republiky vznikla ze zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky a je jak ozbrojeným bezpečnostním sborem, tak správním orgánem, orgánem nemocenského pojištění a účetní jednotkou. Zároveň je také poskytovatelem zdravotních služeb. České vězeňství zajišťuje výkon vazby, výkon zabezpečovací detence a výkon trestu odnětí svobody a v rozsahu stanoveném tímto zákonem ochranu pořádku a bezpečnost při výkonu soudnictví a správě soudů, při činnosti státních zastupitelství a Ministerstva spravedlnosti. V rámci vězeňské služby pracují příslušníci, kteří zastávají místa například dozorců a strážných, tak i civilní zaměstnanci, kterými jsou například lékaři a ostatní zdravotničtí pracovníci.

Vězeňská zařízení se nacházejí ve všech krajích České republiky s výjimkou Zlínského kraje. V současné době je zřízeno celkem 10 vazebních věznic, 25 věznic a 3 ústavy pro výkon zabezpečovací detence. Kromě věznic spadá do vězeňských organizačních jednotek také generální ředitelství, Akademie VS a Střední odborné učiliště. Velikost, resp. kapacita, jednotlivých věznic a vazebních věznic co do počtu osob omezených na svobodě se liší a pohybuje se od necelých dvou set až do více jak tisíce osob omezených na svobodě. V celkovém souhrnu se jedná o téměř dvacet tisíc osob.

Jakým způsobem je vězněným osobám poskytována zdravotní péče?

Jedním z úkolů Vězeňské služby, jak jsem již zmínil, je právě poskytování a případně zajištění zdravotních služeb osobám ve výkonu vazby, výkonu trestu odnětí svobody nebo výkonu zabezpečovací detence. Naplňování tohoto úkolu je tedy rozloženo do dvou úrovní, jednak na samotné poskytování zdravotních služeb, a jednak na jejich zajištění v případech, kdy není možné potřebné zdravotní služby poskytnout vězeňskou službou.

Při poskytování zdravotních služeb je Vězeňská služba ČR vázána stejnými podmínkami, jako mimovězeňští poskytovatelé zdravotních služeb, což s účinností zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, znamenalo získat oprávnění k poskytování zdravotních služeb. Toto oprávnění, na rozdíl od mimovězeňských poskytovatelů zdravotních služeb, uděluje vězeňské službě Ministerstvo spravedlnosti ČR, a to na základě splnění minimálního věcného a technického zajištění a personálního zabezpečení tak, jak jej formulují příslušné vyhlášky.

Zjednodušeně řečeno, vězeňská služba je poskytovatelem zdravotních služeb, které poskytuje celkem 35 ambulantních zdravotnických zařízení a dvě lůžková zdravotnická zařízení v Praze a Brně.

Zdravotní služby je možné poskytovat pouze osobami v pracovněprávním nebo obdobném vztahu, jak stanoví zákon o zdravotních službách. Tedy ve věznicích, kde je poskytována například zubní péče, musí mít vězeňská služba lékaře příslušné odbornosti buď v pracovním poměru, anebo s ním musí mít uzavřenu dohodu o pracovní činnosti, případně dohodu o provedení práce. Druh pracovněprávního vztahu je odvislý od jednání mezi dotčenou věznicí, jejíž součástí je dané zdravotnické zařízení, a potenciálním zaměstnancem.

Jak se vám daří sehnat potřebné lékaře?

Obecně vězeňská služba usiluje o ideální stav spočívající v tom, aby maximální rozsah péče byl zabezpečen přímo ve věznici. Za tím účelem se tedy snaží při využití všech dostupných prostředků oslovovat lékaře, tedy i zubní lékaře, k navázání vzájemné spolupráce, aby pacienti nemuseli kvůli poskytnutí zdravotní péče opouštět prostor věznice.

Práce ve vězeňské službě přitom není nezajímavá a rozhodně má své klady. V první řadě představuje pracovní poměr jistotu příjmu, a to bez ohledu na počet registrovaných nebo ošetřených pacientů. Pracovní den lékaře je pevně ohraničen počátkem a koncem pracovní doby, což určitě přispívá k lepšímu skloubení pracovního a rodinného života. Zároveň lékaři odpadají povinnosti související s vedením vlastní praxe jako například nutné relativně nákladné investice do vybavení, řešení otázek souvisejících s účetnictvím, smluvní politikou zdravotních pojišťoven nebo dalším personálním zabezpečením ordinace. Vedle toho považuji za nutné zmínit, že za poskytování zdravotních služeb nese odpovědnost poskytovatel zdravotních služeb, což v případě pracovněprávního vztahu znamená, že ji nenese konkrétní lékař. Uvážíme-li riziko možných nároků pacientů uplatňovaných vůči poskytovatelům zdravotních služeb, nejedná se o zanedbatelné pozitivum.

Pokud se nepodaří spolupráci s lékařem potřebné odbornosti navázat v rámci pracovněprávního vztahu, pak zdravotní péče v tomto oboru musí být zajišťována u mimovězeňských poskytovatelů zdravotních služeb. Realizace tohoto postupu však umožňuje určitá variantní řešení, byť z ryze formálního hlediska půjde vždy o stejný model, kdy zdravotní služby bude poskytovat jiný poskytovatel než vězeňská služba.

Nejčastěji se bude jednat o eskortu pacienta k mimovězeňskému poskytovateli zdravotních služeb, kdy je pacient v doprovodu příslušníků Vězeňské služby vyvezen do ordinace či nemocnice. I z pohledu zcela nezúčastněné osoby je patrné, že tento způsob s sebou přináší pro vězeňskou službu dodatečné ekonomické, personální a bezpečnostní dopady. Proto je vhodné a žádoucí, aby tento postup nebyl uplatňován v případě potřeby zdravotní péče v základních oborech, řekněme v oborech primární péče, tj. v oboru všeobecné praktické lékařství, zubní lékařství a také gynekologie ve věznicích, kde vykonávají vazbu, trest odnětí svobody nebo zabezpečovací detence ženy. Vedle toho tento postup s ohledem na své pacienty nevítají ani mnozí mimovězeňští poskytovatelé. Zdravotní služby však lze zajistit mimovězeňským poskytovatelem i v prostoru věznice, a to tím, že vězeňská služba prostřednictvím věznice uzavře spolupráci s poskytovatelem zdravotních služeb, kterému pronajme ordinaci přímo v prostorách věznice. Na základě nájemní smlouvy si poskytovatel své oprávnění k poskytování zdravotních služeb rozšíří o místa poskytování zdravotních služeb ve věznici a služby poté poskytuje svým jménem. Příjem z úhrad zdravotního pojištění samozřejmě v tomto případě náleží tomuto poskytovateli.

Mají lékaři o pronájem vašich ordinací zájem?

Využití ordinací na základě nájemního vztahu není ve vězeňské službě novinkou, v některých věznicích tato praxe právě v oboru zubního lékařství fungovala a funguje ke vzájemné spokojenosti. Kompletně vybavené ordinace byly pronajaty jako celek, zubní lékař tak nemusel řešit investice do relativně nákladného zařízení. Musím ovšem upozornit, že pronajímání ordinací podléhá povinnému koncesnímu řízení, které však není nikterak složité.

V čem vidíte největší problémy a nedostatky vězeňského zdravotnictví?

Jak vyplývá z toho, co jsem již uvedl, tak naším nejpalčivějším bodem v poskytování zdravotních služeb je zejména personální zabezpečení.

Jaká stomatologická péče je vězňům poskytována? Jedná se pouze o základní výkony, nebo i náročnější odborné výkony?

Osoby ve výkonu vazby, trestu odnětí svobody nebo zabezpečovací detence je v tomto ohledu nutné rozdělit na osoby, které jsou pojištěnci ve smyslu zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, a na osoby, zejména cizince, které na veřejném zdravotním pojištění účastny nejsou. Pojištěnci mají nárok na zdravotní péči, včetně té stomatologické, v rozsahu hrazené zdravotní péče. Nemohu zcela jednoznačně vyjmenovat výkony, které jsou poskytovány vězeňskou službou, ale v podmínkách zdravotnických středisek jednotlivých věznic se jedná o srovnatelnou péči, jakou běžně poskytují zubní lékaři ve svých standardně vybavených ambulancích. Je-li nutné provedení stomatochirurgického výkonu, pak bude zajištěn u mimovězeňského poskytovatele zdravotních služeb. Rozsah péče poskytované nepojištěncům je pak omezenější a vyplývá ze zákona o pobytu cizinců na území České republiky.

Mohou si sami vězni platit nadstandardní ošetření?

Nadstandardní péče, nebo spíše péče nehrazená z veřejného zdravotního pojištění, zpravidla není vězeňskou službou poskytována, ani zajišťována. Je třeba si uvědomit, že úkolem vězeňské služby není poskytování nadstandardní péče, ale poskytnutí nebo zajištění rovného přístupu ke zdravotní péči, na kterou pacientům plyne zákonný nárok. Současně, je-li poskytovatelem vězeňská služba, pak tato péče představuje výdaj ze státního rozpočtu, který může být vnímán jako nedůvodný. Důvodem je skutečnost, že příjem, který by vězeňská služba od pacienta získala, by byl následně odveden jako příjem státního rozpočtu, čili fakticky by vězeňské službě pouze vznikl náklad na pořízení například zubolékařského materiálu. V případě, že by nadstandardní péče byla zajišťována u mimovězeňského poskytovatele zdravotních služeb, tak by se jednalo, jak už jsem zmínil, o další dodatečné náklady na eskortu, nárůst bezpečnostního rizika a odčerpání eskortní kapacity pro jiné účely.

Pokud by však takováto péče byla zajišťována mimovězeňským poskytovatelem uvnitř věznice, pak by zmíněné překážky odpadly a poskytnutí péče nehrazené z veřejného zdravotního pojištění by bylo otázkou ujednání mezi mimovězeňským poskytovatelem a pacientem a jeho ekonomickými možnostmi.

Jak je zajištěna bezpečnost zaměstnanců a lékařů? Zaznamenáváte obavy zaměstnanců jít pracovat do vězení?

Toto je patrně jedna z prvních oblastí, o kterou se potenciální nové kolegyně a kolegové zajímají.

V tomto ohledu panuje řada předsudků, které ale nemají opodstatnění. Je na místě položit si otázku, oč je nebezpečnější obviněný nebo odsouzený než osoba na svobodě, o které lékař neví vůbec nic a která může být potenciálním nebo bývalým obviněným nebo odsouzeným...

V mimovězeňském prostředí se zdravotničtí pracovníci setkávají zcela běžně s lidmi takříkajíc z ulice, kteří mohou být rovněž agresivní a představovat potenciální nebezpečí, přesto jim v takové situace čelí lékař nebo jiný zdravotnický pracovník sám.

Oproti tomu v podmínkách výkonu vazby, trestu odnětí svobody nebo zabezpečovací detence je bezpečnost zdravotnických pracovníků zajištěna obecně příslušníky vězeňské služby, kteří jsou přítomni minimálně na dohled, jak stanoví zákon o zdravotních službách. Pokud to lékař vyžaduje, tak mohou být přítomni i na doslech, to znamená, že jsou přímo přítomni v ordinaci lékaře. Ordinace jsou dále vybaveny kamerovými systémy a tísňovými hlásiči.

Vedle toho je třeba si uvědomit, že výkon trestu odnětí svobody není ukládán jen za násilnou trestnou činnost. Zdaleka ne každý odsouzený se tedy v rámci spáchání trestného činu dopustil násilí na jiné osobě, typicky se například jedná o pachatele majetkové trestné činnosti nebo neplatiče výživného.

Stran obav o bezpečnost tedy rozhodně není nutné se obávat více, než je tomu v mimovězeňském prostředí.

Jaká jsou specifika práce s vězni? Může mít tato práce pro lékaře i své výhody?

Nemá smysl popírat, že specifikem je prostředí a uzavřený okruh klientely. Avšak jsem toho názoru, že případné obavy nebo vnímání zásadních rozdílů se časem stírá.

Vězeňská populace se rekrutuje z různých sociálních skupin, čemuž odpovídají i různé přístupy starosti o chrup. Paradoxně u řady osob omezených na svobodě je možné vnímat zvýšený zájem o zubní péči, které v době svého pobytu mimo věznici nevěnovaly tolik pozornosti. To mimo jiné znamená i zvýšenou frekvenci, v jaké se někteří pacienti dožadují vyšetření a ošetření zubů. Na rozdíl od jiných oborů není zubní péče co do kvality předmětem stížností. Jejich počet jinak převyšuje běžné standardy. V každém případě, je-li lékař zaměstnancem vězeňské služby, pak odpovědnost za poskytovanou zdravotní péči nese právě vězeňská služba, nikoli samotný lékař. Lékař tak nemusí řešit své pojištění odpovědnosti, zajišťovat si v případě nutnosti právní zastoupení atd.

Vězeňská služba v rámci svých, především rozpočtových možností, maximálně podporuje odborný rozvoj svých zaměstnanců, zdravotnické pracovníky nevyjímaje, a to včetně jejich účasti na vzdělávacích akcích nebo odborných konferencích.

Mgr. Michal Barák, LL. M.

Po absolvování Právnické fakulty Univerzity Karlovy zahájil v roce 2013 své pracovní působení na Generálním ředitelství Vězeňské služby ČR jako právník odboru zdravotnické služby. V rámci zdravotnického práva se od počátku zaměřoval zejména na problematiku posudkové péče a pracovnělékařských služeb, k tomuto tématu se jako spoluautor rovněž podílel na několika odborných článcích. Byl členem pracovních skupin při Ministerstvu spravedlnosti řešících otázky související s ochranným léčením nebo vězeňským zdravotnictvím. Od května roku 2022 byl jmenován ředitelem odboru zdravotnické služby Vězeňské služby ČR.