LKS časopis

Recenzovaný časopis
České stomatologické komory

elektronická verze

ISSN 1210-3381 (Print)
ISSN 2571-2411 (Online)

LKS 09/2022 ČSK
Aktuální číslo
Rubriky
Témata
Autoři

MUDr. Miluše Brousilová pracovala celý život na Klinice plastické chirurgie, resp. na tehdejším stomatologickém oddělení a pak Stomatologické klinice pražské vinohradské nemocnice. Je pamětnicí rozvoje tohoto unikátního lékařského a vědeckého pracoviště a řady osobností, které se problematikou rozštěpů v uplynulém půlstoletí u nás zabývaly.

MUDr. Miluše Brousilová

Jak jste se dostala ke stomatologii?

Vždycky jsem ji chtěla studovat, ale vzhledem k mému původu to nebylo jednoduché. Trvalo to léta. Nakonec jsem se dostala na večerní studium a v roce 1966 promovala jako zubní lékařka a nastoupila, už po smrti skvělého prof. MUDr. Františka Buriana, na vinohradskou kliniku – rozštěpové oddělení, kde mě už znali z minulých let jako instrumentářku, laborantku a pomocného vědeckého pracovníka. Šéfem byl maxilofaciální chirurg prof. MUDr. Josef Kufner, DrSc., tehdy ještě docent. Pečoval o doléčení porozštěpových deformit u dospívajících pacientů.

Můžete nám přiblížit něco z historie rozštěpového centra?

Díky tomu, že jsme byli začleněni pod Ústav experimentální medicíny AV ČR (Pozn. red.: ÚEM AV ČR byl založen v roce 1975 sloučením čtyř vědeckých laboratoří, které vznikly o dvacet let dříve. Tři z nich byly přidruženy ke klinickým oddělením Univerzity Karlovy a jedním bylo Oddělení plastické chirurgie, vedené prof. Burianem.), měli jsme poměrně výlučné postavení a také nám byl svěřen vědecký úkol: Morfologické změny rozštěpových vad obličeje ve vztahu k léčení a jejich genetickému pozadí. Chirurgové nám tehdy v rámci naší spolupráce vysvětlili, že potřebují získat důkladnou znalost vývoje horní čelisti. MUDr. Olga Klásková, jako dcera prof. Buriana dobře obeznámená s problematikou, tehdy zpracovávala epidemiologickou studii, která sledovala situaci ve výskytu rozštěpů v českých zemích.

Chtěla bych vzpomenout pár osobností. Prvním lékařem stomatologické části péče o pacienty s rozštěpem byl v letech 1960 – 1972 asistent MUDr. Lev Kliment, později vedoucí lékař rozštěpového oddělení. Po odchodu akademika Buriana v r. 1965 péči o Laboratoř ČSAV převzal prof. MUDr. Václav Karfík, DrSc., který později odešel do Brna a podílel se na vzniku brněnského rozštěpového pracoviště. Nahradila ho další legenda naší medicíny prof. MUDr. Miroslav Fára, DrSc.

Nedlouho před mým příchodem začala v oblasti rozštěpů u nás působit MUDr. Živa Müllerová, CSc. (Pozn. red.: zemřela v r. 2013, v r. 2009 oceněna Českou stomatologickou komorou čestným titulem Osobnost české stomatologie.). Brzy po mém příchodu nastoupily i další dvě mladé lékařky: MUDr. Olga Jiroutová a MUDr. Ivana Procházková, CSc.

V tomto období se už také prosadila široká týmová spolupráce v celé problematice ošetřování rozštěpových vad. Potřebovali jsme například součinnost genetiků – o to se vzorně starala prof. MUDr. Marie Tolarová, CSc. Ta s MUDr. Olgou Kláskovou měla propracovanou dokumentaci, zvala si lidi, radila matkám i rodinám. Využívali jsme také konzultací antropologa prof. RNDr. Zbyňka Šmahela, CSc., vedoucího Katedry antropologie a genetiky člověka Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. V naší Geneticko-teratologické poradně působil i další vědec – doc. MUDr. Miroslav Peterka, CSc., DSc., který nyní působí na ÚEM AV, ale dosud s rozštěpovým oddělením spolupracuje.

A samozřejmě jsme kooperovali s týmem specialistů různého zaměření. K nim patřil např. maxilofaciální chirurg doc. MUDr. Jiří Kozák, CSc., a protetička doc. MUDr. Marie Bartoňová, CSc., která dodnes s rozštěpovým oddělením spolupracuje.

V letech 1968 – 1972 jsem následovala svého manžela do zahraničí, a tak jsem zblízka poznala ještě jinou medicínu než tu v Československu.

Čím jste se v 70. a 80. letech, po svém návratu do Československa, v rámci problematiky léčby rozštěpů zabývali?

Léčilo se klasickou ortodoncií, většinou snímatelnými aparátky. Nic jiného tehdy nebylo. V průběhu 80. let se u nás objevily i fixní aparáty, ale s dnešními možnostmi se to nedá srovnávat.

Operace rtu se tehdy dělala kolem čtvrtého měsíce věku dítěte. Asi ve čtyřech letech se rekonstruovalo patro. Základem soudobého operačního protokolu byla soustava operačních postupů otce a syna Schweckendieckových.

Prof. Fára zkoušel podle Schweckendiecka dělat na jedné straně ret a potom měkké patro, později tvrdé patro, a ještě před tím druhou stranu rtu. Sbírali jsme zkušenosti a zápasili s nedostatkem techniky a materiálu v každém směru. Jen zhotovení fotografie představovalo náročný technický problém. Longitudální studie teprve vznikaly. Spočívaly v proměřování fotografií rozštěpů i sádrových odlitků. Tisícovky modelů jednotlivých typů rozštěpů jsme měřili posuvným měřítkem, zapisovali a propočítávali vztahy bez kalkulačky či počítače. Podobně se zpracovávaly ostatní typy rozštěpů, jako celkové jednostranné a oboustranné rozštěpy, izolované rozštěpy patra a rozštěpy rtu. U oboustranných rozštěpů jsme se snažili upravovat ještě před operací polohu premaxily. Používali jsme jednoduché pásky, zvenku zakotvené vzadu za hlavou. A bývali jsme často úspěšní... Naše výsledky sloužily chirurgům při stanovení času a způsobu operace.

Naše práce měla obrovské kouzlo v tom, že na začátku přicházeli nešťastní rodiče s nemocnými dětmi – a postupem doby se dařilo nejen výrazně upravit a kompenzovat rozštěpovou vadu, ale postarat se i o související problémy. Počínaje genetickou prognózou při dalším těhotenství, konče foniatrií nebo péčí psychologa o mladého pacienta. Přestože jsem v roce 2003 v 70. roce svého věku odešla do důchodu, dodnes potkávám své už dospělé pacienty a je to nepopsatelně krásný pocit, když vidím tu změnu.

14. 9. 2019

LKS 09/2019

Print: LKS. 2019; 29(9): S147

Autor:

Fotografie

  • Ladislav Šolc

Rubrika:

Téma: