LKS časopis

Recenzovaný časopis
České stomatologické komory

elektronická verze

ISSN 1210-3381 (Print)
ISSN 2571-2411 (Online)

LKS 09/2022 ČSK
Aktuální číslo
Rubriky
Témata
Autoři

MUDr. Vladislav Chvála je průkopníkem psychosomatické medicíny v České republice. Věnoval se jí už před rokem 1989, ale trvalo až do roku 2013, než byl tento obor u nás oficiálně uznán. Stále je však obestřen řadou mýtů, plynoucích z neznalosti i nepochopení. Proto jsme současnému předsedovi Společnosti psychosomatické medicíny ČLS JEP položili otázky právě k tomuto tématu.

MUDr. Vladislav Chvála

Můžete vysvětlit, v čem vlastně psychosomatická medicína spočívá?

Vědecká psychosomatická medicína představuje naplnění ideálu bio-psycho-sociálního pojetí zdraví a nemoci podle WHO. K tomu se formálně sice hlásí celá naše medicína, ale všichni dobře víme, že se vyučuje jen bio. Oblasti psychosociální se věnují na jiných fakultách a propojit to s bio-medicínou, která má velký respekt, ohromné finance a velkou argumentační sílu, není vůbec snadné. Vědecká metodologie v medicíně preferuje biologické důkazy, objektivizaci. V oblasti psychiky se taková metodologie nemůže uplatnit, protože jde výhradně o subjektivizaci, jedinečné významy každého člověka zvlášť. A sociální systémy jsou právě tak sebeorganizující se systémy, jejichž základním prvkem je jedno pozorovatelné jednání.

Souhra biologických, psychologických a sociálních systémů, jejich vliv na jedince a jejich vylaďování v něm je klíčem k pochopení psychosomatického stonání. Psychosomatický lékař neví, ale pomáhá, aby pacient věděl. Je expertem na otázky. To nevylučuje, aby použil některý z alternativních postupů k vyladění bio-psycho-sociálních systémů s vědomím toho, co dělá. Není psychoterapeutem, ale rozumí psychoterapeutickým postupům a ví, jak se zeptat.

Mohl byste na výstižných konkrétních příkladech dokumentovat přínosy psychosomatické medicíny pro léčbu pacientů?

V krátkosti to je obtížné. Většinou jde o poměrně složité případy. V médiích prezentovaná představa, že „stačí pacientovi vysvětlit, v čem je problém, a on se uzdraví“, je zavádějící. Obávám se, abych stručným popisem případu neuvedl čtenáře do podobného omylu.

Vyberu dva příklady, které byly výjimečné zdánlivě snadným řešením. V jednom šlo o pacientku asi čtyřicetiletou, nepříliš inteligentní, která přišla kvůli ukrutným bolestem nad pravou lopatkou. Začaly po vytržení osmičky vpravo dole. Byl konec listopadu, a do Vánoc byla bolest taková, že se pacientka dožadovala převozu do nemocnice a doufala, „že jí tam dají narkózu“. Nikde se nic nenašlo, ale bolesti neustupovaly. V nemocnici končila obvykle v pátek navečer a nic nezabíralo. Okolnosti byly nápadné, ale dramaticky prožívané bolesti přitahovaly tolik pozornosti, že se na podstatné informace nedostalo. Teprve když už nebylo pacientce co nabídnout, mohl se vyptat také psychosomatický lékař na psychosociální okolnosti. Pacientka se starala pod dohledem své dominantní matky o svého třiadvacetiletého mentálně postiženého a na ní zcela závislého syna a o jedenáctiletá dvojčata. Děti nezvládala. Začátkem listopadu její manžel odjel do zahraničí za prací a přijížděl jednou za čtrnáct dnů na víkend. Do konce listopadu měla paní té zátěže doslova plné zuby, a další průběh už známe. Úlevu přinesla až změna ve fungování rodiny. Případ jsme podrobně publikovali jinde (www.lirtaps.cz/odborne-publikace/).

V druhém ilustrativním případě šlo o ženu asi čtyřiasedmdesátiletou se silnými bolestmi nohou od kolen dolů. Mluvila špatně česky a tvrdila, že bolesti má od té doby, „jak běhali po horách“ před dvěma lety. Poslal ji k nám ortoped, který naštěstí nenašel nic, co by se dalo operovat. Byli jsme zvědaví, kde v tomto věku a s kým běhala po horách. Ukázalo se, že se před dvěma lety poprvé od války sešla se svými sourozenci a jeli společně na Šumpersko, kde její německy mluvící rodina žila po generace, než je po válce násilně vystěhovali Češi. Tatínka jim přitom zastřelili a jen ona sama zůstala jako malé děvče tady bez rodiny, protože tehdy zrovna byla u sedláka v sousední vesnici. Můžeme si představit, co všechno se jí vrátilo na mysl, když vzpomínali se sourozenci na staré časy. Co všechno musela unést! Teď bylo třeba obrátit pozornost k zadrženým emocím a bolestem duše, a ne nohou, které tu bolest zobrazovaly naštěstí bez poškození tkání.

Jakou roli může sehrávat psychosomatická medicína ve stomatologii?

Zvláště naše pracoviště má ke stomatologii velmi vřelý vztah, protože dva ze zakládajících členů v roce 1989 byli stomatologové, manželé Machanderovi. Oba v psychosomatice a psychoterapii pracují dodnes, i když dosáhnout na atestaci z psychosomatiky je pro stomatology u nás nemožné. Oba k psychosomatice přišli přes akupunkturu, kterou používali u bolestivých stavů. Těch je ve stomatologii hodně.

Mohou mít bolesti v dutině ústní nebo bolesti zubů, pro něž není odborné vysvětlení, psychické příčiny?

No právě. Zuby reagují velmi snadno na sociální a psychickou zátěž. Doc. Stackeová mi tady napovídá: „To, co vnímáme jako bolest zubů, bývá často bolest, která má původ ve svalové a vazivové tkáni v jejich blízkosti.“ Doc. Stackeová se věnuje výzkumu vztahu těla a psychiky. „Pokud jsme ve stresu, měníme nevědomě postavení hlavy. Intenzivně pak roste napětí krátkých extenzorů šíje, následuje často blokáda hlavových kloubů a s tím stoupá také tonus žvýkacích svalů. Často pak následuje i posun temporomandibulárního skloubení provázený úpornými bolestivými stavy, kdy je těžko identifikovatelné, co bolí. Nejčastěji to vnímáme jako bolest spodních zadních zubů, někdy to vyzařuje do oblasti lícních kostí, imituje to bolest dutin a horních zubů. Někdy to také imituje bolest ucha, a pacient obíhá kolečko ORL, stomatologie, neurologie a tak dále.“ Rozhodně platí, že tam, kde nenajdete kaz nebo jinou vadu a bolest trvá, nedělejte nic. Bude nejspíš psychosomatická. Ztráty blízkých může provázet odúmrť zubu a značná bolest. V jednom zvláště těžkém případu měla starší pacientka velké bolesti zubů, se kterými se obracela na mladého a sympatického stomatologa. Byla tak naléhavá a pan doktor tak zoufalý, že pokaždé přišla o jeden zub, jenže hned začal bolet další. A tak přišla poměrně brzy o všechny zuby. V jejím věku se zdálo, že bolesti vyřeší protéza. Ale nevyřešila. Pro zvýšenou citlivost ji nesnášela a žádné varianty nebyly úspěšné. Věc skončila stížností. U nás se pak ukázalo, že šlo o nešťastnou shodu okolností. Po smrti partnera ji rozbolel zub. „A pan doktor se tak hezky o mě staral, já ho doslova milovala,“ stěžovala si zklamaná pacientka.

Jsou některé oblasti medicíny, kde má psychosomatika zvláště velký význam?

Psychosomatická problematika jde napříč obory, dotýká se všech. Ale rozhodně jsou některé tělesné systémy více ovlivnitelné intrapsychickými a transpersonálními vlivy než jiné. Nejrychleji reagují vegetativní funkce. Takže GIT, kardiologie, kožní lékařství, gynekologie, neurologie, alergologie musí mít takových těžko řešitelných pacientů plno. Poznají se podle toho, že nález tak docela neodpovídá popisovaným problémům, a pacienti hlavně téměř nereagují na léčbu. Symptomy se mění, ale úzdrava nenastává. Nejvíc takových pacientů najdete samozřejmě v ordinaci praktických lékařů a pediatrů.

V čem se nejvíce liší standardní přístup lékaře k pacientovi od přístupu psychosomatického?

Ideální by bylo, kdyby se nelišil. Kdyby všichni lékaři brali biologická fakta (tělesné příznaky a nálezy) stejně vážně a rovnocenně jako fakta psychická (jaké významy symptomy pro něho mají, co pacient skutečně prožívá a co obsahují nevědomé vrstvy) a sociální (v jakých vztazích pacient žije, jaký vliv mají na jeho prožívání a biologické regulace). Patří k tomu ideálně i oblast spirituální, tedy schopnost porozumět zdrojům víry a naděje pacienta. To je v běžné praxi těžko dosažitelné tím spíš, že se tomu naši lékaři vůbec neučí. Proto nyní rozvíjíme psychosomatiku jako nástavbový obor, kde se lékařům klinických oborů dostává vzdělání v psychosociální oblasti. Hlavním nástrojem psychosomatického lékaře je jeho způsob myšlení.

V čem se psychosomatika nejvíce odlišuje od běžně známých alternativních terapií nebo od léčitelství?

Na rozdíl od léčitelů a alternativních postupů (třeba akupunktury nebo homeopatie) se opírá o dobře dostupné zdroje vědomostí z oblasti psychologie a sociálních věd. Nepotřebuje používat tajemné síly nebo obrazy homeopatických léků, čarování virgulí ani měření neznámých tělesných parametrů tajemnými přístroji k vysvětlení pacientových potíží. Paradoxně se tyhle metody více podobají běžné somatické medicíně než psychosomatice tím, že i zde je lékař nebo léčitel expertem, který ví, jak to je, a pacient obdrží lék nebo radu. Čím je alternativní technika tajemnější, tím má být účinnější. Takové postavení však neumožňuje skutečný dialog, ve kterém jsou vždy ovlivněni oba, lékař i pacient. O skutečném pacientově životě se v alternativě mluví obvykle jen v metaforách a mimochodem.

Psychosomatická medicína se dočkala v Česku uznání až v roce 2013, tedy o řadu let později než v zemích západní Evropy. Co bylo příčinou tohoto zpoždění?

To je těžko říct. Byl jsem u toho po celou dobu. V osmdesátých letech byla spíše medicínským undergroundem. Těšili jsme se, že s pádem železné opony přijde v plné slávě psychosomatika i k nám, ale medicína se komercionalizovala. Rozvíjelo se všechno, na čem šlo vydělat, dohánělo se materiální zaostávání našeho zdravotnictví. Akademická půda má silně konzervativní charakter. I když i tam se věci pohnuly, je jasné, že se rozvíjely především obory, které tady už byly, nebo na které bylo možno získat peníze. Protože tady nebyly žádné katedry psychosomatiky, nebyly kliniky, nebyli profesoři a docenti habilitovaní na tématu psychosomatických chorob, psychosomatika se nemohla rozvíjet. Nebyla tady ani žádná podnikatelská lobby, která by věc protlačila, protože na rozvoji psychosomatiky vydělají pouze pacienti a pojišťovny. Ty právě byly rozhodující v zavedení psychosomatiky v Německu, protože si spočítaly, že každé euro, které do toho vloží, se jim třikrát vrátí.

Jak na tom je tuzemská psychosomatická medicína v porovnání s vyspělými zeměmi světa v současné době?

Oproti Německu jsme samozřejmě teprve na začátku. Tam už je psychosomatika a komunikace vyučována jak na lékařských fakultách, tak je povinnou součástí některých prvních atestací. Praktický lékař bez splnění základní psychosomatické péče ani nemůže atestovat. Na druhé straně psychosomatiku jako nástavbovou atestaci nemají ještě všechny země EU. Řeší ji různě Rakousko, Švýcarsko, Belgie, Nizozemsko, Dánsko a další. Vývoj v rámci EU sleduje Evropská asociace psychosomatické medicíny (EAPM), které jsme také členem.

Ale pozdější začátek a hlavně organizace tak říkajíc „zdola“ měla své výhody. Psychosomatika u nás je mnohem více ovlivněna rodinnou terapií, kterou například profesor Loewe z Řezna označuje za „psychosomatiku budoucnosti“. V Německu totiž byla psychosomatika rozvíjena především z pozic psychoanalytické, existenciální psychologie, velký vliv tam má kognitivně behaviorální škola, a je proto postavena především na individuální psychoterapii. U nás díky aktivitě našeho Institutu rodinné terapie a psychosomatické medicíny (LIRTAPS) máme tendenci vidět pacienta jako součást rodinných systémů a pracovat s celou rodinou. To je mnohem účinnější a rychlejší cesta, například u poruch příjmu potravy. Výborně se rozvíjí naše psychosomatika ve fyzioterapii, tak jak to dělají třeba v CKP Dobřichovice. Práce s tělem je důležitá součást psychosomatiky.

Bylo těžké dosáhnout uznání psychosomatické medicíny?

Bylo. Ale ještě je předčasné používat minulý čas. Stále máme mnoho vlivných odpůrců. Například pan doktor Kubek drží celou Českou lékařskou komoru v odporu proti psychosomatice. Tvrdí, že naše medicína už je bio-psycho-sociálně orientovaná a každý lékař to dělá, což víme, že není pravda. A navíc mnoho kolegů pokládá za psychosomatiku to, co prezentují mediálně známí lékaři jako Hnízdil nebo Vojáček. Ti sice psychosomatiku propagují, veřejnost jim naslouchá, ale svou mediální popularitu zvyšují někdy kritikou běžné medicíny. Navíc je tady řada lékařů, kteří nedostatek psychosomatického vzdělávání vyřešili už dříve tím, že se vydali k alternativě, především akupunktuře a homeopatii. Většina z nich jistě proto, že chtěli pomoci právě psychosomatickým, jinak těžko léčitelným pacientům. Ale teoretické základy těchto postupů jsou pro většinu našich lékařů těžko přijatelné. Cílem naší společnosti je naopak medicínu obohatit o psychosociální rozměr a užívat přitom argumenty z oblastí, které jsou dobře teoreticky podložené.

Dá se říct, jak velké množství lékařů využívá psychosomatickou medicínu a v jakých oborech se psychosomatická medicína v současné době prosazuje nejvíce a proč? Kde naopak nejméně a proč?

O kurzy základní psychosomatické péče je velký zájem. Kapacita nestačí a lékaři jsou nadšení. Řada z nich říká: „Konečně smíme vidět, co jsme u pacientů tušili.“ V přípravě k atestaci je asi padesát lékařů, nemám aktuální přehled. Naše odborná Společnost psychosomatické medicíny ČLS JEP (SPM ČLS) má na 260 členů. Nejsou to jen lékaři, usilujeme o mezioborovost, proto máme i psychology a fyzioterapeuty. Ve stanovách máme zakotveno, že výbor společnosti musí mít tři somatické lékaře, dva psychiatry, dva klinické psychology a dva fyzioterapeuty, abychom udržovali rovnováhu mezi obory. Kdyby byla cesta volná, kdyby bylo kde stážovat (zatím máme málo akreditovaných pracovišť), určitě by tam bylo hodně praktických lékařů a pediatrů. Máme ale i výborné neurology, tu a tam gynekologa, ale i kožní lékaře, gastroenterology, alergology, urology. Často k nám přicházejí přes praktikování některé z alternativních metod a víme od nich, že jsou rádi, že mohou účinku léčby porozumět jinak a lépe.

Pokud se ptáte, kde se uplatňuje psychosomatika nejméně, pak je to tam, kde vedení odborné společnosti nemá o moderní psychosomatice ponětí a myslí si, že ani jejich členové o tom nic nevědí. Příkladem může být neurologie, která má psychosomatiky plno. Ale když jsme se před časem ptali šéfů odborných společností, zda někdo v jejich oboru dělá psychosomatiku, právě tady jsme se dozvěděli, že nevidí důvod a neví o tom, že by to někdo z neurologů dělal. A přitom to dělají, ale vedení o tom neví. Chápu. Profesury se u nás na témata psychosomatiky dělat nemohly.

Je psychosomatická medicína důležitá také pro zdravotní sestry a ostatní střední zdravotnický personál? Mohou ji uplatňovat a děje se tomu tak?

V psychosomatice se uplatní týmy složené z nejrůznějších profesí. Je to lékařský obor, ale velmi potřebuje úzkou spolupráci s psychology a psychoterapeuty, s fyzioterapeuty. Bez spolehlivého středního zdravotnického personálu si to neumím ani představit. Sestřičky mají odjakživa schopnost promluvit s pacienty i tam, kde pan doktor nemá chuť nebo čas se věnovat jejich životu. Nebo má dojem, že věnovat se musí jen laboratorním výsledkům a správnému výběru léků. Pacienti potřebují, aby s nimi personál mluvil.

Roste zájem lékařů o vzdělávání v oblasti psychosomatické medicíny, a pokud ano, tak jakou měrou?

Zájem byl značný. Teď trochu stagnuje, protože se vedení ČLK podařilo zablokovat na více než rok akreditační komisi pro psychosomatiku, takže se věci nehýbou kupředu. Je málo míst ke stážování a hlavně nejsou dosud kódy lékařských výkonů. Takže lékař, který se vzdělává na vlastní náklady asi 3 roky, splní všechny podmínky, tak je „potrestán“ snížením příjmů. Díky většímu porozumění se věnuje pacientovi delší čas při každé návštěvě. Už to nejde „vyřídit“ pacienta za 5 nebo 10 minut, jak je i v psychiatrii běžné. Najednou je o čem mluvit, ale bez času na rozhovor neudělá lékař pro pacienta nic z toho, co se naučil. Kódy máme připravené a brzy je budeme na Ministerstvu zdravotnictví projednávat. Neumím si představit, že by se našel důvod, proč je novému oboru neschválit, kromě nepřátelského nastavení členů pracovní komise za ČLK.

Vyučuje se psychosomatická medicína na lékařských fakultách v tuzemsku? Jak je tomu ve světě?

Naše Společnost psychosomatické medicíny ČLS si dělala v roce 2018 podrobný průzkum, zda a jak je psychosomatika a komunikace vyučována na našich lékařských fakultách a na dalších zdravotnických vysokoškolských studiích. Je to opravdu velká bída. Na 2. lékařské fakultě v Praze mají nepovinný předmět, obvykle pro asi dvacet nadšenců. Na 3. lékařské LF působí Ústav lékařské etiky, a navíc tam psychosomatiku vyučuje skupina nadšenců z praxe jako nepovinný předmět. Učila se v Brně, kde je ústav lékařské psychologie a psychosomatiky, nevím, zda tam psychosomatika zůstala po odchodu doc. Bendové. Hradecká lékařská fakulta s psychosomatikou nekoncepčně koketuje. Paradoxně se věnují psychosomatice nejvíc na teologické fakultě v Olomouci u prof. Tavela. Proti tomu, co se vyučuje na německých školách, v Dánsku, to je skoro nic. Všude ve světě věnují velkou pozornost komunikaci, ale u nás jako by podstata medicíny spočívala ve farmakologii.

Jaké je v současné době povědomí veřejnosti o psychosomatické medicíně a jak ji lidé vnímají?

Zájem o psychosomatiku ve společnosti nepochybně roste. Existuje tady rozsáhlý trh alternativních a léčitelských praxí, které se také k psychosomatice hlásí, protože pracují se stejnou pacientskou skupinou. Taky proto si dnes psychosomatiku někteří kolegové pletou s alternativní medicínou. Tou ale psychosomatika není. Je naplněním vědecké, bio-psycho-sociálně pojaté medicíny. Veřejnost ale vnímá nejhlasitější mediální hlasy, a ten mají lidé, kteří ani oficiální vzdělání v psychosomatice nemají (Hnízdil, Vojáček), nebo prosazují léčitelství. MUDr. Hnízdilovi nelze upřít zásluhy v propagaci psychosomatiky, ale jeho útoky na medicínu psychosomatikou nepolíbenou jsou nyní kontraproduktivní. Všude, kam přijdeme při vyjednávání podmínek pro naše psychosomatické lékaře, narazíme na předsudky: „Aha, psychosomatika? To je ten Hnízdil?!“. A je po jednání. Tvrzení v médiích, že „psychosomatika je snadná, stačí pacientovi vysvětlit, čeho má plnou hlavu, plné zuby, co nemůže skousnout nebo spolknout, nebo na co by se nejraději vykašlal - a je to“, jsou zavádějící. Vytvářejí falešnou představu o našich možnostech. Je to jen klamavá reklama.

Obracejí se pacienti k psychosomatické medicíně ve chvíli, kdy už nic jiného nezabírá, nebo se o ni zajímají již při prvních zdravotních problémech?

I v německém psychosomatickém ráji kolegové tvrdí, že trvá průměrně sedm let, než se pacient prostoná k psychosomatické léčbě. Je to tím, že tělo svými příznaky často „zachraňuje“ člověka před nesnesitelným pohledem na bídu vlastního života, na zoufalý stav intimních vztahů, ve kterých žije a jinak to neumí. Netroufá si řešit svou situaci. Mnoho nemocí má právě takový podklad. Tělo se svými symptomy vlastně vylaďuje na velké psychické napětí v napínavých nebo nesnesitelných sociálních vazbách. Ale kráká hospitalizace, status nemocného, zvláštní ohledy k nemoci na chvíli uleví a tím se také můžeme uzdravit. Naše případy jsou ty, kde se věci zacyklí, řešení se nenachází a nemoc se stane součástí rodiny, ve které pacient žije.

Stalo se vám někdy, že vás požádal o pomoc kolega z jiného oboru ve chvíli, kdy se mu situace pacienta zdála bezvýchodná? Pokud ano, tak co se dělo poté?

Ano, to je poměrně časté. Naše pracoviště funguje už přes třicet let, takže řada lékařů s námi udělala dobrou zkušenost. Například alergoložka velmi dobře odhaduje, kdy má dítě astmatické záchvaty „normální“ a kdy „ty divné“. Když nás na její návrh pacient vyhledá, obvykle se sejdeme s celou rodinou a začne naše práce. Pokud je rodina ochotná spolupracovat, není důvod, proč bychom je neměli onemocnění zbavit. Někdy je ale situace matky samoživitelky s třemi dětmi, které má každé jiného otce, tak zoufalá, že není kde brát a do skutečného odkrývání zdrojů napětí se ani pustit nemůžeme. Pak používáme alternativní techniky, které nevyžadují reflexi stavu, ale ulevují a mohou napomoci skutečné změně chování v rodině. Někdy je možné pacienta získat pro psychoterapii a lékař ho může předat psychologovi-psychoterapeutovi, který má na něj více času.

Jaký je vliv psychického rozpoložení člověka na jeho zdravotní stav? Existují nějaká data, která by vypovídala o tom, oč jsou lidé ve stresu náchylnější k chorobám než lidé, kteří žijí v klidu a v pohodě?

Takových dat existuje řada. Výsledky výzkumů posledních dvou dekád (Sapolsky, Marmot, Willkinson a další) jasně prokazují, jak chudoba, sociální vyloučení a s tím spojený trvalý stres významně zvyšuje nemocnost a zkracuje věk dožití (více Jetmarová J, Lánský O. Nemoc se neptá. In: Psychosomatická medicína 2020. Palestra. https://www.psychosomatika-cls.cz/psychosomaticka-medicina-2020-monografie/). Tyto práce někdy dovedou výzkumníky k levicové ideologii, protože se zdá, že řešením by bylo odstranit zdroje chudoby revoluční cestou. Mladí lidé si ale málokdy uvědomují, že ani socialismus nepřinesl odstranění chudoby a stresu, natož aby zlepšil zdravotní stav našich obyvatel.

Mohl byste uvést příklad, kdy psychosomatická medicína pomohla pacientovi s velmi vážnou diagnózou? Jak rychle vlastně psychosomatická medicína zabírá?

To bych právě nerad, protože již zmiňovaní mediálně známí kolegové slibují někdy zázračné efekty i v případech onkologických pacientů a aktivně odrazují pacienty od klasické onkologické léčby. Tvrdí, že by měli raději vyřešit své komplikované vztahy a nemoc odejde. Jenže na to je obvykle pozdě a sám boj se zhoubnou nemocí je tak náročný, že v tom ještě probírat své vztahové maléry, je trochu moc. Ne že by psychoterapie nebyla i v léčbě onkologických onemocnění výhodná. Dávno je prokázáno, že i skupinová psychoterapie onkologicky nemocných má významný vliv na úzdravu a přežití. A pokud jde o jiná vážná onemocnění, jako jsou třeba Crohnova choroba, revmatické onemocnění kloubů u dětí, těžká mentální anorexie, rozsáhlý ekzém u dětí, to všechno jsme u nás léčili a vyléčili. Ale jistě ne u každého a určitě ne snadnou cestou. Nejdůležitější je práce samotného pacienta a aktivita a ochota jeho rodiny.

Jak vidíte z pohledu odborníka na psychosomatickou medicínu současnou pandemii koronaviru? Jsou dlouhotrvající omezení v oblasti kultury, sportu a jiných volnočasových činností hrozbou pro zdraví člověka? Pokud ano, tak jak velkou?

Dnes je každý druhý odborník na koronavirus. Petici proti vládním opatřením někdy ze září minulého roku podepsalo devět úctyhodných lékařů. Všiml jsem si, že šest z nich se hlásí k psychosomatice. To se mi zdá nápadné. Proč zrovna psychosomatici, když o přetížení nemocnic žádný z nás nemůže pochybovat? Možná proto, že si víc uvědomujeme, jak významným faktorem odolnosti je dobrá nálada a psychická pohoda? Rozhodně je prokázáno, že omezení volného pohybu u pokusného zvířete, dlouhodobé vystavení bezmoci a strachu oslabuje imunitní systém. A ten je nyní nejdůležitější součástí obrany proti pandemii. Těžko však říct, jak jinak měla vláda postupovat proti viru, který hrozí přetížením nemocnic. Ale rozhodně se strach a bezmoc mohou podílet na zhoršování zdravotního stavu populace. Snad měli lidé dostat veškeré informace a mělo být na nich, jak se zachovají. Možná by si zachovali pocit svobody a důstojnosti. Ale to lze očekávat jen od zdravé a dospělé populace. Obávám se, že to, že jsme nejlepší na světě v předávání infekce a v úmrtnosti, může mít kořeny v naší zkušenosti s nekompetentními vládami. Dlouhý čas strávený v komunistické diktatuře nás zřejmě vybavil schopností vykašlat se na autority a dělat si, co sami uznáme za dobré. Něco jiného říkat a něco jiného dělat.

Na závěr jeden případ z mého okolí na odlehčení. Můj kamarád se dostal k deníku vojáka z první světové války, byl skutečný, ne přepsaný. Šlo o malý ohmataný, ale docela silný sešitek. Četl ho bez odtržení celý den, i když to bylo místy otřesné. Voják v něm popisoval i řadu těžkých nemocí, jimiž prošel s ostatními vojáky. Ačkoliv bylo léto, kamarád druhý den onemocněl těžkou chřipkou. Co si o tom jako odborník na psychosomatiku myslíte?

Válečné situace poskytují řadu inspirací pro psychosomatiku. Jednou z nich je zjištění, že rány vítězů se hojí mnohem lépe než rány poražených. V případě téhle chřipky máme příliš málo informací, abychom mohli cokoli vyvozovat.

MUDr. Vladislav Chvála

Narodil se v r. 1952, ve zdravotnictví působí od r. 1978, nejprve jako ženský lékař a porodník, později sexuolog specializovaný na rodinnou terapii a psychosomatickou medicínu. Založil Středisko komplexní terapie psychosomatických poruch v Liberci a od r. 1989 vede zdejší tým lékařů, psychologů a rehabilitačních pracovníků. Prosazuje rodinnou terapii do zdravotnictví, především na poli psychosomatické medicíny. Společně s Ludmilou Trapkovou založili Institut rodinné terapie a psychosomatické medicíny v Liberci (LIRTAPS). Je předseda výboru Společnosti psychosomatické medicíny ČLS JEP, zakladatel a šéfredaktor odborného časopisu Psychosom.

24. 4. 2021

LKS 04/2021

Print: LKS. 2021; 31(4): S56 – S57

Autor:

Fotografie

  • Archiv Vladislava Chvály

Rubrika:

Téma: