LKS časopis

Recenzovaný časopis
České stomatologické komory

elektronická verze

ISSN 1210-3381 (Print)
ISSN 2571-2411 (Online)

LKS 09/2022 ČSK
Aktuální číslo
Rubriky
Témata
Autoři

S počínajícími 60. léty minulého století přichází z Plzně do jihomoravské metropole zkušený prof. MUDr. Josef Švejda, DrSc., a ujímá se jako přednosta vedení vznikající II. stomatologické kliniky lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Současně s ním nastupuje na kliniku čerstvá absolventka, Brňačka narozením i rodem, čerstvě promovaná zubní lékařka Alena Dapeci. Brzy se začala věnovat protetice a dosáhla až k metám nejvyšším, profesuře, doktorátu věd, v roce 1988 pak krátký čas vykonávala i funkci přednostky kliniky a proděkanky pro stomatologii. Loni v Karolinu ji ČSK ocenila čestným titulem Osobnost české stomatologie.

prof. MUDr. Alena Dapeci, DrSc.

Paní profesorko, můžete zavzpomínat na svoje úplné začátky v oboru zubního lékařství?

Začalo to tím, že jsem stomatologii studovat nechtěla. Ale nakonec se stala mým údělem. Studovala jsem v budově na Šilingrově náměstí, tam, kde se brněnská stomatologie zrodila – se vší vážností – už v r. 1919.

V r. 1960 vzniklo pracoviště na Hybešově ulici, tedy II. stomatologická klinika, orientované na stomatochirurgii. Postupně se zde rozvinuly především dva obory, vedle chirurgie také protetika. Profesor Švejda postupně začal budovat tým, který se prosadil zejména v oblasti stomatochirurgie – tu po něm za pár let převzal prof. Josef Bilder. Toho si vážím pro jeho odbornost, která se opírala o předchozí zkušenost z velké chirurgie, a pro jeho odvahu zavádět nové metody léčby, zejména u onkologických pacientů.

Pojďme ale zpátky k vaší specializaci...

Protetika mě zaujala propojením techniky a estetiky. Ovšem zpočátku, když jsem do jejího světa vstupovala, to nebylo nijak jednoduché. Pro pacienta i lékaře to někdy představovalo doslova martyrium.

Protetika tehdy, jen s malou nadsázkou, vypadala jako středověká mučírna. Ovládnout náročnou techniku, to reprezentovalo opravdu kus umění. Já jsem dělala hlavně fixní protetiku – korunky, můstky. Začínalo se obroušením zdravých zubů. Otiskovalo se do tzv. měděných kroužků. To byly prefabrikované kroužky a každý se musel tzv. přiadaptovat, extra přizpůsobit, aby respektoval gingivální linii a vše správně sedělo. Samozřejmě zuby musely být pořádně napreparované, nabroušené, to znamená bez jakýchkoliv nežádoucích nepravidelností. Pak se vzala Kerrova otiskovací hmota, nahřála se, naplnila se do měděného kroužku a ten se zavedl na živé zuby. Nic povzbudivého. Zpocený pacient, zpocený ošetřující, všichni často vynervovaní. Do toho věčně nespokojený technik, který třeba řekl: Tak to se tedy nezlobte, ale tady to máte podsekřivé, to já nemůžu převzít, to se pak na mě budete zlobit... Takže znova a lépe.

Když se podařilo zavést otiskovací kroužky, pořizoval se přes ně sádrový situační otisk. Bohužel, když se sádra snímala, bylo nutné ji rozlámat. Z rozlámaných fragmentů se to pak všechno sestavovalo, lepilo do původního tvaru k odlití pracovního modelu.

Váhající lékař, nebo student, mohl také na otisk v ústech chvíli pozapomenout. Tedy nevyjmout ho z úst pacienta včas, dokud ještě úplně nezatvrdl. Když se tak stalo, nastoupily vrtáčky, pracné rozřezávání, a člověk musel být opatrný, aby nepoškodil chrup ani dáseň pod zcela ztuhlou sádrou.

Naštěstí v 80. letech přišly nové otiskovací hmoty – pružné silikony. S těmi se otiskovalo lépe a odpadly trampoty s měděnými obroučkami a sádrou.

Další otázka byla, z čeho zhotovovat fixní práce. Protetika, která měla vyšší standard, byla z Palapontu. Tedy z ještě před válkou objeveného polymetylmetakrylátu, z něhož se typicky připravovaly žaketové korunky i další protetické práce. Uděláme tam palapontku znamenalo, že to byla bílá, resp. barvě zubů přizpůsobená korunka. Pro nepamětníky – to jsme už na začátku osmdesátých let.

Odvážil se tehdy někdo pomyslet, nebo dokonce zrealizovat korunky z keramiky?

Do Československa začínalo v 80. letech pronikat povědomí, že existují také keramické hmoty. Takové, jako jsme je vídávali v zahraničí, já například při své stáži v Dánsku. Nebyl to jen čistý porcelán. Napaloval se na kovy, na jejich různé slitiny. Musím říct, že když se udělala dostatečná vrstva porcelánové hmoty, výsledná práce byla nejenom vysoce estetická, ale měla i potřebnou mechanickou odolnost, pochopitelně posilovanou vnitřní konstrukcí.

Na naší klinice jsme zpracovávali studie právě kolem těchto stomatologických porcelánů. Naší obrovskou výhodou bylo, že s námi spolupracovala histoložka doc. Hornová, a my jsme přesně věděli, zda je někde nějaká puklina a kde. Jméno paní docentky bylo známé i na jiných fakultách. Byla to zajímavá práce. Často jsme také pomáhali kolegům, když nám poslali ukázku takových náhrad.

Výborné vztahy jsme měli s hradeckou klinikou, s doc. Bittnerem. On byl opravdu takové zlatíčko, nenápadně nás vedl a školil. Napsal krásná skripta, byla s ním moc hezká spolupráce. Nebyl záludný ani vypočítavý a prozradil nám mnohé taje oboru, který skvěle ovládal.

Které osobnosti z oblasti protetiky jste měla možnost v Brně poznat?

Měli jsme primáře MUDr. Zdeňka Svobodu, ten ale poměrně brzy zemřel na srdeční příhodu. Jiný kolega zase odešel do Švýcarska. Legendární postavou byl samozřejmě prof. Bedřich Žák, přednosta na protetice. Distinguovaný kmet s bílou bradkou... A protetiku znal a ovládal. Když byl někdo jeho žákem a prokázal, že si takovou poctu zaslouží, tedy že to umí, tak to bylo ohromné.

Monumentálnost prof. Žáka spočívala také v tom, že v ordinaci seděl ve velikém křesle, v ušáku. Pěkně uprostřed. Odtud udílel svoje rady, pokyny i verdikty. Jednou jsem dělala nějakou inlay a nevedlo se mi to. Říkám to tedy panu profesorovi a z ušáku se ozvalo: Já bych to takhle nedělal. Zareagovala jsem poněkud opovážlivě, ale logicky: Já taky ne – ovšem kdybych věděla, jak to udělat. A představte si, on se majestátně zvedl z toho křesla a všem nám to se sobě vlastní jistotou a brilantností předvedl. Bylo to v těch šedesátých letech jako z jiného světa.

Vy jste na konci šedesátých let následovala na několik let svého manžela, také lékaře, do Alžíru. To byl asi ještě víc než jiný svět...

Skoro čtyři roky obrovské životní zkušenosti. Ovšem také více než dva roky přímé zubní praxe v podmínkách zcela mimořádných. Přijela tam ještě jedna Češka, shodou okolností taky zubní lékařka. Takže jsme tam asi dva roky bojovaly za zdravější chrup místní populace.

Jednoho dne se objevil pacient s oronazální komunikací. Nakonec se ukázalo, že měl syfilis. Bylo to dobrodružné a často i smutné zároveň. Houfy zanedbaných dětí, množství zánětlivých komplikací. Tak co s tím? Naštěstí tam pobýval i kolega, taky Čech, který tam měl kliniku a nechal mi tři lůžka, abychom u něj mohli naše pacienty položit.

Jednoho dne nás v rámci naší pomoci rozvojovým zemím odvezli do nitra Sahary. Chtěli se pochlubit a prezentovali nám docela pěknou ordinaci, které dominovala moderní zubní vrtačka z Francie. Chtěli ode mě předvést, co všechno se s ní dá dělat, jak to funguje. Všechno to vypadalo dobře až do okamžiku, kdy z nich vypadlo: Víte, my tu ale nemáme žádnou vodu...

Jak vás po vašem návratu přijali zpátky na klinice?

Musím předeslat, že prof. Švejda mě do Afriky pouštěl velmi nerad. Když jsem se v třiasedmdesátém vrátila, přesvědčoval mě, abych si udělala kandidaturu. Měla jsem už před tím rozpracované protetické téma o artikulaci fixních náhrad, ale po návratu mi bylo řečeno, že je to zastaralé, a tak jsem musela začít psát znovu, od začátku.

Zároveň prof. Švejda rozhodl, že pojedu na stáž na univerzitu do dánského Aarhusu. Během čtyřměsíčního pobytu jsem si tam uvědomila, jak je ten náš svět pozadu. V odborných věcech, i v mnohém jiném. Vždyť já neměla ani účet v bance! No, starali se tam o mě jako o kojence. Vzpomínám si, jak mě kolegové chtěli vzít na malou okružní cestu po Skandinávii. Říkali jsme tomu podívat se na Andersenovy pohádky. Ale žádné Finsko, Švédsko ani Norsko se nekonalo. Já totiž měla výjezdní povolení pouze a jen pro Dánsko. Říkali mi: Co blbneš, to platí pro všechny skandinávské země. Neplatilo. Šli dokonce až ke starostovi a ten bohužel jenom potvrdil, že vycestovat z Dánska nesmím. Tak jsme z protestu šli aspoň do kina – na Doktora Živaga...

A pak přišel příkaz, že se musím v termínu vrátit domů, do Československa, jinak budu považována za emigrantku.

Po svém návratu z Dánska jste tedy pokračovala i ve své pedagogické a vědecké práci.

Ráda jsem učila. Bylo o mně známo, že jsem věrným obrazem svého šéfa, přísného prof. Švejdy. A že u mě jen tak něco neprojde. Snad jsem dokázala u svých ročníků vytáhnout ze studentů, co se dalo. Za mé éry, mohu-li to tak říct, každý musel v rámci státní zkoušky z protetiky odevzdat práci, kterou zpracoval se svým laborantem, a obhájit ji. Měli jsme tzv. minima. Bylo rozpočítáno, kolik musel student udělat náhrad, aby byl připuštěn ke státní zkoušce. Škoda, že to trvalo poměrně krátce a tyto požadavky se později oslabily.

Já jsem byla zvyklá na přísné školy už od středoškolských studií. Na gymnáziu v Křenové vládnul ředitel a tehdy známý básník Rajmund Habřina. Na němčinu jsme měli Němce, na ruštinu Rusku. Hodně jsem se tam naučila.

Jak pokračovala vaše zahraniční spolupráce po návratu z Dánska?

Naše klinika spolupracovala s několika zahraničními pracovišti. V Sankt Pöltenu v Rakousku, také v Erfurtu, kde působil prof. Walter Künzel, mimochodem rodák z Hradce Králové. Na univerzitě v Jeně to pak byl prof. Edwin Lenz, který se zabýval přímo protetikou a protetickými materiály.

Poslední otázka: Jak by mělo v České republice vypadat studium budoucích zubních lékařů?

V Dánsku jsem pochopila, že není od věci, aby se absolvent stomatologie orientoval i ve všeobecné medicíně. Říkali mi: Ty máš takové znalosti ze všeobecné medicíny, kdes k tomu přišla? Obdivovali to. Není to tedy špatná idea, mít bazální znalosti ze všeobecné medicíny. Obávám se, že v opačném případě, bez této erudice v aktuálních oblastech všeobecné medicíny, by výuka zubního lékařství sklouzla do řemeslné výroby korunek, můstků a dalších typů zubních náhrad.

Mám pro to i osobní důvod, vyplývající z mé vlastní zkušenosti. Stalo se to před několika lety, kdy už jsem přestala pozorně sledovat náš obor a doslova s hrůzou jsem zjistila, bylo to v časopise LKS, souvislost mezi léčbou onkologického onemocnění s použitím bisfosfonátů a následnou možností osteonekrózy v orofaciální oblasti. A takových situací bude s postupujícím rozšiřováním dříve neléčitelných nemocí přibývat. Lékaři na jedné straně pacientovi pomůžou, ale na druhé straně budou muset velmi obezřetně zvažovat, kde a jak mu mohou takovou léčbou ublížit. Je nesmírně důležité, aby se tyto nové poznatky, zkušenosti a výsledky výzkumů rychle dostávaly i mezi zubní lékaře.

19. 9. 2018

LKS 09/2018

Print: LKS. 2018; 28(9): S136 – S137

Autor:

Fotografie

  • Ladislav Šolc

Rubrika:

Téma: