Jak jste v Praze začínal?

Absolvoval jsem obvyklé kolečko. Nejdřív konzervační oddělení u prof. MUDr. Vratislava Bažanta, DrSc. Tam jsem byl půl roku, pak půl roku na protetice u doc. MUDr. Ladislava Dombradyho, CSc. Ve finále jsem pracoval na ambulantní chirurgii u prof. MUDr. Josefa Hořejše, DrSc. Jiná klinická oddělení jsem ke své škodě z různých důvodů nenavštívil.

Nakonec chyběl sekundář na protetice a doc. Dombrady si mě zavolal a říká mi: Jestli chceš, můžeš k nám nastoupit. Stalo se tak v roce 1974. A na protetice jsem setrval až do konce své kariéry. V létě jsem ovšem chodíval, z vlastní iniciativy, vypomáhat na lůžkové oddělení. Přednostou tam tehdy byl prof. MUDr. Ladislav Borovanský, DrSc. Jako sekundář jsem měl od roku 1972 od fakulty úvazek 0,2 k výuce posluchačů. V roce 1976 jsem dostal asistenturu a přešel na plný úvazek jako učitel.

Protetika mě bavila. Stále jsem vymýšlel, na co bych se mohl specializovat. Takzvaně jsem se nemohl rozhodnout. Doc. Dombrady mě jako správný učitel nutil číst. No – nebudu lhát. To jsme jako mladí lékaři toužící po praxi dost nenáviděli. Ale musím přiznat, že jsem mu pak za ten teoretický tlak byl moc vděčný. Když jsem ho jednoho krásného dne zase požádal o doporučení tématu, chápavě se mi podíval do očí se slovy: Ale nééé, hlavně čti. A až přečteš sto článků, vono tě něco napadne. I beze mě.

Měl pravdu. Nakonec mě cosi napadlo. V tom, jak dokázal povzbudit naši fantazii a úsilí, na něj moc rád vzpomínám. A také na jeho úžasnou technickou erudici.

A co vás tedy napadlo...?

Začal jsem se zabývat tzv. neutrální zónou.

Když se u dětí začínají prořezávat zuby, a nejsou úplně rovné, maminky, ale spíš babičky či tchýně spustí poplach, že dítě bude mít křivé zuby. Ony se ale časem zoubky většinou srovnají do správné pozice bez jakéhokoliv zevního zásahu, což vychází právě z té neutrální zóny. Síly svalů, které tlačí proti zubům a alveolárnímu výběžku směrem ven z úst, tedy svaly jazyka a ústní spodiny, jsou totiž za normálního stavu v rovnováze se silami svalů, které tlačí dovnitř – což jsou především svaly rtů a tváří. A tyto síly se vzájemně ruší v určitém prostoru, který je vyplněn alveolárním výběžkem a zuby.

Mezi těmito antagonistickými skupinami svalů vzniká prostor, ve kterém se formuje definitivní tvar alveolárního výběžku a postavení zubů. Pokud dojde k poruše některých skupin svalů, např. v důsledku obrny nebo úrazu, tak zdravá polovina čelisti roste normálně a druhá polovina v růstu zaostává nebo neroste vůbec. Vznikne z toho to, co lidé vulgárně označují jako křivá huba.

Úkolem protetika je tedy nalézt prostor neutrální zóny a do tohoto prostoru přesně postavit umělé zuby tak, aby se umělá náhrada při činnostech ústní dutiny nepohybovala.

Já jsem princip neutrální zóny ani neobjevil, ani nevymyslel. Ale propracoval jsem metodu, jak prostor neutrální zóny nalézt, jak ji identifikovat a využít. Moje otiskovací metodika ve své době vzbudila překvapivý ohlas. Přiznávám ale, že byla zpočátku poněkud náročná... Otiskoval jsem ve speciální lžíci vzdáleně připomínající protézu. Otiskovací hmotou, která tuhla po dobu 24 hodin. Principem otiskování je totiž to, že nesmíte žádným způsobem do otiskovacího aktu zasáhnout. Zprvu jsem získal pro svoje experimenty rodiče. Byli trpěliví. Naštěstí jsem zjistil, že takhle dlouhá doba není k otiskování nutná, a otiskovací metodu jsem vylepšil.

Jaký byl smysl tohoto bádání a praktické využití metody?

Nerespektování neutrální zóny přináší největší problém u celkových a parciálních náhrad. Projevuje se však také u implantátů. Implantát zavedený mimo prostor neutrální zóny je ohrožen tím, že ho dominantní svalová skupina začne postupně dislokovat.

Když se například v dolní čelisti extrahují všechny zuby, alveolární výběžek začne velmi rychle atrofovat a postupně mizí. Navíc po extrakci zubů se aktivita jazyka, jeho síla, zvyšuje. A tak zatímco svalstvo obličeje, tváří a rtů, které tlačí dovnitř, atrofuje, vytváří se disbalance ve vzájemném působení svalových skupin a neutrální zóna se posunuje dopředu. Když se tam zhotoví protéza, která v podstatě drží jen na tom proužku alveolu, protože jinak se nedá extendovat, tak samozřejmě za těchto podmínek v ústech plave. Pokud je protéza postavena přísně v neutrální zóně, je předpoklad, že reciproční svalové skupiny protézu při činnostech ústní dutiny udrží v žádaném postavení. Tato problematika byla i tématem mojí kandidátské práce a dokonce jsem byl za vypracování svého postupu odměněn v USA medailí Pierre Fauchard Academy.

Co bylo v protetice tehdy zajímavé? Co bylo tím hlavním soudobým tématem?

V 80. letech nastal velký třesk. Především se objevily nové otiskovací hmoty – silikony. Samozřejmě byly daleko přesnější než stávající otiskovací hmoty, ale muselo se s nimi umět pracovat. Bohužel i práce s naším Dentaflexem často trpěla nedodržováním technologické kázně.

Úskalí se objevovala jak v ordinaci, tak v laboratoři. Naši laboranti, když jim člověk řekl, ať to dělají takhle, tak to stejně dělali tak, jak oni si mysleli, že je to správné. Což budiž chápáno jako vlídné konstatování, nikoliv nějaké nasazování na tuto profesi. V každém případě ale skok od sádrového otisku nebo termoplastické hmoty k silikonu představoval obrovské zvýšení komfortu naší práce a vítali ho samozřejmě i pacienti.

Můžete zmínit některé osobnosti naší stomatologie, tak jak vám i po letech utkvěly v paměti?

Obě naše pražské stomatologické kliniky, to byla tehdy síla. Na protetice II. stomatologické kliniky šéfoval doc. Dombrady, mými kolegy byli doc. MUDr. Olga Komínková, CSc., MUDr. Pavel Kalvoda, doc. MUDr. Pavel Pešata, CSc., sekundářem byl MUDr. Jindřich Charvát, CSc., aspirantkou byla doc. MUDr. Marie Bartoňová, CSc., kolečkář, případně stážista. Na I. stomatologické klinice šéfoval as. MUDr. Robert Rus, CSc., působila tam doc. MUDr. Blanka Kozáková, CSc., doc. MUDr. Jan Škopek, CSc., MUDr. Milan Hanek, MUDr. Jiří Nigrín, stejně tak stážista a kolečkář.

Také VÚS, tedy Výzkumný ústav stomatologický, představoval v čele s doc. MUDr.Eduardem Klečatským, CSc., fundované pracoviště. Měli výbornou laboratoř, velice zdatné zubní techniky a on byl výborný a známý protetik. V těchto začátcích tam také působil primář doc. MUDr. Čestmír Parma, jeden z mála českých stomatologů uznávaných tehdy ve světě. Pracoval tam MUDr. Josef Přibyl, spolupracovník prof. MUDr. Františka Neuwirta, zakladatele II. stomatologické kliniky, a mnozí další, na něž se bohužel již nepamatuji.

V té době probíhaly předatestační kurzy. Nejdřív v Adrii, pak u nás na Karlově náměstí. Jeden den v týdnu odpoledne chodili lékaři z terénu k nám, my jsme jim připravili pacienty a oni se nechápavě ptali: co nás tady chcete naučit, když my to všechno umíme? Ale díky tomu, že se dostávali i ke komplikovanějším věcem, nakonec často děkovali za to, že se mohli zdokonalit.

V 90. letech jste se stal významným reprezentantem československé stomatologie v zahraničí...

Do revoluce v naší zemi prakticky chyběl reálný zahraniční kontext. Hned po listopadu 1989 se ale začalo jezdit do světa. Na první mezinárodní kongres jsem vyrazil v roce 1990. Navázali jsme kontakt se Švédy, se kterými jsme měli společné výzkumné úkoly. Naším partnerem se stalo výzkumné centrum Institutu Karolinska v Huddinge, což je součást lékařské univerzity ve Stockholmu. Oni potřebovali pacienty, které ve své zemi v podstatě neměli. Jejich populace byla z největší části dobře ošetřená, zatímco v Československu bylo pole neorané. V rámci této spolupráce jsme například ověřovali švédský materiál na impregnaci odhalených krčků. Jezdili jsme po domovech důchodců, bylo to docela zajímavé. Jednoho dne nám Švédi navrhli, abychom zorganizovali vzájemnou výměnu čtvrtých ročníků. Počty byly srovnatelné, takže tomu prakticky nic nebránilo. Mně to připadalo úžasné, tenkrát to byla bomba. Bohužel na děkanátu nenašli odvahu to zrealizovat.

Pozoruhodná byla u Švédů výuka zubních laborantů. Přímo při univerzitě totiž provozovali střední školu zubních laborantů, chcete-li zubních techniků. Takže profesoři je učili a vychovávali si je. Laboranti se proto nijak nekastovali a od samého začátku vrůstali do toho, co dnes nazýváme dentálním týmem. Navrhoval jsem, aby se to udělalo i u nás, ale nesetkalo se to s pochopením. Přitom já považuji za velmi zásadní, co a jak se laborant naučí, protože většinou to primární know-how uplatňuje celý svůj profesionální život.

V roce 1990 přišel na kliniku dopis od prof. Oskara Sýkory. Pracoval jako vedoucí protetického oddělení na Dalhousie University v Novém Skotsku v Kanadě. Byl to emigrant z roku 1948. Mimochodem nesmírně obecně a odborně vzdělaný muž. Nabízel, aby někdo z českých protetiků odjel s ním na kongres Evropské protetické asociace (EPA). Měl k ní takový vlastenecký vztah. Vznikly kolem toho sice nějaké pro mě nepochopitelné peripetie, ale nakonec se prosadil osobní přístup. S prof. Sýkorou jsem se následně v Praze setkal a dohodli jsme se, že do Amsterodamu pojedu já a on s tím vším trochu pomůže. Díky jeho doporučení jsem byl na sjezdu zvolen řádným členem Evropské protetické asociace. Fantastické! Chytlo mě to. Za pět, šest let jsem se stal i členem výboru EPA, v roce 1999 jsem byl zvolen prezidentem Evropské protetické asociace a v roce 2001 jsme uspořádali s našimi kolegy Protetický panevropský kongres EPA v Praze. Za toto úsilí jsem byl odměněn děkanem 1. LF UK medailí 1. lékařské fakulty.

Pravidelně jsem jezdil na kongresy, nikdo to nesponzoroval. Má fakulta se chovala ke mně macešsky, a tak to provázely mnohdy i nemalé problémy. Často jsem spal po kempech a ve stanu. Trvalo to tak skoro deset let. Se špičkami oboru jsem v kontaktu dodnes, kdy už léta stomatologii nedělám. Přijíždějí k nám často do Prahy – a vyprávíme si o úplně jiných věcech než o protetice.

Než jsem se stal prezidentem, museli jsme založit odbornou společnost. Tak jsem ji založil. Českou společnost protetické stomatologie.

Do Čech také jezdil prof. Robert Renner z New Yorku. Seznámili jsme se díky separátním článkům o neutrální zóně. Jednou se mi svěřil, že se chystá do Česka a do Polska a rád by přijel do Prahy. Tak jsem ho pozval, jezdil s ním po republice. Jako šéfredaktor populárního The Journal of Prosthetic Dentistry, nám, a mně osobně, moc pomohl. S jeho podporou jsem publikoval v Americe. Bez známostí se v renomovaných časopisech totiž těžko prosadíte. Mimochodem – naši zahraniční partneři se často upřímně divili, co tady děláme. Tedy co dokážeme udělat.

Jaký je váš vztah k novým technologiím?

S prof. Sýkorou jsme měli společný odborný zájem, a to na laboratorním zpracování protézových dentálních plastů, které se od jejich vzniku v roce 1936 vůbec nezměnily, s cílem potlačit na minimum vady finálního materiálu, tedy eliminovat dutiny, bubliny, které vznikají při tuhnutí polymeru, a snížit na minimum procento zbytkového monomeru. Klasickým způsobem to nejde. Když je ale tuhnoucí materiál doplňován čerstvou hmotou pomocí tlakové kyvety, tento nežádoucí proces se omezí. Bylo to dobrodružné bádání. Na základě teoretických znalostí jsem během deseti let sestrojil tlakovou kyvetu pracující při stálém tlaku až do úplného ztuhnutí finálního výrobku. V Dentalu jsem si dal přesně namíchat ingredience. Podle receptury, ne od oka, jak to tam občas bývalo. Podtrženo a shrnuto. Při náročných srovnávacích zkouškách vyšla v konkurenci světoznámých výrobků česká pryskyřice vítězně. A při testech únavy materiálu nás mile překvapila i výsledná Wöllerova křivka. Ukazovala, že naše česká pryskyřice zpracovaná v námi vyvinuté a zkonstruované kyvetě dosáhla třikrát lepších výsledků v mechanické odolnosti než ty zahraniční. O dvě třetiny lepší byly také výsledky chemické analýzy, tedy významné snížení potenciálního rizika působení nevyvázaného monomeru, v podstatě tkáňového jedu. No jo. Mám těch kyvet ještě deset uskladněných u sebe v garáži. Dnes je to ale už pro mě dávná minulost, která se jen občas vynoří v paměti.

MUDr. Josef Vacek, CSc., nositel čestného titulu ČSK Osobnost české stomatologie (2017).