Kluk

Narodil se ve východních Čechách, to je důležité. Tam se nikdy historicky „neněmčilo“ a on byl přirozeně srostlý s touto zemí. I kdyby nebyly zadrátované hranice po velkou část jeho života, nikam by neodešel. Nebyl z privilegované rodiny – věděl, jak se musí živit lidé mimo centrum Prahy. Měl úctu ke komukoli, kdo dělal cokoli poctivě, a měl v sobě slušnost. Byl z generace, která velmi sportovala a věděla, že se na začátku čehokoli hlavně prohrává, než se to zlomí. Hokej, tenis byly jeho vášní. Přes všechny módní řeči. Chirurg musí mít figuru a pokud nedbá o svoje zdraví, moc toho nevydrží a nedokáže. K tomu nás vedl.

Žák

I v Hippokratově přísaze se mluví o úctě k učitelům. Ale většinou je to jen fráze. Spousta lidí se označuje za něčího žáka, aby se povýšili. Také je to nezřídka označení pro někoho, kdo byl nahrazen, a třeba už mu jeho „milovaný žák“ ani nedovolil dál na kliniku docházet. Spousta žáků „poděkuje“ učiteli tím, že „zdrhne jak zloděj“ po letech výuky takřka přes noc s nejlepšími pacienty a třeba i s personálem. Někoho učit je při současném stavu morálky často nerozum.

Vztah profesora Mazánka k jeho dvěma klíčovým učitelům byl docela jiný. Titána české stomatochirurgie, prof. MUDr. Jaroslava Tomana, DrSc., opečovával bezmála konfuciánsky. I když už dávno nemusel, respektoval ho, projevoval mu úctu, pomáhal mu třeba i s nákupy. Nedovolil si přepsat Tomanovu učebnici, dokud žil, aby ho nesnížil (mimochodem obrovská škoda pro obor).

Nezměrnou úctu měl ke všem osobnostem, které potkal, a já mu nebudu nikdy dost vděčný za to, že trval na tom, abych strávil aspoň měsíc praxe na tom či onom špičkovém pracovišti, neboť dny práce vedle velikánů nejde ničím nahradit, jakkoli jste se tam nenaučili transplantovat plíce či léčit diabetes. Naprosto klíčový byl pro něj pobyt v historicky sesterské Allgemeines Krankenhaus der Stadt Wien. Neustále nám opakoval, jak a co dělá profesor, docent či poslední sestřička ve Vídni. Byl stoprocentní vlastenec, ale také chtěl, aby Všeobecná nemocnice ve Vídni i Praze, potažmo celé zdravotnictví, fungovaly stejně dobře a naprosto špičkově ve světovém kontextu. Profesory z Vídně měl ve svém panteonu hned vedle profesora Tomana.

Lékař

Mám pocit, že největší problémy máme jako stomatologie v lékařské etice. V pochopení toho, co nás odlišuje, krom univerzity, od holičů, jakkoli podobná křesla a pláště používáme. Mimochodem, tento příměr jsem se naučil od profesora Mazánka. Učil, že to klíčové v životě je uznání okolí, a to si člověk nevybojuje luxusním autem nebo domem. Zvláštní postavení, kterému se jako lékaři těšíme, se odvozuje od toho, že lidé očekávají, že jim v těžký okamžik pomůžeme.

Profesor Mazánek nebyl naivní snílek. Jen se naučil od svých učitelů a předával dál, že lékař nemůže hokynařit. Na spoustě pacientů prodělá a jiní mu to vrátí. Někdy v šest ráno už měl zkontrolované oddělení a postaral se o lůžkové pacienty. Od sedmi ošetřoval na ambulanci. Přicházeli obyčejní lidé, třeba uklízečky, které mu mohly za jeho péči maximálně poděkovat, ale objevovali se i lidé velmi vlivní, díky nimž jsou nyní třeba v Praze takové výukové sály pro studenty, které uvidíte málokde ve světě. Někdo holt nepřinese skoro nic, a někdo stamiliony, ale postaráme se o všechny. Nedokázal si v práci sednout a jedl potají jídlo přihřívané ve sterilizátoru, aby nemusel ztratit ani okamžik, který mohl dát nemocným. Vytvářel týmy specialistů, ale když bylo potřeba, postavil se k jakémukoli výkonu a dával jasně najevo, že nechce od nikoho oběti nebo vypětí, které by sám nepodstoupil.

Český vědec

Žil v době před závody v tom, kdo má větší h-index. Je těžké měřit vědu, současný systém je špatný, ale pořád je to druhý nejhorší. Nejšpatnější by bylo vědu neměřit vůbec. Pro profesora Mazánka ale nebyly měřítkem „white papery“, často o absurdním detailu, nezřídka okopírované z výzkumu někde v USA s citacemi, „aby byly čárky na tituly a granty“. Chtěl napsat (čas mu nedovolil kolosální dílo dokončit) soubor česky psaných učebnic, které budou pro studenty i lékaře dennodenní pomůckou ve snaze o největší pacientův benefit. Jakmile na něj někdo vychrlil, jaký má h-index a součet citací, zeptal se dotyčného, co on sám napsal česky a jestli se to v praxi používá.

Velmi rád jezdil přednášet do Kutné Hory a na jiné podobné akce, kde potkával, jak říkával, „kolegyně udřené starostí“, a snažil se jim říci to podstatné, pobavit je anekdotami, dodat jim chuť do práce. Nikdy nepředváděl zahraniční úspěchy, nedělal si osobní reklamu. Pořád myslel na to, aby sdělení kolegům pomohlo. Zároveň pečlivě sledoval trendy v medicíně a snažil se, aby byl u něj na klinice někdo, kdo se potřebnou věcí začne zabývat. Mně třeba změnil život tím, že jednoho dne řekl: „Myslím si, že v budoucnosti budou důležité lasery. Tak jsem rok jeden sháněl, důležité lidi ošetřil a tady je. Chci, aby ses naučil s tím pracovat a rozjel to. Já už na to nemám čas, ale je to důležité.“ Málokdy chtěl být uváděn jako spoluautor, nechtěl jezdit po světě víc, než bylo nutné, ale chtěl, aby se zapojil každý, kdo měl chuť a schopnosti.

Manager

Pracoviště, které vybudoval, to byla největší česká stomatologie všech dob a konkurovat mu může jen pracoviště, které měli Němci v Praze za druhé světové války. Je otázka, zda česká stomatologie něco takového ještě někdy uvidí. Že to není samozřejmé, to je vidět z počtu zde působících lékařů před a po jeho éře. Ze tří konkurujících si pracovišť – I. a II. stomatologické kliniky a Výzkumného ústavu stomatologického – udělal jeden celek. Potlačil duplicity a uvolnil lidskou kapacitu na nové projekty. Fakticky připojil dříve samostatnou katedru ILF. Klinika ale fakticky obsluhovala i VIP péči v jiných pracovištích nebo i v oblasti Vězeňské služby, podle míry superkonziliárnosti fungovala i po rozdělení Československa také pro východ Slovenska a s citem uměla pomoci tomu či onomu našemu kraji, pokud tam něco nezvládali.

Nebál se radikálních změn, jakou byla proměna milované budovy v pražské Kateřinské 32 na fakticky komplex výukových sálů. Udržel zkušené kolegy, ale dokázal obsadit místa mladými – a mohl si vybírat. Věděl, že klinika jsou švýcarské hodinky plné různých táhel a koleček. Že potřebuje vědecké hvězdy i poctivé dělníky medicíny, kteří ošetří spoustu lidí nebo pečlivě den za dnem povedou mediky. Že jsou prestižní posty i práce, kterou nikdo nechce dělat. Že neumí přeplatit ze státních peněz lékaře, ale že život je krátký a když ho člověk tráví s přáteli na smysluplném díle, nějakou tu korunu oželí. Řídil několik budov, fakticky malý kampus, a s každým promluvil, na každého měl čas. Nebyl pod tlakem okolností, měl plán na mnoho let dopředu a systematicky ho plnil. Byl extrémně slušný, ale v zásadních věcech pevný jako skála.

Vizionář

„Zubnímu instalatérství dojde dech,“ byla jeho věta. Uznával přesnost konzervační stomatologie i protetiky, měl radost z obrovského rozvoje po roce 1989, ale věděl, že lékaře dělají komplexní znalosti. Že lepší hygiena dutiny ústní prostě zlikviduje stomatologii, jak ji dnes známe. Jsme nahraditelní technologiemi v přesném opracování keramiky anebo dentálními hygienistkami v řadě činností typu odstranění zubního kamene. Zhotovení zubní výplně může být klidně něco jako učební obor – za dva roky se to naučí ledaskdo. Ale diferenciální diagnostika řady nemocí, to už musíte hodně vědět. Chtěl dovést stomatologii z podřadného postavení (pamatuji, kdy se na ni přijímalo „za trest“) hlavním vchodem mezi ostatní medicínské obory. Jako kdysi byla internisty z opovržení akceptována chirurgie, chtěl totéž pro stomatologii. Dnes se to blíží naplnění hned dvěma cestami. Zbohatlá, přesná a moderní stomatologie má dnes respekt nad mnohé jiné obory. A i světová organizace WHO konečně v roce 2022 uznala, že patříme do velké medicínské rodiny. V mnoha zemích touží po tom, co už před lety profesoři Mazánek a Toman dokázali, ale už to bohužel není. Rovnocenné studium se stejným titulem, které snadno umožňuje během života vstupovat jak do stomatologie, tak do všeobecné medicíny. Změnit obor po úvodních dvou letech, když zjistím, že jsem volil špatně. Třeba se to aspoň někde částečně obnoví.

Odchod

Někdy v roce 1998 jsme si notovali v diskuzích o eutanazii. Moderní medicína musí umět potlačit strach i bolest. Není důvod někoho nechat trápit. Pak ale častěji a častěji říkal, že nemáme prodlužovat trápení, že život musí mít kvalitu, jinak nemá cenu. Bylo to úplně v rozporu s tím, jak se v Česku vyvíjela debata. „Soft-eutanazie“ podáváním vyšších dávek morfia byla opouštěna a pacienti byli z vybavených nemocnic odsouváni do zařízení menší kvality i schopností, aby „nebrzdili tovární výrobu“. Profesor Mazánek to odmítal a klinika ztrácela miliony tím, že jsme se starali bez dostatečných úhrad o umírající. On ale odmítal pacienta opustit a chtěl, aby lékaři byli konfrontováni i s neúspěchem a se smrtí.

Postupně se začal obávat, že jednou bude na obtíž, že se stane „předmětem“ v léčebně dlouhodobě nemocných. Začal být nemocný se srdcem. Pamatuji, jak v posledním roce už nemohl vyjít náměstí v Kutné Hoře, nikoli dramatické stoupání. Stačil drobný chirurgický výkon, uzdravil by se a spoustu věcí by dokončil. Ale on se rozhodl zachovat si dignity (aktuální vědecký termín) – důstojnost. Svým odchodem nás zarmoutil, ale i svou smrtí předstihl vývoj medicíny a ukázal cestu, kterou asi řada dalších lidí půjde.