Souhrn: Anamnéza je základním pilířem terapeutického postupu u každého pacienta. U pacientů s onemocněním temporomandibulárního kloubu a bruxismem bývá často poměrně složitá a náročná. Klíčovým prvkem je čas, komplexnost a úplnost. Toto praktické sdělení shrnuje základní principy anamnestického rozhovoru, přičemž má ambice pomoci lékařům maximalizovat jeho efektivitu.

Klíčová slova: anamnéza, temporomandibulární kloub, bruxismus

Specifics of medical history in patients with temporomandibular disorders and bruxism

Professional article / Supplement online

Summary: The medical history remains a cornerstone of the therapeutic approach to every patient. In patients with temporomandibular disorders and bruxism, it is often complex and demanding. The crucial elements are time, complexity, and completeness. This professional article summarizes the basic principles of the medical history in these patients, whereas it has an ambition to help clinicians and therapists to maximize its effectiveness.

Key words: medical history, temporomandibular joint, bruxism

Úvod

Onemocnění temporomandibulárního (čelistního) kloubu a bruxismus patří z hlediska diagnostiky mezi jedny z nejobtížnějších oborů stomatologie, proto je zde nutný dostatečně podrobný a pečlivý odběr anamnézy [1, 2]. Klíčovým faktorem je zde především čas – při chronickém nedostatku času v ordinaci je zcela iracionální vůbec přemýšlet o diagnostice a léčbě těchto pacientů. Je třeba především přijmout, že neexistuje jediný samostatný test či univerzální vyšetřovací metoda, která by sama o sobě dovolovala stanovit diagnózu; naopak je třeba podrobně vyšetřit všechny systémy, které se mohou uplatňovat v etiopatogenezi příslušného temporomandibulárního onemocnění [3]. Jak píše Peter Dawson: „Stomatolog je, jakožto lékař žvýkacího aparátu, jediným zdravotníkem, který má (nebo by měl mít) dostatečné vzdělání a trénink k adekvátnímu posouzení vztahu okluzních faktorů a žvýkacího aparátu, zejména (ale nikoliv jen) k temporomandibulárním onemocněním. Toto je závazek, na který musí být brán zřetel ničím menším než dostatečnou hloubkou a profesionalitou, kterou vyžaduje správná diagnóza“ [3]. Obecně nebývá zásadním problémem poznat, zda má pacient onemocnění temporomandibulárního kloubu či bruxismus, problémem bývá zejména zjistit, proč se toto onemocnění vyskytlo právě u tohoto pacienta a rovněž, jak je závažné [4].

Diagnostika temporomandibulárních obtíží je do značné míry iterativní a aditivní proces; jeho součástí je průběžné doplňování anamnézy a zpřesňování diagnózy, resp. průběžné vyšetřování pacienta na pravidelných následných kontrolách v rámci sledování průběhu terapie, která je často dlouhodobá a spíše obtížnější, vyžadující podrobný monitoring [5].

Principy anamnézy

Anamnéza (řec. anamnesis – rozpomínání; angl. medical history), starším, ale přiléhavým názvem označovaná jako „předchorobí“, označuje soubor informací o současném a předchozím zdravotním stavu pacienta, které získáme profesionálně vedeným rozhovorem, a zejména cíleně pokládanými otázkami, jež se souborně označují jako anamnestický rozhovor. Dřívější označení „odběr anamnézy“ je méně vhodný, neboť nadměrně akcentuje roli lékaře, v souladu s duchem dřívějšího paternalistického přístupu, zatímco dnes je vztah pacienta a lékaře poněkud vyváženější, partnerský. Anamnestický rozhovor o problematice temporomandibulárních onemocnění a bruxismu se řídí obecnými zákonitostmi a principy, platnými pro celou medicínu, které jsou stomatologům velmi dobře známé a v literatuře podrobně popsané [5, 6]. Proto je zde dále nerozvádíme a soustředíme se zejména na specifika anamnestického rozhovoru u pacientů s onemocněním temporomandibulárního kloubu a bruxismem.

Specifika anamnézy onemocnění temporomandibulárního kloubu

U pacientů s temporomandibulárními onemocněními je naprosto klíčové provést anamnestický rozhovor především komplexně a dostatečně podrobně (angl. comprehensive/complete medical history), aby byly zachyceny všechny potřebné informace [1]. Je třeba počítat s tím, že anamnestický rozhovor bude časově náročnější než ve většině jiných situací, se kterými se stomatolog setká. Není nijak výjimečné trvání anamnestického rozhovoru v délce jedné hodiny i více [5]. Jak píše Jeffrey Okeson: „U pacienta s onemocněním temporomandibulárního kloubu nelze význam anamnestického rozhovoru přecenit“ [6]. V naší studii jsme identifikovali několik klíčových anamnestických faktorů, na které je vhodné se cíleně zeptat (tab. 1).

V rámci rodinné anamnézy je třeba zjistit jak obtíže související s temporomandibulárními onemocněními, tak obecně s pohybovým aparátem – tyto se totiž v některých rodinách vyskytují častěji, což souvisí jednak s genetickými vlivy, jednak s návyky v dané rodině [7, 8]. Typickým příkladem je rodinný výskyt některých forem revmatoidní artritidy, Bechtěrevovy choroby či některých komplexnějších syndromů, jako jsou Goldenharův syndrom, Treacher Collinsův syndrom či Pierre Robinův syndrom [9, 10].

Stran nynějšího onemocnění se anamnestický rozhovor zaměřuje na vznik, historii, trvání a charakter obtíží. Obtíže pacienta je vhodné popsat jeho slovy, například „bolest mu vystřeluje do ucha, praská mu v kloubu“ namísto „bolest pacientovi iradiuje do aurikulární krajiny, subjektivně udává zvukové fenomény v temporomandibulárním kloubu“, aby nedošlo k misinterpretaci pacientových obtíží a současně, abychom se mohli s odstupem zeptat na vývoj pacientových obtíží slovy, kterými on obtíže sám popisoval [11].

Klíčová je anamnéza bolesti, kde pochází přibližně 80 % ze všech údajů právě z anamnézy, význam má tedy zcela nezastupitelný [6]. U bolesti se neopomineme zeptat na její charakter, co ji vyvolává či zintenzivňuje – typicky jsou to chlad (aseptický zánět kloubu), teplo (septický zánět kloubu), pohyb dolní čelisti (intraartikulární problémy), stres (svalová onemocnění, funkční poruchy) a řada dalších faktorů [9, 12].

Ptáme se na změnu hybnosti dolní čelisti (potíže při zavírání a otevírání, obtížné dostávání soust do úst, zhoršení možnosti orální hygieny, obtížné stomatologické ošetření, zhoršené zavírání, zablokování pohybu, úchylky do stran, zda změny vznikly náhle či mají progradující charakter) a patologické zvukové fenomény (četnost, charakter, vyvolávající podněty, bolestivost). Anamnestický údaj o přítomnosti/absenci zvukového fenoménu neznamená automaticky jeho skutečný výskyt/absenci – tento údaj je vždy nutné verifikovat objektivním auskultačním vyšetřením pomocí fonendoskopu [13]. Rovněž se ptáme na intraorální a extraorální vnímání termických podnětů (chlad, teplo – potrava, předměty přikládané na kůži a sliznici, vnější prostředí, počasí). Ptáme se také na předchozí léčbu onemocnění temporomandibulárního komplexu a její efekt. Pokud pacientovi byla zhotovena okluzní dlaha, ptáme se na dobu jejího užívání, její efekt, nežádoucí účinky a pokud je k dispozici, požádáme pacienta, aby si dlahu s sebou přinesl na další návštěvu, kde ji zhodnotíme mimo ústa i v ústech pacienta.

Zajímají nás celková onemocnění a stavy, které mají vztah k temporomandibulárnímu kloubu, zejména konstituční/systémová hypermobilita [14, 15]. Dále jsou z celkových onemocnění významná (1.) revmatologická onemocnění (Bechtěrevova choroba, dna, psoriatická artritida, revmatoidní artritida, juvenilní idiopatická artritida), (2.) infekční onemocnění (ostitidy, osteomyelitidy, lymská borelióza, močové, respirační a gastrointestinální infekce s potenciálem rozvoje reaktivní artritidy čelistního kloubu, např. Reiterův syndrom, dále parotitis epidemica, gonokoková arthritis), (3.) autoimunitní onemocnění (sklerodermie), (4.) krvácivé stavy (hemofilie, antikoagulační terapie), (5.) endokrinní změny (fyziologické či patologické stavy spojené se změnou hladiny estrogenů), (6.) nádorová onemocnění (primární tumory, metastázy, následky onkologické terapie), (7.) metabolická onemocnění (Wilsonova nemoc, poruchy kalciofosfátového metabolismu), (8.) neurologická onemocnění (bulbární a pseudobulbární syndrom, amyotrofická laterální skleróza, poruchy hlavových nervů včetně parézy nervus facialis) [7, 8, 9].

Velmi důležitý je rozbor onemocnění pohybového aparátu, zejména pohybové návyky, historie sportovních aktivit (vrcholový sport) a vertebrogenní obtíže v čele s problémy krční páteře a bederní páteře, hrudního koše a rovněž periferních kloubů (zejména ramenních a kolenních), které mají prokázaný vztah k onemocnění temporomandibulárního kloubu [16, 17, 18]. U pohybových obtíží je důležité jejich trvání, dosavadní léčba a aktuální dispenzarizace pacienta [9, 19, 20].

Dále se ptáme na předchozí operace, přičemž význam mají zejména operace v oblasti hlavy a krku (tonzilektomie, adenotomie) a hrudníku, včetně výkonů plastické chirurgie, které mohou mít přímý vztah k obtížím pacienta (jizvení, tahy, změny pohybových vzorců, adheze, restrikce). Kromě toho je každá prodělaná operace spojená s intubací potenciálně riziková pro čelistní kloub z důvodu maximálního otevření úst při zavádění endotracheální kanyly [9]. Dále jsou operace důležité z toho hlediska, že mohou na temporomandibulární komplex mít vliv nepřímý, například operace břicha mohou mít vliv na respirační dynamiku či na gastroezofageální reflux, včetně narušení regulace intrathorakálního a intraabdominálního tlaku apod. [19, 20].

Důležité je zmapovat předchozí úrazy, u kterých se ptáme nejen na zlomeniny, ale také na autonehody, pády, zvrtnutí kloubů (distorze), sportovní úrazy a kriminální úrazy včetně brachiálního násilí. V případě zlomenin je vhodné se zeptat na způsob léčby, zda byla konzervativní či chirurgická, a dále na délku rekonvalescence a okolnosti následné rehabilitace [9].  Na úrazy se musíme ptát cíleně, protože pacienti často nepovažují řadu těchto událostí za něco, co by mohlo mít vliv na jejich temporomandibulární kloub či co by mohlo stomatologa zajímat. Na úrazy se ptáme bez časového omezení, neboť pacienti mají často tendenci se upínat pouze k nedávné historii – přitom úraz z dětství může mít zásadní vliv na současný stav temporomandibulárního kloubu. Cíleně se ptáme na luxaci temporomandibulárního kloubu v minulosti, okolnosti, při kterých vznikla a jak byla řešena.

Samozřejmě je důležitá stomatologická anamnéza, která pomůže zmapovat historii stomatologických zásahů v dutině ústní – z tohoto hlediska jsou významné zejména předchozí chirurgické výkony (sinus lift, chirurgické extrakce, stav jizev v dutině ústní) a protetická ošetření, zejména z hlediska jejich rozsahu a komplikací, stejně jako průběh stomatologického ošetřování (problémy s otevíráním úst, prolongované otevření úst, účinnost anestezie, akceptace nových prvků ošetření, počet celkových anestezií, aplikace sil na temporomandibulární kloub v průběhu extrakcí v dolní čelisti apod.). Neopomineme dotaz na produkci slin (suchost v ústech, Sjögrenova nemoc apod.). Ptáme se také na předchozí či probíhající ortodontickou léčbu, její typ (fixní aparáty, snímatelné aparáty, aktivní tahy, ortognátní či jiná operace) a jaké pacient vnímá případné souvislosti současných obtíží s ortodontickou léčbou. V tomto kontextu je vhodný dotaz na logopedickou problematiku, zejména na poruchy výslovnosti (dysartrie) a jejich předchozí léčbu [11].

Z hlediska otorinolaryngologické problematiky je neopominutelnou součástí anamnézy dotaz na obecné možnosti dýchání nosem, tlaky, bolesti, dysestezie, resp. obtíže vycházející z dutiny nosní a paranazálních dutin (odontogenní sinusitida, jiné rinosinusitidy, nosní polypy, deviace septa apod.) a rovněž problémy s polykáním (dysfagie) či otologické obtíže (zalehnutí ucha, tinnitus, chronické záněty středouší, problémy s vestibulárním aparátem apod.) [2, 21, 22]. V tomto kontextu je vhodné se zeptat na užívání sluchátek, jaký typ, kdy a při jaké hlasitosti.

Z hlediska očních obtíží se ptáme na zrakové vady (krátkozrakost, dalekozrakost, astigmatismus), jejich korekci (brýle, laser, kontaktní čočky), únavu, bolesti a suchost očí.

Důležité je zmapovat problémy se spánkem (dyssomnie), ptáme se zejména na jeho délku, kvalitu a fenomény, které jej provázejí, jako je skřípání zuby (bruxismus), chrápání (ronchopatie provázející velkou řadu dyssomnií), zástavy dechu (hypopnoe/apnoe u obstrukční spánkové apnoe) či somnambulismus (neurologické, psychiatrické nemoci). Rovněž se ptáme, zda se pacient cítí po probuzení odpočatý či zda je unavený, případně zda má tendenci k usínání v průběhu dne [23]. V dnešní době má řada pacientů informace o nejrůznějších aspektech vlastního spánku, získaných pomocí nejrůznějších softwarů v mobilním telefonu, hodinkách či speciálních prstenech – data získaná z těchto aplikací lze případně využít jako odrazových můstků k indikaci dalších vyšetření (spánková laboratoř apod.).

Pacient s onemocněním čelistního kloubu může mít znesnadněnu řadu běžných činností, typicky příjem potravy, artikulaci, schopnost provádět běžnou hygienu dutiny ústní či nejrůznější pohybové aktivity, proto by měly být otázky směřovány i tímto směrem včetně otázky na pracovní neschopnost či invaliditu [2, 9].

Ptáme se na mechanismus žvýkání, schopnost rozmělnit potravu, problémy se žvýkáním (bolest zubů a svalů) a případnou predominanci jedné strany při žvýkání a důvod. Neopomineme se zeptat na funkční poruchy orofaciálního systému včetně parafunkcí, které mohou ovlivňovat temporomandibulární kloub, typicky nejrůznější formy bruxismu (zatínání zubů, skřípání zubů, nadměrné tření zubů, svírání čelistí, cvakání zuby, nadměrné posuny čelistí), okusování nehtů či předmětů, přidržování mobilního telefonu hlavou a ramenem, podpírání brady rukama [6, 22]. Velký význam může mít předchozí či současné užívání nejrůznějších speciálních žvýkacích gum, tzv. „posilovačů žvýkacích svalů“ nebo „formovačů tvaru obličeje“, které se stává stále oblíbenější.

Důležitá je rovněž farmakologická anamnéza stran užívání léků, zejména antikoagulancií, hormonální léčby, analgetik a psychiatrické medikace. Rovněž je důležitý údaj o alergiích, významný zejména z hlediska preskripce léků, ale i používání nejrůznějších materiálů a přípravků ve stomatologii či chirurgii [9]. Neméně významné jsou údaje o abúzu, kromě léků typicky množství přijímaného kofeinu (káva, energetické nápoje, kofeinové tablety, předtréninkové kofeinové stimulanty), zeleného čaje a alkoholu, stejně jako údaje o kouření či užívání tzv. „tvrdých drog“.

Ptáme se i na přítomnost nezřetelně ohraničených, nespecifických stavů typu chronického únavového syndromu, syndromu dráždivého tračníku, chronické bolestivosti svalů, mnohočetných alergií, poruch soustředění a bolestí hlavy nejasné etiologie, které se u těchto pacientů vyskytují výrazně častěji než v běžné populaci a je důležité odlišit, zda se jedná o kauzální, sdružené či zcela nezávisle probíhající stavy [24].

Dále je důležitá pracovní anamnéza, která je významná zejména u hudebníků hrajících na dechové nástroje, houslistů a u profesionálních sportovců. Významná jsou rovněž všechna sedavá zaměstnání s negativním vlivem na posturu a pohybový aparát jako takový, stejně jako zaměstnání charakteristická chronickým, stereotypním opakováním pohybů [9].

Zásadní je rovněž psychologicko-psychiatrická anamnéza, která však nemá za cíl stanovit příslušnou diagnózu (k tomu nemá stomatolog odpovídající výcvik ani atestaci), nýbrž co nejlépe zmapovat předchozí terapii poskytovanou psychoterapeuty a psychiatry. Jedná se o velmi významnou, leč stále velmi podceňovanou součást anamnézy, neboť je to do značné míry „horké pole“ – pokud není toto téma pro pacienta komfortní, lze samozřejmě doplnit tuto část anamnézy i následně, v některé z dalších návštěv poté, co pacient získá v lékaře důvěru. Z tohoto pohledu je nejvhodnější přítomnost klinického psychologa přímo na specializovaném pracovišti, kdy je psychologické vyšetření dopředu plánováno jako rutinní součást vyšetřovacího protokolu příslušného pacienta – organizace takové péče je však na drtivé většině pracovišť nedostupná, a to z řady důvodů, zejména organizačních a časových.

Na závěr anamnézy se zeptáme na distres, akutní i chronický, rodinný, vztahový, školní i pracovní – k diskusi o tomto tématu je totiž třeba s pacientem nejprve navázat kontakt a získat jeho důvěru – pacienti mají často tendenci k bagatelizaci stresových situací, nebo si je nepřipouštějí vůbec [9]. Na přítomnost dlouhodobého distresu můžeme usuzovat i podle nepřímých ukazatelů – nespokojenost v práci, rodinné problémy, chronické zažívací potíže bez organického korelátu apod. [6].

Anamnestické údaje vyhodnocujeme s obezřetností, protože u těchto pacientů se můžeme významně častěji setkávat s agravací, disimulací, negligací či idiosynkrazií [5]. Naproti tomu simulace je u těchto pacientů spíše výjimečná, navzdory obecně rozšířené představě – tito pacienti jsou spíše nesprávně či nedostatečně vyšetřeni [25, 26, 27]. Podrobnější rozbor jednotlivých pojmů (agravace, disimulace, negligace, idiosynkrazie, simulace) v kontextu stomatologického pacienta je uveden v samostatné publikaci [11].

U složitějších stavů, kde předpokládáme rovněž psychosomatickou složku obtíží, může být vhodné se zeptat: „Kdybych mohl teď hned odstranit vaši hlavní obtíž, co by se změnilo ve vašem životě?“ [7, 8]. Pokud pacient uvede okolnosti typu „dostudoval bych školu“, „více bych cestoval“ nebo „stal bych se tím a tím“, můžeme s velkou pravděpodobností předpokládat psychosomatickou složku. Pokud naopak uvádí okolnosti typu „konečně bych se najedl bez bolesti“ či „zbavil bych se závratí“, lze předpokládat somatický problém [7, 8].

Důležité je rovněž odhadnout motivaci pacienta k léčbě. Zejména ve specializované ambulanci se totiž setkáme často s tím, že pacient nepřichází o vlastní vůli, nýbrž jej „někdo posílá“, typicky jiný lékař (opotřebené zuby, omezené otevírání zhoršující možnosti ošetření) či člen rodiny (hlasité lupání v kloubu, chrápání, skřípání zuby v noci), aniž by pacienta samého subjektivně něco trápilo. Navzdory tomu, že pacient může mít skutečný medicínský problém, jeho motivace jej řešit bývá obecně výrazně nižší než u pacientů, kteří přicházejí z vlastní vůle. To vše má vliv na terapeutický plán, který je vhodné u těchto pacientů v první fázi sestavovat velmi jednoduše, resp. jej rozdělit na dílčí úseky a podrobněji naplánovat jen první a ostatní rámcově nastínit [4]. Nikde není řečeno, že takový pacient není schopen léčbu úspěšně absolvovat, pravděpodobnost je však výrazně nižší a bohužel častější je, že se o léčbu ze všech sil snaží všichni členové terapeutického týmu i rodina, přičemž jediný, koho tyto snahy míjí, je pacient. Taková situace je pak zbytečně frustrující pro všechny a v jádru nepomáhá nikomu.

Při zjišťování anamnestických dat u pacientů s temporomandibulárními poruchami existuje, kromě základních anamnestických otázek, soubor vybraných, tzv. klíčových anamnestických otázek (tab. 2), které mají velký význam v diferenciální diagnostice temporomandibulárních poruch [11, 25, 26, 27, 28].

Specifika anamnézy bruxismu

U bruxismu je třeba zmapovat psychomotorický vývoj velmi široce, obecně výrazně šířeji, než si většina lékařů připouští [2, 22]. U bruxistů má anamnestický rozhovor již od počátku rovněž velmi významný edukativní a „sebepoznávací“ charakter, neboť pacient často sám vysloví nahlas faktory, které k bruxismu velmi významně přispívají, aniž by si jich do té doby byl vědom a úkolem terapeuta je zde vést pacienta od počátku k poznání jejich role v jeho současném zdravotním stavu – zde je terapeut již od počátku v roli supervizora. Na rozdíl od řady jiných onemocnění si většina bruxistů příčiny svých obtíží není vůbec vědoma, resp. je ignorují či cíleně vytěsňují – bez jejich identifikace a „prožitku“, ke kterým anamnestický rozhovor výrazně přispívá, však nemá následná léčba valný předpoklad k úspěchu, zejména z důvodu omezené spolupráce pacienta a „míjení se“ úsilí terapeutů a pacienta-bruxisty.

Anamnézu je třeba zpracovat jak ve formě přímé, získané od pacienta, tak ve formě nepřímé, získané od členů domácnosti, případně kolegů v práci. Význam má zejména průběh těhotenství (prepartální anamnéza), průběh a okolnosti porodu (peripartální anamnéza), průběh dalšího vývoje, historie muskuloskeletálních poruch, farmakologická anamnéza, pracovně-sociální anamnéza a stomatologická anamnéza. Při anamnestickém rozhovoru je třeba jít za rámec stomatologie a neváhat se pacienta cíleně zeptat na problémy jiných částí těla, které pacient může opomíjet v domnění, že nemohou stomatologa příliš zajímat. Na anamnestický rozhovor u pacienta s podezřením na výskyt bruxismu je třeba především dostatek času a trpělivosti. V anamnéze může být velmi prospěšný rozšířený anamnestický dotazník (angl. questionnaire), který kromě základních údajů o zdravotním stavu zohledňuje cíleně i bruxismus (tab. 3). Je pouze doplňkem anamnestického rozhovoru [11]. Kromě odpovědí „ano/ne“ by měl pacient mít možnost odpovědět i „nevím“, abychom se vyhnuli falešně pozitivním a falešně negativním odpovědím od pacientů, kteří si nejsou odpovědí zcela jistí [29]. V případě bruxismu je velmi vhodné, aby nezávislý anamnestický rozhovor rovněž provedl fyzioterapeut, případně i psycholog a data získaná od těchto odborníků byla sdružena dohromady.

Časová osa anamnestických údajů

Jednotlivé anamnézou zjištěné události (úrazy, operace, ortodontická léčba, významné životní události, začátek obtíží) je velmi žádoucí seřadit podle doby vzniku (s příslušnou datací) do sloupce, přičemž již toto seřazení umožní v některých případech odhalit zdroj obtíží, neboť pacientovi i lékaři umožní náhled na celou historii – jedná se pak o onen pověstný „aha moment“, kdy je najednou zřejmé, co byly predisponující faktory, co stav způsobilo, tj. „odstartovalo“ (vyvolávající faktory), a které okolnosti již jen následně přispívaly či dále přispívají k jeho progresi (udržovací faktory). Z vlastní zkušenosti můžeme tento postup doporučit, protože velmi usnadní následnou diagnostiku i zhotovení terapeutického plánu.

Závěr

Anamnéza je odpradávna základním pilířem terapeutického postupu u každého pacienta ve všech oborech medicíny včetně stomatologie. Zatímco ve většině situací ve stomatologii je anamnéza relativně snadná (ve srovnání s ostatními obory medicíny), u pacientů s onemocněním temporomandibulárního kloubu a u pacientů s bruxismem, případně u pacientů s oběma těmito problémy, je anamnéza naopak velmi časově, energeticky i intelektuálně náročná, a to jak ve smyslu získání příslušných dat, tak ve smyslu jejich následného vyhodnocení. Bez pečlivého odběru dat a jejich systematického zpracování je však v řadě případů diagnostika u těchto pacientů výrazně ztížena, resp. nezřídka lékaře odvede ke zcela jiné diagnóze (diagnózám), než je ta skutečná (ty skutečné). Z výsledku pak nejsou šťastni ani pacient, ani lékař – přitom často stačilo, lapidárně řečeno, si s pacientem poněkud více popovídat. Reálným a smutným paradoxem je, že nejkvalitnější odborná literatura týkající se odběru anamnézy u těchto pacientů je staršího data (jak ukazuje i seznam odkazů k tomuto článku), vesměs z druhé poloviny 20. století, zatímco novější odborná literatura se zabývá zejména nejmodernějšími zobrazovacími a léčebnými metodami, přičemž anamnézu zmiňuje spíše okrajově či vůbec – tento hřích se snaží alespoň částečně kompenzovat toto sdělení.

Prohlášení: Autoři nemají žádný konflikt zájmů. Práce nebyla podporována žádným grantem.

Fotogalerie