Obligátní otázka – proč a jak jste se dostal ke stomatologii?

Po gymnáziu v Rokycanech jsem vystudoval stomatologii na lékařské fakultě v Brně. Abych řekl pravdu, první dva tři roky mě to moc nezaujalo. Teprve až když jsem se během prázdnin mezi třetím a čtvrtým ročníkem potkal s rokycanským lékařem MUDr. Luďkem Sefzigem, začaly se mi otvírat obzory medicíny a zejména chirurgie. Z Brna jsem jezdil k tomuto všeobecnému chirurgovi do Rokycan a on mě začal zasvěcovat do tohoto krásného oboru. Občas mě nechal nějakou maličkost udělat, něco vyříznout, zašít – a já se do chirurgie zamiloval. Jsem mu strašně vděčný, že mě k medicíně přitáhl a můj počáteční jakýs takýs zájem zvrátil opačným směrem – dalo by se říct, že ho proměnil ve vášeň.

Zprvu jsem se chtěl věnovat všeobecné chirurgii, takže jsem si po absolvování stomatologie doplnil studium všeobecné medicíny. Nicméně jsem poté v Brně nastoupil na čelistní chirurgii a už jsem v tomto zaměření zůstal. Studovat a žít v Brně – za to jsem moc rád, Morava je krásná. Brno mohu pro studium i život doporučit každému. Pro mě osobně to byla skvělá škola, skvělí učitelé a kolegové.

Jediné, co mi na Brnu vadilo, byla vzdálenost na Spartu, které aktivně fandím od dětství. Kometa ani Zbrojovka člověka jako jsem já naplnit nemůže. Pardon. A tak jsem v roce 2005 přijal možnost odejít do Prahy, kde jsem pracoval jako chirurg na dětské stomatologii FN Motol. V následujících dvou sezónách hokejová Sparta vyhrála poslední tituly, takže to byl přesun vlastně úspěšný. Následovaly dva roky v Nemocnici Na Homolce, kde jsem jako chirurg působil na ORL, a v roce 2009 jsem přešel do pražské VFN k prof. Jiřímu Mazánkovi a tehdejšímu docentu René Foltánovi. A tady jsem setrval do současnosti.

Samozřejmě, měl jsem štěstí. Štěstí na šéfy a jejich pochopení na pracovištích, kde jsem působil a kde také nyní pracuji. Vždycky mně poskytli prostor, abych mohl dělat to, co mě bavilo a zajímalo. Měl jsem i štěstí pracovat s věhlasným americkým profesorem a špičkovým specialistou na problematiku temporomandibulárního kloubu, jímž je M. Franklin Dolwick, D.M.D., Ph.D., z University of Florida. Měl jsem štěstí zakládat European Society of TMJ Surgeons s takovými osobnostmi, jako je prof. Cascone, prof. Undt, prof. Nitzan a další. Měl jsem štěstí, že jsem se k problematice TMK tak nějak hezky přimotal.

Řekněme si tedy, jak to s těmi čelistními klouby vlastně je.

Důležité je, že se o problematice temporomandibulárního kloubu čím dál tím častěji píše. Dostává se do povědomí širší odborné veřejnosti včetně zubních lékařů. Dřív to bývalo jen takové okrajové téma. Dnes se v České republice řada specialistů TMK věnuje na špičkové úrovni. Profilují se a zdokonalují metody léčby.

Samozřejmě základem léčby je pro nás stanovení diagnózy. A to je nejsložitější. Pak následuje vlastní léčba a s ní přichází další výzva – přesvědčit pacienta, aby zvolenou terapii akceptoval a spolupracoval.

Jak tedy dnes stanovujete diagnózu?

Nejde o nic výjimečného. Používám osvědčené a standardní postupy publikované v odborné literatuře, včetně zobrazovacích metod.

Co se týče terapie, většinou začínáme nechirurgickou léčbou. Spolupracujeme s fyzioterapeuty, samozřejmě s revmatologií, včetně dětské – a hledáme klíč k tomu, co bude pro daný typ onemocnění efektivní. Zlomek pacientů pak dojde až do fáze, kdy je opravdu nutné a jasně indikované chirurgické řešení. To znamená endoskopie nebo nakonec úplně poslední možnost v podobě otevřené operace.

Ve VFN Praha operujeme hodně. Ale je to dáno tím, že jenom já mám během týdne až sto padesát pacientů s onemocněním kloubu, které osobně vidím, diagnostikuji, léčím. A několik z nich pak řešíme operačně. Máme na to středy a pátky. V praxi třeba osm artroskopií během pátku, ve středu pak endoprotéza a několik plastik. Dohromady to bývá kolem dvanácti operací. Nicméně je to dáno tím, že kromě práce v nemocnici provozuji další tři kloubní poradny v Praze, kloubní poradnu v Plzni a v Českých Budějovicích.

Pacienty k radikálnímu řešení nenutíme, opravdu je to až poslední možnost léčby. Náš typický pacient přichází s bolestí, lupáním v kloubu, nemožností otevřít nebo zavřít ústa. Méně často se objeví pacienti se změnou skusu. Pak řešíme tinitus, kde existují argumenty pro souvislost s onemocněním kloubu, ale otázkou stále zůstává, jak v podobné situaci pacientovi skutečně pomoct. Je to zatím jakási velká neznámá. Máme sáhnout k operaci v případě, kdy se kloub na tinitu může podílet, ale ten člověk je zároveň ve stresu nebo má např. problémy s krční páteří? To je otázka. Tehdy se ocitneme na velmi tenkém ledu, když máme takovou operaci jednoznačně a s reálnou nadějí na zlepšení stavu rozhodnout.

Je dobré připomenout, že klouby patřily do ranku velké chirurgie. Teprve ve 30. letech 20. století si Costen povšimnul souvislosti bolestí zubů a ucha. Začala se řešit okluze a všechno se potom točilo kolem zubů, skusu. A čelistní kloub se najednou jaksi přemístil do hájemství stomatologie.

Mně je blízký ten pohled, že jde o kloub jako každý jiný v našem těle a platí pro něj stejné principy postižení. Měly by tedy být uplatněny i podobné principy léčby jako v ortopedii. Když má pacient v těle revma, je jasné, že může být zasažen i čelistní kloub. Podobně je to při hormonálních změnách, hypovitaminóze D apod. Tenhle celotělový pohled je mi blízký. Vnímám takové to skládání, že to může souviset s posturou, s problémy krční páteře, s následky infekcí, které tělem proběhnou apod. – včetně např. covidu, kde je prokázáno, že zhruba 60 % pacientů má celkově problémy s klouby. Máme řadu pacientů, u nichž potíže nastaly po prodělaném onemocnění covidem. Ostatně u chřipky podobné reakce známe. Miluji to dobrodružství hledání příčin a sledování souvislostí.

Jaké jsou hranice možností léčby kloubu? Včetně endoprotézy.

Obecně jsme v ČR v dobré situaci. Máme řadu specializovaných lékařů, samozřejmě také kvalitní fyzioterapeuty a co se týká chirurgie, jsou u nás pracoviště na špičkové, mezinárodně srovnatelné úrovni. Nerad bych na někoho zapomněl. FN Olomouc, FN Ostrava, FN Brno, Zlín, Pardubice, FN Hradec Králové, FN Plzeň, Liberec, Ústí nad Labem, České Budějovice. Každé pracoviště maxilofaciální chirurgie dnes tuhle péči v nějakém rozsahu poskytuje. Výměny kloubu děláme zatím jenom v Praze ve VFN na Karlově náměstí, ale se všemi pracovišti velmi dobře spolupracujeme. Výhoda koncentrace ne až tak velkého množství operací do jednoho centra je zřejmá. Více zkušeností, hlubší znalost problematiky. Jak jsem už poznamenal, jde o chirurgii kloubu, jako je každá jiná, jen ten prostor je trochu menší...

Operaci provádíme tam, kde je kloub těžce postižený nebo kde chybí, či kde jsou významné srůsty. Musíme však brát v potaz, že to je náhrada, že už to není pacientův vlastní kloub. Jakkoliv se tou radikální operací snažíme pacientovi poskytnout v tom či onom směru lepší kvalitu života. Protéza však není zázrak, i když je medicína na tahle řešení pyšná. Jistě, spoustě lidí to pomůže – některým ale bohužel ne. Klíčová jsou indikační kritéria a někdy i štěstí. Sám nedokážu vysvětlit, že někomu operace pomůže – a někomu ne. Je tam něco, co jsem přehlédl v indikaci? Je něco jinak? Nevím... Je to lidské tělo, příroda. Nikdy neodhadneme výsledek na sto procent. Netušíme, jestli pacientova bolest neexistuje sama o sobě, zda má opravdu příčinu v nějaké objektivně patrné somatické změně, problému.

Co se týče počtu náhrad TMK, tak ten se blíží číslu 400 provedených TMK rekonstrukcí. Do roka realizujeme třicet až pětačtyřicet operací endoprotéz. Všechny operace hradí pojišťovna. Plně tak saturujeme potřeby pacientů. Operujeme nejen pacienty z ČR, ale i nemocné ze zahraničí. Musím říct, že z operace, která trvala mnoho hodin, jsme se dnes díky zkušenostem dostali na dvouhodinový výkon.

Která léčba TMK je typická?

Na to se nedá takhle odpovědět. Každá léčba, která pacientovi pomůže, je dobrá. Důležité je, aby se lékař neupnul na jednu jedinou metodu léčby a aplikoval ji ve všech případech. Nezačal ji upřednostňovat oproti jiným, třeba v dané situaci vhodnějším a účinnějším. Neexistuje, jak říkají v Americe, svatý grál, který by pacienta spolehlivě vyléčil. Hlavní kritérium léčby je spokojený pacient. A my, lékaři, musíme být zase vždycky trošku nespokojení. Musíme se stále ohlížet, podívat do statistiky a sebekriticky vyhodnocovat naše postupy. Zda skutečně pomáhají. A hledat, zkoušet ty nové efektivnější možnosti.

Jak je to s anomáliemi klubů?

Ty se naštěstí objevují velmi zřídka. U nás na klinice na těchto esteticko-funkčních operacích pracujeme s kolegou Michalem Beněm a panem profesorem Foltánem. Zatím jsme společně operovali více než čtyřicet lidí s vrozenými či vývojovými vadami kloubů.

Jste známý také jako lektor.

Přednáším pro studenty na LF UK, spolupracuji s Komorou, snažím se občas přednášet na setkáních v ČR, přednáším v zahraničí. Měl jsem možnost působit v Polsku, v Estonsku, na Slovensku a pomáhat tamním lékařům s léčbou a operativou. Pro tyto aktivity jsme v letošním roce s kolegy Michalem Beňem a Vasilisem Vlachopulosem spustili program TMJ academy. Začali jsme pro lékaře v ČR i zahraniční kolegy pořádat semináře s problematikou čelistního kloubu, ortognátní chirurgie, ale i onkologie. Uvidíme, jaký bude o naše aktivity zájem.

Jaká je úroveň české maxilofaciální chirurgie?

Myslím si, že naše maxilofaciální chirurgie je opravdu na mezinárodně srovnatelné úrovni. Například rekonstrukční chirurgie zaznamenává v současné době boom a patří ke špičce v Evropě. Ať je to u nás kolega Vasilis Vlachopulos, ať to jsou pracoviště v Olomouci, Brně, Plzni a další. V maxilofaciální chirurgii máme řadu velmi kvalitních odborníků.

Věřme tedy, že se najde dost mladých nadšených lékařů, kteří budou náš obor – a také svoji erudici v něm – dále rozvíjet.

Jaká je vaše zkušenost z komunikace se zubními lékaři v terénu?

Dobrá. Řada lidí a praktických zubních lékařů se o problematiku kloubu zajímá, učí se ji diagnostikovat i léčit. Čili propojení terénního praktika a vrcholových pracovišť funguje. Konečně – je to další krok ke spokojenému pacientovi. Samozřejmě, pro stomatologa by mělo platit, že na prvním místě je vyloučit odontogenní příčinu, než pacienta rovnou odeslat do specializované kloubní poradny. Takoví pacienti k nám však naštěstí přicházejí už jen velmi zřídka.