LKS časopis

Recenzovaný časopis
České stomatologické komory

elektronická verze

ISSN 1210-3381 (Print)
ISSN 2571-2411 (Online)

LKS 09/2022 ČSK
Aktuální číslo
Rubriky
Témata
Autoři

MUDr. Tomáš Hlaďo měl od raného mládí velmi blízko k přírodě. Od střední školy pravidelně trávil část prázdnin v pražské zoologické zahradě, kde pečoval o chovaná zvířata, a tak směr jeho studia byl od počátku zdánlivě jasný. Nakonec ale v rozhodování zvítězila péče o člověka. MUDr. Hlaďo absolvoval v roce 1978 stomatologii na lékařské fakultě ve své rodné Praze.

V letech 1978 – 2012 působil na Dětské stomatologické klinice v Motole, kde také složil atestaci I. stupně a následně atestaci v oboru ortodoncie. Na klinice zaváděl léčbu pomocí fixních ortodontických aparátů a byl členem týmu pro analýzy a plánování ortognátních operací. V letech 1986 – 2005 byl odborným asistentem subkatedry pražského Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví (dříve Ústav pro doškolování lékařů a později Institut pro další vzdělávání lékařů a farmaceutů). V roce 1994 byl členem skupiny zakládající obor dentální hygiena a stál u zrodu jejího vzdělávacího systému v České republice. MUDr. Tomáš Hlaďo se v posledních letech věnuje výuce dentálních hygienistek na 3. LF UK a dětské stomatologii v privátní praxi. Je členem výboru České společnosti pro dětskou stomatologii.

MUDr. Tomáš Hlaďo

Jak se, pane doktore, stane z přírodovědce zubní lékař?

Původní záměr, studium zoologie, vystřídala myšlenka na brněnská studia veterinárního lékařství, to ale bylo v Brně a mně se nechtělo z domova. Lákala mne také FTVS, ale rozum říkal: Chlapče, to je hezké, ale osmnáct ti nebude věčně. No a od toho byl už jen krůček k úvahám o medicíně.

A ta zvítězila. Vzhledem k tehdejší situaci, psal se rok 1973, nebylo mnoho šancí na studium všeobecného lékařství a stomatologie dávala větší naděje na přijetí. Kdo tu dobu nezažil, neuvěří. Studium mě zaujalo hned od počátku, a musím říct, že snad nejvíc mi tehdy dala propedeutika pod vedením doc. MUDr. Otto Svobody, CSc. Byl to pedagog „tělem i duší“ a dokázal své nadšení spolu s laborantkou paní Karličkou a panem Heranem přenést i na nás. Modelovali jsme zuby, učili se rozpoznávat nástroje, materiály, začínali zvládat preparace, pracovní postupy a oni nás postupně utvářeli do práceschopných pulců. Skok ke klinickým oborům byl tvrdý – ale na to jsme byli výborně připraveni. Pan docent Svoboda byl také veliký kutil a my jsme díky tomu měli možnost získávat dovednosti na jím navržených a konstruovaných fantomech, jedněch z nejprogresivnějších u nás. Mně to modelování zpočátku moc nešlo, a tak přišel laborant pan Heran a řekl: Dej to sem, ty dovedo... A dva tahy modelovacím nožem stačily, aby z toho byl zub.

Zkouška z propedeutiky byla náročná. Já dostal otázku na klasickou Beinovu páku. Tam jsme museli dát pozor. Dvě pražské kliniky, tedy I. a II., se lišily svým zaměřením a každá měla poněkud odlišnou školu. Beinova páka se totiž na II. zubní klinice nepoužívala při zahájení extrakce, zatímco na první zubní se naopak extrakce Beinovou pákou začít musela. Docent MUDr. Václav Haberzettel, DrSc., který mě zkoušel, působil na I. zubní klinice. Při zkoušce jsem vyjmenoval všechny indikace užití páky – ale oni nebyli spokojeni. Chvíle napětí trvala věčnost. Až nakonec otevřeli šuplík. Tam ležela flaška gruzíňáku s takovým tím jejím typickým uzávěrem. Zkoušející na ni významně pokynuli a suše mě poučili: A tohle se s tím otevírá. To budeš potřebovat nejčastěji.

Předpokládám, že po absolvování fakulty jste chtěl zůstat v Praze.

Vlastně jsem o tom zpočátku moc nepřemýšlel. Ke konci studia bych byl rád zůstal na klinice, jen jsem neměl ty správné, jak se říkalo kádrové, předpoklady. Samozřejmě jsem chtěl pracovat v Praze. Jenže realita mě nasměrovala do Rakovníka. Tam jsem ale nakonec ani nezačal, protože jsem na poslední chvíli nastoupil k prof. MUDr. Jaroslavu Komínkovi, DrSc., do Motola.

Jsme tedy v roce 1978, kdy se právě otvíral komplex ambulancí kliniky. Lůžkové oddělení Dětské stomatologické kliniky v Motole bylo v provozu od listopadu roku 1970. Mě přijali právě pro čerstvě otvíranou ambulantní část. Bezprostředně po nástupu bylo zvykem odstážovat tzv. kolečko na jedné ze dvou klinik. Já jsem byl na měsíc na chirurgii v Kateřinské – to byla I. stomatologická klinika – a vzápětí jsem nastoupil na roční povinnou vojenskou prezenční službu do Jindřichova Hradce. Ke svému údivu jsem byl zařazen jako velitel tanku.

Tento omyl se naštěstí rychle vyjasnil a já pak strávil rok v dvojroli stomatologa i všeobecného lékaře na ošetřovně útvaru. Jak se mi hodily zkušenosti z praktické výuky a státních zkoušek z interny a chirurgie! Kolik jsem se tam toho naučil! Na fakultě jsme byli rozmazlováni a měli vždy k ruce sestřičku. Tady jsem byl sám voják v poli. Sám jsem si míchal, uklízel, sterilizoval, rentgenoval. K tomu jsem prakticky každý den držel službu na zmíněné ošetřovně. Omrzliny, k tomu tak jeden sebevražedný pokus do měsíce...  Univerzální praxe nade vše.

Takže vojna skončila a vy jste natrvalo nastoupil do Motola.

V roce 1979 mě v Motole čekala už rok otevřená poliklinika. Měl jsem štěstí, že tam byli skvělí lidé, erudovaní lékaři. Vedle přednosty, profesora Komínka, to byl tehdejší asistent, později docent MUDr. Jan Handzel, CSc., MUDr. Helena Žižková, která mi předávala specifika dětské ambulantní chirurgie. MUDr. Vojtěch Doležel, který se specializoval na péči o obtížně ošetřitelné pacienty, MUDr. Karel Klíma, stomatolog – anesteziolog. Dalšími kolegy byli také MUDr. Milena Hlaváčová s ortodontickou specializací, MUDr. Nora Jeřábková, která se zaměřila na péči o hendikepované dětské pacienty, MUDr. Jiří Pekárek zastřešoval protetickou péči. Velkou pomocí při ošetřování nespolupracujících pacientů pro nás byly rady psycholožky PhDr. Věry Semerádové. Na klinice fungovala úzká provázanost ambulantní a lůžkové péče. Měli jsme detailní přehled o tom, co lze zvládnout ambulantně a co už se musí řešit hospitalizací. Mladý lékař měl fantastickou možnost a příležitost sledovat kontinuitu vývoje onemocnění, léčby a uzdravování. Nejen v ambulantní péči to umožňovalo zdokonalovat techniky i způsoby terapie.

Mým prvním primářem byl velmi zručný stomatochirurg MUDr. Aleš Křehlík. Ten brzy zemřel a jeho místo tehdy zaujal pozdější docent MUDr. Jiří Ramba, DrSc. Rád bych také zmínil osobnost profesora MUDr. Jaroslava Komínka, DrSc., který byl vysoce erudovaným odborníkem a současně také velice empatickým člověkem s přirozenou autoritou nejen pro nás, ale i pro pacienty a jejich rodiče.

Co jste tehdy typicky ošetřovali, mám na mysli hlavně to, co už dnes tzv. odnesl čas?

Když přišlo dítě s úrazem závěsného aparátu stálých zubů, ošetření spočívalo v nasazení Sauerovy dlahy, ke které se poraněné zuby fixovaly drátěnou ligaturou. Dnes se podobné stavy řeší pomocí kompozitní a fóliové dlahy.

Docela často jsme řešili defekty tvrdých zubních tkání způsobené užíváním antibiotik tetracyklinové řady v době vývoje klinické korunky zubu čili tetracyklinové zuby. Léčba tetracyklinem totiž bohužel u dětí zanechávala docela vážné, viditelné neestetické defekty.

Zuby ovšem měly nejen tyto estetické defekty, ale také se lámaly. Byl to skutečně docela vážný zdravotní problém. Společně s pediatry jsme prováděli retrospektivní výzkumy časových souvislostí podání TTC antibiotik dítěti a jejich vlivu na mineralizaci stálého chrupu. K odstranění TTC defektů se používal v té době nový materiál Evicrol – kompozitní materiál československé výroby, který se aplikoval v prefabrikovaných transparentních kapnách. Ničeho nebylo přehršle, a tak jsme museli mnohé pomůcky vyrábět téměř na koleně. Při nedostatku kapen je zhotovovala naše paní laborantka Milena Gatnerová, a to podle patentovaných forem prof. MUDr. Miroslava Ebera, DrSc., z Olomouce. Využívala k tomu – puristé prominou – běžnou potravinářskou fólii.

Dalším již přežitým výkonem byla chirurgická extruze retinovaných zubů aktivním tahem pomocí cirkumcervikální drátěné kličky po chirurgickém zpřístupnění korunky zubu. Aktivní sílu zprostředkovávaly elastické ligatury, které každý den nasazoval pacient nebo jeho rodiče na háček snímatelného ortodontického aparátu.

V čem spatřujete těžiště významu a slávy Dětské stomatologické kliniky už v osmdesátých letech?

Málokdo si dnes uvědomuje, že to byla jediná dětská stomatologická klinika v celé Evropě pro pacienty do osmnácti let. Disponovala vším potřebným: lůžka, vlastní sály, rentgen, laboratoř. Velký význam měly specializované poradny.

Nejvytíženější z nich byla pro obtížně ošetřitelné a zdravotně hendikepované děti a dorost. Nedílnou součástí této poradny byla velmi kvalifikovaná sestra, psycholog i dobré vybavení a potřebné technické zázemí, k němuž už tehdy patřila například také videokamera v ordinaci. Psycholog pak s námi se všemi rozebíral do detailu záznamy z ošetření pacienta. Tehdy nebyl žádný problém s GDPR... Upozornil nás na nevhodné či chybné postupy tak, abychom se dále zdokonalovali při léčbě takových pacientů. Říkal nám: Všimněte si – tady dítě vidělo něco, co vidět nemělo. Co způsobilo jeho negativní reakci. A tady jste zase mluvili dva, když měl hovořit jenom jeden... A tak dále. Chybami se člověk učí a v těchto někdy i vypjatých situacích to platí dvojnásob. Byla to obrovská škola, vše bylo názorné a přesvědčivé a výsledky se samozřejmě brzy dostavily. Skromně řečeno – zlepšovali jsme se.

Klinika se také významně podílela na výuce a přípravě specialistů – pedostomatologů.

Za významnou považuji i mezioborovou spolupráci, např. s doc. MUDr. Ladislavem Hessem, CSc., při zavádění medikamentózní sedace při vědomí pomocí preparátů na bázi midazolamu. To byla nová témata a postupy. Navzdory nedůvěře a prvotním pochybnostem musím konstatovat, že po perorálním podání těchto preparátů v několika desítkách oprávněných indikací jsem nezaznamenal jedinou komplikaci a tato metoda se mohla rozšířit i do terénní praxe.

Obligátní otázka pro pedostomatologa: Kudy by měla jít prevence?

Budu velmi lapidární, už se o tom hodně řeklo tam či onde. Je to strašně jednoduché – v teorii. Zároveň, jak se ukazuje, strašně složité v praxi. Výživa, péče o chrup, osvěta. Systematicky vytvářet povědomí, že za stav chrupu dětí odpovídá především rodina.

MUDr. Tomáš Hlaďo, nositel Ocenění za osobní přínos ČSK (2021). Praha, 13. ledna 2022.

23. 4. 2022

LKS 04/2022

Print: LKS. 2022; 32(4): S58 – S59

Autor:

Fotografie

  • Ladislav Šolc

Rubrika:

Téma: