LKS časopis

Recenzovaný časopis
České stomatologické komory

elektronická verze

ISSN 1210-3381 (Print)
ISSN 2571-2411 (Online)

LKS 09/2022 ČSK
Aktuální číslo
Rubriky
Témata
Autoři

Chci se dnes zmínit o problému, který řešíme nejspíš denně a který zřejmě nemá nikdy uspokojivé řešení. Přijde do čekárny pacient a dožaduje se ošetření. Není objednán, tj. není na něj čas. Podle zákona mu musíme poskytnou tzv. neodkladnou péči, pokud je indikována. Jak to ale zjistíme, dokud ho nevyšetříme? Známe to všichni: Pane doktore, já potřebuju vytrhnout zub. Nebo: Mně vypadla plomba. A přitom se tak nějak automaticky předpokládá, že přání bude splněno okamžitě.

MUDr. Zdeněk Poledna

Jak rádi bychom občas pomohli, zvlášť jde-li o našeho pacienta. Jenže bohužel máme jen dvě ruce a pacienty řádně objednané celý den. A další den, a další. A on objednat nechce, žádá přímou akci. Vzhledem k tomu, že víme, že odmítnutím péče si můžeme způsobit velký problém, nebo že nám to prostě nedá, tak pacienta většinou raději vyšetříme. Ale to samotné již vyžaduje určitý čas. Včetně příchodu a odchodu, anamnézy, zápisu do dokumentace, přípravy a úklidu. A často předem víme, že o akutní stav asi nepůjde, jen zjistíme diagnózu a pacientovi navrhneme objednání. A nastává licitace: Ale mě to bolí (to slovo padlo až teď)... Já jsem celou noc nespal... Já nemůžu jíst... Teď to sice nebolí, ale včera večer jsem málem lezl po stropě... Už jsem snědl x Ibalginů, proto mě to teď zrovna nebolí...

Co teď? Lze pouze ze špatných variant vybrat tu nejméně špatnou. Jestliže se rozhodneme pacienta přednostně ošetřit, budou další poctivě objednaní pacienti čekat a čas, po který bychom se jim měli věnovat, se zkrátí, což si nezaslouží. O našem stresu nemluvě. Jestliže pacienta objednáme za nějakou delší dobu, může se naštvat a začít nám škodit. Stížnost, žaloba, napadení v médiích, pomluva, poškozování dobrého jména.

Veškeré teorie a systémy, zabývající se organizováním času a uspořádáním pracovního a soukromého života, zdůrazňují jednu důležitou zásadu, kterou jsem použil jako nadpis článku: nauč se říkat ne! Snažit se vždy všem včas vyhovět a všechno stihnout není nikdy možné. Úporná snaha být vždy dobrý, spolehlivý, seriózní, empatický, pracovitý, flexibilní a pozitivní často vede k přepínání a zvýšenému stresu. Jinými slovy, není to normální přirozený způsob existence. A v extrémním případě může časem dojít i k poškození zdraví. Například syndrom vyhoření není fikce, je to velmi nepříjemný stav, který vždy nečekaně zaskočí každého, koho postihne.

Proto je důležité občas nějaký úkol odmítnout i za cenu, že to vzbudí něčí nevoli. Hlavním smyslem takového odmítnutí je vytvoření dostatečné fyzické a mentální kapacity k vykonání té ostatní práce, na kterou v pohodě stačíme. Toto platí pro naprostou většinu zaměstnání. Náš problém je, že v naší práci to ne občas říct prostě nemůžeme. Z důvodů zákonných, ale i osobně etických.

Na druhé straně vyhovět každému, kdo se na nás obrátí, není možné. Proto je pro nás veledůležité rozeznat, kdy lze říct ne a kdy to možné není. A to ne potom důsledně dodržovat. Zákon nám umožňuje pacienta odmítnout, když by hrozilo naše neúnosné zatížení. Nesmíme ho odmítnout, když je v nebezpečí života nebo vážného ohrožení zdraví. Je to poněkud vágní formulace, vysvětlovat se dá různě. V prvním případě si míru únosnosti (zaplaťpámbu) stanovíme sami, druhý případ se našeho oboru týká jen okrajově. Je-li stav příchozího pacienta vážný, je to většinou vidět už na první pohled.

Odmítnout pacienta ošetřit je ve všeobecné rovině většinou považováno za morální poklesek, ale je třeba vidět věci v souvislostech a neabsolutizovat. Jestliže cizímu neobjednanému pacientovi s neakutním a nebolestivým problémem nemůžeme věnovat svůj čas a poradíme, aby vyhledal pomoc jinde, není na tom nic špatného. Už jen s ohledem na objednané pacienty. Pokud se ale v čekárně objeví někdo s oteklou tváří a viditelně trpící, je třeba mu pomoci. Mezi těmito dvěma póly se vyskytují případy z naší praxe – a univerzální návod, jak je řešit, nemáme.

Poradit si vždy musíme sami a každý je svého štěstí strůjcem. Jen je třeba si uvědomit, že nejsme všemohoucí a že žijeme jen jednou. Umění říkat ne patří k naší kvalifikaci.

Své názory a reakce zasílejte na e-mail: zakova@dent.cz nebo poštou na adresu redakce časopisu LKS.

19. 9. 2018

LKS 09/2018

Print: LKS. 2018; 28(9): S127

Autor:

Fotografie

  • Ladislav Šolc

Rubrika:

Téma: