Tak pro zahřátí – viceprezident ČSK, provoz ordinace, výuka. Zbývá vůbec čas na nějaké koníčky?

To je můj velký problém. Volného času je krutě málo a zájmů až příliš. Celoživotně mne zajímá historie a světová politika, ale i dějiny zubního lékařství, sbírám mince, bankovky, dříve i známky, v rámci možností schraňuji i artefakty zubního lékařství. Z dalších zálib mi v posledních letech zůstává snad jen sportovní střelba, zejména tak zvaná westernová střelba, kde se člověk tak trochu vrací i do dob svého mládí poznamenaného romány Karla Maye. Ale ten čas...

Jak se zájem o archeologii promění ve studium stomatologie?

Pocházím ze zubařské rodiny, takřka dynastie. Oba moji rodiče byli zubaři, děda byl dentista, od malička jsem v tom žil.

Zpočátku jsem uvažoval o studiu klasické archeologie, bavila mě hlavně antika. Jenže obor se otevíral jednou za zhruba dva roky, takže zuby celkem logicky zvítězily.

Po absolvování studia v roce 1983 a po vojně jsem začínal jako obvodní zubní lékař v MÚNZu čili Městském ústavu národního zdraví v Plzni na Lochotíně. Po čtyřech letech jsem dostal nabídku jít na kliniku. Po kolečku na všech odděleních kliniky jsem pak nastoupil na chirurgickou ambulanci.

Tam jsem se samozřejmě potkával se svými dřívějšími učiteli. Asi nejvíc mě ovlivnil prof. MUDr. Miroslav Průcha, DrSc., pozdější šéf kliniky. Pracoval jsem s ním především na ambulantním sálku, byl to solidní, jak se říká férovej chlap. Rád vzpomínám také na tehdejšího šéfa ambulance asistenta Arnošta Krále. Budil všeobecný respekt a ochotně nám předával své bohaté zkušenosti.

A pak přišel rok 1989...

Nás to potkalo v celé té šíři a bizarnosti historických proměn v Československu. Bydlíme v domě, který postavil můj děda, takže v přízemí byla zubní ordinace. To přízemí nám ovšem komunisté sebrali, teda spíš si to tam vypůjčili. Papírově nám ty prostory patřily, ale užíval je stát. Na části naší zahrady dokonce v 70. letech postavili polikliniku, kam se pak zubní oddělení přestěhovalo a do našeho domu přesídlila hygienická stanice. Připomeňme, že po roce 1989 byla zdravotnická zařízení včetně hygienických stanic deset let zákonem chráněna. Takže jsme měli vlastní prostory, ale jaksi se nám nedařilo toho chráněného nájemníka odtud dostat. Naštěstí se celá síť hygieny začala také měnit, a tak nám sami smlouvu vypověděli. Výsledkem bylo, že v prosinci 1992 jsem konečně začal ordinovat ve svém, alespoň částečně.

V privátní ordinaci jsme se střídali s mými rodiči a doc. MUDr. Jiřím Zemenem, Ph.D., mým kolegou ze zmíněné chirurgické ambulance. Takže z toho byl v praxi nejdřív jeden den, pak dva a nakonec tři dny v týdnu a dva dny na klinice. Když mě v roce 2013 kolegové zvolili viceprezidentem, musel jsem být dva dny v Praze a pochopitelně to už nešlo s klinikou skloubit. Na klinice jsem si ponechal výuku a zdravotnickou práci jsem po zkrácení úvazku koncentroval do služeb, především nočních a víkendových. Před více než rokem jsem svůj úvazek u FN z časových důvodů ukončil. Musím přiznat, že mně pohotovostní služby tak trochu chybí – člověk se dostal k úrazům a situacím, jež se v privátu nevyskytnou.

V praxi nyní pracuji se svým synem. Vždycky jsem se až úzkostlivě bál ho nějak stomatologicky směrovat. Rozhodl se ale sám. Stomatologie ho baví a stal se čtvrtou zubařskou generací v naší rodině.

Svou práci na fakultě miluju. Dodnes přednáším ústní chirurgii, zubní rentgenologii a v pátém ročníku i management. Vyučuji také budoucí všeobecné lékaře a ve třetím až pátém ročníku zubního lékařství své předměty zkouším.

Vzpomínám si, že Plzeň bývala kdysi pověstná coby OSK rebelů a kverulantů. Jak se na to někdejší plzeňský funkcionář dívá s odstupem času?

Nejdřív bych předeslal, že Komora byla od počátku všude kolem mne – můj táta byl činný v Občanském fóru pracovníků ve stomatologii a následně v OSK, nejbližší kolega Jiří Zemen byl brzy předsedou plzeňské OSK. Já se záhy dostal do jejího představenstva a někdy před rokem 2000 jsem se stal předsedou oblasti. Chvilku jsem nebyl sněmovník, což bylo velmi nepraktické, ale pak se to změnilo.

Je pravda, že my z Plzně jsme Komoru zprvu často kritizovali. Postupně se ale ten náš tlak mírnil, a to ze dvou důvodů. V první řadě se ledacos změnilo k lepšímu. A pak nastalo takové to zrání. Člověk pronikal do problematiky a uvědomoval si širší a hlubší souvislosti, dostával se k informacím, které nebyly v první linii snadno k dispozici. Jedna věc je, jak se nám věci jeví. Druhá je, jak ve skutečnosti fungují. Co všechno ten aktuální stav vytváří a ovlivňuje. Některých výsledků v daném okamžiku prostě nelze dosáhnout. A naopak – dílčí, někdy skromné a nenápadné úspěchy mohou vytvářet silné základy pro budoucí zásadní změny.

Nakonec jsme s kolegou Jirkou Zemenem spolu seděli v představenstvu Komory a začali jsme víc ovlivňovat některé věci shora. Snad nejvíc to bylo vzdělávání.

Postupně jsem se začal věnovat problematice úhrad a pojišťovnictví, zejména poté, co se stal prezidentem doc. MUDr. Roman Šmucler, CSc. Znalost problematiky úhrad a pojišťoven se stala takovou mojí komorovou specializací.

Vytvořili jsme s panem prezidentem, s kolegou MUDr. Janem Černým a naším právníkem Mgr. Jiřím Slavíkem nový úhradový tým. Tak, aby vše bylo skutečně profesionálně připraveno k dalším jednáním. Začali jsme pracovat více koncepčně. Ne všechno se nám úplně povedlo, ale řadu věcí jsme, myslím si, posunuli kupředu. Některé úhrady se nám podařilo v minulých letech zvednout až násobně.

Proč se tedy stomatologie dostala tam, kde se to nelíbí ani pacientům, ani médiím, ani politikům, ani pojišťovnám – a v některých směrech ani zubním lékařům.

Hezká otázka. Obsahuje i kus odpovědi. Není člověk ten, co zavděčí se všem. Spleť protichůdných zájmů pestré směsice subjektů stojí na počátku mnoha problémů a nedorozumění.

Nesmíme zapomenout ani na to, že se náš obor vyvíjel. Společnost a my sami jsme se proměňovali – a shodou okolností jsme se dnes ocitli ve stavu, který mnohým ne úplně vyhovuje.

Je třeba si uvědomit, že moderní stomatologie se dostala na úplně jinou úroveň než ta, kterou pamatujeme z osmdesátých či devadesátých let. Současné zubní lékařství je lepší, dražší – a náročnější na čas. Jistě, chápu, tohle pacienta moc nezajímá. Ten často požaduje standard, za standardní peníze, pokud možno uhrazené pojišťovnou. Z dnešního pohledu některá ošetření z minulosti, třeba endodoncie, hodnotíme jako méně či více nevyhovující. Dnes se dá ošetřit a tedy zachránit prakticky většina zubů. Jenže je to za peníze. Za jiné peníze, než jsou podle současného modelu schopny uhradit naše zdravotní pojišťovny.

Moderní stomatologie je tedy dražší a ošetření trvá déle. Čili se zrodil problém. Lékař, který pracuje moderním způsobem, není schopen být produktivnější ve smyslu počtu spravených zubů či odbavených pacientů.

Co dělat s palčivým problémem amalgámových výplní?

Řekl bych to asi takhle: Tahle výplň je ošklivá a Evropská unie ji nechce z ekologických důvodů. Ovšem z medicínského hlediska neznáme seriózní studii o tom, že by byla svému nositeli nebezpečná. Otevřeně řečeno – amalgám nejvíc škodí při kremaci. To jistě není problém stomatologů. Takže stát či EU by to tedy měly řešit jinak než absolutním zákazem amalgámu v našich zubních ordinacích.

Moderní výplně jsou estetičtější, lépe vytvarované a snad nevadí při kremaci, ale existují indikace a situace, kde prostě amalgám stoprocentně hned tak nenahradíme. Osobně nenávidím zbrklá a nedomyšlená řešení, kdy se z nějakých důvodů něco ruší, aniž by v tu chvíli existovala plnohodnotná alternativa. Myslím, že se amalgám měl utlumovat postupně, až by evolucí zanikl sám. Ale politici tomu rozumí jistě lépe.

Mnohé nasvědčuje tomu, že pacienti vyžadují maximální rozsah ošetření, které by hradila pojišťovna, a toho se jim nedostává.

Velký problém je, že pojišťovny před nějakými dvěma desetiletími často neuzavíraly smlouvy s novými zubními lékaři, protože jich v některých regionech bylo moc – tedy podle jejich statistik. Pojišťovna vycházela z nějakých svých tabulek, takže například u nás v Plzni VZP tvrdila, že máme dvakrát víc zubních lékařů v poměru k počtu pacientů. Fajn. Ale jaksi se už nepočítalo s tím, že podobná velká města představují spádovou oblast pro další desetitisíce pacientů. Tímto způsobem bylo hodně zubních lékařů vytlačeno mimo pojišťovnický systém. Tito nesmluvní stomatologové ovšem časem zjistili, že to vlastně funguje. Že se dokonce uživí lépe než na pojišťovnu. To se neutajilo. Vznikl dominový efekt. I řada kolegů, kteří dosud smlouvy měli, je začala rozvazovat. Pojišťovny tyto procesy včas nereflektovaly a dnes už prakticky nejsou schopny situaci zpětně řešit.

Pojišťovny také dlouho držely nízké úhrady, a tak zubní lékaři opět vyhodnotili situaci. Část z nich rezignovala na spolupráci s pojišťovnami vůbec a část nabízela pacientům pojišťovnou nehrazené výkony. Základní péče samozřejmě těmito trendy utrpěla a dokonce i po výrazném navýšení plateb pojišťoven v posledních letech se stávající situace jeví, opatrně řečeno, jako poněkud ireversibilní. Selhal, nebo minimálně zaspal, i stát – a vznikl stav, který skutečně nevyhovuje vlastně nikomu. Navíc v systému je až nepřehledná spousta subjektů a tedy i zájmů. Vedle pacientů a stomatologů jsou to pojišťovny, kraje, ministerstvo zdravotnictví, různí starostové... Situaci by snad mohl zlepšit osvícený ministr, ale toho opravdu nemáme. Sotva by ji však vyřešil od základu. Problémy mají kořeny příliš hluboko a koneckonců zdaleka ne jenom ve stomatologii.

Současnou léčbu systému navyšováním úhrad apod. vidím spíše už jako paliativní, nikoliv kauzální. Navíc do hry vstupují s různými překvapeními politici, média, Brusel. A dlouhodobé problémy nelze vyřešit přes noc. Je tu jistě možnost inspirovat se v sousedních vyspělých zemích a částečně kopírovat jejich systém. Ale ani to není v naší situaci jednoduché.

Stát, a nejen Česká republika, dnes čím dál tím víc všechno reguluje. Někde si ale netroufne. Což je z hlediska svobody a demokracie dobře. Ale v regulovaném systému se to pak může projevit jako jakási svého druhu nedůslednost, která se pak jako bumerang vrací všem zúčastněným zpátky.

Otázka pro ostříleného funkcionáře – v čem by se Komora z pohledu současné organizace mohla, nebo dokonce měla změnit?

Devadesátá léta nám přinesla reálné a převratné změny. Bez Komory bychom jako zubní lékaři nebyli tam, kde dneska jsme. Tím, že se změna zrodila v revolučních časech, existoval i silný niterný náboj většiny z nás. Bytostná touha po změně. Komora za ta tři desetiletí svou činností umožnila kolegům bezproblémově existovat a v důsledku tohoto nesporného komfortu začala potřeba a naléhavost jakési organizační síly už před lety slábnout. Jenže boj neskončil! Je třeba mít na paměti, že výše úhrad je jenom částí našeho snažení. Bohužel zejména mladší kolegové to nevidí, protože pro ně ten systém více méně uspokojivě funguje. Nenechme se však ukolébat. Musíme mít věci pořád pod kontrolou a postupně náš obor posouvat dopředu. Onen současný jakýs takýs status quo se už zítra může zhoršit. Tedy když to těm či oněm dovolíme. Nebo dokonce když něco podstatného přehlédneme či opomeneme.

V Komoře máme spoustu funkcionářů. Fungujeme podle starého, už přežitého zákona o komorách, který ještě vychází ze správního dělení státu na okresy. Ty ale zanikly. Řada oblastních komor však to dávné rozdělení pořád kopíruje.

Existuje také velká disproporce v počtech členů OSK někde v pohraničí či tam, kde je malá hustota obyvatelstva, a naopak tam, kde je mnoho set zubních lékařů, jako např. v brněnské OSK. Vybalancovat tyhle záležitosti není snadné.

Naštěstí dnes Komora disponuje mnohem větší reputací než dřív. Pojišťovny a většina úřadů nás berou velmi vážně. Pořádáme respektované akce, jako jsou Pražské dentální dny. V posledních letech významně vzrostl především díky prezidentu doc. Romanu Šmuclerovi také náš mezinárodní kredit. V potřebných funkcích se zlepšuje náš web, mnozí nám závidí recenzovaný časopis LKS. Komora se profesionalizovala a stále pracujeme na tom, aby věci byly funkční, přehledné a vše sloužilo jak vrcholovému managementu, tak především každému zubnímu lékaři v terénu. Tam bych připomenul třeba elektronickou příručku pro provozovatele stomatologických praxí Komorník, která byla v listopadu zveřejněna na komorovém webu.

Je to tedy nekončící práce, někdy doslova boj. Ale máme dobře nakročeno a věřím, že Komora bude svoje renomé dále posilovat ve všech segmentech společnosti. Ku prospěchu nejen nás, zubních lékařů, ale především také našich pacientů.