LKS časopis

Recenzovaný časopis
České stomatologické komory

elektronická verze

ISSN 1210-3381 (Print)
ISSN 2571-2411 (Online)

ČSK
Aktuální číslo
Rubriky
Témata
Autoři

MUDr. Vladimír Ščigel, Ph.D., MBA, se narodil v Karviné. Rané dětství strávil na severní Moravě. Po přestěhování do Prahy, kde vystudoval gymnázium, se nakonec rozhodoval mezi múzickým studiem zpěvu a medicínou. Jeho tajná volba stát se stomatologem se naplnila. Povinné roční vojenské intermezzo absolvoval u raketového vojska v Jincích, kde se jako řada jeho kolegů doslova a do písmene v boji seznámil s praktickým zubním lékařstvím v terénu.

Dnes díky letité práci a spolupráci s pražským Institutem klinické medicíny reprezentuje významného lektora ČSK s cennými zkušenostmi z kontaktu s vrcholovou medicínou a zároveň erudovaného experimentátora v oblasti magistraliter přípravků pro použití ve stomatologii.

MUDr. Vladimír Ščigel, Ph.D., MBA

Jak se syn báňského záchranáře z Dolu ČSM ve Stonavě stal zubním lékařem?

Vlastně snadno. Otec – z drsného kraje – byl i zastáncem drsnější výchovy. To bylo sice trošku protivné, ale mnohdy se mi to pak v dobrém vrátilo. Mimochodem, vždycky mě bavila ruční práce, takže jsem třeba dědovi zalepoval suky na prknech, nebo jsem ze starých akumulátorů, které táta občas nosil ze šachty domů, doloval olovo a odléval jsem si například prsty, co jsem si předtím vymodeloval z hlíny.

Já jsem ale už jako malý kluk byl fascinován hudbou. Miloval jsem zpívání. Bylo to ovšem za odměnu. Táta mi žádné studijní zaváhání neodpustil. Takže když jsem nosil ze školy jedničky, mohl jsem zpívat. Po přestěhování do Prahy mě maminka přivedla na konkurz do Kühnova dětského sboru a náhle se mi zcela změnil život. Disciplína, píle, odpovědnost – tyhle vlastnosti jsem si tam prostě musel osvojit. Chtě nechtě. Profesor Jiří Chvála nic neodpouštěl, ale také mne přivedl přes naše nejslavnější pódia až na prkna Národního divadla. Tam prostě musíte podávat odpovídající výkon. Vždycky, pravidelně.

Studium stomatologie, navzdory některým poněkud nepěkným představám v mém rodinném a sousedském okolí, tedy že zubaře dělá jen ten, co nestačí na normální medicínu, bylo mým vysněným oborem. Navíc legendární osobnosti, jakou byl např. doc. MUDr. Otto Svoboda, CSc., na propedeutiku, mě dokázaly nejen hodně naučit, ale i prohloubit tu rodící se vášeň pro stomatologii. Ostatně doc. Svoboda se pak odstěhoval z pražského nábřeží do Telče, kam jsem pravidelně jezdil od roku 1982 na festival Prázdniny v Telči a vždycky se s ním potkával i v jeho pokročilém věku. Skvělý všestranný muž a nesmírně zručný odborník. Utkvěl mi v paměti jeho bonmot, že dobrý zubař vytrhne zub i hřebíkem.

Na vojně jsem v Jincích vystřídal svého staršího spolužáka a kamaráda dr. Tomáše Bartoně, který tam končil s nesmírně ceněnou pověstí. Takže jsem i u rakeťáků v Jincích začínal s vysoko nastavenou laťkou. Měl jsem však už tenkrát nebezpečné zahraniční styky, psal jsem si s Japonkou, Angličanem, s Australanem – a to neušlo při prověrce kontrášům. Takže jsem vůbec nesměl k té supertajné technice. Vlastně mě z té ošetřovny prakticky nikam nepouštěli. Dělal jsem tam ovšem kompletní zubařinu, včetně protetiky. Jakkoliv v jejich laboratoři byla maximem pryskyřičná korunka, pokud možno jedné barvy. Člověk se tam toho hodně naučil, například jak používat antibiotika. Na vojně se všechno muselo píchat. Byly tam ještě plné sklady streptomycinu, nikdo z mých souputníků už to vlastně nezná. To je neurotoxické antibiotikum a já jen čekal prvního hluchého spolubojovníka. Tam se všechno a všichni tím léčili, muselo se to spotřebovat, aby neprošla expirace. Naštěstí to všechno dobře dopadlo. Ale zažil jsem některé vševojskové léčebné postupy nařízené shora, včetně penicilinu-streptomycinu jako ideální kombinace pro velké infekce atd., atd. Válečná medicína sui generis.

Na druhou stranu jsem měl k dispozici tehdy vzácný a dovozový Neolidokaton, což byl lidokain s dvěma různými vazokonstrikčními přísadami. V té době to bylo striktně šuplíkové švýcarské anestetikum pro dobré známé a VIP pacienty.

A kudy vedly další kroky – aby se tak řeklo – raketového stomatologa z Jinců?

Hned po škole mě přijali na II. stomatologickou kliniku LF UK v Praze, kde šéfovala prof. MUDr. Lilli Haisová, DrSc. Dodnes na ni vzpomínám. A v dobrém. Donutila mě i psát. Až šestkrát jsem musel na psacím stroji přepisovat odborný text. Na stránce nesměly být více než dvě opravené gramatické chyby. Časem mě přeřadili na lůžkové oddělení, kde jsem sloužil pod docentem MUDr. Zdeňkem Frenglem, CSc., a později doc. MUDr. Pavlem Hankem, CSc. Byl jsem tam ovšem na dobu určitou, za mateřskou dovolenou, takže se přiblížil den D, kdy volné místo už na klinice nebylo. Respektive bylo jedno a byli jsme na něj dva kandidáti. Paní profesorka ve své ráznosti tehdy řekla: Oba vás mám stejně ráda, ale jenom jeden tady může zůstat. Takže si prostě hodíte korunou. No a já jsem prohrál. Těžce jsem to nesl. Stal jsem se najednou nezaměstnaným. Za socialismu!

Listopad 1989 jsem ještě prožil na klinice a následně vystřídal paní doktorku, která odcházela do důchodu, v ordinaci na kolejích VŠE, v Biskupcově ulici. A pak se naskytla příležitost, kdy mě oslovil tehdejší primář z Thomayerovy nemocnice MUDr. Eduard Kuhn, se kterým jsem se seznámil ještě na klinice při jeho stáži. Ten mi nabídl uvolněné místo v Thomayerově nemocnici. To bylo osudové. Kývnul jsem a pak to šlo ráz naráz. Prostě mi řekli jen: Tady máš obvod a makej. Jenže to nebyl běžný obvod. Moji pacienti byli samí zdravotničtí pracovníci, ale současně to byl také obvod pro transplantované a chlopňové pacienty. Takové, které jsem dřív viděl jen na lůžkovém oddělení kliniky.

Najednou jsem se dostal do soukolí velké medicíny, kdy ta zubařina byla jen jednou ze součástí toho všeho. A mně se to velice zalíbilo. Naprosto mě to chytlo a do problematiky jsem pronikal víc a víc. Takže na mě občas byli naštvaní ti, co přišli s vypadlou výplní, protože já zrovna měl na křesle toho akutního kardiaka před operací či těsně po ní. Zažil jsem tam také první pracovní poctu – poprvé ke mně na ošetření začali chodit i anesteziologové a jejich sestřičky. Ti si do té doby nedovedli představit, že by jim člověk vrtal zub bez celkové anestezie. Mimochodem – osobně jsem používal lokální anestezii vždycky. Měl jsem s tím problémy už jako student, když se mi nechtělo pacienty trápit. Tam mě ovšem zpravidla odbyli: Vzpamatuj se, nejsi na chirurgii, jsi na konzervačním...

Jak vlastně vypadalo sousedské soužití Thomayerovy nemocnice a Institutu klinické a experimentální medicíny?

IKEM a Thomayerova nemocnice jsou dvě samostatné jednotky se svými řediteli, provozem atd. Pouze svého času sídlily v jednom společném areálu.

Já jsem byl zaměstnán pod hlavičkou Thomayerky a pro IKEM jsme zajišťovali služby, které tam nebyly. Takže oni neměli zubaře a my jsme zajišťovali tenhle servis, a to jak pro zaměstnance, tak pro pacienty. Dnes jsou obě zařízení už v podstatě rozdělena do dvou areálů. Trošku úsměvnou vzpomínkou je, jak jsem kdysi přemlouval ředitele IKEM, jestli u nich neuvažují o zubním lékaři, a on říkal: Zubaře, toho bych bral hned. Akorát nevím, kam bychom ho v tom našem baráku nacpali. Ale vzali si to za své a roku 1997 se to povedlo. Byla tam dokonce místnost, ze které měla být márnice pro kliniku diabetologie. A já říkal: My bychom ji ale potřebovali pro rentgen. Bez toho to nepůjde. A tak se záměr márnice nekonal a vzniklo stomatologické rentgenové pracoviště. S nadsázkou bych to označil za jeden z největších organizačních úspěchů svého profesionálního života.

Byla to opravdu skvělá spolupráce. Dodnes v IKEM pracuji, ačkoliv v roce 2005 jsem přešel do privátu a v IKEM zůstal jen na částečný úvazek.

Musím říct, že nástupce jsem hledal velmi obtížně, ale v současnosti je tam za mě plnohodnotný pokračovatel.

Dr. Vladimír Ščigel je znám také svými, dalo by se snad říct, farmakologickými aktivitami...

K tomu mě přivedla právě práce v Thomayerce. Pacienti po transplantaci trpěli různými problémy na sliznicích – eroze, vředy, mykózy. Ty se někdy velmi obtížně medikamentózně řeší. A když už, tak ta léčiva nejsou zpravidla určena přímo pro sliznice. Aplikují se různé mastičky na kůži, často off-label, tedy mimo licencované použití. Například mykotická infekce, kandida, která často ohrožuje imunosupresivní pacienty po transplantaci. Ani na to nic nebylo. Cucat Canesten, který je určen na kůži, v dutině ústní moc nefunguje. Takže já jsem na počátku snahy o tuto léčbu vždycky přišel do naší lékárny, a tam byl takový zkušený pan magistr, stará škola, který byl doslova schopen udělat cokoliv s čímkoliv. Erudovaně přemýšlel o tom, aby to fungovalo. Ono se to třeba nespojovalo, tak to rozšlehali do emulze, aby se to dalo dobře aplikovat. Pacientovi to pak například umožnilo, aby se bez větších obtíží a bolesti najedl.

Od začátku jsem měl tendenci vymýšlet míchané přípravky s pomocí HVLP (hromadně vyráběných léčivých přípravků). Smíchali jsme ampuli Framykoinu a Hydrokortizonu a vznikla směs, kterou jsem pak se skromnou ironií pojmenoval po sobě. Vyplachovali jsme tím mimořádně i kanálky, kde se nedařila endodoncie. Tohle nám najednou zakázali zákonem. Tak jsem začal pátrat, zda by se to dalo udělat lege artis a zda vůbec na to jsou jednotlivé suroviny.

V roce 2010 na jaře byl v časopise LKS publikován můj článek, kde jsem zmínil také anestetickou směs na afty, která měla být mukoadhezivní pastou. Zveřejnil jsem proto magistraliter rozpis, který jsem léta psával v IKEM na žádanku a oni mi vždycky něco umíchali, aby to fungovalo. Jenže mi v té lékárně tehdy neřekli, že když se ty jednotlivé komponenty úplně neslučují, pak má lékárník možnost směs upravit pomocnými látkami tak, aby vyhověl záměru. Takže já jsem jim vždycky něco napsal, oni řekli: Aha, to je zase ta ščigelovská srágora, tak mu ji uděláme. Přidali, co bylo třeba, poladili přípravu a hotové mi to pak s úsměvem předali.

Takže článek vyšel v LKS, já odjel do Japonska – a to bylo najednou e-mailů! Z lékáren z celé republiky. Co to je, pane kolego!? Kdo je ten dr. Ščigel!? Co jste to tam napsal...!? Vždyť to nejde umíchat, to žádná pasta není!

A následně jsem dostal tip na jednoho tehdy plzeňského lékárníka ve fakultní nemocnici PharmDr. Zbyňka Sklenáře, Ph.D., MBA – a došlo k našemu prvnímu kontaktu. Úplně to strhal, kdeže jsem to vzal! Omdléval při pohledu do mého léta poctivě vedeného receptáře. A tak na naše první setkání v jedné pražské hospůdce přinesl několik umíchaných vzorků té mukoadhezivní pasty. To já ale netušil. Čím více alkoholu nateklo do našich útrob, tím více jsme si rozuměli, když najednou řekl: Já jsem něco přinesl. A vyňal z tašky takových šest bílých malých zavíracích kelímků. Požádali jsme číšníka o párátka. Už se blížila zavíračka a my stále z každého toho kelímku nabírali na párátka mastičku, dávali si to na jazyk a na rty, koštovali, testovali, jak dlouho to tam vydrží a jestli to anestezuje. Zprava, zleva, na bukální sliznici. Už jsme v té hospodě zůstali skoro sami, číšníci seděli a po očku nás pozorovali za barem. Bylo celkem jasné, že nás považují za poněkud rozvášněné drogové dealery... Každopádně ve finále naše první schůzka skončila úspěšně. Domluvili jsme se, že pro LKS připravíme rychlou korekturu, a tak se započala naše spolupráce, která vyústila v několik publikací. Dokonce jsme získali i nějaké ty impakt faktory.

Dlužno poznamenat, že tenkrát to bylo absolutně bílé místo stomatologie. Dnes to rozvíjíme dál. Momentálně jsme vyladili midazolam, který se používá nejen pro zklidnění neošetřitelných dětí. Vytitrovali jsme takovou koncentraci, že dětem není už potřeba dávat nic vypít ve velkém množství. V pouhém půl mililitru dostanou dostatečnou dávku 10 miligramů do tvářové kapsy. Dítě si to přirozenou reakcí rozprostře po sliznici a za dvacet minut je malý pacient premedikován. Je třeba říct, že aby to skutečně fungovalo, musí se ta základní surovina umět chemicky upravit. A to je obrovská deviza mého kolegy, který miluje chemii a dokáže podobné farmakologické problémy pochopit a elegantně vyřešit.

Obraťme list. Hudba jako koníček dr. Ščigela...

Bez hudby bych nemohl vůbec existovat. V současné době jsem už sedmnáctým rokem v dospěláckém Kühnově smíšeném sboru. Mezitím jsem dvě desetiletí zpíval starou hudbu, s Duodenou Cantitans jsme nazpívali několik cédéček. Miluji renesanční polyfonii, to je vlastně taková hudba mého života.

Národní divadlo je pro mě další úžasný fenomén. Poprvé jsem se tam dostal někdy v deseti letech, kdy jsem začínal v Jakobínu. Snad právě scéna s panem učitelem Bendou, kterého zpíval národní umělec Beno Blachut, mě neuvěřitelně ovlivnila. V jedné scéně mě vždycky tak otcovsky bral kolem ramen a jednoho dne se mě při zkoušce zeptal: Čím bys chtěl být? Měl jsem jasno: Operní zpěvák jako vy. A on mi tehdy řekl památná slova: Hele, je to těžká, nejistá práce. Nauč se nejdřív nějaké řemeslo a pak můžeš zpívat do skonání světa. Beno Blachut zemřel v den, kdy jsem dělal zkoušku z patologie. Jel jsem tehdy na Pavlák a cestou na tu patologii mi tekly slzy, protože jsem si říkal: Teď jsem, Beno Blachute, splnil vaše doporučení... Dostal jsem jedničku a poslal jsem mu ji do nebe.

Po čtyřiceti letech jsem se do Národního vrátil. Hlavním vchodem, protože i Kühnův smíšený sbor začal spolupracovat s naší první scénou. Národní divadlo některé personálně a početně náročné sborové scény ze svých vlastních zdrojů prostě nepokryje. Takže oslovili nás a setkalo se to s úspěchem. Jako takový první počin jsme dělali dvě krátké opery Dmitrije Šostakoviče na Nové scéně. Spolupráce se osvědčila, takže v současnosti zpíváme v historické budově ve Smetanově Libuši a v Pucciniho opeře Turandot. Byli jsme osloveni i pro projekt Mistři pěvci norimberští, který se připravoval k výročí otevření německého divadla v Praze, tedy Státní opery po její rekonstrukci. Tam účinkuje doslova obrovský dav lidí, bohužel kvůli covidu se tahle inscenace zatím neuskutečnila.

Moje současné zpívání bylo i krásným zadostiučiněním na sklonku života pro moji maminku, u které jsem měl pro své komediantství vždy absolutní podporu. Poprvé mě v Národním viděla coby školáka, naposledy pak v letech, kdy už ona sama byla v důchodu.

Hudba – a zpěv zvlášť – se stala osudovou láskou dr. Vladimíra Ščigela. Na fotografii z roku 1976, kterou použil v roce 1984 Supraphon na titulní stranu LP gramodesky Dvořákova Jakobína (reprodukce vlevo), v těsné blízkosti národního umělce Beno Blachuta sedí v první řadě na kraji tmavovlasý mladý pěvec Vláďa. Však ho všichni poznáte...
Na fotografii vpravo je MUDr. Vladimír Ščigel zachycen při naší procházce zákulisím Národního divadla v Praze. Bylo to 17. února 2022 a vystupoval tehdy jako sborista v opeře Turandot.

17. 12. 2022

LKS 12/2022

Print: LKS. 2022; 32(12): S204 – S206

Autor:

Fotografie

  • Ladislav Šolc
  • Archiv Vladimíra Ščigela

Rubrika:

Téma: