V neděli 26. dubna jsme obnovili život v naší Komoře. S předsedy jsme probírali, co a jak. A v pondělí jsem se těšil na první „normální“ poradu do Apolenky bez telekonferencí, tedy konečně zase na setkání fyzických bytostí. Tak běžná věc jako porada je teď novinkou.

Česko opěvuje, jak se naučilo vzdělávat i vést konference přes internet, ale všichni tak nějak tušíme, že to je vlastně práce „na půl plynu“. Přes internet člověk pronese svoji přednášku, aniž by musel jet na druhý konec světa či republiky, ale vlastně neví, zda to tam někoho zajímalo, zda reagoval, nebo zda měl jen puštěný počítač a mluvil s někým jiným třeba po telefonu... Odborně se tomu říká „social distancing“, máme mít mezi sebou aspoň dva metry. Prý čím více, tím lépe. Chvilku se to dá vydržet, ale člověk je tvor společenský. Potřebuje nasávat atmosféru skupiny, popovídat si s někým o přestávce na chodbě a třeba si z toho ze všeho udělat legraci o pauze na cigaretu. Pohybujeme se ve světě a jsme zvyklí se navzájem kontaktovat a učit se jeden od druhého. Nic z toho online není úplně ono. Všechno jde tak nějak pomaleji. A to ačkoli jsme si zvykli na takové dříve neakceptovatelné povinnosti, jako je každotýdenní schůze Komory v neděli v 19.00 hodin. Nebo vlastně telekonference v kterýkoli denní i noční čas. Slovo „soukromí“ paradoxně v karanténě ještě více ztratilo svůj význam a jsem, nejenom já, vlastně pořád někomu k dispozici bez ohledu na denní hodinu.

Česká stomatologická komora celou „covid aféru“ zvládla, myslím, skvěle. Rozdělováním pomoci počínaje a online kongresy konče. Ale nastal čas se vrátit k normálu. Ošetřovat naše pacienty „jako by se nechumelilo“ a začít se potkávat, i když nám třeba nařídí u toho mít roušky. Člověk je totiž tvor společenský a Komora je svého druhu smečka.