Prof. Václav Seichert se narodil 11. 4. 1936 v Černé v Pošumaví. Již od středoškolských studií se intenzivně zabýval přírodními vědami, což ho nakonec přivedlo ke studiu na lékařské fakultě. Promoval na Fakultě všeobecného lékařství v Praze v roce 1961, po promoci nastoupil do Anatomického ústavu, kde pracoval do roku 2023, přičemž v letech 1992 – 1998 zastával funkci zástupce přednosty ústavu. Od samého začátku se věnoval výuce mediků, ale i výzkumu zaměřenému na obecnou biologickou problematiku, a nadále rozvíjel svůj zájem o zoologii a srovnávací anatomii. V roce 1967 obhájil kandidátskou disertační práci na téma embryonálního růstu končetiny. Jeho habilitační práce se zabývala významem cévního řečiště a mesenchymu tělní stěny pro vývoj končetin. Obhajoba proběhla v roce 1978, docentem byl ale z politických důvodů jmenován až v roce 1985. V roce 1990 obhájil doktorskou práci zaměřenou na diferencovaný růst a tkáňové posuny během vývoje. V roce 1991 byl jmenován profesorem pro obor normální anatomie.

V letech 1969 – 1970 působil prof. Václav Seichert v Anatomickém ústavu lékařské fakulty v Utrechtu (Nizozemí), v letech 1973 – 1975 v Anatomickém ústavu lékařské fakulty v Chartúmu (Sudán) a v roce 1991 na Freie Universität Berlin (SRN).

Prof. Václav Seichert byl členem Evropské teratologické společnosti, České lékařské společnosti JEP, České anatomické společnosti, Anatomische Gesselschaft a Entomologické společnosti při AV ČR. V roce 2010 byl jmenován emeritním profesorem Univerzity Karlovy.

Miloval přírodu a byl vášnivým entomologem. Díky svým znalostem srovnávací anatomie a velkému zaujetí uspořádal Muzeum srovnávací anatomie Anatomického ústavu a Stomatologické muzeum prof. Jana Jesenského 1. LF UK do dnešní podoby (viz LKS č. 12/2023). Na toto téma vydal i několik monografií. Byl rovněž vynikajícím kreslířem a ze svých originálních kreseb, které vznikaly na základě anatomických preparátů, připravil řadu originálních monografií.

Pan profesor byl nepřehlédnutelnou osobností – kterýkoliv medik studoval na 1. LF UK, nemohl jeho unikátní osobnosti v nějaké formě uniknout, ať již osobně či zprostředkovaně. Jeho charakteristické ráčkování a velmi specifický humor byly legendární.

Dodnes vzpomínám na jeho čestnou přednášku, kterou měl k významnému životnímu jubileu svého kolegy MUDr. Zdeňka Rychtera, CSc. Pojal ji jako přehled fotografií dr. Rychtera od mládí až do současnosti, přičemž jednotlivé fotografie popisoval jako fylogeneticko-evoluční vývoj jedince od shluku buněk až po špičkového vědce. Posluchárna se otřásala smíchy.

S odstupem času vnímám pana profesora Seicherta jako velmi podceňovanou osobnost, a to ve všech rozměrech jeho osoby. V životě dostával tvrdé rány, ale to mu nikdy nezabránilo, aby vše přecházel s noblesou, humorem a neuvěřitelnou skromností. Ke všem medikům i kolegům se choval férově, nikdy nezneužíval svého postavení. Medici, kteří u něj neudělali zkoušku, odcházeli vždy poučeni a s jasnou představou, proč neuspěli. Nikdy jsem se (na rozdíl od jiných profesorů) nesetkal s tím, že by ho medik označil hanlivě. Nikdy jsem ho také neslyšel, byť ani náznakem, vychloubat se či vyzdvihovat své úspěchy, byť byly nepopiratelné. Dodnes mě překvapuje, kde všude narážím na citace jeho prací. Když pak pročítám jeho práce (např. „Significance of the differential growth, relative tissue shifts and the vascular bed in limb development“, 1988), vidím mimořádnou svědomitost a píli, která je dnes tak vzácná. Pro stomatology může být zajímavá jeho dodnes platná práce „The incidence of accessory ganglia associated with the branches of the trigeminal nerve“ z roku 1983.

Od prvního ročníku na medicíně jsem zbožňoval jeho anatomické texty, ze kterých čerpám pro výuku anatomie dodnes. Vše je naprosto přesné, na informace tam uvedené se mohu zcela spolehnout, vše je ilustrováno přesnými obrázky. Jeho kniha „Topografická pitva“ je dle mého názoru dodnes vůbec nejlepší knihou, která na toto téma vznikla – vychází z tisíců hodin strávených na pitevně. Pan profesor, jak jsem ho znal, by nikdy nenapsal nic, co sám opakovaně nepitval. Kreslil podle toho, co vidí, nikoliv překreslováním jiných autorů, a proto jsou jeho ilustrace zcela svébytné a stojí mimo některé proudy donekonečna překreslovaných anatomických ilustrací.

Osobní vzpomínky na profesora Václava Seicherta

Jak již bylo výše uvedeno, pro prof. V. Seicherta bylo charakteristické jeho ráčkování a velmi specifický humor. Vždy si dělal legraci především ze sebe, všichni, kdo chodili na jeho přednášky znají větu „jsem již vetchý stařec nad hrobem se klátící,“ kterou prý s oblibou používal již od středního věku. Každý, koho učil, s oblibou (a vždy v dobrém) říkal, že ho neučil [Sajchrt] ale [Sajcht].

Dodnes legendární je jeho video pro mediky, na němž preparuje tříselný kanál a celou dobu lamentuje, jak má tupý skalpel – sám jsem byl opakovaně svědkem toho, jak medici v posluchárně ryčí smíchy. Vždy, když viděl medika neschopného nakreslit u zkoušky základní anatomické schéma, podíval se do stropu, kam pronesl větu typu „zase další internista“, sebral mu papír a vše mu namaloval sám. Podobně se to stalo i mně osobně – ve druhém ročníku jsem jako lektor měl krátkou přednášku před pitevním cvičením, kde jsem měl za úkol popsat pitvu hýžďové krajiny. Selhala ovšem technika, takže jsem byl nucen vše nakreslit.

Po několika mých roztřesených tazích se pan profesor zvedl a s galantním „dovolíte, kolego“ si vzal křídu a celou krajinu brilantně nakreslil a popsal. Za tuto záchranu jsem mu dodnes vděčný, bůhví, jak by to tehdy dopadlo. A dostal jsem navíc jednu z prvních lekcí – nikdy nelze spoléhat jen na techniku, je třeba umět improvizovat.

V profesoru Seichertovi odchází významná osobnost české anatomie a anatomické ilustrace, experimentální embryologie a teratologie, vynikající vědec a učitel se skvělým smyslem pro humor.

Čest jeho památce!

Fotogalerie