Pacient se obrátil na Českou stomatologickou komoru se stížností, že zubní lékař, u kterého byl pacient dlouhodobě registrován, zrušil jeho registraci (ukončil péči o pacienta) u poskytovatele zdravotní péče s odůvodněním, že došlo ke ztrátě důvěry mezi zubním lékařem a pacientem, neboť pacient nesouhlasil se způsobem ošetření navrženým zubním lékařem, konkrétně poté nesouhlasil s ošetřením, které nebylo hrazené z veřejného zdravotního pojištění. To vše navzdory skutečnosti, že zubní lékař měl uzavřenou smlouvu se zdravotní pojišťovnou, u které byl pacient pojištěn.

V okamžiku, kdy pacient vyslovil nesouhlas s tímto finančně nákladným ošetřením, které nebylo hrazeno z veřejného zdravotního pojištění, zubní lékař reagoval tak, že daného pacienta vyřadil z evidence pacientů s odůvodněním, že byla narušena důvěra mezi zubním lékařem a pacientem.

V rámci provedeného dokazování před čestnou radou bylo prokázáno, že pacient byl registrovaným pojištěncem u zubního lékaře, který je poskytovatelem zdravotních služeb a který současně byl ve smluvním vztahu se zdravotní pojišťovnou, u které byl pacient pojištěn. Z vyžádané zdravotnické dokumentace pacienta vyplynulo, že pacient odmítl ošetření nehrazené z veřejného pojištění a současně byl ve zdravotnické dokumentaci učiněn zápis, že pro ztrátu důvěry byl pacient vyřazen z evidence. Tento skutkový děj byl prokázán rovněž z výslechu svědka (pacienta), který uvedl, že chtěl být ošetřen způsobem, který je hrazen ze zdravotního pojištění, a nikoli způsobem, který mu nabídl jeho ošetřující zubní lékař. Následně mu bylo ze strany zubního lékaře sděleno, že jej vyřadil z evidence pacientů (ukončil péči), neboť došlo ze strany pacienta ke ztrátě důvěry v ošetřujícího zubního lékaře.

Čestná rada poté dospěla k závěru, že v daném případu se zubní lékař dopustil disciplinárního provinění, neboť zubní lékař nepostupoval v souladu s ustanovením § 48 odst. 2 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), kde jsou taxativně vymezeny důvody, pro které je zubní lékař oprávněn ukončit péči o pacienta. Čestná rada ve svém rozhodnutí zdůraznila, že v zákonném ustanovení § 48 odst. 2 cit. zákona není nikde vymezen zákonný důvod pro ukončení péče o pacienta definovaný jako ztráta důvěry mezi zubním lékařem a pacientem. Čestná rada tak připomíná, že důvody pro ukončení péče o pacienta jsou v ustanovení § 48 odst. 2 cit. zákona vymezeny taxativně, a tedy není přípustné je rozšiřovat o další důvody, jako je například právě „ztráta důvěry“. Zubní lékař tak postupoval v rozporu se zákonem, když ukončil péči o pacienta z důvodu, který není uveden v ustanovení § 48 odst. 2 cit. zákona, a tedy se dopustil disciplinárního provinění, za což mu bylo uloženo disciplinární opatření v podobě finanční sankce.