Je nad slunce jasné, že nejdokonaleji vyléčená nemoc je ta, která nikdy nevznikne. Nejen ve stomatologii, ale v celé medicíně. Je známé pořekadlo, že čistý zub nikdy neonemocní. Ano, pokud nedojde k demineralizaci skloviny a není-li na povrchu zubu přítomna kariogenní flóra, nevznikne kaz a ani většina parodontopatií nemá šanci. Existují spousty metod, do detailu propracovaných, jak tohoto stavu dosáhnout. Tato teorie platí již několik desetiletí a nezdá se, že by mohla být nějakým zásadním způsobem zpochybněna. Kámen úrazu je ale v tom, jak tyto metody uvést účinně do praxe.

Je zde totiž jeden velice zásadní moment: veškeré preventivní snahy ve stomatologii vyžadují aktivní spolupráci pacienta, jinak jsou víceméně k ničemu. Jinými slovy, pacient si musí uvědomit, že má problém, byť i pouze potenciální, a musí pro vyřešení problému sám něco udělat a obětovat. Obětovat musí čas, peníze a často i své hluboce zakořeněné představy o tom, jak tyto problémy vznikají. Troufám si říct, že toto je zkušenost, kterou jsme ve svých praxích již postupně získali všichni. Když má pacient zájem něco pro své zdraví udělat, je naším potěšením mu v tom pomoci a radovat se spolu s ním z výsledků. Ve spolupráci s dentálními hygienistkami (ale i hygienisty, abych byl přesný!) lze docílit překvapivých úspěchů, které nám dávají jasný důkaz, že naše práce má smysl a že prevence funguje.

No a blíží se tenký led. Jsem za ta léta přesvědčen, že státem nebo veřejnými orgány organizovaná prevence ve stomatologii je téměř neúčinná a že vynaložené kapacity personální, finanční a časové jsou zcela neadekvátní nepřesvědčivým výsledkům. Zasvěcené kolegyně a kolegové v tuto chvíli budou asi reagovat s nevolí a nejspíš si vybaví stovky odborných studií, které na číslech a grafech dokazují, že ty či ony programy jsou úžasné a nezbytné. Je však třeba říct, že mnohé tyto studie, respektive mnozí jejich autoři výslovně zdůrazňují aktivní účast pacientů.

Jsem si vědom toho, že teď hodně zjednodušuji, ale mířím k tomu, že je často slýchat požadavky, aby více veřejných prostředků šlo „na prevenci“. Nerozumím tomu. Kolik peněz by mělo odkud přijít na který účet? A jak by majitel toho účtu ty peníze měl použít? Ale konkrétně, ne formulacemi „na zlepšení, na zkvalitnění, na posílení“ atd. Vypadá to, že někdo si prevenci představuje jako nějaký tunel, kterým se nic netušící populace prožene jako auto myčkou a tato populace bude poté zdravá. Existují dokonce i výpočty, že kdyby „se“ tolik a tolik peněz dalo na prevenci, tak se tolik a tolik peněz ušetří. Kdo ušetří? Pacient? Stát? Pojišťovna? A navíc – jak se k těmto číslům došlo, to se už nedovíme.

Například fluoridace, povinné školní prohlídky, uvalení daně na potraviny podezřelé z kariogenity, masová edukace obyvatelstva („změnit myšlení lidí“) – to všechno jsou akce považované za bohulibé, u nichž se tak nějak předpokládá, že se jejich prostřednictvím postupně během několika málo let propracujeme k jakési bezkazové společnosti. Tyto a podobné akce probíhají v mnoha zemích již od poloviny minulého století a zatím se bohužel nezdá, že by se dostavily nějaké prokazatelné výsledky. Naopak, média a někteří politici čím dál víc a s oblibou přicházejí se zprávami o šokujícím, katastrofálním, alarmujícím stavu chrupu obyvatel. A to nejen v naší zemi. A nabízejí jednoduchá a rychlá řešení.

V časopise určeném zubním lékařům asi není třeba vysvětlovat, že jednoduché to vůbec není. Že to nespočívá v tom, že pacientovi v několika větách prozradíme tajemství, jak si správně čistit zuby, a on může od té chvíle vesele dát navždy sbohem všem kazům. Je také veřejným tajemstvím, že objektivní informace o skutečném stavu neexistují, takže informace o zhoršujícím se stavu orálního zdraví se pohybují víceméně v emotivní rovině. Je otázka, zda takové informace vůbec existovat mohou, protože metody, které to zjišťují, mají pár podstatných nedostatků. Například že zkoumat lze pouze lidi, kteří se dobrovolně dostaví do ordinace. A použije-li se index DMF (KPE), není možno registrovat, jestli kaz pod narychlo zhotovenou výplní nevegetuje dál. Což může výsledek značně zkreslit. Samozřejmě existují statistické metody, které mohou tyto nepřesnosti do určité míry korigovat, ale věštit nedokážou.

Asi bude nevyhnutelné smířit se s myšlenkou, že z filozofického hlediska je nemoc přirozenou vlastností živé hmoty a my jen můžeme potíže způsobené nemocí svou prací a svým uměním zmírňovat a pouze některé nemoci beze zbytku vyléčit, nebo jim zabránit. Nehrát si na Stvořitele a klopotně se snažit o budování světa bez nemocí a bolesti. Pokud by někdo namítnul, že takový svět je krásná myšlenka, tak bych odpověděl, že to není nic než pouhá myšlenka.

Pokud se ve svých praxích zaměříme především na pacienty, kteří projevují aktivní zájem o péči o své zdraví, nebo tento zájem u nich lehce vzbudíme, budeme i tak mít práce až nad hlavu. Plýtvat vždy omezenými kapacitami na činnost, která nevzbuzuje naději na úspěch, znamená snížení kapacity pro práci, kterou úspěchu dosáhnout lze.