Jaké byly, paní doktorko, vaše začátky?

Trošku pozvolné. Chtěla jsem studovat medicínu, ale protože jsem navštěvovala v letech 1955 – 1959 zdravotní školu, nemohla jsem se hned po maturitě hlásit na lékařskou fakultu. Musela jsem nejprve odpracovat tři roky ve zdravotnictví. To byla daň za studium odborné školy. Takže jsem tři roky pracovala v nemocnici u sv. Anny na chirurgii u prof. Podlahy, pak rok na interně, a teprve následně jsem opravdu skládala zkoušky na medicínu. Lékařskou fakultu jsem tedy studovala v letech 1962 – 1967. V té době jsme si ještě na konci třetího ročníku mohli vybrat, zda budeme dál pokračovat jako posluchači pediatrie, stomatologie, nebo všeobecného lékařství. A já jsem viděla, protože jsem už pár let pracovala v nemocnici, že v chirurgických oborech – řečeno s mírnou nadsázkou – se ženy vedle ambiciózních mužů většinou obtížně prosazují. Proto jsem se rozhodla pro stomatologii. V průběhu studia jsem ovšem stále toužila po nějakém chirurgickém oboru, což se mi především díky prof. MUDr. Josefu Švejdovi, DrSc., nakonec podařilo. Ten mě nechal udělat celé tříleté kolečko, takže jsem v roce 1970 získala atestaci ze stomatologie prvního stupně. Poté už mě zařadili do přípravy na maxilofaciální chirurgii. To bylo vynikající.

A proč jste si vybrala zrovna tenhle bezpochyby náročný obor?

Upřímně řečeno proto, že tam nebyla žádná tlačenice. Když zapadnete na chirurgii, na porodnici, jsou tam lékaři, kteří bojují o místo na slunci, a pro ženu je to svízelná situace. Maxilofaciální chirurgie byla nástavbovou atestací. Zájem o obor se teprve rodil. Takže jsem po roce 1970 začala pracovat na lůžkovém oddělení II. stomatologické kliniky v Hybešově ulici, kde byl šéfem prof. MUDr. Josef Bilder, CSc. On mi velice přál – mohla jsem mu často asistovat, a pak mě postupně pouštěl k řadě chirurgických výkonů. Ke konci mě nechal samostatně operovat a vždycky mi s profesionální laskavostí nabízel pomoc: Jsem vedle v pracovně.

Fantastická škola pro praktickou chirurgii. Samozřejmě jsem z počátku psala chorobopisy a propouštěcí zprávy. Pan profesor dbal na dokonalost písemností a opravy se někdy blížily opravám ve škole. Poté již odborná příprava směřovala k nástavbové atestaci z maxilofaciální chirurgie. Asi bych měla poznamenat, že v sedmdesátých letech na chirurgii pracovala jedna paní doktorka v Praze, u prof. MUDr. Josefa Kufnera, DrSc. Brzy ji však převedl na ortodoncii, kde mu připravovala pacienty k jeho skvělým operacím čelistních anomálií. Tak jsem snad opravdu zůstala jediná v tomto oboru v České republice a zřejmě i v celém tehdejším Československu. Za celou svoji kariéru jsem vlastně potkala jen tři ženy, které se maxilofaciální chirurgii věnovaly, ale nikdy ne naplno. Nyní je situace jiná. Na našem pracovišti je mladá lékařka s maxilofaciální specializací.

Vy jste spolupracovala i na často citované onkologické léčbě v orofaciální oblasti, kterou aplikoval prof. Bilder.

Moje první léta praxe v maxilofaciální chirurgii opravdu patřila hlavně operacím z oblasti onkologie. Sedmnáct let jsem se s prof. Bilderem věnovala léčbě nádorových onemocnění s komplexní léčbou. Součástí byla i intraarteriální chemoterapie. Dnes je v našem oboru tato léčba passé. Tehdy to byl velký hit.  Nádor mizel před očima. Musela však navazovat chirurgická léčba a radioterapie. Moderní onkologická terapie samozřejmě užívá chemoterapii, ale jako systémovou léčbu, která je součástí komplexní onkologické terapie.

Ráda bych v téhle souvislosti zmínila prof. MUDr. Janu Hornovou, DrSc., která od roku 1950 po čtyři desetiletí pracovala jako histopatolog na II. stomatologické klinice v Brně a významně se podílela na odborných pracích kliniky s problematikou onkologických, parodontologických a slizničních onemocnění. Všechny nádory, které jsme operovali, prošly její laboratoří a histologickou analýzou.

Zmínila jste prof. Bildera jako svého významného učitele. Kdo vás ještě na vaší cestě k maxilofaciální chirurgii ovlivnil?

V roce 1976 jsem atestovala z maxilofaciální chirurgie a při té příležitosti jsem stážovala v Praze u prof. MUDr. Jaroslava Tomana, DrSc. Byl to další pan profesor, který mě ovlivnil v mojí práci a studiu. V rámci povinné atestační přípravy jsem byla na I. stomatologické klinice v Kateřinské ulici v Praze. Byl přednostou kliniky, vzdělaným a přísným učitelem. Všichni atestanti pana profesora uctívali a měli z něj velký strach. V úterý byly jeho proslulé zkoušecí vizity, v pátek vizity poučovací.

Já jsem hned první den padla panu profesorovi do oka. Zeptal se mě na Morbus Jaffé-Lichtenstein – fibrózní dysplazii. Měla jsem štěstí, protože jsem předchozí den toto onemocnění studovala a perfektně jsem k velké radosti pana profesora, i svojí, odpověděla. Od té doby jsem u něj měla vyhráno. Na pražskou kliniku vzpomínám velice ráda. Tehdejší asistent Jirka Mazánek vždycky přišel a potěšil nás, diskutoval s námi případy pacientů, kteří byli hospitalizováni, a navedl nás na problematiku, která by mohla být u vizit diskutována. Někdy to byly i věci medicínské problematice trochu vzdálené. Tak jsme si svoje obzory rozšířili např. o studium Zemědělských novin...

Trojhvězdí mých profesorů uvedl už v šedesátých letech prof. MUDr. Josef Švejda, DrSc. Pan profesor mě vyškolil hned po fakultě. Měl svou ordinaci, své křeslo na dětském oddělení. Já jsem tam byla v rámci proslulého kolečka. Sledoval mě při práci a s humorem i odborným uznáním říkal: Ten amalgám kondenzujete skvěle, třepe se hlava pacientovi i vám.

A tenhle náš pan profesor chodil téměř každý den do divadla nebo na koncert. Následně, kolem desáté hodiny večerní pak prováděl průběžnou kontrolu na klinice. Museli jsme studovat odbornou literaturu. Někdy se nám podařilo pana profesora oklamat tím, že jsme na učebnici měli nějaký časopis, který jsme rychle schovali. Obdobně i během pracovního dne jsme v ordinaci, pokud nebyl pacient, museli studovat odborné časopisy. Tak pečoval o náš odborný růst. Díky panu profesorovi se člověk naučil vědecky pracovat, studovat. Každý měsíc měl s námi také konzultace. Denně jsme museli přečíst jeden zahraniční článek a obsah napsat na kartičku. Někdy to ovšem byl dost problém. Na kartičkách muselo být i datum, kdy jsme článek přečetli. Já měla tři čtvrti roku starou dceru, tu jsem porodila těsně před promocí. Někdy se mi nedostávalo času, a tak jsme s kolegy dr. Jandlem a dr. Vaňkem hledali nějaké únikové cestičky. Kartičky jsme si občas mezi sebou různě měnili a nepsali jsme tam datum. A pan profesor si vždycky nějakou kartu vytáhl, a když byla bez data, nakrabatil čelo a my tam museli to datum pěkně dopsat.

Po úspěšném desetiletí, kdy prof. Švejda jako přednosta kliniky významně ovlivnil stomatologii v Brně, musel na počátku sedmdesátých let odejít do Prahy, kde pak až do své smrti působil jako vědecký pracovník ve Výzkumném ústavu stomatologickém. Vzpomínám si, že tehdy připravil nesmírně úspěšnou výstavu s fotografiemi ze skenovacího mikroskopu.

Jakou jste vlastně měla strategii, abyste s těmi chlapy kolem sebe, zejména chirurgy, vyšla?

No, jenom chci říct, že jsem byla mladá a nezkušená, nikomu jsem nevadila. Naštěstí jsem byla manuálně zručná, a tak jsme s kolegou dr. Freyburgem byli oblíbenci pana profesora Bildera a díky možnosti často operovat jsme získávali potřebnou jistotu pro svoji práci.

Později jsme si velmi dobře rozuměli jak s doc. Machálkou, tak s primářem Kořínkem. Žádná rivalita. Každý jsme si dělali to svoje, co jsme nejlépe uměli, a dělili se o své zkušenosti. Já jsem byla erudovanější v onkologii a onemocněních čelistních kloubů, pánové v traumatologii orofaciální soustavy. Díky doc. Machálkovi jsme tehdy spolupracovali také s Úrazovou nemocnicí v Brně. K našim dobrým vztahům určitě přispělo i to, že jsme s kolegou Machálkou měli stejné pracovní zájmy a vzájemně jsme se podporovali.

Později jsme svoje zkušenosti předávali nastupující generaci. Například kolegovi doc. MUDr. Oliveru Bulikovi, Ph.D., současnému přednostovi naší kliniky v Bohunicích. Vlastně na nějakou rivalitu nebyl čas. Práce mezi mladými kolegy byla skvělá. Pan docent Machálka měl při výběru mladých lékařů šťastnou ruku. Byli zruční a přátelští. Prvními v Bohunicích byli prim. Petr Pokorný a as. Ondřej Liberda. Nějaké drobné osobní problémy byly mezi sestrami, ale to řešila vrchní sestra. Typické pro ženský kolektiv...

Jak se v těch dávných dobách spolupracovalo mezi chirurgií a ortodoncií?

Tak to musím zmínit jedno nepřehlédnutelné jméno: MUDr. Marie Pokorná, CSc. Pracovala na ortodoncii. Připravila pacienta k operaci a po výkonu každého pacienta doléčila. Nebylo to tak dokonalé jako dnes, kdy asistent MUDr. Ondřej Liberda, Ph.D., spolupracuje s ostravským ortodontistou prim. Kotasem. Pacienti jsou vzorně předléčeni a připraveni. V tomto směru učinila ortodoncie úžasný pokrok. Za mých časů nebylo vůbec myslitelné na takové úrovni pracovat. Počítačová příprava, dlahy všeho druhu nachystané, prostě nesrovnatelné. Za nás se vyrábělo instrumentárium na koleně. V Chiraně nám např. zhotovili technici tzv. vlaštovčí hák, který se používal při sagitální osteotomii dolní čelisti.

Jak vnímáte vývoj stomatologie v uplynulém půl století?

Pokroky ve stomatologii jsou dnes obrovské. Nedávno mi dělali reendodoncii. Dvě hodiny! Samozřejmě pod mikroskopem. Krásné, úžasné. To jsem si říkala, že ta naše maxilofaciální chirurgie je proti tomu rychlá. Ve skutečnosti jsou dnes nové chirurgické postupy s využíváním mikroskopu, a zvláště spolupráce s plastickou chirurgií, časově velmi náročné. Pokrok ve stomatologii a maxilofaciální chirurgii je úžasný a nesrovnatelný s tím, co jsme se před padesáti lety naučili.

Ale chtěla bych říct ještě jednu věc. Rychlost je fajn. Ovšem ne vždycky.

Když už jsem končila s aktivní prací a víc jsem se věnovala konzultacím, uvědomila jsem si, že lékař musí mít s pacientem trpělivost. Vnímala jsem to například u lidí, kteří měli nějaký nejasný, kombinovaný zdravotní problém, třeba na pomezí neurologie. Byli to pacienti, které si lékaři předávali jeden druhému, ale nikdo vlastně toho nemocného pořádně nevyslechl. Takovou pozornost je třeba věnovat zejména starším lidem, často s různými kloubními neduhy. Prolínají se u nich potíže s krční páteří, k tomu se přidává čelistní kloub a často ještě něco dalšího. Tyhle pacienty nikdo nechce ošetřovat, protože to nemá ty rychlé a viditelné výsledky. Bývá to běh na dlouhou trať. Ale tito lidé si potřebují popovídat. My jim to musíme vysvětlit a všechno se pak často podstatně zlepší. Jedním slovem: Naslouchat. V privátní praxi kolegové často až moc spěchají a nenaslouchají.

MUDr. Ludmila Procházková, CSc., nositelka čestného titulu ČSK Osobnost české stomatologie z r. 2017.