Poprvé jsem se však s Ludvíkem Součkem setkal virtuálně. Nad jeho knížkou, vydanou v roce 1962 v SNDK (Státní nakladatelství dětské knihy). Nesla název Hrátky kolem křižovatky. A měla můj milovaný čtvercový formát. Pamatuji si, že byla krásně ilustrovaná Kamilem Lhotákem a na titulní straně byl lichotivý název celé edice: Knížky pro chytré děti. Byl jsem tehdy sice i krásný, takže chytrost sem, chytrost tam – ale přece jenom tenhle intelektuální dotyk s veleduchem Součkovým byl velmi povzbuzující. Kupodivu jsem si už tehdy zapamatoval i jméno autora. Moje maminka, pilná čtenářka a doslova symbol chebské okresní knihovny, mi kladla na srdce, že se o takové věci mám zajímat. Líbilo se mi také, že se spisovatel Souček jmenuje jako malý suk.

Jeho další knihou, která mě víc než poznamenala, byl titul s názvem Jak se světlo naučilo kreslit. Super skvělé a magicky poutavé vyprávění o vzniku fotografie. Opět nádherně ilustrovaná publikace Kamilem Lhotákem, s grafickou úpravou úžasného Libora Fáry. A teď pozor! Jaký to musel už tenkrát být věhlasný a vlivný Pan Spisovatel, když jsem jako začínající čtenář potkal hned dvě jeho knihy! Nelžu. Obě si pamatuji po celý život jako ty pro mě zásadní.

Odpověď na velikost spisovatelovu je prostá. Vyšlo mu nějakých sto knížek. Některé tituly samozřejmě vícekrát, v doplněných a přepracovaných vydáních, včetně cizojazyčných.

Jaké bylo ovšem moje překvapení, když jsem jednoho dne seznal, že Ludvík Souček je jakýmsi českým Dänikenem. Mladší čtenáři LKS už asi neznají jméno tohoto revolučního ducha, jenž v šedesátých letech svými Vzpomínkami na budoucnost (později i zfilmovanými) doslova hodil granát do soudobého vnímání existence lidstva na planetě Zemi. Nejsem záhadolog, i když jsem ledacos v tomto směru přečetl a dokonce jsem později spolupracoval na kalendáři s Arnoštem Vašíčkem. Ovšem stejně jako mě na přelomu šedesátek a sedmdesátek nemohl minout Vinnetou Karla Maye či Oswalt Kolle a jeho převratný spis Kouzlo lásky, tak jsem musel projít tajemným světem Ericha von Dänikena – a jeho československého následovníka, ale možná svým způsobem i předchůdce – Ludvíka Součka.

MUDr. Ludvík Souček jako zubař se v mém životě objevil už nevím kdy a jak. Zcela určitě si však vzpomínám na okamžik, kdy jsem jako pomocník dozorčího a zástupce velitele zdravotní čety Vojenské nemocnice v Plzni v roce 1981 ubíjel čas na bráně slovutného špitálu s jakýmsi podplukovníkem, který si na kolegu armádního lékaře a podplukovníka osobně pamatoval. Bohužel jsem toho velitele nevyslechl.

Ludvík Souček celý život rád jedl. Ve vrcholné fázi dosáhlo jeho tělo hmotnosti půl druhého metráku. Tak si ho také pamatuji z našeho setkání. Nicméně jeho výkonnost byla nezvyklá, dalo by se říci mrštná, rtuťovitá. Svoje knihy zpravidla diktoval manželce, která je psala a pak přepisovala na tradičním psacím stroji. V řádu několika dnů jeden titul. Budiž však řečeno, že to není nic výjimečného. Píšu svoje opusy podobně. Dlouho rozmýšlím, sbírám podkladový materiál, a pak si sednu k počítači a je to. Zpravidla ještě finální text nechám ležet, vrátím se k němu a doladím ho. Ludvík Souček to dělal zřejmě podobně. Nicméně sběr materiálu k jeho Tušení stínu prý trval celé desetiletí. Psaní je řehole. Z ničeho nic nevzniká.

Zubní lékař Souček postihl jako spisovatel několik tematických oblastí. Vedle zmíněné dětské literatury, kde za zmínku jistě stojí i titul Kam nedosáhne hlas, sepsal řadu skvělých fotografických knih. Jen pár jich zmíním: Války, vojáci, fotografie, Fotografujeme na cestách, Speciální fotografické techniky. A pak samozřejmě monografie: László Moholy-Nagy, Jiří Sever, Jaromír Funke, Brassaï, Zdenko Feyfar. Jako univerzální specialista se Ludvík Souček pustil i do povšechných encyklopedických témat: Blázniví vynálezci, Obrazový opravník obecně oblíbených omylů.

Obecné proslulosti však dosáhl tituly záhadologickými a tematikou sci-fi. Byl to právě on, který koncem šedesátých let přeložil do češtiny zmíněnou ikonickou knihu Švýcara Ericha von Dänikena Vzpomínky na budoucnost. Náš svět se s tímto dílem změnil k nepoznání. Od té doby už nikdy nebude jako před tím. Snad se sluší poznamenat, že Součkův vztah k Dänikenovi byl docela kritický, místy až lehce přezíravý. Nicméně v podstatě respektabilní. Ludvík Souček pak inspirován (ale podle mého soudu i sám od sebe jako autor zneklidněn těmito záhadologickými příběhy a souvislostmi) napsal tři knihy s touto tematikou, které nelze ani dnes, po půl století, přehlédnout: Tušení stínu, Tušení souvislostí. A Tušení světla. Kniha, která nebyla vydána, ale jejíž rukopis existoval a za záhadných (jak jinak...) okolností zmizel ze světa.

Pochopitelně nelze nezmínit trilogii Cesta slepých ptáků, Runa Rider a Sluneční jezero. Máte-li rádi Julese Verna či jeho následovníky, jistě byste neměli tato díla vynechat.

Jaký je stomatologický odkaz MUDr. Ludvíka Součka? Poměrně bohatý a pestrý. Mimo jiné i díky armádní příchuti spisovatelova působení coby lékaře. Konečně, obě Součkovy aktivity se po mnoho let prolínaly, jakkoliv velmi rychle převážila činnost literární.

Studium medicíny zahájil Ludvík Souček hned po skončení války, v září roku 1945. Jako talentovaný začínající spisovatel byl zvolen svými fakultními spolužáky do funkce šéfredaktora studentského časopisu s půvabným názvem Skalpel. Je také známo jeho působení coby medika během léta 1949 na praxi u dr. Gončarenka v Karlových Varech. Tyto karlovarské kontakty byly právě důležité, když v těchto západočeských lázních o pár let později usiloval o přízeň své budoucí choti Dagmar, kterou rozbolel zub a bylo třeba provést (z tehdejšího pohledu...) potřebnou extrakci.

V roce 1951 mladý absolvent požádal o udělení vědecké aspirantury pro obor zubního lékařství, kde se prezentoval snad téměř desítkou odborných publikací. Osobně ho doporučil také přednosta II. zubní kliniky profesor František Neuwirt. Nicméně ani to nepomohlo a Součkova žádost byla zamítnuta, ačkoliv měl za sebou už tříletou praxi jako student-volontér čili dobrovolný pracovník a později tzv. pom-věd právě na Neuwirtově klinice. Nakonec od ledna 1952 začal pracovat jako řádný odborný asistent a ve svých sedmadvaceti letech se na čas stal dokonce vedoucím lékařem na parodontologickém oddělení. Nicméně cesta od publikování odborných prací k literární činnosti byla poměrně svižná a jednoznačná.

Poněkud tajemnou etapou v životě mladého zubního lékaře pak byla jeho mise v Koreji. V lednu 1954 skončil jako civilní lékař, vstoupil do armády a stal se asistentem zubního oddělení v Ústřední vojenské nemocnici v Praze. Zde byl v témže roce 1. května vyslán coby stomatolog československé delegace Dozorčí komise neutrálních států v Koreji na několik měsíců do této exotické země jako zubař pro ošetřovnu tábora v Panmundžonu. Zároveň působil i na oddělení stomatologie naší civilní nemocnice v Čondžinu. Budiž podotknuto, že v rámci této mise nenavštívil Japonsko, jak prý často a rád pábitelsky vyprávěl, ale podařilo se mu uvidět Peking včetně Zakázaného města. Zaslechl jsem také, nebo dokonce četl (zdroj jsem si bohužel nezapsal) cosi o nějakých lékařských a laboratorních experimentech v rámci jeho korejského působení. Pravdivost a zpřesnění těchto věcí však rád přenechám odborníkům.

Jako pikantní armádní perličku si dovolím uvést, že pro svoje korejské působení získal mladý muž dočasnou hodnost podplukovníka. Po svém návratu pak naopak až do roku 1958 čekal na skutečné tabulkové povýšení do hodnosti majora. To už ovšem široce působil jako spisovatel a publicista jak v oblasti fotografické tematiky, tak i jako sci-fi povídkář.

Drama vrcholí v polovině padesátých let. V létě 1955 v Karlových Varech Souček doslova unese z manželství svou budoucí choť i s jejím pětiletým synem Mirkem a už v listopadu, poté, co jí pomůže s rozvodem, ji pojme za manželku. Šťastni a nerozborně pak společně žijí až do spisovatelovy smrti v prosinci roku 1978. Příběh velké lásky, provázený bohatou a dochovanou korespondencí, stvrzený v roce 1958 narozením syna Davida.

Osobnost zubního lékaře a známého spisovatele Ludvíka Součka se pokusil v poměrně obsáhlé biografii zachytit Luboš Y. Koláček. Knížka vyšla v nakladatelství Akcent v Třebíči v roce 2008 na základě barvitých vzpomínek a rozhovorů nejen se spisovatelovou chotí Dagmar Součkovou. Z této knihy jsem také čerpal řadu faktografických informací i reprodukci fotografie Součka-zubaře. Určitě si ji přečtěte!

Její název je prostý a výstižný: Vzpomínky na Ludvíka Součka. Překvapivě nejen muže tak trochu záhadného a záhadologického, ale také zubního lékaře, kolegy, na nějž by se nemělo zapomenout.

Douška: Těsně před odevzdáním tohoto článku do tisku se mi podařilo setkat se i s chotí spisovatele a stomatologa paní Dagmar Součkovou. Jen jsme si vyměnili pár slov ve dveřích, protože byla indisponována zraněním po pádu. Nicméně jako třiadevadesátiletá dáma sršela energií i odvahou (bez rozpaků mi například otevřela dveře svého bytu). Domluvili jsme se, že se ještě setkáme. Tímto jí děkuji za vlídné přijetí a přeji brzké uzdravení. Snad se mi příště podaří ji přesvědčit, abych ji mohl vyfotografovat a zeptat se na pár zajímavostí ze života jejího manžela. Zatím tedy jen fotka rohového domu, v němž tato žena bydlí už víc než devět desetiletí.

Fotogalerie